Znám několik dyslektiků/dysgrafiků. Někteří z nich píšou bez chyb, někteří s chybami – řekl bych, že to vyjde nastejno, jak u ostatních lidí. Ti starší za mlada nevěděli, že je nějaká taková porucha, tak se neměli na co vymlouvat a nemají dnes obvykle větší problém s pravopisem. Někteří z těch mladších uznávají, že byli trubky, když se místo učení na tuto poruchu vymlouvali…

Ale přes to, co píšu, to nevidím tak úplně černobíle. Osobně v tomto směru uznávám, že je pro dyslektika těžší naučit se pravopis – musí se ho totiž skutečně *naučit*. Myslím si totiž, že pravopis je věc, která se jinak ani učit nemusí. Sám jsem se ho neučil nikdy, a problémy jsem s ním nikdy neměl. Už od dvou a půl let jsem si totiž každý večer četl. A nejen doma, četl jsem i děckám ve školce pohádky. To je totiž způsob, jak si vžít jazyk. A je obecně známo, že v čím rannějším věku se člověk učí jakýkoliv jazyk, tím snadněji se do něj dostane. A dyslektik je tím pádem odsouzen k tomu, že se to bude opravdu muset buď nabiflovat, nebo bude dělat chyby, protože mívají se čtením často problém i v pozdějším věku. A vidím to u současných dětí, pro které není kniha zábavou, ale trestem. Vidím to i doma, když jsem teď například dělal s Michalem úkol do češtiny, kde měl tvořit slova opačného významu – problém byl, že u 2/3 slov ani nechápal, co to slovo významově znamená, natož aby utvořit antonyma. Pravopis jak by smet…

V tom případě byste se měl zamyslet nad tím, zda není něco špatně, když i text bez chyb čtete stejně špatně jako text s chybami (bez diakritiky).

Pokud vám diakritika v e-mailu způsobuje technické problémy, asi by stálo za to začít používat nějaký poštovní program, který je vhodný pro 21. století.

Taky jste mohl napsat, že napsaná písmena patří do knihy a v počítačích by se měly jako prevence technických problémů používat osvědčené děrné štítky.