Ajťáci v Číně I.

19.11.2008 20:09 | Přečteno: 2895× | poslední úprava: 19.11.2008 22:30

Již dlouho jste se nedozvěděli nic nového o ajťácích. Jistě si říkáte, copak asi dělají, nezahynuli na nějaké nebezpečné výpravě? Nebo jsou zcela pohlceni prací a tráví dny v betonových krytech, kde není dne ani noci, teplota je stálá a vlhkost vzduchu konstantní? Nu ani jedno ani druhé. Ajťáci vyrážejí na výlety. A to na výlety do daleka i blízka. Blízký výlet byl do Švédska, expedice určená k bližšímu zkoumání designu hezčí poloviny lidstva a daleký výlet byl do Číny, pracovní to cesta vedoucí na svém konci až na konferenci OpenOffice.org 2008. Švédská cesta jest předmětem vyprávění, které uvízlo v půli a tak je otázka, zda se dočká jak konce a tak i publikace. A Čínská cesta bude popsána v tomto mnohadílném sáhodlouhém povídání.

Čínská cesta se zapíše do dějin tím, že ajťáci na ni vzali sebou neajťačku. To má samozřejmě hodně důvodů a některé jsou skutečně dobré. Např. neajťaček je všude plno. Nejaťačky jsou slabší a tak tvoří nejpomalejší element (zde je nutné dát dobrý pozor při výběru, verbování např. mezi veslařkami se může vymstít). Prostě máte-li sebou neajťačku, můžete na ní bezpečně svést všechny neúspěchy. Pokud vás honí v divočině vlci, žraní neajťačky je zdrží a navíc ji je možné v krizi vyměnit za mnoho užitečných věcí. Jednoduše hlasování o účasti neajťačky na výpravě by dopadlo jednohlasně, kdyby nám ovšem dovolila hlasovat.

Důležitým rysem ajťáků je spořivost, pokud se ovšem nejedná o nákup nějaké důležité počítačové komponenty jako je knipl k leteckému simulátoru. Proto naše výprava začíná v Berlíně, na letišti Tegel. Odsud jsou ty úplně nejlevnější letenky. Pravda někdo zapomněl započítat do ceny dopravu do Berlína, ale to je detail. Stejně jsme toto město chtěli již dávno prozkoumat a není většího dobrodružství než hledání letiště v cizím městě chvíli před odletem. Naštěstí se Berlín vyznačuje tím, že od jeho začátku jsou v něm dopravní značky a na nich obrázky letadel a jména letišť. Letiště jsme tedy našli, na něm nás čekalo pěkné modré letadlo, to nás vzalo do Amsterodamu a tam nás čekalo o hodně větší letadlo, které mělo v plánu letět do Číny.

Zjistili jsme zajímavou nepřímou úměru, čím větší letadlo, tím méně místa pro lidi v něm je. Ale nevadí, zřídili jsme si bivak v kuchyňce a zahájili akci, „Seznamujeme se s neajťačkou“. Pro jistotu jsme se optali letušky, jestli nevadí, že jsme v kuchyňce. Pravila, že ne, ale že tam nesmí být moc lidí. Tak jsme se zeptali kolik je moc. To vyvolalo dlouhé přemýšlení. Nakonec přišla odpověď, že tam nesmí být více než čtyři lidé. Ideální odpověď, protože přesně tolik nás bylo, když letuška odešla. A další vetřelce jsme při seznamování nemohli potřebovat.

V kuchyňce byly i takové malé dveře. A na nich byl štítek: „maximálně 6 osob“. Ten nás dost zaujal, protože do skříňky by se možná vešel jeden člověk, kdyby nebyl moc tlustý. Zkoumali jsme, jestli to není náhodou výtah do nějakého prostoru, kam by se šest osob vešlo, ale i na výtah byly dveře dost malé. Snad kdyby byl pro Pygmeje. Až přišlo osvícení, štítek nestanoví počet Pygmejů ve skříňce, ale počet osob v kuchyňce. Ale letuška jej asi nikdy nečetla.

Další zásadní poznatek je, že tam nejsou zvyklí na Čechy, potažmo na nás. Naše zásobovací výpravy o patro výše do první třídy prošly bez povšimnutí spícího personálu a tak nám cesta příjemně ubíhala a netrpěli jsme hladem ani žízní. Pravda je, že sortiment nebyl nijak moc široký, sestával ze čtyř prvků pevného skupenství a dvou kapalných, a tyto kombinace se po 10 hodinách už celkem přejí.

Ještě před odjezdem jsme se chtěli vybavit iPodem a poslouchat po cestě hudbu. Tato operace neproběhla úplně hladce. Když připojíte iPod k počítači, na displeji píší, že jej nemáte odpojovat. Já samozřejmě takové zprávy neberu moc vážně, protože dneska každý píše co ho napadne a tak jsem do iPodu nahrál hudbu, zadal sync a odpojil jej. Co čert nechtěl, iPod umřel. To je od iPodu krajně nesolidní, protože přece musí mít nějakou metodu, jak řešit třeba to, že v době, kdy je připojen vypadne proud. A i kdyby ne, nařizovat uživateli co má dělat je dost drzé, uživatel chce iPod užívat a ne číst nápisy. Neřeknu kdyby se jednalo o atomový reaktor, ale tohle je blbá bílá bubnující bedýnka na přehrávání MP3. Navíc tahle blbá bílá bubnující bedýnka na přehrávání MP3 nemá vyndavací baterku a ani vypínač. Nezbylo než první část cesty letadlem věnovat experimentům o reset iPodu. To se nakonec povedlo, kombinace dlouhého držení kolečka a šoupání šoupátkem iPod probrala. Později jsem vygooglil, že se musí odpojovat příkazem eject. Takový anachronizmus, ten jsem použil naposledy někdy v RH7.3, kdy jsme ještě neměli udev.

V průběhu seznamování s neajťačkou jsme zjistili dost zásadní skutečnost. Aťce je už skoro 17. Stačí počkat pár měsíců. To narušilo původní plán, použít ji jako obětinu. I ajťák má trochu problém předhodit dítě vlkům. I když je náhodou to dítě větší než on. Také nikdo z nás neučí na střední škole a tak utrpení kantorů známe jen zprostředkovaně a nemáme ten správný militantní postoj k budoucí generaci.

Pro přehlednost příběhu; Aťku přivedl Peter, jako svou čerstvou známost, protože jej letos dostalo jaro. Dále se výpravy účastním já, tedy zapisovatel, vypravěč a fantasta ohýbající realitu tak, aby se dobře vyprávěla. Posledním členem je Majkl, který mě udržuje v obrátkách, když vymýšlím pitomosti a vymýšlí pitomosti vlastní, když mi ve vymýšlení brání vážné překážky, jako třeba spánek. Účastníků mělo být původně více, ale někteří ztratili motivaci při čtení seznamu nutných očkování a možných chorob.

Jinak let proběhl v pokoji a bez překvapení. Přistáli jsme v Šanghaji na supermoderním letišti. Během chvíle jsme měli zavazadla. Ale už jsme viděli, že Čína je země policajtů. Na každém kroku skrz odbavení nás kontrolovali a potom ještě kontrolovali, zda nás ten předchozí správně zkontroloval.

První zajímavá příhoda byla s naháněči taxíků. Normálně na stanovišti se Vás zeptají, kam jedete, to ukážete a oni řeknou cenu, v našem případě 300 juanů, což je cca 1000 Kč. To se nám moc nezdálo, tak jsme šli dál. Další naháněč chtěl jen 200. Taky se nám nezdál a šli jsme se zeptat na informace, kolik že stojí cesta taxíkem do města. Přijeli jsme přece do rozvojové země, kde mělo být všechno za babku a my měli být i se skrovným rozpočtem za bohy. Pamatuji jaké to bylo, když přijel za komunistů do Prahy nezaměstnaný černoch z Alabamy na dalekém západě. A přesně tohle jsme si chtěli užít.

Na informacích nám řekli, že to bude stát 50 až 80, podle toho, kolik máme zavazadel. Takže se problém smrskl na to najít taxikáře, který bude akceptovat takovou cenu. Naštěstí se to nakonec podařilo. A zjistili jsme, že autoři průvodců, a potvrzení o rezervaci pro hotely, nikdy nezkusili podle vlastních podkladů cestovat. Jinak by je totiž nemohli vydávat jen v latince, kterou žádný taxikář neumí číst. Za cestu jsme zaplatili 46 juanů podle taxametru.

Cesta s taxikářem byla čistý adrenalin. A to nebyla zdaleka nejhorší, jakou jsme zažili. Taxikář je v Číně první po Maovi a je mu asi dovoleno vše. Cestovní rychlost po městě začíná na 100 km za hodinu a není shora omezena. Pokud nějací blbci překáží v jízdě touto rychlostí, je třeba je předjet v protisměru. Pokud už v protisměru někdo předjíždí, je potřeba jej předjet ještě více v protisměru. Světla na křižovatce sice jsou, ale znamenají jen jak intenzivně je třeba v křižovatce troubit. Troubení je ostatně důležitý moment celé jízdy, protože má mnoho významů a odstínů. Od základního, hele vezu cizince až po co je ti do toho, že jedu v protisměru za dvojitou plnou čarou, koukej se uklidit do pravého pruhu nebo budeš sbírat šrot z auta po celé Číně. Vrcholným exemplářem této strategie byl taxikář v Luoyangu, který nás naložil na nádraží za cenu vyhození dítěte, které měl zřejmě večer na hlídání, z auta. S námi a batožinou se jej totiž už nepodařilo do auta vměstnat. To že dítě řvalo a drželo mu kliku u dveří nevadí, on ulovil cizince, dítě odmrštil a vyrazil na jízdu délky asi 25 km, kterou absolvoval celou výhradně v protisměru. Přes tento divoký styl jízdy jsme viděli pouze dvě nehody za 14 dní a to ještě ani nestály za řeč, jen poškrábané plechy. O taxikářích ale ještě pár epizod bude.

Další poznatek jsme udělali na hotelu. Ten samozřejmě nikdy neslyšel o naší rezervaci, natož o tom, že bydlíme za půlku proti tomu, co mají napsané na stěně. Také nemluvili anglicky. Ale už po 15 minutách ukazování na cenu na rezervaci rezignovali a nechali nás za tu cenu bydlet. Tento postup jsme opakovali úspěšně ještě několikrát. Zaujalo nás i to, že všude scanovali pasy na zařízeních, která často vypadala dost specializovaně a moderně. Zato účty psali i v dost luxusních hotelech zásadně v ruce a o registračních pokladnách ještě nikdo nikdy neslyšel. To scanování pasů mi trochu vadilo, ale člověk se s tím musí smířit. Dělají to v hotelích, na letišti, když dělají kontrolu totožnosti. Není to jen čtení čtecí zóny jako u nás, ale úplná kopie strany s osobními údaji a strany s vízem.

Sen každého stavitele WiFi sítí

Další den jsme vyrazili na obhlídku Šanghaje. Je to město moderní, usilovně stavěné a příšerně špinavé. Poprvé jsme zažili co znamená smog. Skutečný SMOG s velkým nejen S. Zapomeňte na Ostravu osmdesátých let. Tohle je skutečný humus. Skeptici nám prorokovali, že se nám bude těžko dýchat. To jsme nezaznamenali. Ale smog poznat byl, na očích. Nejen že celkem dost slzí, ale sráží se v nich žlutý humus jak při těžkém zánětu spojivek. A i ten, kdo normálně snáší kontaktní čočky bez problémů má pocit, že by si je měl hned vyndat. Fotografie jsou šedé a zamlžené. I když byly slunečné dny, zřejmě tak pěkné, jak jen mohou slunečné dny být. Dohlednost byla řádově v jednotkách kilometrů, dál už jen stěna šedé mlhy. Tím ale neříkám, že by nebylo v mlze už to co bylo na druhém břehu řeky, jen to bylo v mlze, nikoliv zcela neviditelné.

SMOG v Šanghaji

Vybrali jsme si levnější hotel mimo centrum a náhodou jsme skončili blízko Šanghajského technologického parku. Takže jsme viděli sídlo ZTE, Lenova, Huawei. Samé obrovské moderní budovy, za které by se nemusela stydět žádná velká firma. Resp. mnohá by se mohla stydět za to, že tak pěknou budovu nemá, pražským Microsoftem počínaje.

Tady udělali Ufonovi síť

Uprostřed tohoto luxusu ale najdete ulice, které jsou hliněné, lidi bydlící v jeskyních nebo ve slumech. Paměť je milosrdná, ale řekl bych, že horší než slovenské cikánské vesnice osmdesátých let. Jenže u nás to byly vesnice stovky kilometrů od hlavního města, tady se jedná o maximálně jednotky desítek kilometrů. A hliněné ulice jsou v samotném centru. Navíc to nejsou ojedinělé výjimky zapomenuté v minulém století, ale regulérní součásti každého města.

Centrum Šanghaje

Pokračování příště...        

Komentáře

[Vojtěch Trefný]

Pokračování příště...

Budu se těšit!

[carnero]

Já už se těším... moc pěkně napsáno o zajímavém výletě.

[Jan Drábek]

Taky se budu těšit, výborně napsáno!

[pht]

Pripomina mi to indii. Az na ty scany pasu.

[Thunder.m]

Koukám že taxikáři tam jezdí naprosto ti samí, jako v Indii :)

[Liborek]

Nebo v Egyptě.

[trekker.dk]

Nejaťačky jsou slabší a tak tvoří nejpomalejší element

A kdybyste potřebovali ochranku, tak jste s sebou vzali jaťačku, čiže zaměstnankyni jatek.

[David Jaša]

Ten link na TyTrubko je asi špatně...

[Dan Ohnesorg]

Ano, omlouvam se, opraveno.

[fipa]

Vám aby člověk zase někdy půjčil iPoda

[iguru]

Jeeee, pssst, to nevíš, pohoda, klídek, nic mu není, leží mi tu na skříni a až se konečně dostaneme na oběd, tak ti ho v pořádku vrátím Přecijenom Dan je dobrý restartér , pak je v něm ještě pár souborů na smazání a tak. No prostě po novém flashnutí firmware, bude jako novej

[Dan Ohnesorg]

Navíc iPod je teď pronikavě inovovaný a umí generovat růžový šum, což je pro kryptografické aplikace k nezaplacení.

[Roman Schulz]

Hezky napsáno, už se moc těším na další zápisek

[jozka]

No ja nevim, ale asi nam neco zamlcel...

[Dan Ohnesorg]

Musel jsem si vyzkoušet takovou tu křesací tyčinku z výzbroje švýcarské armády. To přece musí každý pochopit. Navíc Němci to letiště stejně už nechtěli, stojí uprostřed města.

[jozka]

...a navic, jak je znam, oni si brzo Nemci nasetri na nove...

[Dan Ohnesorg]

Neni to k veci, ale velmi me zaujalo, ze jsme po ceste na Berliner Ring videli vybourane cele dlouhe useky dalnice a pritom si pamatuju, ze jsme se tam byli divat na progresivni metodu kontinualni betonaze. Teoreticky ta dalnice mela vydrzet daleko dele nez asfaltova a kamiony ji nemely nicit.

[phero]

Pravda někdo zapomněl započítat do ceny dopravu do Berlína, ale to je detail.

cesta do amstru pres berlinsky letiste je opravdu zajimava

Stejně jsme toto město chtěli již dávno prozkoumat a není většího dobrodružství než hledání letiště v cizím městě chvíli před odletem

si pak jeden pripada skoro jak v tech americkejch filmech jak preskakuje ty pasky a rvou na nej securitaci

[Dan Ohnesorg]

Hlavne priste kupujeme samozrejme letenky evropa <> asie jako obousmerne, tedy do stejneho mesta a z nej letime nekam jinam. Ani nevim, jak se prihodilo, ze jsme kupovali letenku smerem tam do Sanghaje a zpet z Pekingu, protoze to je samozrejme drazsi a slozitejsi. Koupit zpatecni do Pekingu a preletet za par korun Peking Sangaj je efektivnejsi. Je to vec, kterou clovek tak nejak proste vi, ale pak kdyz dostane na vyber pet cen letenek, tak si vybere z tech peti, misto aby resetnul a zacal resit od zacatku, proc dostal na vyber prave techto pet cen. Navic jsem mel prace nad hlavu a byl jsem vdecny kazdemu, kdo zaridil neco co jsem nemusel udelat sam.