Ajťáci v Číně III.

22.11.2008 16:06 | Přečteno: 1640× | poslední úprava: 22.11.2008 16:31

Vyspali jsme se a vyrazili směrem na Huashan. Což je pohoří kolem hory Hua. Slavné to poutní místo, lákající nás především tím, že se jedná o jednu z nejnebezpečnějších cest na světě. Samozřejmě nejnebezpečnější běžným turistům dostupnou cestu. Výlet na K2 je jistě náročnější. Byť při něm nejdete po 20 cm široké prkenné lávce 1400 m na propastí. No ale nebudu ze sebe dělat hrdinu, já jsem po té lávce také nešel. On i ten zbytek stál za to.

Už samotný odjezd byl zajímavý. Podle papírku jsme našli autobus, autobusák rozuměl dotazu, jestli jede na Huashan a pravil, že ano. Měl jet v osm hodin, ale nic se nedělo. Tak jsme seděli a čekali co bude. Nebylo nic. Až kolem deváté se objevili další cestující, autobusák se zaradoval, naložil je a vyrazil na cestu. Jízdní řád je na některých spojích zřejmě orientační. Není to zase až tak divné, některé autobusy žádné jízdní řády nemají, protože v kontinuální dopravní zácpě není možné příjezd predikovat. Ale většina z nich jezdí co pár minut, takže je to jedno. Prostě si stoupnete na zastávku a za chvíli tam staví autobus. Hromadná doprava je tam fakt hustá, žádné dva autobusy za hodinu jako u nás. Současně je ale stále narvaná, prostě je tam hodně zájemců o cestování.

Spokojeně jsme dorazili k cíli cesty a začali hledět s nadšením na pohoří, které se tyčilo před námi a nahoře se ztrácelo v mracích.

Vstupní brána na horu Hua, poutníče zanech všech nadějí

Cesta nahoru je dlouhá něco přes 6 km, na této trase nastoupáte asi 1427 m. Začátek je ještě celkem pozvolný, tak 2 km, stoupá jen o něco strměji než cesta na Petřín, ale potom to začne houstnout. Nakloněná rovina se změní na nekonečná schodiště se shody výšky 20 cm a hloubky 10cm, tedy evidentně nevyhovující evropským normám. I zdatný turista stoupá 1 km trasy za hodinu. Pokud si chcete otestovat partnerku, jestli bude zvládat chodit v paneláku bez řečí s nákupem a dvěma dětmi v náručí do 12 patra, máte ideální příležitost. Nesmíte si ale vzít sebou dva prudiče, kteří budou testovací plán komentovat na každém kroku. Aťka vystoupala celou cestu bez jediného postěžování, čímž se kvalifikovala na ruskou manželku a je všestranně využitelná v domácím hospodářství od tahání pluhu až po stavbu mostů. Úplně hladce to ale nešlo. Peter pojal výpravu zodpovědně a nesl mnoho potřebných věcí. Třeba lékárničku, průvodce o 1000 stranách, několik litrů vody a rezervní kde co. Aťka se nenechala zahanbit a vzala si také kde co. Já jsem razil zásadu, že k cestě je potřeba jen carrefour taška obsahující Coca Colu. A samozřejmě fotoaparát umožňující dokumentovat údajně úžasné východy slunce v horách. Pravda je, že fotoaparát něco váží, nevím proč nemohou vynaleznout nějaký materiál na čočky, který bude 100x lehčí než sklo, bude mít 100x lepší propustnost pro světlo a půjde přidělat na tělo, které nebude vážit kilo. Zoom objektivu bude od 15 do 450 a světelnost 1:1. To přece nemůže být pro civilizaci, která poslala robota na Mars, žádný problém. Tak kde to sakra vázne.

Nu výprava tedy vyrazila obtížena nákladem a já vesele, protože jsem nakonec usoudil, že i carrefour taška s Coca Colou je zbytečná zátěž. Někde tam kde začínaly schody bylo jasně vidět, že nestěžující si Aťka jen obtížně udržuje přímý směr. A zdravě červenou barvu v obličeji, kterou získala v prvních fázích výstupu, střídala ajťácká zelená. Takže mi nezbylo, než ji po krátkém boji ukrást batoh, dle váhy obsahující zlatou cihlu, a začít si budovat kariéru osobního šerpy. Nakonec, jak mi pravil Peter, když jsem dosupěl nahoru, jsem na tom vydělal, protože jsem si měl kam dát svetr. Tím mi otevřel zcela nové obzory, protože tento pohled na celou věc jsem skutečně za celou cestu nedokázal najít.

Se zásobováním nebyl problém, protože všudypřítomní prodavači vnucovali pochutiny na každém metru výstupu. Neříkám, že na vrcholu nebyly třikrát dražší, než v nížině, ale pořád levnější než u nás v Globusu. To ale předbíhám.

Výstup probíhal vesele, ti kdo měli ještě sílu mluvit se sem tam odhodlali k veselému zvolání: „Zase schody!!!“, když dorazili do zatáčky a spatřili další část cesty. Se stoupající výškou sílil vítr a klesala teplota. S klesající teplotou pro změnu přicházel silnější a silnější déšť. To mi trochu kazilo radost z fotografování, protože fotoaparát nějak nemá rád když na něj prší. A když není šťastný foťák nemohu být ani já. K tomu ke všemu jsme stoupali do mraku, který nám klesal naproti a tak nebylo ani co fotit, vyjma bílé mlhy, kterou mohu fotit v Rudné, zadarmo a z tepla domova. Pro boj s deštěm jsme byli dobře vybaveni, ale prostě skafandr je skafandr a ten nikdo neměl. Takže bylo nutné sahat na oslizlé kameny, snášet přívaly deště v obličeji a přemýšlet o tom, že dýchající aktivní oblečení je sice príma, ale zřejmě jeho funkce není 100%, když je zvenku přikryto souvislou vrstvou vody.

A bude hůř

Konečně jsme s tmou na krku našli horskou chatu a začali jednat o ubytování. Smlouvání nefungovalo. Však oni dobře věděli, že další je hodinu cesty a to ještě neznámým směrem. Dostali jsme pokoj pro 25 osob, ale dnes nebyl velký zájem, takže jsme tam byli jen my 4 a pět Číňanů. Pokoj byl s koupelnou neb u jedné stěny stálo umyvadlo a dostali jsme termosku s teplou vodou. Co pokoj postrádal bylo topení nebo třeba vymoženost jakou je dvojité sklo v okně. Ale což, venku měly být v noci jen -3 stupně. Horší bylo, že bylo kolem sedmé večer, tma, žádný počítač, žádné rádio, žádná televize a teď co? Jít spát? V tuhle hodinu? To bychom museli tajit po celý život, nebo možná ne, jiný ajťák by tomu stejně nikdy neuvěřil. Zkusili jsme hrát karty. Tím jsme se docela na dlouho zabavili, protože jsme neviděli symboly na kartách ani v ruce ani v balíčku. Tudíž hra byla poněkud zdlouhavá a plná oprav. Problém takové hry je i v tom, že musíte při zkoumání vyložených karet sem tam vylézt zpod deky, což ne každý dokáže a úplně každý riskuje, že zmrzne a pod deku se zpět nedostane. Navíc jsme museli udržovat konverzaci v nízké hlasitosti, aby Číňané mohli spát. Na druhou stranu nevypadali, že by měli problém spát vedle startujícího letadla.

Po několika hrách nás karty omrzely a zkusili jsme spát. A nějak se to i povedlo. Abychom ochránili děti před mrazem, přitulili se Peter a Majkl k Aťce, každý z jedné strany. Takže zatímco jsem se ráno probudil mrazem, Aťka se probrala jednak protože ji bylo horko a v neposlední řadě, protože nemohla dýchat. Zhodnotil jsem, že jsem na tom výrazně lépe, protože být zalehnut těmi dvěma je ta horší varianta. Venku svítalo a Číňané vybíhali ven fotit východ slunce, nejkrásnější v celé Číně. Inu vydal jsem se ven také, v naději, že se mi podaří obnovit krevní oběh. Tam jsem zjistil, že východ slunce je jistě úžasný, neopakovatelný, poetický a co já vím co ještě, ale odehrává se někde za mlhou hustou, že by se dala krájet. Navíc jsem zjistil, že teplota v posteli je přece jen vyšší než venku a tak jsem se vrátil pokorně zpět a pod dekou počkal na nabootování ostatních.

Východ slunce

Ráno se, kromě zimy, zapsalo do pamětí výpravy tím, že Aťka snědla dobrovolně celé čínské jídlo. Dokonce typické čínské jídlo. Když cestuje Čech, bere si Horalky, když Slovák, bere si Tatranky a když Číňan, bere si kýbl nudlí. Kýbl nudlí má objem asi půl litru a obsahuje překvapivě nudle. Kromě nich ještě nějakou ostrou omáčku a cucky něčeho, co by mohlo být dehydratované maso. Zatímco Horalky a Tatranky se konzumují nasucho, do kýblu se leje vařící voda. Vařící vodu dostanete v celé Číně a často i zdarma. Po nalití vody se kýbl promíchá (ale neprotřepává, páč byste se polili) a počká se 10 minut na proběhnutí chemických reakcí. Potom se střídavě jí nudle a pije omáčka, kterou lze přirovnat k řidší české gulášové polévce, papír snese jakoukoliv lež. A protože od této chvíle Aťka nehladověla, pronikavě se jí zlepšila nálada. Na celých 10 minut, než vyšla ven a zjistila, že nejsme na vrcholku, na který směřujeme, ale asi 400 výškových metrů pod ním a tak nás čekají další hodiny chůze do schodů. Navíc se poprvé dozvěděla, že vrcholků je pět a navštívíme je všechny. Poprvé se vzmohla na mírný protest, ale vysvětlil jsem ji moji teorii řízení, podle které se v první fázi navrhne, že by se mohlo jít na pět vrcholků, vyslechnou se námitky, zhodnotí se, že finální rozhodnutí proběhne podle aktuální situace a věc se odloží. Když se přijde na kritickou křižovatku, rozhodnutí padne jaksi mimochodem, protože ten kdo je v čele výpravy prostě jde kam se mu chce a zbytek vlající na ocase se nutně připojí, nemaje mapu ani vlastní plán. Seznala, že je se mnou sranda a šla dál. Navštívili jsme čtyři vrcholky.

Tedy kromě Majkla, který navštívil 4,5. Ztratil se v oddechové pauzičce s tím, že jde trochu fotit, prosmykl se kolem hlídačky, která vybírala vstupné a půjčovala sedáky a vzpomena na své předky vyšplhal jako opice po kolmé skále a přeručkoval přes propast k nějakému mikrochrámu. Tím je dokázáno, že neajťačka má na ajťáka zhoubný vliv. Majkl byl sice vždycky sebevrah, ale i to mělo své hranice. Až dosud.

Po vynechání posledního vrcholku jsme se vydali k lanovce, kterou jsme chtěli jet dolů. Přeci jen sestup po schodech je ještě horší než výstup. Průvodce nás uklidňoval, že lanovka je rakouská a tudíž bezpečná. Opět se jednalo o informaci osobně neověřenou, protože v Rakousku by nikdy nikdo neschválil takovouto lanovku s jedním nosným a současně tažným lanem. Zato jsme jedinkrát za celou cestu viděli německý nápis. Jak vidíte na fotografii, spíše než o lanovku se jednalo o výtah. Když se kabinka dostala za první sloup a začala padat přímo dolů, byli jsme rádi, že je pozdní odpoledne a od rána jsme nic nejedli.

Lanovko/výtah

Lanovka ale nevede do vesnice, musíte pokračovat autobusem, který jede po uzounké silničce vysekané do kolmé skály, takže pokud řidič usne, jistě to nikdo nepřežije. Řidič ale asi neusne, zatáčky mu to nedovolí. Náš tedy neusnul určitě, což je dokázáno tím, že čtete tento příběh.

Ve vesnici jsme se setkali se zavazadly, která jsme nechali v úschově u prodavačů horského vybavení pro výstupy. Moc jsme v setkání nevěřili, i když jsme výměnou dostali bumážku orazítkovanou razítkem s rudou hvězdou, takže nad bezpečím zavazadel bdila strana a vláda. Ono věřte komunistům. No tentokrát to vyšlo, ale budete-li do těchto končin cestovat, neberte si věci, které byste ještě někdy rádi viděli.

Potvrzení o uložení zavazadel

Z vesnice jsme se vydali na nádraží, které bylo v blízkém městě, protože jsme chtěli pokračovat vlakem do Loyangu. Protože nás trochu zaskočily výdaje, neměli jsme moc peněz, tedy místních. Ukázalo se, že bankomat v daném místě nikdo nikdy neviděl a veksláka schopného směnit tvrdý dolar jsme nenašli, toho se tam každý bojí jak gulagu. Ale co, jedeme do velkého města, na nádraží, kde staví rychlovlaky, tam peníze směníme a za poslední peníze jsme tam odjeli taxíkem.

Nádraží bylo pravda pěkné. Ale uprostřed slumu. Sice tam měli banku, ale ta odmítala cokoliv směnit, neměla bankomat, nebrala karty a asi poprvé v životě jsem viděl bankéře v obleku vybaveného kuličkovým počitadlem, které skutečně používal. Takže jsme neměli na lístek na vlak, bez lístku na vlak nás nepustili do budovy nádraží a neměli jsme v dohledu ani možnost peníze získat. Do toho se rozkřiklo, že jsou ve městě cizinci a začaly se na nádraží stahovat davy, což Aťku dost znervóznilo. V davu se ale našla Číňanka hovořící trochu anglicky, takže jsme si ní komunikovali a vyzvěděli, že musíme jet autobusem do jiného města. Autobus měl jet ale až za hodinu a kvapem se blížil večer. Takže jsme se rozhodli riskovat taxikáře. Mezitím i ostraha nádraží zjistila, že je tam nějak moc živo a nechala se obměkčit a dovolila jít Aťce a Majklovi do nádraží bez jízdenky, takže uložili zavazadla mimo dosah zlodějíčků z davu. Já a Peter jsme se vydali k taxikářům. Tedy jednomu co tam byl. Jeho auto byl skutečný vrak, neměl ani taxametr. Když viděl cizince, tak vyhodil naložené Číňany a vzal nás, začalo smlouvání o cenu, stále trval na tom, že dostane 100 a nějak nechtěl smlouvat. To se nám zdálo poněkud moc, ale to jsme ještě netušili, jak je do města daleko. Takže jsme jeli za 100 s tím, že to pak nějak vyřešíme a kdyžtak zavoláme policajty z nádraží, bez taxametru s nimi bude těžko smlouvat. Taxikář byl dosti vzrušený, že vidí cizince a po chvíli jsme z brebentění pochopili, že chce vědět odkud jsme. Tak jsme mu to řekli, ale nechytl se. Po cestě jsme potkali policejní zátaras na kterém zkoumali každé auto. Ale náš taxikář projel bez přibrzdění a ještě mu přátelsky kynuli. Naše teorie, že na něj zavoláme policajty dostávala trhliny. Dojeli jsme asi po hodině zběsilé jízdy k bance, která jak se ukázalo žádné peníze neměnila. Ale vysvětlili mu, kam nás má odvézt, a kde peníze vyměnit půjdou.

V bance, kde peníze měnit směli, byli z naší návštěvy také u vytržení. Rozhodli jsme se směnit eura, protože měli lepší kurz než dolar a když jsme je vyndali, tak si je přišlo prohlédnout celé osazenstvo, včetně policajta, který hlídal u vchodu. Taxikář byl za nejdůležitější osobu, protože cizince přivedl a sledoval s napětím všechny operace tak, že mi ležel na zádech. Eura prošla pečlivým zkoumáním, vedoucí pobočky odněkud přinesla od každé bankovky jednu vzorovou a porovnávala je s těmi našimi. Nakonec všechno dopadlo dobře a dostali jsme svazek juanů. Taxikář nás naložil a vezl zpět. Náhle ale odbočil do nějakého dvora a vyběhl z taxiku ven. Moc jsme nechápali co se děje a začali řešit, jestli zdrháme. Trochu zvláštní bylo, že kolem taxíku se začaly sbíhat děti a to v množství větším než malém. To moc nevypadalo na mafiánské doupě. A nebylo, ukázalo se, že stojíme na dvoře školy a taxikář do školy běžel pro dcerku, aby ji ukázal co se mu přihodilo.

Dcerka ale jeho iniciativu zjevně neocenila. Strašně se nás bála a chtěla utéct. Otec ale byl silnější, nacpal ji do taxíku jelo se dál. Zkusili jsme ji dát mentolový bonbon na kašel, jediný, který jsme měli. Ten odmítala, ale pak ji ho otec vnutil a tak jej držela v napřažené ruce co nejdále od sebe. Aťka naši oběť, vzdaní se bonbonu, neocenila, lomila rukama a lamentovala: „Vy jste dali pětiletému dítěti takle strašně ostrý bonbon, ubohé dítě.“ Předpokládám ale, že čínské děti jsou odolnější než naše. Navíc ji lamentování nešlo od srdce, dvě hodiny čekání na nádraží ji připravily o veškerý elán a my jsme pochopili, že adrenalinové čekání na nás bylo asi mnohem více vyčerpávající, než shánění peněz. My jsme se báli jen o sebe, kdežto oni o nás. A bát se o sebe, to vlastně ani žádný strach není. Fakt byl, že ani my jsme nečekali, že by to mohlo trvat takle dlouho a že pojedeme dál než pár kilometrů.

Vzpomínáme na vyhlídku nad mraky

Vlaky v Číně jsou také zajímavá kapitola. Podle průvodce se dělí na lepší a horší, lepší mají měkká sedadla, horší tvrdá. Zkoumáním na nádraží jsme zjistili, že asi ještě existuje jemnější dělení, první třída a druhá třída mají měkká sedadla, třetí třída má lavice. První třídu mají jen luxusní vlaky na dlouhé vzdálenosti, něco jako naše Pendolino. Jízdenky se prodávají výhradně jako místenky, do budovy nádraží se nedostane nikdo, kdo nemá jízdenku na nějaký vlak jedoucí v dohledné době. Při vstupu do budovy se rentgenují zavazadla a prochází se rámem na zbraně, prostě jako na letišti. Takže vstup se může celkem protáhnout a ve větších městech je tam fronta tak na půl hodiny. Když jste v budově a ta má více čekáren, tak můžete jen do té čekárny, která je určena pro váš vlak. Čekárna ještě může být rozdělena na řady a každá řada je určena pro nějaký vlak, to se ale zřejmě už tak úzkostlivě nedodržuje.

Když odcházíte z čekárny na peron, kontrolují vám jízdenku. Když přijdete na peron, kontrolují vám jízdenku a podle čísla vagonu vás rozdělí do řad. Potom každou řadu vezme jedna průvodčí a odvede ji k vagonu, kde ji předá za kontroly jízdenky průvodčímu, každý vagon má jednoho nebo dva průvodčí. Prostě neskutečné množství lidí kontroluje a kontroluje. No a závěrem, když odcházíte z nádraží, tak kontrolují, jestli vystupujete tam, kam jste měli jízdenku.

Jízdné ve vlacích je státem regulované a zřejmě relativně levné. Předpokládali jsme, že budeme všude jezdit první třídou, ale ukázalo se, že je okamžitě vyprodaná, takže bychom si museli kupovat jízdenky několik dní předem. Museli jsme vzít zavděk druhou třídou, ale šlo to, vypadala asi jako druhá třída u nás.

Večer jsme přijeli do Loyangu. Zde se odehrála výše zmíněná epizoda s taxikářem vyhazujícím dítě z taxíku. Ubytovali jsme se v celkem dost moderním hotelu a začali zjišťovat co dál. Ukázalo se, že v místě není McDonald. To nám vážně narušilo stravování, protože jsme si mezitím zvykli na dvě večeře, první experimentální v čínské restauraci a druhou kontinentální v McDonaldu. V Číně tedy najdete i KFC, ale večeře tam se řadí mezi experimentální. Šli jsme tedy spát po pouhé experimentální večeři, která nás nezasytila.

Pokračování příště...        

Komentáře

[Leoš Literák]

skvele jako vzdycky

[LuFa]

Díky za reportáž z Huashan. Já na lávce byl: Extrémní dobrodružství ve svatých horách Huashan. Žádné jištění, provoz obousměrný. Lanovka musí být nová, před lety tam ještě žádná nebyla. Nocleh načerno ve stanu. Těžké baťohy přes den v křoví . Jak se ráno nechaly, tak se večer našly.

[Dan Ohnesorg]

Jo tenhle blog byl obavam se hlavni pricinou, proc huashan skoncil v nasich cestovnich planech. Soucasne jsem od zacatku vedel, ze lavku nedam. Vylezu 50m na komin po ocelovem zebriku, ale asi bych si nikdy nedokazal stoupnout na drevenou cinany stavenou lavku nad propasti.

Mimochodem nezna nekdo z ctenych ctenaru nejaky soft na cisteni tracklogu z GPS? Mam totiz z cesty tracklog po 15 vterinach, ale sem tam nejaky bod ustreluje radove desitky metru mimo trasu. Co cert nechtel, az po navratu jsem zjistil, ze GPS zaznamenava udaje o presnosti urceni polohy az kdyz je inicializovana windows programem, ktery tam moje nikdy nevidela. Nasel jsem jen program pro windows, ktery sice bezi ve wine, ale umi v placene verzi az 50.000 bodu, coz je daleko mene nez maji tracklogy, ktere chci ocistit. Asi by bylo jednoduche na to neco napsat, ale zase si rikam, ze uz snad nekdo resil situaci, kdy ma relativni vzdalenost dvou bodu 1m, 1m, 1m, 25m, 25m, 1m, 1m. Kdyz ted chci nakreslit 3D model vylezu, tak je graf desne osklivy.

[LuFa]

Tak to jsem Dane rád, že zápisek inspiroval a že se líbilo. Já o lávce a vůbec charakteru Huashan do poslední chvíle nevěděl a tak jsem se na ní ocitnul. No a když už jsem tam byl, pak jde vše samo . Nejhorší na lávce bylo focení a obcházení malých Číňánků a Číňanek.

[Josef Kufner]

To zvládne awk a učebnice matematiky ze střední školy

[Dan Ohnesorg]

No celkem bych chtel prevod zemepisne sirky a delky z stupnu, minut, vterin na longint v awk videt, byt by to jiste slo. Asi si to radeji napisu v pythonu.

[Josef Kufner]

Pokud budou na vstupu řádky "stupne minuty vteriny", tak to uděláš prostě:

awk '{print $3 + 60 * ($2 + 60 * $1)}'

Jednoduší to už nebude

ps: Případné drobnosti ve formátování řádků bývá praktické poladit sedem.

[Dan Ohnesorg]

uchylil jsem se k konverzi gpx do csv a k par prepoctum v pythonu a vypada to, ze nebude nijak trivilani najit hranici zahazovani, resp. ze se bude muset menit dynamicky nejakym tuze vymakanym algoritmem, ktery jsem jeste nevymakal. Ale jednou se obrazku dockate.

[trekker.dk]

Opět se jednalo o informaci osobně neověřenou, protože v Rakousku by nikdy nikdo neschválil takovouto lanovku s jedním nosným a současně tažným lanem.

Pravděpodobně to bude Rakouská, přizpůsobená pro provoz v Číně (tj. s omezením bezpečnostních prvků, aby se ušetřilo.)

a asi poprvé v životě jsem viděl bankéře v obleku vybaveného kuličkovým počitadlem, které skutečně používal.

Někoho napadlo vyzkoušet, jestli je rychlejší kalkulačka nebo abakus. Chlapík s kalkulačkou byl rychlejší, chlapík s abakusem měl výsledky správně.

U té "A bude hůř" fotky - nalevo od schodů na té skále je taková modrá hadice - co to je?

[Dan Ohnesorg]

To je "osvetleni". Ale pod nohy nesviti. Jsou to takove ty hadice co u nas pritloukaji lidi na stity domu, jako vanocni vyzdobu. Na Huashanu jsou predpokladam osazeny proto, aby poutnik ve tme nebo mlze nesesel z cesty. Zatimco cesta po ktere jsme sli byla v zasade namahava, ale celkem bezpecna, tak kdyby clovek sesel o 3m vedle, tak proste spadnul ze skaly a nebylo by mu pomoci. Ten pruh, kudy lze bezpecne vylezt je v nekterych mistech skutecne siroky metr nebo dva. Potom jsou na obou stranach retezy, ale kdo by treba sel po spatne strane retezu, tak by se dostal do velkych problemu.

Toto osvetleni je pro znalce ceskych norem vyznamnym zdrojem adrenalinu a radeji nesaha na skalu holou rukou, coz jde dost tezko.

[jozka]

nevím proč nemohou vynaleznout nějaký materiál na čočky, který bude 100x lehčí než sklo, bude mít 100x lepší propustnost pro světlo a půjde přidělat na tělo, které nebude vážit kilo. Zoom objektivu bude od 15 do 450 a světelnost 1:1.

A bude se s tim fotit v noci bez blesku a udrzis to v ruce

To přece nemůže být pro civilizaci, která poslala robota na Mars, žádný problém. Tak kde to sakra vázne.

Treba proto, ze se to vsechno natocilo v Hollywoodu a ve studiich Mosfilmu?

[Kvakor]

NASA kdysi opravdu nechala udelal u Zeisse specialni objektivy, ktere mely dokonce svetelnost mene nez jedna - 0.7. Pouzivali je astronauti pri foceni na Mesici. Dokonce je pak pujcili i Kubrickovy, aby mohl natocit scenu osvetlenou pouze svetlem svicek v historickem filmu Barry Lyndon.

[jozka]

To chci!

Jednou jsme s kamaradem fotili nocni Pyreneje pod hvezdnym nebem. Na stativu, na sestnact vterin a s dalkovym ovladanim. Vysledek byl uzasnejsi nez jsme cekali. Pak jsme ale zjistili, ze hvezdy jsou i tam, kde by byt nemeli. No, ten fotak nebyl z nejnovejsich