Michael Hawley - 2 (Programmers at Work)

6. 3. 2009 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 2138×

V dokončení rozhovoru Michael Hawley varuje před módním zavrhováním starších technologií a navazuje na povídání o vzniku Pixaru a další filmařských technologiích. „Nemá smysl dělat věci, které byste stejně dobře mohli natočit na film nebo zvukový pásek – počítače by měly vytvořit nové obrazy a zvuky dostatečně složité na to, aby zaujaly a okouzlily diváky. S našimi počítači z doby bronzové zaberou podobné výpočty hodně času, ale stojí to za to.“

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Začátek rozhovoru: Michael Hawley (Programmers at Work).

V čem přesně?

Chvíli jsme si povídali, načež Andy řekl, že mě provede po areálu a ukáže mi, na čem zrovna pracují. Tehdy to byl Indiana Jones a chrám zkázy, o kterém jsem vůbec nic nevěděl. Každý mumlal něco o „druhém Indym“ a já si chvíli myslel, že to zase budou nějaké honičky v autech. Přišli jsme do míchačky a Andy mi vysvětloval všechny problémy s mícháním zvuku, jak několik týdnů mícháte a pak režisér řekne: „Odsud vyhodíme patnáct snímků,“ načež můžete všechno zahodit a začít znovu. To je jako kdybyste studentovi řekla, aby svou ročníkovou práci přepsal na psacím stroji. Takže jsme vešli do míchačky a já jsem byl ještě pořád trochu zmatený, protože jsem byl v Kalifornii prvně, a tam na mě na velkém plátně koukal chlap v turbanu. Viděla jste ten film?

Ne.

On je to trochu spoiler. Byl tam chlap v turbanu a bederní roušce, řetězem přivázaný, plíce si řevem mohl roztrhnout, a záporná postava mu sáhla do hrudníku a vytrhla mu srdce holýma rukama. No hrome, já jsem sotva vylezl z letadla a byl jsem v tomhle prapodivném tyjátru právě včas na to, abych viděl, jak někomu trhají srdce z těla. A jako kdyby to nestačilo, zvukaři přede mnou celou scénu projeli asi desetkrát nebo patnáctkrát za sebou, aby seděly zvuky mlaskání. Takhle já jsem ztratil srdce pro film. Už tam pracuju asi rok a půl.

Na podzim 1986 bych se chtěl vrátit na Yale. Vždycky jsem měl pocit, že jsem si ze školy jenom na nějakou dobu odskočil. Mám pár obecnějších témat, kterým bych se rád věnoval a na které teď nemám čas, zvlášť když zrovna tolik děláme na vývoji.

Čemu byste se ve škole rád věnoval?

Převážně informatice a hudbě. Chtěl bych pokračovat ve věcech, kterým bych se věnoval tady, kdyby počítačové oddělení zůstalo pohromadě. Například počítačovým partiturám a zvukovým stopám počítačem generovaných filmů. To tady hned tak nepůjde – především kvůli tomu, že se obrazová a zvuková skupina rozdělí do samostatných firem. To je obrovská škoda. Obraz a zvuk spolu v minulosti vycházely tak dobře, že k sobě podle všeho zkrátka patří. Ale z finančního hlediska asi má smysl počítačové oddělení rozdělit, alespoň na příštích pár let.

Nezůstanou vám nějaké komunikační kanály? Nemůžou obě skupiny spolupracovat, i když půjde o dvě oddělené a nezávislé fimy?

V ideálním světě by mohly, ale už to nikdy nebude takové, jako když jsme si v jedné budově neustále navzájem zakopávali o hardware. Ti nahoře, co dělají především výzkum, jsou stejně v kontaktu. Mluví o svých snech a o tom, co by chtěli dělat. Ale už nebude tak snadné to doopravdy udělat, alespoň v blízké budoucnosti ne.

Co se vám jako programátorovi na Lucasfilmu líbí nejvíc?

Lucasfilm vypadal jako ideální místo pro počítačový výzkum. Máme tu neuvěřitelně bohaté komunikační médium, film, který má obraz a zvuky a dialogy a příběh a hudbu a efekty… Když to všechno dáte dohromady s informačními technologiemi, například programováním, nutně musíte objevit spoustu nových věcí. Barvy na obrazovce jsou tak živé, scény musí vypadat úchvatně, musí upoutat. Na počítače je to velká zátěž. Nemá smysl dělat věci, které byste stejně dobře mohli natočit na film nebo zvukový pásek – počítače by měly vytvořit nové obrazy a zvuky dostatečně složité na to, aby zaujaly a okouzlily diváky. S našimi počítači z doby bronzové zaberou podobné výpočty hodně času, ale stojí to za to.

Co se vám na počítačích a programování líbí?

Nad tím ještě pořád přemýšlím. Loni jsem napsal čtyřicet tisíc řádků kódu. Po tolika letech frustrací se člověku psaní ulepených programů omrzí. Programování mi ale pomáhá přemýšlet nad tím, jak komunikujeme, jak myslíme, jak funguje logika, jak funguje tvůrčí myšlení. Počítač je nástroj pro komunikaci, pro zpracování informací. A komunikace je báječná věc. Právě díky ní zažily telefony a počítače tak jednoznačný úspěch. Počítač je asi náš nejlepší nástroj pro pohled na komunikaci.

Líbí se mi myšlenka spojení počítačů s hudbou, protože hudba je podle mě zvlášť bohaté médium. Navíc mi připadá blízká emocím a citům. Podle mě si v hudbě vystačíte s menším počtem výpočtů a stejně vzbudíte víc emocí než s pomocí obrazů. Slušné textové procesory pro skladatele ještě pořád neexistují, ale ono je to s hudebními datovými strukturami těžké. Hudební partitura je složitá věc a hodně záleží na čase, na reálném čase. Počítač se těžko přemlouvá k hraní hudby v reálném čase. Vezměte si například, co všechno musíte zvládat, abyste mohla někoho doprovázet: Musíte vědět první poslední o tom, jak se doprovází sólista podle partitury. Musíte partituru znát. Musíte převádět chvění vzduchu na výšku tónu, poznat konkrétní tóny a musíte srovnat spoustu vzorů, abyste zvládla sólistu sledovat. Je to dost těžký problém. Už brzy ale budeme mít technologie, na kterých půjde postavit slušný počítačový doprovod – na míle vzdálený tlačítku „Samba“ na dnešních elektrických varhánkách. Už s dnešním vybavením nejsme daleko.

Jaký vliv podle vás budou mít počítače na umění?

Ohromný. Zamávají s ním stejně, jako zamávaly s naším každodenním životem.

S počítačem se dá dělat tolik nových věcí. Převratné myšlenky podle mě často vznikají novým spojením starších myšlenek, a jestli počítače něco doopravdy umí, tak je to vzít hromadu informací, smíchat je dohromady a nechat vás pohrát s výsledkem. To je živná půda pro nové nápady.

Co zbývá vyřešit, jsou složitější, filosofické problémy. Například psát text na počítači je něco jiného než psát text na psacím stroji. Když píšete na psacím stroji, musíte si myšlenku důkladně sesumírovat, dát dohromady větu, která má nějaký směr; hlídat si, co chcete sdělit. Jste určitým způsobem omezení, protože to nechcete datlovat znovu. Podobné je to s mluvením, nemůžete se jednoduše vrátit a opravovat drobné mluvnické prohřešky. U psaní a telefonování strávíte delší dobu rozmýšlením toho, co chcete říct. Chcete mít jistotu, že se vám podaří myšlenku správně sdělit, abyste ji nemuseli přepisovat nebo opakovat. V textovém procesoru se změny dělají snadno. Můžete pobíhat tam a zpátky, zkopírovat tohle, smazat tady, vlepit támhle… Zbytečně snadno pak můžete nechtěně narušit jemný tok myšlenek, který by jinak ve vašem textu byl patrný. Jazykáři si dnes jedním hlasem stěžují, jak je vidět, jestli student psal esej v textovém procesoru, nebo na psacím stroji. Protože výstup z textového procesoru vypadá jako koláž. Je to oprávněná starost. Počítače jsou nová technologie a mění způsob, kterým tvoříme. S počítačem se dají dělat nové věci a člověk si musí uvědomovat, že tvoří jinak.

Jak už jsem řekl prve – jestli je počítač v něčem vážně dobrý, je to míchání různých prvků, jako když kuchař míchá ze starých přísad něco nového. Lidé si budou muset zvyknout na to, že budou trávit víc času spojováním věcí novým způsobem.

Jaké změny podle vás způsobí počítače ve filmovém zvuku a obrazu?

Ta analogie s textovým procesorem se dá bezvadně přenést i na film. Když dneska do filmu mícháte zvukové efekty, sedíte ve velké místnosti před velkým stolem a před vámi běží na plátně film. Točíte knoflíky, sledujete ukazatele. Když skončíte, máte hotový jeden kus filmu, který se musí přetočit, abyste si ho zkontrolovali. Přetáčení filmu je obyčejně zhruba pětiminutový prostoj, ve kterém se dřív plánoval další průchod mixem. Až nastoupí počítače, prostoj zmizí.

Byl jsem u míchání filmu Latino, kde zvukaři narazili na chybějící efekt. Trávou se plížil voják, sahal po detonátoru a bylo slyšet, jak jeho ruka šelestí v trávě. Ale než mohl odpálit nálož, střelili ho a on se v trávě převalil. Chyběl zvukový efekt převalení v trávě. Zvukař chtěl jednoduše zkopírovat zvuk ruky v trávě o kousek dál, možná ho trochu upravit, nastavit jinak ekvalizér, a použít ho jako zvuk těla. Celé to zabralo asi pět minut, protože musel zmáčknout tlačítko, naklonit se k mikrofonu a poprosit kluka v kabině, aby posunul ruchy na třetí stopě asi o sto dvacet sedm snímků dál. O dvě minuty později se ozvalo, že můžeme. Zvukař tedy efekt zkusil a samozřejmě zjistil, že není úplně přesně na místě, takže museli chvíli hledat, až nakonec udělali kopii a vrátili ruchovou stopu na místo; uteklo pět minut. S našimi dnešními technologiemi se stačí jednou nebo dvakrát dotknout obrazovky a nejenže máte kopii hotovou, ale už ji rovnou posloucháte. Trvá to pár vteřin, nemusíte čekat na žádné přetáčení. Je to úplně jiná situace, počítač neustále říká: „Můžem.“

Onehdy jsem mluvil se zvukařem Francise Forda Coppoly, který se přišel podívat na našeho droida. Byl to mazaný a šikovný pán, kterého naše technologie náležitě ohromila. Tolik nových nástrojů, tolik nových věcí k přemýšlení. Ale taky nám řekl: „Nezapomínejte na to, že pět minut přetáčení filmu není nikdy ztracený čas. Dobrý zvukař vždycky přemýšlí a plánuje dopředu, aby pak odvedl kvalitních pět minut práce. S vaší mašinou jste o tenhle čas přišli.“ Něco získáte, něco jiného ztratíte. Ono to vypadá, že s každou novou výhodou se některá ze starších výhod ztratí nebo jde stranou. Prostor je ale pro obě. Musíme si uvědomit, že kvalitní umění, filmy a hudba chtějí čas.

S podobným problémem se potýká hudba. Existuje nespočet syntezátorů a automatických bubeníků, které se dnes dají snadno ovládat počítačem. Bývá zvykem se na nové technologie vrhnout hlava nehlava. Musíte ale přemýšlet nad tím, čeho se vzdáváte.

Povězte mi něco o hudebních programech, na kterých v Lucasfilmu pracujte.

Tohle léto jsem si zrovna přivedl kamaráda, doktoranda informatiky z Cornellu. Říkal jsem si, že bychom mohli pracovat na MusicDroidovi – nástroji pro muzikanty, definitivním počítačovém nástroji pro muzikanty. Rádi bychom postavili systém, na kterém si John Williams bude zkoušet partitury. Který mu skladbu přehraje na orchestru syntezátorů, aby si nemusel platit Londýnskou filharmonii; který bude umět snadno vytisknout jednotlivé party. A nebo bychom mu rádi dali možnost komponovat přímo pro elektronické nástroje, novým způsobem. Taková je naše vize.

Program, který vám ukážu, je první drobný krůček tímhle směrem. Tady je levný sériový syntezátor v ceně asi tisíce dolarů a má řadu různých zvuků… varhanní zvuk, který jsme na něm dali dohromady, je moc pěkný. [Hawley hraje na syntezátor.]

Ostatně, kdybych ho zesílil… Trik je v tomhle stodolarovém reverbu pro Hammondy. Otočíte knoflíkem a máte katedrálu svatého Jana. Tyhle syntezátory jsou ohromně levné a dají se ovládat počítačem. Například tohle ještě asi bude fungovat… Nejspíš to bude znít hrozně, ale nikdy nevíte, na co narazíte.

To jste složil?

Ano. [Hawley si dál hraje s programem a syntezátorem.] Umí partituru přehrát fantasticky rychle [ukazuje] nebo ji obrátit vzhůru nohama, což je shodou okolností docela zajímavé. Když partituru obrátíte vzhůru nohama, původně hluboké tóny skončí nahoře a vysoké tony zase dole. Dur se změní na moll, moll na dur, dostanete něco úplně jiného a zvláštně krásného. A není na tom nic složitého – vzhůru nohama vám skladbu otočí pětiřádkový počítačový program, vznikne něco docela nového.

Tady sledujeme zápis skladby, kterou jsem zrovna zahrál na klaviatuře, v editoru partitur. Tímhle posuvníkem můžete přejet například na konec skladby, nebo na těch pár zvučných akordů před koncem. Každý kus skladby si můžete zvětšit. Když budete chtít, můžete sjet až na jednotlivé tóny a hrát si s nimi, je to velká zábava.

Jak vidíte, nezáleží ani tolik na tom, odkud hudba pochází. Podstatné je, jak se dostala sem. Tady jsme spojili starou myšlenku (v tomhle případě nádherné Bachovo preludium) s novými – počítačově ovládaným syntezátorem a jednoduchým programem pro harmonické převraty.

Bach dělal ve své době v určitém smyslu totéž. Rozdíl je v tom, že jeho nástrojem byly dokonale zvládnuté znalosti tehdejší hudby. Byl virtuozním hráčem na všechny hudební nástroje své doby, mistrem všech instrumentálních idiomů a kompozičních forem. Dokázal spojit řadu různých stylů – galantní styl francouzského dvora, severoněmecké baroko, Itálii – do něčeho nového.

Pracoval jste i na návrhu těchto programů?

Ano. Mám na starosti především nízkoúrovňový software na rozhraní s hardwarem, například grafické knihovny, ovladače dotykové obrazovky a syntezátorů a podobně, ale mluvím hodně i do návrhu.

Na několika zajímavých projektech jsem dělal výzkum a návrh. Moc pěkný je jeden textový procesor. Mám v počítači adresář Books a v něm řádku velkých literárních děl: Alenku v říši divů, Bílou velrybu, Vojnu a mír—

To jste je sám přepisoval?

Nene. Stačí poslat šek na £35 do Oxfordského textového archivu a oni vám pošlou plnou počítačovou pásku. Zajímalo mě jejich využití v databázích.

Všechny texty jsem vložil do jedné velké konkordance (to je něco jako thesaurus). Když pak ve svém textovém procesoru píšu a zajímá mě, jak bylo nějaké slovo použité v knize nebo určitým autorem, stačí na něj kliknout myší a šup, vyskočí mi malé okénko s půltuctem příkladů, jak dotyčné slovo používali velcí autoři v různých knihách z mé databáze. Naše slovní pochody se většinou drží zaběhnutých cest, ale teď najednou klik a vidím, jak s mým slovem zacházel například Tolstoj a jiní.

Jiný program vezme zadaný text a podle stejné databáze se ho snaží doplnit náhodným, mluvnicky odpovídajícím textem. Když během psaní dostanete okno, stisknete tlačítko a program vyjde od vašeho posledního slova náhodným směrem dál. Jednou za čas máte štěstí a narazíte na dobrý nápad, který byste jinak nedostali. Program ve skutečnosti vznikl jako výzkumný projekt pro SoundDroida, šlo nám o výzkum zpracování velkých databází.

Ovlivnil vás ve vašem oboru někdo konkrétní?

Samozřejmě. Všichni, co tu pracují – Andy Moorer, Alvy Smith, Ed Catmull a Tom Landauer a Max Matthews z Bellových laboratoří. Myšlenky Marvina Minského a Alana Kaye bývají inspirativní. Jednoho konkrétního člověka bych asi jmenovat nemohl, protože mě obecně zajímá spíš syntéza, spojování technologií než výzkum konkrétní úzké oblasti.

Vidíte na počítačích nějakou stinnou stránku?

V podstatě jen ten „obecný“ problém, který se týká všech nových technologií – lidé mají pocit, že počítače přináší pouze výhody. Obchodníci je vychvalují jako úsporu času, že prý život s počítačem bude mnohem jednodušší. To je svůdná představa, která ale neodpovídá realitě. Nenapadlo by mě ani naznačit, že by Alenka tady na mé obrazovce mohla někdy nahradit křeslo u krbu, pěkný vázaný výtisk knihy a výhled na nějakou anglickou uličku zarostlou květinami. Od toho tady počítače nejsou. Bolí mě, když vidím, jak někdo v módním záchvatu zavrhuje starší, vysoce vyvinuté technologie. To je velký problém.

Myslíte, že to čeká i hudbu? Vezměte si například klasické hudební nástroje. Myslíte si, že je časem nahradí zvuky syntezátorů?

Ano a ne. Počítače tu nejsou od toho, aby nahrazovaly nebo imitovaly nebo někoho přesvědčovaly, že slyší staré krásné nástroje. Jak už jsem říkal prve, počítače by neměly dělat obrázky, které si můžeme sami vyfotit, nebo zvuky, které se dají vyloudit na varhany. My bychom chtěli pochopit, v čem jsou obrazy a zvuky krásné, a dosáhnout toho. Nápodoba je dobrý způsob, jak tomu přijít na kloub, ale sama o sobě není cílem. Mě nejvíc zajímají možnosti, které jsem dřív neměl. Dřív jsem například nemohl hrát na kostelní varhany a zároveň na marimbu a pohazovat si s jejich zvuky u sebe v kanceláři. Dnes si spotřebitel může zhruba za cenu klavíru koupit počítačem ovládaný syntezátor a vyrobit si doma krásně složité zvuky. Samozřejmě bude časem i počítač, na kterém zmáčknete tlačítko a on na vás vysype muzak, pokud máte zrovna o tohle zájem. Každá nová technologie má svou temnou stranu.

Před měsícem jsem se byl podívat na Yale a navštívil jsem svého starého učitele klavíru, kterému je teď přes sedmdesát, vznešený starý pán to je. Povídal mi, jak byl na setkání jedné univerzitní koleje a jak jeden z páprdů vstal a začal řečnit o… co jen to tam bylo… že kdykoliv přijmete něco nového, něco starého se ztratí. Tehdy zrovna prošel hurikán Gloria a lidi si stěžovali, že vypadla světla. Když byl na Yale můj pan učitel, neměli ještě elektrické osvětlení, ale svíčky. Říkal, že to vůbec nebylo zlé – nezhasínaly během hurikánů, nebzučely jako zářivky a jinak nasvěcovaly knihy.

Když někdo zůstane omezený, nikdy nezjistí, jak vypadá kniha při svíčkách nebo jak zní stará loutna v pěkném koncertním sále. Ale pokud se ve svém studiu nebojí, bude se vedle nových technologií věnovat i těm starým, aby mohl obojí ocenit a pochopil, jak to všechno zapadá dohromady. Existuje velké nebezpečí toho, že počítače využijeme jen povrchně, aniž bychom plně ocenili jejich potenciál a původ. Pevně ale věřím tomu, že lidé udělají plus mínus to správné. Někdy je to o strach.

Svět se neustále mění. Bach žil před třemi stoletími. Tři sta let není nijak dlouho; mezi Bachem a mnou není zas tolik prarodičů. Jeho každodenní život byl přitom tak odlišný. Všechnu hudbu psal rukou, husím brkem. Nemohl jako já nasednout do letadla a letět přes půlku světadílu, aby si promluvil s pár lidmi na MIT. Zůstal v několika málo městech v rámci jedné země mezi lidmi, kteří se příliš neměnili. A podívejte se, co dokázal. To je samozřejmě nefér argument, lidé jako Bach se nerodí do každého století. Ale komunikační a dopravní technologie mění náš přístup k lidem, a to způsobem, který si pravděpodobně jen málo vědomujeme. Vezměte si vztahy v naší společnosti – jsou úplně jiné, než byly před lety. V něčem lepší, v něčem horší. Dnes se bere za hotovou věc, že když se vám nelíbí vaše práce nebo váš milostný život na Manhattanu, přestěhujete se do Kalifornie a začnete znovu. Nebo naskočíte do letadla a odletíte si vyčistit hlavu na nějaký ostrov do jižního Pacifiku. Naše cesta se dá změnit poměrně snadno, a proto ztrácíme schopnost řešit problémy. Zmáčknete tlačítko a hudba se změní, cvaknete vypínačem a světla zhasnou, naskočíte do letadla a jste v Norsku. Je to jiný svět. Některé věci jsou lepší, jiné horší. Teprve když nadšení z nové technologie opadne, můžeme se na obě její stránky začít dívat stejným pohledem.

¶

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

¶

Začátkem devadesátých let se Michael Hawley vydal do firmy NeXT, kde pracoval na digitalizaci Shakespearových děl a další klasické literatury. V roce 1993 pak zakotvil na MIT, kde pracuje dodnes. Mezi jeho zájmy nakonec převážila úloha počítačů a technologií v běžném životě, viz projekty Things That Think, Toys of Tomorrow nebo Counter Intelligence. Další podrobnosti najdete na jeho webové stránce.

       

Komentáře