Jaderné noviny – 26. 1. 2011: Big Kernel Lock, V. Cerf o IPv4

7. 2. 2011 | Jirka Bourek

Články - Jaderné noviny – 26. 1. 2011: Big Kernel Lock, V. Cerf o IPv4  

Aktuální verze jádra: 2.6.38-rc2. Citáty týdne: Andrew Morton, Linus Torvalds, Alanu Coxovi. Skutečný konec BKL. LCA: Vint Cerf o znovunavržení Internetu. LCA: vyčerpání IP adres a konec otevřené sítě.

Obsah

• Aktuální verze jádra: 2.6.38-rc2
• Citáty týdne: Andrew Morton, Linus Torvalds, Alanu Coxovi
• Skutečný konec BKL
• LCA: Vint Cerf o znovunavržení Internetu
• LCA: vyčerpání IP adres a konec otevřené sítě
  • Skutečný problém
  • Konec otevřenosti

Aktuální verze jádra: 2.6.38-rc2

Současné vývojové jádro je 2.6.38-rc2, vydáno bylo 21. ledna. Každopádně -rc2 je venku a rozumnou velikost má jenom díku tomu, že jsem ho vydal rychle. Myslím si, že některé z požadavků na přetažení, které jsem dostal, byly o něco větší, než bych rád viděl. Jo a taky bych měl lidi varovat, že vzhledem k tomu, že laptop, který si beru s sebou, je strašně pomalý, plánuju přejít do 'análního' režimu, kde se vůbec nebudu namáhat přetahovat ze stromů to, co naprosto zjevně nebude materiál pro -rc. Jinými slovy nesnažte se na mě tlačit velká přetažení. Nebudu je brát a můžou si počkat na 39. Zkrácený changelog je v oznámení, všechny detaily vizte v kompletním changelogu.

Stabilní aktualizace: během tohoto týdne nevyšly žádné aktualizace stabilních ani dlouhodobě udržovaných jader.

Citáty týdne: Andrew Morton, Linus Torvalds, Alanu Coxovi

Záleží nám na všem. Kdyby naším cílem bylo zjednodušit si život, všichni bychom byli na golfovém hřišti.

-- Andrew Morton

Ani omylem nechci, aby v jádře, které vydám, mohla nastat situace „systém je v hajzlu, tak pojďme přepsat disk.“ Je to šílené.

-- Linus Torvalds

Konečně je pryč – a v Linuxu 1.3 to vypadalo jako skvělý nápad.

-- Alanu Coxovi BKL chybět nebude

Skutečný konec BKL

napsal Jonathan Corbet, 26. ledna 2011

Odstranění velkého jaderného zámku [big kernel lock, BKL] bylo na seznamu věcí „k vyřízení“ jaderné komunity téměř od chvíle, kdy byl tento zámek přidán, aby jádro mohlo fungovat na víceprocesorových systémech. Postupem času význam tohoto zámku poklesl s tím, jak bylo do jaderných subsystémů přidáváno jemnější zamykání, ale BKL i tak zůstal. Zbavit se ho úplně bylo žádoucí, protože občas může způsobit nechtěné latence. A s dokončením tohoto úkolu také souvisí určitá hrdost. Trvalo to nicméně dlouho; jakmile nejvýznamnější výkonnostní problémy související s BKL zmizely, zájem na tom odvést práci na nejnižších úrovních a odstranění dokončit, se ztratil.

Před dvěma roky nicméně vývojáři začali na odstraňování BKL opět pracovat. Motivací pro část této práce byl strom pro běh v reálném čase, kde je trpělivost se zdroji latencí trochu menší. I tak se ale zdálo, že kompletní dokončení je daleko; v jádře zbývaly stovky míst, kde se volal BKL.

Pak se Arnd Bergmann zhostil úkolu zbavit se BKL úplně. Jeho práce na pročišťování trvala nějakou dobu, ale pokud bude po jeho, tato sada patchů (nebo něco od ní odvozené) z 2.6.39 BKL úplně odstraní. Aby se toho docílilo, bylo potřeba vyřešit tucty modulů. Některé z nich (i830, autofs3 a smbfs) budou jednoduše odstraněny. Jiné (appletalk a hpfs) budou přesunuty do stromu staging a odstraněny v blízké budoucnosti, i když proti tomuto návrhu se někteří staví na odpor. Ostatní moduly budou nějak opraveny. Jakmile bude tohle vyřešeno, poslední patch v sérii odstraní samotný zámek. A nikomu chybět nebude.

LCA: Vint Cerf o znovunavržení Internetu

napsal Jonathan Corbet, 25. ledna 2011

Vint Cerf je často považován za jednoho ze stvořitelů internetu. Když tedy vystoupil na linux.conf.au v Brisbane a řekl, že síť v současnosti „vážně potřebuje evoluci“, posluchači byli rozhodně připraveni naslouchat. Podle Vinta není pozdě vytvořit lepší internet i přes fakt, že jsme propásli mnoho příležitostí vylepšit jeho infrastrukturu. Postupem času bylo objeveno mnoho problémů, ale řešení není nedosažitelné.

Ve své přednášce začal Vint rokem 1969, kdy programoval SIGMA 7, aby bylo možné mluvit s prvním Internet message processorem (IMP) ARPAnetů. Síť se od té doby trochu zvětšila; současná čísla naznačují, že připojeno je kolem 768 milionu strojů – a mezi to se nepočítá ohromný počet strojů s přechodným připojením nebo těch, které se schovávají za firemními firewally. Téměř 2 miliardy uživatelů mají přístup k síti. Jak ale Vint řekl, to prostě jenom znamená, že většina světové populace na své připojení k internetu teprve čeká.

Internet byl od začátku budován okolo otevřených návrhů architektury, které vytvořil Bob Kahn. Na čelní příčkách seznamu požadavků byly tehdy ty od armády, proto byl vytvořen systém nezávislých sítí propojených routery bez globální kontroly. Co bylo důležité, nemysleli vývojáři na žádnou konkrétní aplikaci, takže do síťových protokolů je zabudováno jenom relativně málo předpokladů. IP pakety nemají žádný přehled o tom, co nesou; prostě táhnou náklad bitů odněkud někam. Důležitý také byl fakt, že adresovací schéma zcela postrádalo vazbu na státy – v armádním prostředí to prostě nedávalo smysl. Vint řekl, že by bylo velmi obtížné nechat si přidělit rozsah adres od země, na kterou zrovna útočíte.

Otevřenost internetu byla důležitá: otevřené zdrojové kódy, otevřený přístup a otevřené standardy. Vint ale velmi záhy nabyl přesvědčení, že je potřeba komercializace internetu. Neexistovala možnost, že by vlády zaplatily za přístup k internetu pro všechny své občany, bylo tedy zapotřebí ustavit komerční ekosystém, který by tuto infrastrukturu vybudoval.

Architektura sítě nedávno doznala změny. Na začátku jejich seznamu je IPv6, jak řekl Vint, zahanbuje ho, že to byl on, kdo v roce 1977 rozhodl, že 32 bitů bude bohatě stačit pro adresovací systém internetu. Těchto 32 bitů každým dnem dojde a pokud nepracujete s IPv6, měli byste. Vidíme pomalé přijímání doménových jmen nepsaných latinkou a protokol DNSSEC. A samozřejmě se na síti objevuje čím dál tím více mobilních zařízení.

Jedním z největších problémů, které má současný internet, je bezpečnost. Vinta „značně znepokojilo“, že mnoho problémů není technického charakteru, jsou důsledkem suboptimálního chování uživatelů – příkladem jsou špatná hesla. Rád by viděl širší nasazení dvoufaktorové autentizace; Google ji v současnosti používá interně a možná se pokusí ji šířeji podporovat pro použití se službami, které poskytují. Nejhorší problémy, řekl, pocházejí z „hloupých chyb“, jako jsou chyby konfigurace.

Odkud tedy pochází bezpečnostní problémy? Slabé operační systémy jsou rozhodně součástí problému; Vint doufá, že open-source systémy toto pomohou napravit. Největším problémem jsou v tomto okamžiku prohlížeče. Bylo nebylo, prohlížeče byly jednoduché vykreslovací programy, které představovaly minimální riziko; nyní obsahují interpretery a spouští programy ze sítě. Prohlížeč má v systému příliš mnoho privilegií; potřebujeme lepší framework, který by umožnil bezpečně provozovat webové aplikace. Botnety jsou problém, ale ve skutečnosti jsou to pouze symptomy faktu, že existují systémy, do kterých lze snadno proniknout. Všichni bychom měli hledat lepší řešení.

Další velkou záležitostí je soukromí. Součástí problémů jsou zde rozhodnutí uživatelů; lidé vkládají informace na veřejná místa aniž by si uvědomili, že jim to později může způsobit problémy. Je ale třeba ukázat i na špatnou ochranu informací třetími stranami. Opět ale není problémem technologie; spíše je to záležitost politiky ve firmách. Firmy jako Google a další přišly k velkému množství citlivých informací; podle toho je musí chránit.

Krom toho se čím dál tím více šíří „invazivní zařízení“ jako kamery, zařízení se senzory polohy a další. V budoucnosti bude mnohem těžší chránit svoje soukromí; Vint má obavu, že to jednoduše nemusí být možné.

Mluvilo se o cloudech. Běh v cloudu je podle Vinta hodně přitažlivý. Každý cloud je ale v současnosti izolován; měli bychom pracovat na tom, aby jednotlivé cloudy mohly mluvit jeden s druhým. Stejně jako byl internet vytvořen spojením nezávislých sítí, možná bychom měli vytvořit „intercloud“ (pojem vytvořený autorem článku – Vint ho nepoužil), který by zajišťoval spolupráci mezi cloudy.

Vint měl dlouhý seznam dalších výzkumných problémů, které nebyly vyřešeny; nebyl čas mluvit o všech. Jak řekl, máme „nedokončenou práci“, se kterou se musíme vyrovnat. Tuto práci lze udělat se současnou sítí – není potřeba ji úplně zahodit a začít znovu.

O jakou nedokončenou práci jde? „Bezpečnost na všech úrovních“ je na seznamu první; jestliže nedokážeme vyřešit problém s bezpečností, těžko bude možné síť dlouhodobě udržet. V současnosti nemáme žádný ekvivalent k Erlangovu rozložení, kterým bychom mohli popsat využívání okrajových bodů sítě, což ztěžuje provisioning a škálování. Debata o kvalitě služby [quality of service] (a síťové neutralitě) bude pokračovat velmi dlouho. Potřebujeme lepší distribuované algoritmy, které by využily smíšená prostředí cloudů.

Při návrhu sítě došlo k několika chybám architektury, které nyní věci ztěžují. Když došlo k rozdělení vrstev TCP a IP, rozhodlo se, že TCP bude používat stejné schéma adresování jako IP. Tenkrát to bylo považováno za chytrý návrh; odstranila se tím potřeba implementovat další vrstvu adresování na úrovni TCP. Byla to ale chyba, protože to váže komunikaci na vyšší úrovni na IP adresu, která se použila při vytváření spojení. Není možné přesunout zařízení na jinou adresu bez přerušení těchto spojení. Vint poznamenal, že na obranu návrhářů musí říct, že počítače té doby měly rozměry místností a nebyly tedy obzvláště mobilní. I tak by ale chtěl, aby tenkrát předvídal příchod mobilních počítačů.

Adresování na vyšší úrovni by stále bylo možné opravit oddělením adres, které používá TCP, od těch, které používá IP. Telefonní čísla také byla dříve spojena se specifickým místem, kdežto dnes jsou identifikátorem, který lze přesouvat s tím, jak se telefon pohybuje. Totéž by bylo možné provést pro zařízení připojená k internetu. Samozřejmě jsou zde problémy, které je nutné vyřešit – například musí být možné připojit TCP adresu na novou IP adresu tak, aby to nešlo zneužít k ukradení sezení [session hijacking]. Toto vysokoúrovňové párování by také vyžadovalo vyřešit problémy s více cestami a více domácími umístěními [multihoming, multipathing]; bylo by pak možné směrovat jediné spojení transparentně přes několik ISP.

Vint by také rád viděl, abychom lépe využívali schopnost sítě vysílat hromadně [broadcast]. Broadcast dává smysl pro video v reálném čase, ale lze ho aplikovat na jakoukoliv situaci, kde více uživatelů zajímá stejný obsah – aktualizace softwaru například. Popsal použití satelitů, ze kterých by na uživatele mohly „pršet pakety“; to je něco, co bychom mohli udělat již dnes.

Autentizace je stále otevřenou záležitostí; potřebujeme lepší standardy a nějaký způsob mezinárodně uznávaných indikátorů identity. Vláda nad internetem byla na seznamu také; Vint jako příklad citoval debatu o cenzuře internetu v Austrálii. Tento přístup, jak řekl, „není příliš efektivní.“ Řekl, že se mohou objevit příklady, kdy chceme (kde „my“ nabývá blíže nespecifikovaných hodnot) rozhodnout, že nějaké věci by na netu neměly být k nalezení; v takových situacích je nejlepší jednoduše takové materiály smazat, když na ně narazíme. Není možné doufat, že uspěje jakýkoliv pokus zastavit zveřejňování nechtěného materiálu. Vláda podle Vinta přijde na řadu až v budoucnosti; musíme najít způsob, jakým provozovat síť, která si zachovává svou základní otevřenost a svobodu.

Výkonnost: je čím dál tím složitější, čím je síť větší; může být neskutečně těžké zjistit, kde věci fungují špatně. Vint řekl, že by byl rád, kdyby zařízení měla tlačítko označené „WTF“; toto tlačítko by se dalo stisknout ve chvíli, kdy nefunguje síť, a člověk by získal hlášení o tom, proč. K tomu ale potřebujeme lepší způsoby identifikace problémů.

Adresování: Vint položil otázku, co by mělo být na internetu adresovatelné. V současnosti dáváme adresy strojům, ale možná bychom měli dávat adresy i digitálním objektům ‐ tabulka by mohla mít svoji adresu. Dalo by se argumentovat, že URL je taková adresa, ale URL závisí na systému překladu doménových jmen a mohou kdykoliv přestat fungovat. Důležité objekty by měly mít identifikaci, která vydrží déle.

V souvislosti s tím bychom se měli zamyslet nad dlouhodobou budoucností složitých digitálních objektů, které lze vykreslit pouze s pomocí počítačů. Jestliže software, který dokáže takový objekt interpretovat, zmizí, zmizí v podstatě i objekt sám. Vint položil otázku: budou Windows 3000 schopny interpretovat soubor z Powerpointu z roku 1997? Měli bychom myslet na to, jak zajistit, aby tyto soubory zůstaly čitelné po tisíce let. Open source software v tomto ohledu může pomoci, ale na proprietárních aplikacích záleží také. Navrhl, že by měl existovat způsob, jakým „absorbovat“ intelektuální vlastnictví firem, které neuspěly, aby soubory vytvořené software takové firmy zůstaly čitelné. Opět – Linux a open source software pomáhají se tomuto problému vyhnout, ale kompletní řešení to není. Měli bychom se pořádně zamyslet nad tím, jak zachovat své „digitální věci“; Vint si zde není jistý, jak takové řešení bude vypadat.

Když zabrousíme do veselejších záležitostí, Vint trochu mluvil o příští generaci zařízení; surfové prkno připojené k síti si vysloužilo největší pozornost. Mluvil o síti senzorů ve svém domě včetně nejdůležitějšího z nich, který hlídá teplotu ve vinném sklepě a pošle mu zprávu, když je překročen limit. Vint by ale chtěl více informací; ví o teplotě, o tom, že někdo vstoupil do místnosti, ale nemá žádné informace o tom, co se ve sklepě děje. Možná je tedy čas dát RFID přímo na lahve. To mu ale nepomůže zjistit, jestli náhodou nezteplala konkrétní láhev; možná je čas zabudovat senzory přímo do zátek a hlídat stav vína. Pak, kdykoliv by potřeboval dát někomu, kdo nepozná rozdíl, láhev vína, mohl by bez chyb vzít nějakou zkaženou.

Přednáška se uzavřela diskuzí o meziplanetární síti. S humorem se mluvilo o mimozemském pornu a kladélkách vajíček nadměrné velikosti, ale ve skutečnosti se zde jedná o síťovou komunikaci uvnitř sluneční soustavy. Rychlost světla je příliš nízká, takže jednosměrná latence na Mars je minimálně kolem tří minut (obvykle mnohem déle). Rotace planet může přerušit komunikaci se specifickými uzly; co se rotace týče, říká Vint, je to problém, který se ještě nepodařilo vyřešit. Potřebujeme do protokolů zabudovat toleranci vzhledem ke zpožděním a přerušením. Nějaké myšlenky k tomuto tématu byly shrnuty v RFC4838, ale hodně toho zbývá.

Podle Vinta bychom také měli do každého zařízení, které posíláme do vesmíru, přidat síťový uzel. I když zařízení přestane sloužit, co se jeho primárního účelu týče, může nadále fungovat jako komunikační relé. Postupem času bychom tedy do vesmíru mohli nasadit poměrně velkou síťovou infrastrukturu bez velkých nákladů navíc. Vint neočekává, že by se této budoucnosti dočkal, ale rád by viděl její začátek.

Jedna z otázek z publika se týkala přeplňování bufferů [bufferbloat]. Vint řekl, že to je „velký problém“, který lze vyřešit jedině tak, že výrobci opraví své produkty. Ted Ts'o upozornil na to, že účastníci LCA obdrželi radu (na letáku v tašce, kterou dostali), že pokud chtějí v Austrálii dosáhnout lepšího chování sítě, mají na svých systémech zvětšit buffery; Vint odpověděl, že spoustu škod nadělají lidé, kteří se pokoušejí pomoci.

LCA: vyčerpání IP adres a konec otevřené sítě

napsal Jonathan Corbet, 26. ledna 2011

Geoff Huston je vedoucím výzkumu v Asia Pacific Network Information Centre. Jeho upřímná přednáška na linux.conf.au 2011 měla trochu jiný nádech než přednáška Vinta Cerfa z předchozího dne. Podle Geoffa je Vint „profesionální optimista“. Geoff naopak nebyl optimistický ani trochu; očekává, že na internet přijdou těžké časy a pokud se věci neodehrají nemožně rychle, otevřená síť, kterou často považujeme za samozřejmost, může navždy zmizet.

Internet, jak řekl Geoff, je založen na dvou „náhodných technologiích“: na Unixu a přepínání paketů. Obojí byly ve svém čase novinky a obojí těžilo z otevřené referenční implementace. Tato otevřenost vytvořila síť, která byla dostupná, neutrální, rozšiřitelná a komerčně využitelná. Výsledkem je, že proprietární protokoly a systémy vymřely a nyní máme „síťovou monokulturu“, ve které všemu vládne TCP/IP. Klíčem byla otevřenost: IPv4 byla stejně průměrná technologie, jako všechny ostatní v dané době. Nevyhrálo díky technické dokonalosti, ale protože bylo otevřené.

Zůstat otevřený ale může být problém. Podle Geoffa uvidíme další „souboj titánů“ o budoucnost internetu; není jasné, jestli budeme mít otevřenou síť za pět let. Užitečné technologie nejsou statické, mění se s tím, jak se mění svět kolem nich. Používání technologií se mění: nikdo nečekal všechny ty uživatele mobilních zařízení připojených k síti; kdyby ano, nebyli bychom v situaci, kde mezi jinými věcmi „TCP přes bezdrát stojí za prd.“

Přichází mnoho výzev. Síťová neutralita bude velký boj, obzvláště ve Spojených státech. Vidíme více sítí nové generace, které jsou založeny na proprietárních technologiích. Mobilní služby bývají založené na patenty zatížených uzavřených aplikacích. Pokusy zabalit víc typů služby – telefon, televizi, internet atd. - do jedné tlačí poskytovatele k uzavřeným modelům.

Skutečný problém

Zdaleka největší problém je jednoduchý fakt, že došly IP adresy. Roku 2009 bylo přiděleno 190 milionů IP adres a roku 2010 249 milionů. V současnosti zbývá jenom málo adres: IANA nebude mít začátkem února žádné a regionálním poskytovatelům začnou docházet v červenci. Hra skončila. Bez otevřeného adresování nebudeme mít otevřenou síť, do které se může připojit každý. To je, jak řekl, „trochu smůla.“

Problém byl předvídán již roku 1990; v reakci na to byl vyvinut hezký plán – IPv6 – aby se zajistilo, že světu nikdy adresy nedojdou. Plán předpokládal, že přechod k IPv6 bude v době, kdy začnou IPv4 adresy docházet, v plném proudu. Když nyní v této situaci jsme, jak se plán daří? Špatně: jenom 0,3 % systémů na síti používá IPv6. Takže, říká Geoff jsme v situaci, kdy musíme zvládnout kompletní přechod na IPv6 během přibližně sedmi měsíců – je to vůbec možné?

K přechodu je potřeba víc, než přiřadit systémům IPv6 adresy. Technologie bude muset být rozšířena mezi přibližně 1,8 miliard lidí, stovky milionů routerů a další. Je potřeba odvést spoustu zábavné administrátorské práce; pomyslete na všechny konfigurační skripty pro firewally, které je potřeba přepsat. Geoffova otázka směrem k posluchačům byla jasná: „máte na to 200 dní – co děláte tady??“

I když by se přechod stihl, je tu další malý problém: uživatelské zkušenosti s IPv6 jsou ubohé. Je to pomalé a často nespolehlivé. Opravdu chceme všichni projít 200 dny paniky, abychom se dostali do situace, která bude z pohledu uživatelů ještě horší než teď? Geoff uzavírá, že IPv6 jednoduše není v takto krátkém období odpověď – k přechodu nedojde. Takže co budeme dělat místo toho?

Jeden často navrhovaný přístup je ještě více používat v routerech překlad adres (NAT). Síť sedící za NAT routerem nemá globálně viditelné adresy; skrýt velké části sítě za několika vrstvami NATu tedy může omezit tlak na adresový prostor. Tak jednoduché to ale není.

V současnosti jsou NAT routery pro poskytovatele připojení k internetu externalitou; používají je zákazníci a ISP se o ně nemusí starat. Přidat víc vrstev NATu donutí ISP takové routery pořídit. A, jak říká Geoff, nebudou to malé krabičky – budou to muset být velké NAT routery, které nesmí selhat. Nebudou levné. I tak tu budou problémy: více úrovní NAT rozbije aplikace, které byly pečlivě navrženy tak, aby obešly jediný NAT. Jak budou NAT routery spolupracovat není jasné – IETF odmítla NAT standardizovat, takže každá implementace je kreativní svým vlastním způsobem.

A je to horší: přidat více vrstev NATu významným způsobem síť rozbije. Každé spojení přes NAT router vyžaduje na tom routeru port; jediný webový prohlížeč může otevřít několik spojení, aby se urychlilo načítání stránky. Velký NAT router bude muset zvládat velký počet spojení naráz, takže mu nakonec dojdou porty; ty jsou konec konců jenom 16 bitové. ISP tedy budou muset přemýšlet, kolik portů každému zákazníkovi zpřístupní; toto číslo bude s rostoucím tlakem konvergovat k „jeden“. Naše okno do internetu se zmenšuje, řekl Geoff.

Takže jsme možná nějak zpátky u IPv6. Mezi IPv4 a IPv6 ale neexistuje žádná kompatibilita, takže systémy během přechodu budou muset používat oba protokoly. Plán přechodu konec konců předpokládal, že přechod proběhne dřív, než IPv4 adresy dojdou. Jenže nefungoval; podle Geoffa to byl ekonomický nesmysl. Budeme tedy muset žít s jeho důsledky, mezi které patří používání obou protokolů během přechodu, který podle jeho názoru může snadno trvat deset let.

Během této doby budeme muset vymyslet, jak zajistit, aby existující IPv4 adresy vydržely déle. Tyto adresy budou čím dál tím dražší. Bude se čím dál tím více používat NAT a možná se budou lépe využívat současné privátní adresy. Budou vytvořeny příděly a do hry se snadno mohou zapojit i vládní regulace. A přitom víme jenom velmi málo o budoucnosti, do které míříme. TCP/IP je monokultura, není nic, co by ji nahradilo. Nevíme, jak dlouho bude přechod trvat, nevíme, kdo vyhraje a kdo prohraje, a neznáme náklady. Žijeme v zajímavých časech.

Konec otevřenosti

Geoff má obavu, že nakonec se nikdy nemusíme dostat do bodu, kdy bychom měli novou IPv6 síť stejně otevřenou jako nyní. Místo toho možná míříme ke světu, kde budou velké části adresového prostoru privátní. Problém spočívá v následujícím: firmy, které s nástupem Internetu ztratily nejvíce – telekomunikační operátoři [carriers] – jsou nyní firmami, od kterých se očekává financování a implementace přechodu na IPv6. Ony mají investovat, abychom se dostali do budoucnosti; opravdu budou utrácet peníze za to, že jejich budoucnost bude horší? Tyto firmy nemají žádnou motivaci vytvořit novou, otevřenou síť.

A co firmy, které měly prospěch z otevřené sítě? Firmy jako Google, Amazon a eBay? Ani ty nás nezachrání z jednoduchého důvodu: už mají své jisté. Nemají žádný zájem na tom utrácet peníze, které z největší části umožní příchod konkurence. Jsou v pozici, ve které mohou zaplatit tolik, kolik bude nutné, aby získali tak velký adresový prostor, jaký potřebují; velké náklady za to být na síti pro ně budou vítanou bariérou pro vstup konkurence na trh. Z tohoto směru nemůžeme očekávat žádnou pomoc.

Takže to nakonec možná budou zákazníci, kdo bude muset přechod zaplatit. Geoff ale ani to nepovažuje za realistické. Kdo zaplatí navíc $20 za měsíc, aby měl dual-stack síť, která funguje hůř než ta, kterou má nyní? Jestliže se jeden ISP pokusí takový poplatek vyžadovat, zákazníci utečou ke konkurenci, která to neudělá. Zákazníci přechod financovat nebudou.

Budoucnost tedy vypadá zle. Čím déle podle Geoffa budeme čekat na katastrofu, tím větší šance je, že skutečným poraženým bude otevřenost. Není tak jisté, že i nadále budeme mít v budoucnu otevřenou síť. Geoffovi se tento scénář nelíbí; podle něj je to nejhorší možný výsledek. Všichni musíme jít a problém napravit.

Jednou z položených otázek bylo: co můžeme udělat? Jeho odpovědí je, že skutečně potřebujeme vytvořit lepší software. V současnosti „IPv6 nestojí za nic.“ Kdekoliv se nasadí IPv6, výkonnost jde do kanálu. Nikdo ještě nezapracoval na tom, aby implementace byly opravdu robustní a rychlé. Výsledkem je, že i systémy, které mohou mluvit oběma protokoly, se nejprve pokouší použít IPv4; v opačném případě je zkušenost uživatelů otřesná. Dokud tento problém nevyřešíme, těžko dojde k nějakému přechodu.