Ze mě koule

1.10.2019 07:52 | Přečteno: 2858× | poslední úprava: 3.10.2019 16:42

Šedavá obloha se mračila do úterního rána. „Co je reálné? Co není?“ šeptal si K38-15 pro sebe zatímco stál ve dveřích třísetposchoďového paneláku a zíral do prudkého deště před sebou. Mohutné kapky bubnovaly na chodník a tříštily se do stran. „Do stran...,“ pousmál se ironicky a – myšlenku raději polkl. Hodinky nemilosrdně píply a donutily ho vstoupit do venkovního lijáku. Už takhle nabral dvacetivteřinové zpoždění! Nejistým rozespalým během se rozeběhl po chodníku do ulice a míjel přitom další nastevřené vchody od ostatních vchodů. „Hele, jak pán mokne!“, ozval se dětský chichot. „Neukazuj, není to slušné.“ – „A nesměj se mu, že mokne, víš, jak je to zraňující?“ – „A říkali jsme ti něco o těch genderových předsudcích! Vůbec to nemusí být pán.“

Konečně doběhl na zastávku a porozhlížel se po prvním volném místu. První patro vypadalo docela plné. Vyklonil se zpod střechy a nahlédl do druhého patra, kde uprostřed bylo pár volných sedaček první třídy. „Ale jo, dopřeju si dnes trochu komfortu,“ usmyslel si. Obešel zastávku a po lomeném schodišti vystoupal do druhého patra, které bylo půl druhého metru nad zemí. Ke dveřím kapsle přiložil hodinky a ozvalo se pípnutí a cvaknutí elektrického zámku. Usedl dovnitř do pohodlného křesla, zaklapl za sebou dveře a z displeje pod oknem se ozval důvěrně známý protivný hlas: „Přeji vám krásné dobré ráno v tomto pohodovém novém dni a vítám vás v křesle první třídy, K38-15. Odjezd je očekáván dle jízdního řádu za 38 vteřin. Připravili jsem vám vroucí vodu pro přípravu nápoje. Budete-li si přát další občerstvení, můžete si jej objednat do 40 vteřin před příjezdem na další zastávku. Nyní zprávy z domova…“

K38-15 se na chvíli pousmál, když zahlédl rodinu nějakých socek, které určitě nemají ani okno a rozkládací gauč, jak se na protější zastávce cpou do economy a znechuceně se rozhlíží po tom nechutném bordelu, který v každé economy kapsli jistojistě je. Ani v kapslích první třídy však nebyl každý šťastný, jak jej přesvědčil kravál z kapsle hned vedle něj. „Kafe, ty mrdko! Kafe chci!“ stěžoval si hrubým hlasem někdo, koho by nevzdělaní primitivové trpící předsudky označili za člověka pohlaví mužského, a své slovní prosby doprovázel údery tak prudkými, až to vypadalo, že se kapsle rozletí na cucky. „Ach, ano, dnes si vlastně můžu dát kafe,“ připomněl si K38-15 a z tabletu ve dveřích si jej objednal. Ozvalo se zahučení a do sklenice uchycené v boku kapsle po jeho pravici začala stékat tmavě zbarvená tekutina. Jaká to paráda! Včera si totiž kafe dát nemohl, a už vůbec ne oslazené. Kofein je droga a cukr je taky droga a brzy je úplně zakážou – zatím je jen omezili. „JÁ - CHCI - KAFE!“ křičel pá.. křičel, křičela, nebo křičelo někdo, nebo něco vedle v kapsli, nebo tam taky žádná kapsle vůbec nebyla. „Co je reálné a co není?“ zamyslel se znovu K38-15.

To už přijel kapslotah a začal všechny kapsle po kolejničkách, kterými bylo protkané každé patro zastávky, posílat do svých útrob. Po sotva třetině minuty bylo po všem a kapslotah se dal do pohybu.

K38-15 si tablet ve dveřích trochu naklonil, pohodlně se zapřel do komfortní sedačky a zapnul nějaký náhodný stream. Bylo skoro jedno, který vybere – do výběru na titulní stránce se stejně dostanou jen ty korektní a dívat se na cokoliv jiného, když je veškerá komunikace monitorovaná, by byla společenská a ekonomická sebevražda. Tam, kde je, se nedostal tím, že by měl názory, které jdou proti proudu! „Nechápu, jak byste chtěl obhajovat prodej hnusné drogy, která zabíjí lidi,“ zaútočil streamer na svého hosta. Bylo jasné, že než tahle debata o zákazu kávy skončí, dotyčný nebožák podstoupí grilování na sociálních sítích, bude vyhozen z práce a CEO se osobně omluví za to, že byl tento ideodiverzní živel vůbec kdy přijat.

Vedle videa běžel stream. „blbeček :D :D“ – „jj zakázat kouření bylo předpokládám taky špatně xD,“ střídaly se komentáře. „Ano, ano,“ notoval si spokojeně K38-15, „už se těším, až tuhle hnusnou vražednou tekutinu konečně jednou pro vždy zakážou a já nebudu v pokušení si ji dát“.

Kapslotah střídavě zastavoval a rozjížděl se, aniž by opustil sídliště. Začátek cesty byl vždycky otravný. Konečně se však dostal na hlavní třídu a svištěl dolů k hlavnímu dopravnímu uzlu. K38-15 byl hned na kraji kapslotahu a mohl si přes okno ve dveřích kapsle prohlížet počasí venku. Pořád pršelo a hlavně bylo stále zataženo. To ale nebylo nic nového. Ostatně, zataženo bylo poslední měsíce a roky skoro pořád.

Plná náměstí. Lidé emotivně křičeli s transparenty v rukou. „Zastavte globální oteplování,“ volali. Mediální prostor byl plný dětí naříkajících nad svou budoucností. Emoce. Emoce! Po desetiletí to bylo jasné: „Proč docházelo ke změnám klimatu i bez přičinění člověka, ha?! A jak vlastně ti vědci můžou vědět, jaká tehdy byla teplota nebo CO2 v atmosféře, když nikdo neumí předpovědět počasí na příští týden?“. S premisou, že na to vědci nemají odpověď, a s neschopností médií výsledky výzkumu kvalitně prezentovat, se debata uzavřela. Bylo to jasné. Nic se nedělo, dokud se z abstraktních čísel a propočtů nestala realita. A lidé se s realitou rozhodli vypořádat s mentalitou sobě vlastní: bezmeznou panikou a jednoduchými řešeními, kterým porozumí úplně každý. Úraz demokracie. Síla prostoduchých. Atmosféra se nekompetentně a bez plného vědomí, co se stane, zasere reflektivními aerosoli, které sníží dopad slunečních paprsků na zemský povrch. Problém vyřešen! Vše mohlo ještě chvíli zůstat při starém, dokud i kvůli v důsledku ochlazení zvýšené spotřebě nezačaly skleníkové plyny způsobovat i jiné problémy. Uplynou další dvě staletí. Už nejsou vlny veder, je zima a zemský povrch bičují kyselé deště. S pálením fosilních paliv už se vážně muselo přestat, protože koncentrace oxidu uhličitého se začala nebezpečně přibližovat hranici, kdy má zřejmý negativní vliv na kognitivní funkce člověka.

Aspoň už tu byla přestupní stanice. Proběhlo obvyklé vyhazování a nabírání kapslí a K38-15 se ocitnul venku, stále přitom mžourajíc na tablet před sebou. Stream o zákazu kávy už se chýlil ke konci a chat byl teď plný odkazů na sociální sítě. Dopadlo to dle očekávání: Omluva. Vyhazov. Peníze na podporu obětí kofeinového průmyslu. Smajlík. Srdíčko. Lidi jsou super, vy jste super, kupujte si naše úžasné produkty i nadále.

O dalších pár nudných přestupů později K38-15 konečně vystupoval před obří budovou korporace, pro kterou pracoval. Prošel parčíkem, který se tvářil, že by snad kdysi mohl být i zelený, před vchodem něco naučeným gestem stiskl na hodinkách a počkal, až se mu otevřou dveře. Teď musel být opatrný. Rozhlédl se kolem a ujistil se, že se na něj nikdo nedívá. Z klopy kabátu vytáhl malou lahvičku, naklonil se ústy k zařízení, kterému v soukromí nikdo neřekl jinak než flushrnek, a nalil do něj celý obsah ampule. Takto se totiž odběrem vzorku slin kontrolovalo, že lidé dostatečně spí a chodí do práce odpočatí. Jistě, že není odpočatý! Pracuje 12 až 15 hodin denně, protože miluje svou práci. Nikdy nic nechtěl dělat víc. Jeho práce je skvělá a úžasná a pomáhá lidem, říkal vždycky – a po těch letech trávení většiny bdělé doby mezi stěnami polepenými podobnými nápisy tomu snad i sám věřil. Jen toho spánku se mu většinou moc nedostávalo a tak pokud se náhodou jeden trochu prospal, celý den pak slinami plnil jednu ampulku za druhou a ukládal je do lednice. Kdyby se v práci přišlo na to, že je nevyspalý, pošlou ho se domů vyspat. Bez náhrady mzdy. To si nemohl dovolit.

Při pokusu nenápadně uklidit ampulku zpátky do bezpečí náprsní kapsy ho vyrušil kolega, který přišel po něm. „Ahoj Kátrojko, rád vás vidím, konečně se zase vrhneme do té naší skvělé práce,“ začal s obvyklým zdvořilostním small talkem. K38-15 nasadil strojený úsměv a odpověděl v podobném bezobsažném duchu. V nestřeženém okamžiku při naznačené gestikulaci vsunul ruku pod kabát, ujistil se, že předmět doličný bezpečně zaplul na své místo a teď s mírnou úlevou sledoval, jak do flushrnku stékají tmavě zbarvené sliny jeho společníka. Flushrnek spokojeně zapípal pozitivním dětinským zvukem a dvojice se odebrala k výtahu a pak kamsi o mnoho pater nahoru. „Poslyšte, Kátrojko, co říkáte na ten zákaz kávy? Já si myslím, že je to skvělá věc, už se nemůžu dočkat, až se této neřesti jednou pro vždy zbavíme,“ konverzoval mezitím kolega. „Och, ano, já si také myslím, že je to vynikající nápad,“ ryhle přitakal Kátrojka, „vůbec nerozumím tomu, jak někdo může obhajovat drogu, která zabíjí lidi!“.

K38-15 pracoval na nižší manažerské pozici jako marketér a ten den měl v práci dost napilno. Korporace se rozhodla zdražit Produkt a bylo potřeba zákazníkům pomoci k uvědomění, že tuto změnu vlastně celou dobu sami chtějí. Posláním Korporace vždy bylo lidem pomáhat a dělat je šťastnými a všichni zaměstnanci se usmívají a záleží jim jen na všeobecném dobru. Korporace dává velké peníze na charitu! Nelíbí se vám snad dobročinné akce?!

Tak honem do databanky. „Rakovinu prsu jsme dělali nedávno,“ mumlal si K38 pod chybějícími vousy, „sázení stromů taky… tak tedy možná ty černoušky?“. „I díky…,“ začal rozvíjet koncept. Pak se zarazil, zamyslel, umazal první slovo a napsal: „Díky vaší podpoře jsme těmto africkým dětem mohli zaplatit… zajistit … vzdělání… špičkové vzdělání. <3 Určitě vás zajímá, jak tento projekt dopadl. Během tohoto týdne vás každý den čeká JEDEN PŘÍBĚH. Příběh, který… na jehož dobrém konci se podílel každý z vás!“

K38-15 se spokojeně usmál. V tomhle vždy vynikal. Ještě tomu ale něco chybělo. Po chvíli dumání celé sdělení uvodil slovy „jak si možná vzpomínáte“ a slovo „dopadl“ nahradil za „po letech dopadl“. Tak. Konečně to má úroveň. Teď nastal čas na tu nudnější část: připravit prezentaci této báječné nové strategie na blížící se poradu. A pak tu nejhorší část, tedy poradu samotnou.

Deset lidí v jedné konferenční místnosti spolu soutěžilo o to, kdo lépe prokáže nenahraditelnost své služby Korporaci. Vše samozřejmě na vlnách pozitivismu a duchu doby. Deset lidí, kteří opatrně našlapují jazykem po patře, aby náhodou neřekli nějaké ošklivé slovo, které se už v lepší společnosti nesmí používat. A všichni tihle klauni v bílých košilích, kteří tráví většinu svého života službou pro Korporaci a jedinou část své osobnosti, kterou u toho smí dát najevo je jejich záliba ve sbírání šutrů nebo podobné nikoho nepobořující kokotině, typicky fotkou nebo rekvizitou na desce pracovního stolu, to je ta společnost úplně nejvyšší. Po tisícerých irelevantních připomínkách a otázkách Iksosmičky, které nelze smést ze stolu s tím, že jsou to zkurvené kokotiny a on má asi v hlavě nasráno, když chodí s takovými návrhy, ale je potřeba o nich s respektem a bez použití ranivého výraziva konstruktivně diskutovat, což znamená zvažovat je jako validní alternativu tak dlouho, dokud i Iksosmička nepochopí, že je to úplná kokotina, což je ale s takovým kokotem někdy na zkurveně dlouhou dobu, se porada konečně uchýlila ke konci. „Tak to byla velmi plodná diskuze, děkuji vám všem za účast,“ utnul jsem konečně jeho poslední výstup a jmenovitě jemu poděkoval za kvalitní a velmi nápadité připomínky a slíbil mu, že se u šéfa přimluvím za nějakou tu prémii.

Odebral jsem se zpátky do své kóje, po cestě popadl trochu vody a na chodbě ještě zběžně poblahopřál nějaké krávě z vyššího patra k jejímu prvorozenému zkurvysynovi a vyjádřil svůj obdiv nad tím, že má pro naši Korporaci takové odhodlání, že pracuje už dva dny po porodu. Usedl jsem zpátky ke stolu a hledal kapesník, kterým bych utřel tu bílou sračku, kterou mně ten spratek poblil košili, když jsem procházel uprostřed chodby, kde ho kojila svým žluklým mlíkem. Kapesník jsem hodil do koše, vím, že se to nemá, ale nebudu doma prát tenhle sajrajt. Tlačil mě čas. Musím rychle vyplnit záznam o poradě, schválit pár příspěvků k publikování a napsal mail nadřízenému, jestli platí plánovaný datum oznámení zdražení.

„Neruším, Kátrojko?“ ozval se za mnou ženský hlas. Byla to C49-11, která nejen, že vypadala jako žena, ale i se za ženu sama považovala – jen proto se z mé strany nejednalo o předsudek. „Jen mě ještě napadlo, jestli toho postiženého černouška… víš toho, co nemá nohu, tak jestli ho nedáme až jako třeba druhého nebo třetího. Že nezačneme hned tím nejlepším, co máme,“ navrhla. Odsouhlasil jsem to jako dobrý nápad a ona ještě dodala: „Napadlo mě to už během porady, ale to víš, přes Iksosmičku než se dostaneš ke slovu, tak to zapomeneš“. Oba jsme se zasmáli a nastalo trochu trapné ticho. Tohle bylo dost na hraně toho, co si slušní lidé a zaměstnanci Korporace pak zejména mohou dovolit. Chtěl jsem z toho rychle nějak vybruslit, tak jsem podotkl, že Iksosmička má sice hodně připomínek, ale všechny jsou velmi užitečné. Spiklenecky pokývala hlavou.

Byla dost pěkná. Od doby, co jsem si nechal odstranit varlata, abych mohl být povýšen a pracovat jakožto heterosexuál i se ženami, aniž by existovalo vysoké riziko, že je budu sexuálně obtěžovat, se mi snížil sexuální apetit natolik, že jsem si žen příliš nevšímal. U Céčtyřky bych si ale snad dal i říct, pomyslel jsem si. Přišlo mi jako by to vycítila, protože mě pozvala na večeři. Byl to zvláštní pocit. Vzrušení se mísilo s obavami, ale první zmíněné nakonec přecejen zvítězilo.

Den se nekonečně vlekl, tím spíš, že jsem se měl pro jednou na co těšit. Doma toho nebylo moc co dělat a nějaké větší povyražení jsem si nemohl dovolit. Když už jsem měl trochu energie na něco náročnějšího než jen sledování streamu u jídla, něco jsem si zahrál. Teď jsem třeba hrál Lesní školku, kde jsem sázel stromy a chránil je před tuláky. Bylo to zvláštní, ta příroda tam… Kolikrát jsem si říkal… No nic.

Byla už zase tma, když jsem sestoupil před budovu Korporace. Céčtyřka tam na mě už čekala, pokynula mi na pozdrav a nenápadně jsme se vydali na zastávku. Nemuseli jsme se na tom nijak domlouvat; oběma nám bylo jasné, že kdyby nás někdo viděl, nebude z toho nic než sakra velká nepříjemnost. Domluvili jsme se na cílové stanici a každý se usadil do kapsle na jiném konci. Večer se mi zdál chladnější než ráno, asi to bylo tou únavou, a zesílil jsem si trochu topení. Málem jsem zapomněl navolit cílovou stanici, ale naštěstí jsem si včas vzpomněl. Běžně to dělat nemusím, protože jezdím jen mezi prací a domovem a trasu mám nastavenou jako výchozí.

Kapslotah se proplétal spoře osvětlenými ulicemi. Lidé už do restaurací moc nechodili a jídlo si objednávali rovnou domů, takže jsme to k první restauraci měli dost daleko. Nebo spíše tedy: K první restauraci, kterou jsme si mohli dovolit. Bohatší lidé, většinou majitelé nebo dědicové firem, které se podílely na automatizaci, měli pro své pobavení dostatek restaurací s lidskou obsluhou. Stejně tak si nekupovali běžný nábytek z továren – ono se ho už tedy tolik ani nevyrábělo, protože ho většina lidí neměla kam dát – ale platili si za manuální výrobu. Někteří z těchto „dvorních principálů“, jak jsem jim v duchu říkal, se neměli vůbec špatně. Nebylo jich ale mnoho, stejně jako nebylo mnoho těch, kteří si mohli dovolit živit pracovní sílu. Všechno bylo na dřívější poměry příšerně drahé. Nejvíc zdražilo jídlo, asi stonásobně, a nebýt syntetických doplňků, ze kterých jsme doplňovaly většinu vitamínů a minerálů, pošli bychom. Proto se také většinou připravovaly jen jednoduché kašovité pokrmy, které zasytily žaludek a všechny potřebné živiny v nich byly rozmixované. Energii jsme ždímali převážně z těch posledních několika jaderných elektráren, které ještě byly v provozu. Od té nešťastné exploze se nové stavět nesměly a žádný jiný společensky přijatelný zdroj nebyl schopen poptávku spolehlivě uspokojit. Už takhle docházelo k výpadkům při každém větším ochlazení, ale nikdo by si netroufl obhajovat zdroj, který zabíjí lidi!

Konečně jsme se dostali do cílové stanice. Vystoupili jsme, rozhlédli se kolem sebe a teprve když jsme v okolní tmě neviděli živáčka, Céčtyřka se jako první odvážila promluvit: „Tam kousek před námi to je. Chodím tam občas s kamarádkou,“ naznačila směr. Vydal jsem se po jejím boku. Prohodili jsme pár slov o tom, jak to šlo v práci. O čem jiném se taky bavit? Já život mimo práci neměl a předpokládal jsem, že ona také moc ne.

Jídlo bylo výborné. Objednal jsem si z automatu červenou kaši, jakou jsem ještě nikdy neměl. Možná to bylo tou atmosférou, možná tím, že jídlo bylo čerstvé. Když mluvím o atmosféře, nemyslím tím rozvrzané lavice a ošuntělé stoly v opuštěném podniku na kraji města, kde roky nikdo nemaloval a kde se stravovala vesměs jen chudina, která do domů ještě neměla přivedené jídlovody, ale Céčtyřku. Bylo z ní něco cítit. Cítil jsem to občas taky, ale byl jsem naučený nedávat to najevo. Nebylo před kým. Nakonec jsem si na to zvykl. Bylo to normální. Svět tak fungoval. Nikdo takové myšlenky neměl. Až teď Céčtyřka. Znovu se vrátila k poznámce o Iksosmičce. Řekl jsem jí o své poblité košili. Usmála se. Neřekla hned naučeně nějakou frázi o tom, jak je to celé vlastně obdivuhodné a v pořádku, že čerstvá matka dva dny po porodu kojí mimino uprostřed chodby zabraná do strašně důležitého jednání o neuvěřitelně důležitých Korporátních záležitostech. Jen se pořád spiklenecky usmívala.

Schůzek jsme zopakovali několik. Na té čtvrté konečně přišel dotaz, ke kterému to směřovalo delší dobu. Dotaz, zda nepůjdeme ke mně domů. Chvíli jsem zůstal tápat a nevěděl co říct. Nebylo zvykem, aby se dva lidi, kteří nejsou sezdaní, a tím spíš ne, když jsou pracovně v nadřízeně-podřízeném vztahu, setkali o samotě doma. Nebylo to nezákonné, jen se to prostě… neslušelo? Ano, neslušelo je to správné slovo. „Na druhou stranu, i manželé se musí někde poznat a pokud se oba setkávají dobrovolně, snad ani v práci by to tak moc vadit nemuselo, ne? Ne, co to říkám, to je blbost,“ přemýšlel jsem, až nakonec mě napadlo elegantní řešení: hned zítra ráno v Korporaci společně oznámíme, že spolu chceme být a protože už se nesluší, abychom spolu pracovali, poprosíme o přeřazení do jiných týmů na úplně jiných patrech. Nebo klidně v jiných budovách! Proti tomu nemůže nikdo nic namítat! Ano! I Céčtyřka radostně přikyvovala hlavou nad tím mým nápadem, který nás konečně nadobro zbavil obav a pochybností.

Můj byt ničím nepřekvapil. Jedna místnost. Dveře. Po pravé straně věšák a pod věšákem malý botník. Za ním jedna skříň. Nalevo velká obrazovka. Pod obrazovkou díra: jídlovod. Uprostřed místnosti rozkládací gauč s malým konferenčním stolkem. Vzadu zástěna se sprchou a záchodem. Vedle malá chladnička a nad ní deska. Po pravé straně ještě malé okénko s výhledem na protější panelák. Vytápění v podlaze a ve stěnách. 11,2 metru čtverečních. Nic víc.

Šel jsem najít nějaké sklenice a nalít do nich trochu limonády. Té poctivé, slazené a s chutí pomeranče, která se už neprodává. Šetřil jsem si ji na zvláštní příležitost. Postavil jsem obě sklenky na stolek a nervózně se posadil na gauč. Céčtyřka postávala opodál, zkoumavě se dívala okolo a pak se zeptala: „Nadával jsi někdy?“. Trochu jsem se zarazil a opáčil, jak to myslí. „Víš, myslím… jestli ti prostě tenhle svět občas neleze krkem. To jak žijeme, to co děláme. Všechny ty sračky, které neustále předstíráme jeden před druhým“ mluvila najednou tak rázně, jak jsem už roky nikoho mluvit neslyšel. A přidal jsem se taky. Bouchly ve mě saze a emoce ze mě lítaly na všechny strany. Maska faleše byla konečně dole.

Céčtyřka se ke mně přivinula a vtiskla mi polibek. A chtěla víc. „Počkej,“ zastavil jsem ji, „musíme přece dát oboustranný souhlas do regis…“ – „Tím se teď netrap“ odsekla mi a převlíkala si polorozepnutou košili přes hlavu. „Už mám toho všeho dost,“ nadávala. „Nechci nosit pitomou košili, protože cokoliv jiného je považováno za provokaci, nechci prvně přes hodinky odklikávat souhlas do registru pokaždé, když chci mít sex. Chci chvíli úplně normálně“, odmlčela se, „normálně žít!“. Tak jsme… žili. Poprvé po tolika letech…

Nespal jsem sice dlouho, ale za to opravdu tvrdě. Když mě probudilo pípání budíku, Céčtyřka už byla pryč i s veškerou svou krásou a něhou. Ulevilo se mi. Nebylo by dobré, aby nás ráno někdo viděl dřív než stihneme v práci požádat o rozdělení do jiných týmů. Urychlil jsem ranní rutinu. Vytáhnout misku z jídlovodu, sníst alespoň pár soust kaše, vrátit ji zpátky. Vyčistit zuby. Nasoukat se do košile. Vzít z chladničky čerstvou ampuli. Sjet dolů výtahem. Dojít na zastávku. Nasednout do kapsle a zkrátit si čekání nějakým streamem. Vystoupit. Oklamat flushrnek. Nasadit strojený úsměv. Nadšeně přitakávat na nejnovější společenské trendy. Ne, naštěstí jsem to po včerejšku nezapomněl. Vlastně mi teď bylo líp s vědomím, že mám spřízněnou duši a můžu se někomu svěřovat alespoň doma.

Vystoupil jsem z výtahu a namířil si to rovnou ke své přepážce a… Byla prázdná. Nechápavě jsem se rozhlédl kolem sebe, ale každý si hleděl svojí práce a nevěnoval mi pozornost. „Hej,“ ozval jsem se a cítil, jak mi tlak stoupá do hlavy, „kde jsou moje věci?!“. Kolega naproti, zjevně zabraný do nějaké práce, se ani neotočil a jen řekl: „Jó, šéf říkal, že tu budou nějaké přesuny nebo co“. Spadl mi kámen ze srdce. Céčtyřka mu to už řekla. Vydal jsem se za ním, abych mu to potvrdil ještě za sebe a domluvil se, do jakého týmu tedy budu přeřazen. „Kam bych vlastně chtěl?“, přemýšlel jsem. „Možná do té nově postavené budovy o pár minut jízdy dál stejným směrem? Prý tam dělají dost zajímavé věci…“. Někdo mi zaklepal na rameno. Otočil jsem se.

Předemnou stála dvojice policistů. „Vy jste K38-15 91-19 XXR CZ?“ – „Ano, to je on!“ přitakávala opodál stojící Céčtyřka horlivě, „ten to udělal,“ zajíkla se a propukla v hysterický pláč. „Jste zatčen pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění,“ obemknuly mi obě ruce za zády želízka a policisté mě táhly ven z budovy. Našel jsem poslední příležitost střetnout se s Céčtyřkou očima. Otočila se pryč a dál přehrávaně popotahovala a plakala.

Bylo to zlé. Hodně zlé. Jestli přijdu o práci jsem se ani nemusel obtěžovat zjišťovat. Obvinění ze znásilnění bylo daleko horší. Sice nemám koule, ale i tak jsem Céčtyřce pořádně naštěkal do boudy sekrety svojí prostaty. Pokud mi to dokážou prokázat, neexistuje pro mě žádná obhajoba. Nedala s tím svůj souhlas do registru, tudíž je to znásilnění. Tak praví zákon.

Došlo na soud. Pohlavní styk se prokázal. Udělení souhlasu se neprokázalo, protože to je možné jen přes registr a neexistuje-li tam patřičný záznam, platí, že souhlas nebyl dán. Rovněž byla prokázána moje agresivita tím, že si Céčtyřka to moje nadávání celou dobu nahrávala. To svoje samozřejmě vystříhala. Tím byl uzavřen celý důkazní řetězec, o vině lze rozhodnout nadevší pochybnost a je čas na rozsudek.

Ochrannou léčbu jsem musel podstoupit ještě před nástupem do vězení. Z narkózy jsem se pořádně probral až na pokoji a ihned jsem ucítil palčivou bolest v rozkroku. Opatrně jsem si nahmatal cévku, kterou teď budu čůrat než se rána pořádně zahojí.

Z vězení jsem se dostal po šesti letech. Myslel jsem si, že o moc horší než můj dosavadní život už to být nemůže, ale mýlil jsem se. Ještě horší jídlo. Ještě horší práce. Ještě horší vymývárna mozků. A ani tu blbou Lesní školku jsem si nemohl zahrát, místo toho jsem volný čas musel trávit v terapeutickém kroužku a stále dokola vyprávět, jak lituji toho, že jsem Céčtyřce tak ublížil, což byla jediná šance dostat se vůbec někdy ven.

Šel jsem podél dráhy kapslotahu a díval se na projíždějící vozy, bylo vidět, že je nedávno vyměnili za novější. Jinak se vesměs nic nezměnilo. Furt zkurvená zima. Furt ty zkurvené křivé ksichty a falešné úsměvy. Takhle jsem si první den na svobodě nepředstavoval. Mělo to být povyražení, zábava. No, asi jsem zapomněl, jak na hovno to tu je. Na ruce jsem měl nějaké levné hodinky, které jsem dostal, a v nich trochu peněz, kontakt na prý levné pronájmy a nějakou práci. Vzhledem k tomu, že se smrákalo a venku bych přes noc umrzl, usoudil jsem, že prvně musím sehnat nocleh. Vyrazil jsem tedy pěšky na druhý konec města. Za flusbus, jak se ve vězení a údajně i mezi lidmi venku, jak jsem se dozvěděl, také říkalo kapslotahu a jeho ekonomické třídě pak zejména, se mi penězi plýtvat nechtělo. Seděl jsem navíc dost dlouho, že?

Když jsem konečně došel k budově, která měla po nejbližší dobu být mým domovem, už jsem měl pořádně bolavé nohy a prochladlé tělo. Moc jsem tedy neotálel a vstoupil dovnitř. Byla to obyčejná ubytovna s místnostmi narvanými palandami těsně vedle sebe. Já dostal snad to nejhorší možné místo uprostřed a dole. Přes boční strany rámu jsem alespoň zavěsil deky, které jsem našel složené na posteli, a uložil se ke spánku.

Nemohl jsem usnout. Chrápání střídalo prdění a krkání a celá místnost smrděla potem a opileckými výpary. Alkohol už se přece nesmí prodávat, tak kde ho ti tuláci berou? Přemýšlel jsem, co za život mě teď čeká. Fakt mám na výběr jen mezi vězením a tímhle? V hlavě mi prosakovaly vzpomínky na Céčtyřku. Zničila mi život jen kvůli tomu, aby mohla povýšit na moje místo. Mám to nechat jen tak?

Pokračování příště.        

Komentáře

[Elvis]

TLDR

nemuzes to nějak kratce shrnout? tyka se to linuxu?

[/dev/urandom]

STFU

[_]

FYITA

[/dev/urandom]

IFYMITA

[kralyk z abclinuxu]

TLDR nemuzes to nějak kratce shrnout?

Co jsem to zběžně prolítl, tak to vypadá na povídku se sci-fi motivy á la Animatrix nebo Blade Runner, v hlavní roli je politická korektnost dohnaná ad absurdum. (Možná v tom je ještě nějaká další myšlenka, nevim, nečetl jsem to celý...)

tyka se to linuxu?

Nejspíš ne.

[_]

hm a kde je epub?

[ChronicPain]

Příloha:

• ze-me-koule.epub (16735 bytů)

Tady. Nepodařilo se mi tam pandocem dostat správná metadata, ale na čtení by to nemělo mít vliv.

[_]

Diky

[Whata]

Slátanina. Autor potřeboval vyjádřit své přesvědčení k některým aktuálním tématům, tak si stvořil svůj virtuální svět s absurdními pravidly, aby mohl prokázat správnost svých politických pohledů. K tomu manipulativně vnořena další témata, aby byl článek zajímavější a mohl vyjádřit více svých nepodložených názorů.

Škoda, vypadá to, že další Linuxový e-zine jde do kytek. Myslel jsem, že tenhle template byl doménou dfens, ale holt se pro manipulativní "žurnalistiku" ukázal natolik úspěšný, že se prosadí kdekoliv. RIP abclinuxu.

[Jacob]

RIP abclinuxu.

Fajn. Jestli sem ty a tobě podobní plánujete přestat chodit, mohli bychom tu uspořádat velkou oslavu s hosteskami a odhalit při té příležitosti sochu RMS.

[_]

Socha RMS se všem odhaluje sama

[Jacob]

To ani ne, jen pěkně koncentruje trolly na jedno pohodlné místo, odkud se dají vyzobat a umístit do příslušného ústavu, kde dostanou péči kterou potřebují.

[dad]

Hledal jsem dole tl;dr, ale je tam jen „Pokračování příště“

[Jacob]

Moc pěkné, těším se na další díl!

[Marek]

Tak sem mrknul na dylku a chtel zavrit tab. Ale pak sem se donutil kousek precist. A uz se od toho neodtrh. Desive a zaroven ma clovek pocit, ze s hromadou podobnych veci se uz setkava.

[Jacob]

+1

[SKK]

dobré píš!

[...]

Je tam takové slovíčko, kterému nerozumím...

nastevřené

[/dev/urandom]

něco jako hrdobec...

[Fluttershy, yay!]

Je druhá polovina aspoň tak blbá jako ta první? Ať se tím literárním masochismem nepředávkuju…

[Fluttershy, yay!]

Je to sračka.

U fikce je zcela zásadní uvěřitelnost (Suspension of disbelief) a tenhle možný svět ani není v základu logicky konzistentní.

Ba co hůř, ani sloh za moc nestojí. Neustálé odbíhání k detailům, které nejsou nikterak podstatné pro samotnou pointu, leč autor cítil nepřekonatelnou potřebu se o ně podělit.

[_]

Detaily jsou naopak plus, bez toho je každá fikce nudná a člověka nevtáhne a nepřesvědčí.

S vnitřní logickou nekonzistencí souhlasím.

[Fluttershy, yay!]

Nejde o detaily obecně, nýbrž detaily, které neplní žádnou podstatnou funkci a naopak odvádějí pozornost.

Polopatický příklad tuším z příručky k Dračímu doupěti zněl v duchu „netravte dlouhé minuty obsáhlým popisem nezvyklé architektury místa, abyste poté jenom tak mimochodem hráčům oznámili, že se na ně hrne horda kostlivců.“

[_]

Příručka k Dračímu doupěti (asi nejhorší rpg systém, co znám) není svatá kráva. I ten příklad s kostlivci může mít smysl, například pro vytvoření momentu překvapení.

Tady skutečně žádné nadbytečné detaily nevidím. Dokonce mě na tom všem asi bavily nejvíc.

[JS1]

Příručka k Dračímu doupěti (asi nejhorší rpg systém, co znám) není svatá kráva.

Jasne, ze neni, byl to jen priklad.

Jinak ano, DrD je hrozny RPG system, predevsim proto, ze vznikl behem par tydnu na kolene nekdy kolem Sametove revoluce jako nahrada za D&D (do te doby nejhorsi RPG system), ktere se nepodarilo od TSR licencovat pro preklad v Ceskoslovensku. DrD je proste takovy Javascript mezi RPG systemy.

[Milan]

Dost nechutná propagace korporátního fašismu a militantního feminismu. Za mě odpad!

[GeorgeWH]

Vcelku dobre, ale vadia mi tie casti s nadavkami.

Inac nieco ako 1984.

[Tomáš]

Dobré, jenom by neškodilo si to po sobě zkontrolovat. Těším se na další díl.

[taumo]

Líbí.

Těším se na pokračování.

[Jacob]

Ty štítky jsou myšleny vážně nebo si tu nějaký troll zase hraje?

[JiK]

je to trosku jako ty dobre dily black mirror

[BigBRAMBOR]

Nastekat do boudy je spojeni oznacujici privest do jineho stavu, myslim ze to pouzivas nespravne.

[Radovan]

Vhodnější by bylo slovní spojení "vykropit hrobku", ale hádám že v kontextu jsme obsah věty pochopili všichni.

[bigBRAMBOR]

jiste, ze to pochopili vsichni, stejne tak by vsichni pochopili pokud by psal vsude jenom Y. I kdyz to také zkoušel - viz lidé křičely a volaly. Ale pokud chci pouzit nejakou frazi, mel bych vedet co znamena a nedelat ze sebe zbytecne hlupaka.

[ChronicPain]

viz lidé křičely a volaly

Opraveno. Dík.

[ChronicPain]

Vím o tom. Moje interpretace byla, že ta slova obrazně odkazují na akt, který k tomu těhotenství u normálně plodného páru skoro vždy vede.

[jejda]

Škoda žes to nenapsal před padesáti rokama. Tenkrát by to byla docela pecka. Tu část jak se vrací z basy, bych ale dal až na začátek další kapitoly. Zezačátku se to docela vleče a potom přeskočíš strašně moc času v jediném odstavci. Trochu držet tempo to chce. Ale jinak se mi to docela líbí. Obří obrazovka s integrovaným jídlovodem mě dostala

[bigBRAMBOR]

musím říct, že gender-aktivisty, ekology apod. nejsem zdaleka tak pronásledován jako lidmi, kteří mi tvrdí jak jimi pronásledován jsem.

[_]

Tohle mi ale už připadá jako hodně vlezlá propagace gender aktivismu. Zakládat utopii na kastracích a amputacích penisu... Samozřejmě, nemusím to číst, ale to jsem předem nevěděl.

[bigBRAMBOR]

tohle ale je anti-utopie, teda chtěla by být, místo toho je to agitka

[kralyk z abclinuxu]

musím říct, že gender-aktivisty, ekology apod. nejsem zdaleka tak pronásledován jako lidmi, kteří mi tvrdí jak jimi pronásledován jsem.

Mam přesně stejný pocit. Asi jim začnu říkat Reverzní Jehovisti.

[ChronicPain]

Pokud je lidí varujících před extremismem víc než extremistů samotných, je to jen dobře.

[_]

Je sice hezké, že autor diskuzi čte, ale odpovídá jen na co se mu hodí

Kritika bolí co?

[ChronicPain]

Pokud má někdo relevantní připomínky, může je napsat rovnou. Překlep se dá za pár vteřin opravit. Nebudu znovu procházet celých 14 normostran nebo se doprošovat citace.

Pak se to někomu nelíbí. To je u subjektivních věcí normální a z principu to nejde opravit, jen místo toho vytvořit něco populárnějšího. Mně se to chtělo napsat právě takto. Nemám moc rád, když se tvůrci uzpůsobují publiku a protože se tím neživím, nemám potřebu to dělat.

[Milan]

A společenská zodpovědnost co?

[Radovan]

Společenská zodpovědnost vůči komu? Kdo a jak ji definoval?

Také bych mohl napsat něco ve smyslu:

Bravo komsomolče, máš Stalina vytetovaného na prsou nebo na zadnici?"

[Milan]

Vůči společnosti samozřejmě. Někdo ty hlouposti může vzít vážně.

[Radovan]

Společnost to má u kloaky, a vážně berou lidi tak neuvěřitelné sračky, že tohle je proti nim Písmo svaté :-/

[X]

A kde je další díl?

[Jacob]

Třeba tady. Nějak se nám z toho stává reality show...