Expedice Stonehenge 2008 - updated

9.5.2008 13:01 | Přečteno: 1656× | poslední úprava: 10.5.2008 02:37

Krátká verze:

Bylo nás šest, byli jsme se podívat na Stonehenge a vrátili jsme se ve zdraví domů.

Rozvláčná verze:

Stává se to skutečně zřídka, ale občas i mne omrzí obrazovka. Zvláště když mi banka ukazuje na titulní straně každý den kurz dolaru, eura a libry. To je prostě hřích zůstat doma. Když jsem byl v Londýně naposledy, tak stála libra 56 korun a některé věci jsem si prostě musel odpustit. Ale dnešní kurz znamená, že je všechno prakticky za polovinu. A to se vyplatí!

Jednou z věcí, které jsem si odpustil byla cesta na Stonehenge. Jenže kdo by odolal návštěvě tak mystického místa. Proto přišlo Stonehenge do plánu nyní. Plán byl jednoduchý, chvíli pobýt v Londýně, půjčit auto, dojet na Stonehenge, pokochat se a zpět domů. Jenže jsem o plánu sem tam promluvil a za chvíli jsem zjistil, že jede sedm lidí. To už se do auta nevejde a také tím akce získala oficiálnější status a bylo potřeba k ní přistoupit trochu pečlivěji, než mým oblíbeným stylem, když mám kreditku a pas, tak zbytek nějak dopadne. Nakonec nás ale jelo jen šest.

Den první

Před odjezdem jsem zařídil po netu co jen šlo. Samozřejmě letenky, ale i vstupenky na některé atrakce. Vstupenky se dají kupovat v balíčcích a jsou někdy o dost levnější. Třeba když koupíte let na London Eye (největší ruské kolo na světě) dostanete tzv. Fasttrack ticket do muzea voskových figurín Madame Tussauds, se kterým předběhnete celou frontu a přitom je levnější než vstupenka na místě. Fakticky můžete počítat se slevou do 20% proti pultovým cenám. Nakoupil jsem tedy vstupenky na: London Eye, Madame Tussauds, London Dungeon, Tutankhamun, Tower of London a Tower Bridge. Po zaplacení dostanete pokyn, že vstupenky budou vydány proti předložení platební karty, což se u virtuální platební karty dělá těžko, ale žádný problém, stačí předložit i libovolný doklad s fotografií.

Ještě jsem chtěl koupit Visitor Oyster Card, což je čipová karta na MHD, se kterou jezdíte tak, že jedna cesta je výrazně levnější než platba v hotovosti a současně se odečítání zastaví, když projedete tolik, kolik stojí celodenní permanentka. Bohužel tuto kartu je možné koupit pouze mimo Londýn a do Čech ji neposílají. Tady jsem narazil na to, že jsme kvůli ceně letenek letěli na letiště Luton, kde nemá londýnský dopravní podnik kancelář. Tu mají jen na Heathrow a Stanstedu. Psal jsem jim, jak to mám řešit, ale bohužel mi odpověděli po 14 dnech, kdy už jsme byli v Londýně. Pokud tam někdy poletíte, tak vězte, že prodej zajišťuje přepážka přepravní firmy National Express a nijak to neinzerují.

Luton je zajímavý ještě tím, že na něj nevede ani vlak ani metro. Cestovat do Londýna je nutné autobusem a ten vzhledem k přestavbě dálnice M1 jede tak 3x déle, než má v jízdním řádu. Na druhou stranu, tím že je letiště malé jste z letadla hned venku u autobusů. Asi bych příště volil autobus, který nejede do Londýna, ale jen na nejbližší železniční stanici.

Let do Londýna proběhl hladce, takže není o čem psát. Stejně tak cesta, až na zdržení a na to, že řidič hlásí stanice vykřikováním názvů bez mikrofonu, jen tak do vzduchu. Podle toho v podstatě nepoznáte kde jste a musíte se spoléhat na paměť, že poznáte ulici, kde chcete vystupovat. Rozhodně si vezměte leták s trasou, je potřeba jak pro výstup, tak pro nalezení stanice, odkud jede autobus zpět na letiště. Vzhledem k jednosměrnosti spousty ulic pojedete zpět jistě odjinud než tam.

Z Prahy jsme letěli v 7:35, na hotelu jsme byli v chvíli před dvanáctou. Nechali jsme tam kufry a vyrazili na metro. A hned jsme měli zábavnou příhodu. Zastavili jsme před cedulemi a zkoumali, kterým směrem jedeme. Mohli jsme jít do tunelu vpravo nebo vlevo. Než jsme stihli přečíst názvy stanic, pán za námi povídá: "Vpravo.". Tak jak to píšu, normálně česky. Od té chvíle jsme zjistili, že Londýn je narván Čechy. Nejpozději do 10:00 každého dne jsme potkali alespoň jednoho Čecha. Obvykle spíše několik. V metru, na atrakcích i na Stonehenge.

Jako první jsme navštívili London Tower, pevnost, kde jsou uloženy mimo jiné korunovační klenoty. Na něj navazuje prohlídka London Bridge, což je zvedací most, symbol Londýna. Jsou zde k vidění úžasné parní stroje, které čerpají vodu, která se potom používá k ovládání mostu. Dnes se pohybují jen tak trochu na efekt, voda se čerpá elektricky. Třetí atrakcí je hned u mostu zakotvená bitevní loď HMS Belfast. Loď si prolezete úplně celou, je z ní muzeum, oživené voskovými figurínami námořníků v různých akcích, včetně operace zraněného nebo vrtání zubů. Nezapomenutelná je strojovna. Problém je, že většina atrakcí zavírá kolem 17:00, takže musíte dost spěchat. Z lodi jsme si udělali procházku Londýnem a s překvapením zjistili, že největší londýnské muzeum má ve středu otevřeno do 21:00, takže jsme se zašli podívat na slavné obrazy v originálech. Bohužel muzeum nebylo otevřené celé.

Ještě se zmíním o Toweru, ale platí to i o jiných památkách. Zřejmě mají v Anglii nějakého poradce, který chodí po muzeích a říká: "Máte to málo multimediální. Musíte přitáhnout lidi." A tak je všechno multimediální. V staletí starém objektu máte v každé druhé místnosti dataprojektor, který promítá buď video, nebo ptákoviny jako ducha sedícího u krbu. Přijde mi to nevhodné a obtěžující. Ale jsou tam i atrakce cílené na děti, jako možnost potěžkat středověký meč, nebo obléct rukavici od brnění, což je zase fajn a u nás na hradech to nepotkáte.

Den druhý

Další den jsme začali na London Eye. Jednak jsme tam měli k vyzvednutí vstupenky na zbytek atrakcí a jednak tam bývá na první ranní jízdu (říká se jí let) nejméně lidí. Při vyzvednutí vstupenek nastal problém. Nějak se stalo, že mi bylo z karty strženo více, než vstupenky stály a tak mi chtěli přebytek vrátit. Jenže na to potřebovali kartu, aby ji projeli žehličkou. Jenže já samozřejmě žádnou kartu vhodnou do žehličky neměl, resp. měl ale se špatným číslem. Tím jsem způsobil problém, který se chvíli řešil a nakonec manager rozhodl, že mi částku vyplatí v hotovosti. Teď už nám nic nestálo v cestě a krásně jsme si užili let.

Z London Eye jsme vyrazili na výstavu, které se jmenovala Tutanchamon a vystavovali se zde věci, které angličané ukradli v Egyptě. Výstava byla fakt krásná, spolupořádalo ji National Geographic. Bohužel ač to tak v letácích vypadalo, mumie Tuntanchamona nebyla k vidění, jen její fotografie, ale také snímky z RTG a NMR.

Na výstavě jsme se setkali s tím, že angličané jsou naprosto teroristicky paranoidní. Tedy nejen na té výstavě, ale tady to byla fakt síla. Už při vstupu do areálu třídí lidi na ty s batohem a bez batohu. Kdo má batoh, musí projít rámem jako na letišti a batoh nechat zrentgenovat. Přitom ten areál (mimochodem se jmenuje O2 aréna), obsahuje zcela běžné obchody, restaurace, něco jako Metropole na Zličíně. Jednou z atrakcí je ta výstava a následuje zase rám a rentgenování batohů, tentokrát pro všechny bez rozdílu. Načež vyjdete po schodech o jedno patro a zase policisté, stolek, namátkové prohlídky batohů, kapes, všeho. Ještě přísnější než na letišti. Teprve potom se dostanete na výstavu. Na výstavě je tak 10 kamer a 5 hlídačů na místnost o rozloze tak 25 m2. Těch místností bylo asi 30. Ono je asi těžké ocenit, jakou cenu mají originální předměty z hrobky staré více než 5000 let, ale přeci jen mi ostraha přišla přehnaná. Rozbití vitríny s 1 cm tlustými skleněnými stěnami asi nebude úplně jednoduché, zvlášť když na výstavu nejde pronést žádný nástroj. Výstava ale jinak špičkově připravená, byla k vidění spousta věcí pokrývajících celou dobu trvání egyptské říše.

Z této výstavy jsme se šli podívat na Madam Tussauds, aneb slavné muzeum voskových figurín. Vypadají fakt jak živé, snad jediným kazem a současně plusem bylo, že jsme tam nějak narazili na školní expedici z nějakého dívčího gymnázia. Děvčata dokázala muzeum zcela zaplnit jako plošně tak akusticky .

Kousek od Madame Tussauds je muzeum Sherlocka Holmese. Je to v domě, kde jako bydlel. A domek je to opravdu zajímavý, má na šířku tak 4m, tři podlaží, v každém dva pokoje. Koupelničku v posledním podlaží. Celé je to strašně stísněné, takže i obyvatel panelového bytu by tam trpěl klaustrofobií. Byl tam fajn hlídač, který asi usoudil, že nebudeme masoví dezolátoři muzeí a dovolil nám fotit i v místech "za provazy", které vymezují oblast pro návštěvníky. A opět tam mají voskové figuríny.

Cestou k muzeu jsme měli zajímavou příhodu, protože jsem se malinko ztratil a potřeboval jsem se zeptat na cestu. Takže jsem si vyhlídl dvě ženy středního věku, které stály před budovou nějakého úřadu a evidentně měly pauzu. Jedna vyprávěla druhé nějaké dramatické okamžiky spojené s výchovou dětí. Takže jsem k nim přistoupil, pozdravil a tak nějak čekal, až ta vypravěčka dokončí větu, a začne se mi nějak věnovat. K tomu ale jaksi nedošlo. Ona prostě vyprávěla dál a dál, bez milisekundy na nadechnutí. A obě se tvářily, jako kdybych tam prostě buď nebyl nebo patřil a prostě nic. Ostatní se po chvíli začali dobře bavit. A pořád nic. Potom už jsem nemohl riskovat, že zbytek výpravy zemře v křečích na chodníku, takže jsem musel vstoupit do rozhovoru a konečně jsem byl rozpoznán jako vetřelec a měl jsem možnost položit kýženou otázku, získat odpověď a posléze i nalézt muzeum.

Potom jsme vyrazili do London Dungeon, což je zase turistická atrakce, jako procházka podzemím, mučírnami a povídání o masových vrazích a tak podobně. Tady jsme zase narazili na neúctu k návštěvníkům, protože jedna slečna, kterou práce zjevně mimořádně bavila, měla náročný úkol třídit lidi na horskou dráhu. Nás přišlo ve skupince 6 a ona se začala ptát takovým vyčerpaným hlasem, je tu nějaká dvojice, je tu nějaká trojice, tak jsem jí pomohl a říkám, nás je šest. A ona nic, zase se sháněla po někom kdo je ve dvojici, nebo kdo je sám. I pět lidí se ptala, ale na šest ne. Tak jsem ji zase nabídnul, že nás je šest. Na což reagovala zařváním SHUT UP, takovým hlasem, že jsem si hned běžel schovat za skupinu a připadal si jak v základní škole. Tak procítěné Shut up jsem neslyšel ani nepamatuju.

Dungeon je zvláště vhodný pro děti školou povinné, protože je tam k vidění široké spektrum profesí, které se hodí ke strašení, že takle skončíš, když se nebudeš učit. Být popelářem je ještě sranda, ale bafat na lidi celý den ve tmě oblečený v rubáši, to je fakt humusná práce.

Opět se nachýlila večerní hodina, takže jsme pokračovali v pěší prohlídce exteriérů. Mimochodem podle krokoměru jsme tento den nachodili 17km, takže už víte, že se mnou na výpravu je akce jen pro fyzicky zdatnější. Postupně jsme se přes večeři dopracovali do hotelu. A když už jsme u toho jídla, oběd jsme měli vynikající v O2 aréně, v restauraci, kde se platilo paušálně a každý mohl sníst co dokázal. Dokázali jsme opravdu hodně.

Po příchodu na hotel, jsme rozdělili výpravu na ty, kteří měli pocit, že 17 km za den stačí a na zbytek, který ještě dokázal najít zbytky sil. Se zbytkem jsem vyrazil na procházku nočním městem. Byla celkem príma, byť nebylo nejtepleji. Po pár km se ale ukázalo, že by výprava raději jela do hotelu zpět metrem. Takže jsme nasedli do metra, ale na jiné trase, než na které stál hotel, a jeli směrem do centra na přestup. To byla ale celkem strategická chyba, protože trasa směrem k hotelu již v tuto noční hodinu nejezdila. Bohužel nejezdila ani trasa, kterou jsme přijeli na přestup. Takže jsme se zpět prošli ještě daleko delší procházkou, než jsme původně plánovali, ale někdy ve 2:15 jsme mohli den prohlásit za skončený a jít spát.

Den třetí

Další den byl věnován cestě na Stonehenge. Vzhledem k počtu lidí bylo obtížné půjčit tak velké auto a jeli jsme vlakem. Cestu mi pomohl naplánovat Robert Krátký, takže tady jsem měl minimum práce. Pokud tam pojedete stejně, tak je třeba jet z nádraží Waterloo vlakem do Salisbury. Vlaky jezdí rychlé a pomalé, zpáteční lístek na rychlý přijde na 1000 Kč, pokud byste chtěli počkat na pomalý, tak cca 700. My jsme počkat nechtěli, protože jel za dvě hodiny. V Salisbury je hned u vlaku zastávka autobusu, který za 11 liber jezdí na Stonehenge a zpět. My jsme ale byli na zastávce uloveni podnikavým taxikářem, který nás odvezl tam a zpět za 8 liber. Tady se projevila výhoda větší skupiny. Stonehenge samotné je trochu zklamáním. Je daleko menší, než by měla být obří observatoř, zvláště když den předtím vidíte na výstavě, že o půl světa dále tou dobou zpracovávali zlato do šperků, které klidně mohli prodávat v současném zlatnictví. Důležitá rada pro cestovatele, Stonehenge je na pláních. To znamená, že tam fakt fouká. Nám ještě navíc poprchávalo. Celkově ponurá atmosféra, ideální pro obětování některého člena výpravy na druidském oltáři. Ale protože nikdo nechtěl dělat dobrovolníka, protentokrát jsme se rozhodli riskovat hněv bohů a oběť jim nedat.

Vrátili jsme se do Salisbury, což je anglické městečko jak z historického románu, dali jsme si oběd v irské restaurauci, obhlédli místní katedrálu, vyznačující se zcela mimořádným stářím, a vyrazili zpět do Londýna.

Zde jsme se věnovali další prohlídce, navštívili čínskou čtvrť, ba spíše čínskou ulici, protože je fakt malinká.

Na večeři jsme vyrazili do naší oblíbené paušální restaurace v O2 aréně. Paušál za večeři je vyšší, než za oběd, ale i tak je cena přijatelná. Večeři jsme zakončili soutěží, kdo sní více zmrzliny. Vítěz dosáhl skóre 24 kopečků. A i potom byl schopen se pohybovat. Dávali jsme jen pozor, aby nezakopl, protože kdyby upadl, jistojistě by se roztříštil. Pokud si nás nezapamatovali již při obědě, tak po večeři si nás pamatují jistě. Asi málokdy se jim stane, aby jeden stůl snědl celý kýbl čokoládové zmrzliny a museli přinést nový.

Den čtvrtý

Tím se pobyt pomalu blížil ke konci. Poslední den jsme měli ráno tak akorát čas dát si typickou anglickou snídani, u poláků, pořídit pár nákupů na Oxford Street a vyrazit na letiště.

Jeden by si řekl, že story končí, ale má to ještě jedno dějství v Praze na letišti. Tady se nám trochu protáhlo čekání na odvoz a tak jsme si všimli, že v hale stojí kufr, kterého si již dobře 45 minut nikdo nevšímá. Takovou věc by měl uvědomělý občan hlásit policii. Takže jsme se tak po chvíli vtipkování rozhodli učinit.

Vůbec si nedovedete představit, jak je taková věc obtížná. Zkoušeli jsme to u každého, kdo měl nějakou visačku nebo uniformu a nikdo to nechtěl vědět. Po chvíli už to byla regulérní gamesa, kde se daly brát sázky, jestli teď něčeho dosáhneme nebo ne. Počítali jsme časy, jak dlouho akce trvá, ale už si je nepamatuji přesně. Nicméně asi po 20 minutách jsme dosáhli toho, že jeden policista zavolal vysílačkou pyrotechnika a za dalších 30 minut byl kufr odvezen do ztracených zavazadel. A to nevíme jak dlouho tam byl kufr, než jsme přišli. Pamatujte si, že takové oznámení může přijmout pouze policista v uniformě, ve službě a s pistolí. Ti co nemají pistoli jsou mimo službu na cestě domů nebo celníci na cestě za hledáním drog a nemohou potřebovat intervence amatérů do svého náročného poslání.

Update

Ještě jsem zapoměl zmínit jednu důležitou věc. V Anglii je absolutní zákaz kouření, nemůžete kouřit ani v hospodách ani na ulici. Bože, jak to je skvělé.

A ještě poslednější update, cesta se plánovala na wiki a je ta tam pro zájemce stále k nahlédnutí.

Update II.

Na výslovné přání uvádím, že zpět jsme letěli letadlem s Luckou Vondráčkovou. Na kolegu se usmála, címž nade vši pochybnost prokázala, že dobře ví, že měl její fotku v mateřské školce vylepenu ve skřínce. Nicméně se nám nepodepsala na bříško, takže ji definitivně a navždy zavrhuji.

Update III.

Tomuto článku se narodila druhá část.

       

Komentáře

[CEST]

Super clanek!

[Michal Fecko]

Bylo nás šest, byli jsme se podívat na Stonehenge a vrátili jsme se ve zdraví domů.

To mi stačilo

[Dent]

To jo, rozuzlení mělo přijít až nakonec, takhle to vůbec nebylo napínavé :))

[Dan Ohnesorg]

Tak to byla verze pro ctenare, kteri nemaji radi moje vety delky odstavce.

[Michal Fecko]

To mi pripomenulo Svěrakove zhrnutie z hry "Posel z Liptakova"...

"Kolega Vozáb vás ve svém dosti obsáhlym referáte informoval o tom, že jsme se do Liptákova dopravili auty a že jsme po cestě brali benzín..."

[bazil]

mě tahle věta naprosto rozsekala, zbytek článku sem mohl přečíst až asi po půl minutě ale fakt dobrý, jako škola je škola, ale na druhou stranu už se těším, až si něco takovýho taky dopřeju

[Dan Ohnesorg]

Tak dva expedicnici byli stredni skolou povinni. Clovek ma poznavat svet, dokud je mlady. Potom prijdete k maturite a reknete, jo Shakespeare, ten ma v Londyne divadlo, na brehu Temze, je pozoruhodne tim, ze je kruhove.

[Saljack]

Já byl taky minulý měsíc v Anglii, autobusem a stavovali jsme se v Bruselu (snad nejošklivější město co znám) a v Brugách (krásné město nebo spíš skanzen). Z Anglie jsem byl celkem dost zklamaný, kdyby se tady u nás starali o zeleň jako tam, tak se Praha s Londýnem nemůže srovnávat. Londýn se mi vůbec nelíbil, nic tak nevkusně přeplácanýho jsem neviděl. Podle mě tam bylo nejvíc Francouzů a po nich byli Češi, sem tam se objevil nějakej Rusák nebo Němec ale těch tam bylo málo.

[Dan Ohnesorg]

Brusel je hrozný, když se do něj přijede vlakem. To je prostě pražské hlavní nádraží v bledě růžové, resp. hnědé. Člověk jen přemýšlí, který feťák bude groggy a který agresivní. Stejně tak bruselské metro, tím bych fakt nemusel jezdit každý den do práce.

Ale jinak to není tak špatné město. Díky evropským institucím zažívá veliký rozvoj, úředníci jsou slušně placení a utrácí, takže se rozvíjejí obchody, staví se nové čtvrti, nové budovy i pro zastoupení různých firem. Negativem je právě to, že za blahobytem se tam natahuje verbež z celého světa.

Londýn mi přeplácaný nepřijde. On není tak historický jako Praha, ale to si málo uvědomujeme, když tu žijeme. Přeci jen zažil mnohá neštěstí, od požáru v roce 1666 až po druhou světovou válku. Tam byly vybombardovány celé čtvrti, většinou ty nejstarší. Přece jen byly rozloženy kolem řeky a když letí bombardér, tak se orientuje podle řeky, v době kdy nebyla GPS nebylo nic jiného vidět. To je stejně tak problém Berlína nebo Dráždan.

Na takovou představu jak vypadala středověká anglie je dobré to Salisbury, tam si opravdu připadáte jak v knize Charlese Dickense. Dřevěné domky, hospůdky, všechno natěsnané na sebe...

[springer]

kdyz jede clovek do Parize, tak se podiva na tu Eifelovku, v Rime hodi nejake penize do te kasny a podiva se na to namesti, kde vystavujou vzdycky toho papeze nalezato no a v Londyne se jde podivat budto na White Hart Lane, Stamford Bridge, Highbury nebo Boleyn Ground. O nicem takovem ale pan Ohnesorg nepise. Ok, je mozne se podivat na nejaky ten most ale me to pripada, jako kdyby prijel mohamedean do Mekky a dal si tam veprovou klobasu....

[Dan Ohnesorg]

Žádný fotbalový stadion jsme nenavštívili a dokážu s tím žít spokojeně ještě mnoho dní a asi i nocí.

[Saljack]

Já jsem v Bruselu na hřišti Anderlechtu a musím říct na to že je to takoví město tak ten stadion je menší než třeba sportovní hala.

[geckon]

Řekl bych, že blízko Toweru a Belfastu je Tower Bridge a ne London Bridge;)

[Dan Ohnesorg]

To se hnes pozna znalec, ale v seznamu pamatek to mam dobre