Portál AbcLinuxu, 26. dubna 2024 01:44
E-mailové řešení pro firmu nebo třeba neziskové sdružení, ale i rozjezd hostingových služeb, jejichž součástí elektronická pošta bývá – to jsou případy, kdy potřebujeme „postavit“ poštovní server nebo sadu serverů. Možnosti výběru jsou velké, a to i pokud zůstaneme jen u svobodného softwaru. Jako základní stavební kameny si lze zvolit například Postfix a Dovecot (případně v kombinaci s dalšími programy). Právě řešením postaveným na těchto dvou programech bude věnován tento seriál.
Proč si jako základ poštovního systému zvolit právě programy Postfix a Dovecot? Odpověď není až tak úplně jednoduchá, přesněji řečeno důvody jsou různé a většinou se jich uplatní hned několik najednou. Jsou samozřejmě případy, kdy bude vhodnější použít jiné programy, ale zmíněné dva bezproblémově vyhoví v široké škále situací, se kterými se setkáváme.
Vzhledem k té obsáhlosti zdůvodnění jsem se rozhodl zahájit seriál dvěma články, které budou věnovány obecnému popisu obou programů (tedy v tomto článku to bude Postfix, v příštím Dovecot) a představení důvodů, proč jsou tak vhodnými kandidáty pro nasazení na poštovních serverech.
Postfix je poštovní server (Mail Transfer Agent, MTA), který plní základní úkoly při přenosu zpráv elektronické pošty. Mezi takové úkoly patří přebírání od klientů a od jiných poštovních serverů, směrování, předávání jiným serverům a doručování do schránek (jeho hlavním protokolem je SMTP, resp. ESMTP). Nestará se o přístup k poště (přes protokoly POP3 a IMAP4, ani přes webové rozhraní apod.), o ochranu proti spamu a virům (kromě využití „vhodného nastavení“, o kterém bude řeč v dalších dílech seriálu) ani o filtraci, třídění zpráv, automatické odpovídání a další „pokročilé“ funkce.
Že Postfix postrádá mnoho z funkcí, bez kterých si moderní poštovní server nelze představit, není vůbec na závadu. Lze ho totiž velmi snadno doplnit jinými programy, které tyto úkoly zastanou, a přitom není Postfix zbytečně zesložiťován a nafukován v případech, kdy takové funkce potřeba nejsou.
Program Postfix začal vyvíjet Wietse Zweitze Venema v IBM Thomas J. Watson Research Center ve druhé polovině 90. let. 14. prosince 1998 zveřejnila firma IBM tiskovou zprávu, kterou ohlásila vydání produktu Secure Mailer, což nebylo nic jiného, než program nazvaný též Postfix. Již před tímto oficiálním aktem byla k dispozici betaverze programu, tehdy pracovně nazvaného VMailer.
Cílem od samého počátku bylo nahradit dosud dominantní program Sendmail
(který tehdy trpěl bezpečnostními chybami a byl obtížně konfigurovatelný) něčím
mnohem bezpečnějším, robustnějším a snadněji spravovatelným. Na rozdíl od
v zásadě monolitického Sendmailu byl VMailer/Postfix od počátku navržen jako
silně modulární. Postfix je poskytován pod licencí
Přestože měl Wietse Venema původně v plánu po dokončení programu tento předat jiným lidem k další údržbě (aby se mohl věnovat jiným projektům), dodnes zůstává hlavním vývojářem a nové verze Postfixu stále vznikají poměrně rychlým tempem. Například nyní je aktuální řada 2.6.x (verze 2.6.0 byla vydána 12. 5. 2009), předchozí řada 2.5.x byla odstartována vydáním verze 2.5.0 dne 24. 1. 2008, již se připravuje řada 2.7.x. Aktuálně jsou (kromě řady 2.6.x) udržovány také řady 2.3.x, 2.4.x a 2.5.x.
Před podrobnějším rozvedením jednotlivých důvodů (včetně nezbytného technického pozadí) bude nejlepší uvést všechny tyto důvody pohromadě:
Postfix je flexibilní. Lze ho v prakticky neomezené míře přizpůsobovat konkrétním potřebám. Může sloužit jako pouhý jednoduchý odesílací nástroj pro linuxový stroj, ale také jako server pro velkou firmu (s přenosem mnoha zpráv za sekundu) nebo pro hostingové řešení (tedy mnoho schránek na velkém počtu domén atd.). Data pro svou práci může získávat ze široké škály různých zdrojů. Se zprávami může nakládat mnoha způsoby.
Postfix je škálovatelný. Pro svůj běh si vystačí s omezeným prostředím, ale je-li třeba (a je-li správně nastaven), může stejně tak využít i možnosti poskytované mnohaprocesorovým strojem s velkou pamětí a rychlými síťovými rozhraními.
Postfix je funkčně bohatý. Přestože řadu úkolů poštovního serveru vůbec neřeší (třeba komplexní antispamovou filtraci), ve své funkční doméně toho nabízí opravdu hodně. Týká se to způsobu směrování, doručování a předávání zpráv, možností autentizace a autorizace, formálních kontrol zpráv a relací, komunikace s pomocnými programy atd.
Postfix je snadno spravovatelný a konfigurovatelný. Konfigurační soubor je složen z jednoduchých pravidel typu parametr=hodnota, není potřeba znát žádnou speciální syntaxi, všechno je dobře zdokumentováno. Pokud něco nefunguje nebo se chová anomálně, Postfix to dá srozumitelným způsobem vědět do logu.
Postfix je stabilní, robustní a bezpečný. Modulární koncepce znamená, že problémy jedné komponenty neohrožují funkci ostatních komponent. Havaruje-li některá komponenta, je restartována, ale s ohledem na zátěž systému. Bezpečnost je zajišťována hned několika způsoby – minimalitou práv, důslednou separací práv mezi moduly, možností zcela izolovat většinu modulů pomocí chroot, definicí různých omezení v konfiguraci a dalšími pomocnými metodami.
Postfix má nízké systémové nároky. Běží jen ty komponenty, které se skutečně používají. Nevyužívají se žádné paměťově náročné knihovny ani žravé algoritmy. Náročnost lze ještě dále snížit vhodnou konfigurací.
Postfix je složen z hlavního modulu nazvaného master a z výkonných modulů, realizujících konkrétní úkoly. Modul master (v závislosti na své konfiguraci) výkonné moduly spouští a kontroluje jejich funkci. V případě, že nějaký modul neočekávaně skončí, master ho restartuje. Pokud jsou ale s nějakým modulem nadále problémy, čeká se po stanovenou dobu (výchozí hodnota je 1 minuta), aby nebyl systém zbytečně zatěžován neúspěšnými starty.
Lze určit, kolik instancí (procesů) kterého modulu smí maximálně běžet, jak
dlouho má služba čekat na příchozí spojení před svým ukončením, jak často má
master probouzet určitý modul atd. Těmito parametry lze ovlivňovat spotřebu prostředků (a na druhou stranu i rychlost odezvy a průchodnost) v závislosti na konkrétních potřebách a možnostech. Tak lze například seškrtit spotřebu tam, kde není potřeba vysoký výkon, a naopak poskytnout dostatečné možnosti na silném stroji a při velkých nárocích na výkon.
Modul master může spravovat i komponenty, které nejsou součástí programu Postfix. Typicky se může jednat třeba o situaci, kdy finální doručení do schránky provádí nějaký doručovací agent (třeba z programu Dovecot, bude popsán v příštím dílu seriálu). Dále může také stejná komponenta vystupovat ve více rolích, tedy master s ní nakládá různým způsobem (toto zase využíváme například při externí antispamové filtraci).
Součástí systému jsou samozřejmě také nástroje pro jeho ovládání. Přímo v balíku jsou k dispozici jednoduché konzolové utility, ale Postfix lze ovládat i jinými programy – ať už přímo, nebo nepřímo (přes zmíněné utility).
Cesta zpráv celým systémem může být poměrně komplikovaná. Bez dostatečného poznání, jaký úkol má na této cestě který modul, se však Postfix špatně konfiguruje. Ve velmi obecné rovině to ukazuje následující obrázek:
Zpráva se může do systému dostat několika cestami. Nejčastěji bude přijata
přes síťovou SMTP relaci (případně přes QMQP, ale to je hodně vzácná věc),
u lokálně odesílaných zpráv (od běžných poštovních klientů, ale třeba i od
systémových programů nebo od PHP skriptů) také přes rozhraní „sendmail“ (příkaz
se syntaxí odpovídající stejnojmennému programu, byť zde tuto funkcionalitu
zajišťuje Postfix). Při síťovém příjmu zprávu přijímá modul smtpd (zajišťuje komunikaci na serverovém socketu).
Na vstupu zprávu zpracuje modul cleanup, který se postará o opravu a doplnění hlaviček, případně provede expanzi cílových obálkových adres (může využít
služeb modulu trivial-rewrite) a vloží zprávu do fronty příchozích zpráv (incoming). Poté notifikuje správce fronty (qmgr), že je ve frontě nová zpráva.
Správce si udržuje „aktivní frontu“, což je jakési okno do skutečných front
(příchozích a odložených zpráv) – tyto zprávy zkouší předávat dál. Pokud se
mu to podaří, zpráva se odebere z fronty. Nepodaří-li se to, zpráva se umístí
do fronty deferred (odložené zprávy), pokud tam dosud nebyla, a po nějaké době se opět aktivuje pro další doručovací pokus.
Další osud zprávy může být velmi rozličný. Starají se o něj doručovací agenty,
konkrétně moduly smtp, lmtp, local,
virtual nebo pipe. Modul smtp je SMTP
klient, předává tedy zprávu nějakému dalšímu SMTP serveru – tím může být cílový
server, relay server nebo třeba nějaký filtrační mechanismus. Totéž platí i pro
modul lmtp, jehož protokol LMTP se však používá poměrně zřídka.
Modul local doručuje místním příjemcům (uživatelům počítače),
modul virtual pak virtuálním příjemcům (typická funkce pro poštovní
hosting). A konečně pipe předává zprávy spouštěnému externímu programu.
Speciálními případy doručovacích agentů jsou moduly discard
a error. Ty totiž ve skutečnosti nikam dál nedoručují. Modul
discard zprávu prostě zahodí, error ji vrátí
s dočasnou chybou retry nebo trvalou chybou error.
Takové chování těchto speciálních agentů se využívá v situacích, kdy nelze
z nějakého důvodu zprávu někam normálně doručit.
Kromě uvedených modulů se nakládání se zprávami a dalších činností poštovního serveru Postfix účastní ještě další moduly. Následující seznam bude jen heslovitý, protože na detailní popis jednotlivých modulů nastane pravý čas později.
trivial-rewrite – jednoduchá kontrola a vyhodnocení adres (s využitím tabulek transportů a relokací)bounce – generování zpráv o (ne)doručení zprávy (včetně zpráv o dočasném nedoručení)flush – udržuje informace o zprávách podle cílů (urychluje vyžádané doručení, např. pomocí ETRN)proxymap – služba pro společný přístup k mapovacím tabulkámscache – sdílená cache odchozích spojeníshowq – poskytování informací o frontě zprávspawn – spouštění externích programů (obdoba inetd)tlsmgr – správa generátoru pseudonáhodných čísel a TLS klíčůverify – kontrola zpráv ještě před jejich přijetímanvil – udržování statistik o počtu a četnosti připojení (pro zabránění zahlcení serveru)Přítomnost jednotlivých modulů v běžícím serveru a jejich interakce s jinými moduly závisí na konfiguraci serveru. Například modul tlsmgr se spouští jen v případě, že se používá TLS komunikace. Většina modulů může běžet s minimálními právy (a v prostředí chroot), takže lze omezit potenciální bezpečnostní rizika, která by z nich pramenila.
Postfix může využívat celou škálu informačních zdrojů (tabulek). Co si pod tímto obecným pojmem představit? Z pohledu významu třeba seznamy doručovaných domén, mapování adres na schránky, aliasy, blacklisty a whitelisty, autentizační informace apod. Jednotlivým modulům stačí mít k dispozici potřebné informace a nezáleží na tom, odkud a jak se získají. Z pohledu člověka, který rozhoduje o způsobu nasazení a správy serveru, to však samozřejmě důležité je.
Proto Postfix podporuje řadu různých metod, jak potřebné informace získávat. Lze tak na jednu stranu velmi rychle zprovoznit jednoduchý server, ale současně také mít možnost pracovat s externími databázemi různého typu. Toto jsou obecně podporované metody:
hash – hešové tabulky (typicky předem vytvářené z textových souborů)btree – vyvážené stromy (dtto)cdb, dbm, sdbm – jednoduché databáze uvedených typůregexp, pcre – regulární výrazy (POSIXové, resp. perlové)tcp – dotazování pomocí jednoduchého protokolu nad TCPcidr – tabulky ve formátu CIDR (Classless Inter-Domain Routing)ldap – dotazování protokolem LDAPenviron – využití proměnných prostředínis, nisplus – databáze NIS, resp. NIS+static – pevně definované hodnotynetinfo – databáze Netinfo (známá např. ze systémů Mac OS X)mysql – databáze MySQLpqsql – databáze PostgreSQLunix – standardní unixová databáze uživatelůproxy – využití modulu proxymap (vždy se kombinuje s jinou metodou přístupu, ke které se přes proxy přistupuje)Ne vždy jsou všechny metody k dispozici (vyžadují zakompilování do serveru a často také podporu v systému, např. u databází), navíc ne vždy lze každou z nich použít, též samozřejmě různé metody jsou vhodné v různých případech. Například metodu unix nelze použít k ničemu jinému, než je ověřování uživatelů. Proměnné prostředí nebo statické hodnoty se zase hodí jen pro skutečně primitivní informace.
V každém případě tato široká škála poskytuje dostatek možností, jak si server maximálně přizpůsobit „k obrazu svému“, tedy pro určité použití. Komu by přece něco scházelo, existují implementace dalších metod, případně si lze vytvořit něco vlastního (ať už přímo přes příslušné API nebo třeba pomocí dotazování přes TCP). Jinak pro ověřování uživatelů Postfix podporuje standardizovanou metodu SASL, což lze s výhodou využít například při jeho spolupráci s programem Dovecot, ale i v jiných případech.
Zatím ano. Toto byl jen takový velice letmý průlet tím, co Postfix všechno umí. Výčty modulů a metod jsou tu jen pro ilustraci šíře záběru tohoto programu. Mnohem zajímavější to ale bude, až se ukáže v praxi. To bude ale až přespříště, protože příště se stručně představí jeho společník: program Dovecot. Bez přístupu k poště by poštovní server rozhodně nebyl plnohodnotný. A Dovecot toho má skutečně dost co nabídnout, ve vzájemném porovnání je Postfixu zcela rovnocenným soupeřem.
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.