Battle for Wesnoth po několika letech

20. 8. 2013 | David Kolibáč

Články - Battle for Wesnoth po několika letech  

Při příležitosti vydání hry Battle for Wesnoth ve verzi 1.0 na AbcLinuxu vyšla recenze. To bylo v roce 2005. Doba pochopitelně pokročila, ale tahle fantasy strategie je tu stále s námi. Zatím poslední stabilní verze je 1.10.6 a vypadá opravdu dobře.

Už to bude skoro deset let, co jsem našel na internetu jednu strategickou hru. Jmenovala se Wesnoth, Battle for Wesnoth. Normálně tahovým strategiím moc neholduju, ale tahle se mi líbila. Byla totiž celkem jednoduchá na ovládání a navíc do ní byla přimíchána troška RPG, hry na hrdiny mám moc rád. Líbila se mi tak moc, že jsem si ji vypálil na cédéčko (kde jsou ty časy?) a nosil ji s sebou. Na hrách mám asi nejradši dobrý příběh a tady se mi kampaň docela zamlouvala…

Bylo nebylo, v daleké zemi Wesnoth bylo království lidí. Žili v nejistém míru s elfy a trpaslíky, museli se potýkat se skřety. Zasazením typická tolkienovská fantasy, ale zpět k příběhu. Při jedné bitvě právě se špinavými skřety provedla královna převrat jako opsaný z artušovské legendy. Princ Eldred zavraždil svého otce a Aševíra, králova choť a strašná semetrika, se chopila žezla. Pro jistotu okamžitě dala po Herodově vzoru povraždit všechna neviňátka, která by se mohla někdy dostat na trůn místo ní, resp. Eldreda. Jak už to ale bývá, jeden králův následník přežil. Zachránil ho dvorní kouzelník Delfador a uchýlil se s ním k elfům. Po letech však Aševířiny spáry dosáhly i do těchto míst a přišel čas, aby ji Konrád, přeživší dědic trůnu, už vystřídal u moci. Bude to dlouhá, spletitá cesta, na které se Konrád setká i s… a to nebudu prozrazovat. Celé tažení je sice spletenec klišé, nicméně o které motivy jde konkrétně, vám neřeknu. Občas je to aspoň trochu překvapivé.

Když jsem se po letech k Wesnothu vrátil, překvapilo mě, že hru nepotkal podobný osud jako dříve recenzovaný Tux Racer. Snad je to díky filosofii KISS a větší možnosti realizovat se. Ke hře si můžete stáhnout editor map a naskriptovat si vlastní scénář nebo rovnou celé tažení (v jazyce WML) je docela snadné. Ta nejlepší tažení udržovaná členy komunity jsou dokonce součástí oficiálního vydání. Většina z nich je — stejně jako celá hra — přeložená do češtiny, přestože překlad místy drhne a nad některými chybami jen skřípu zuby. Nemusí zůstávat pouze u nových scénářů a map. Současný Wesnoth je vlastně platforma pro různá rozšíření. Tyto modifikace se většinou označují jako éry a obsahují např. nové jednotky, úpravy pravidel a vůbec. Samozřejmě, jejich dokumentace nemusí být zdaleka tak dobrá, jako v případě čistého Wesnothu — ta je výjimečná, projděte si wiki stránky projektu.

Další věc, která se posunula vpřed, je grafika. Upřímně řečeno, detailní, nově plastické kresby krajiny mi na první pohled až překvapivě učarovaly, přitom ale nejsou přeplácané jako třeba v případě série HOMAM. Naopak mám rozporuplné dojmy ze změny portrétů jednotek, hlavně hrdinů. Původní de facto manga mi připadala originálnější než současné, byť velmi propracované kresby. Mimochodem, docela by mě zajímalo, jak si vývojáři pořadí s adaptací pixelartu na nové, jemnější displeje — Wesnoth už běží nejen na klasických desktopových operačních systémech, ale i na iOS a Androidu.

Často slýchám nebo čtu chválu na hudební doprovod Wesnothu, leč s tímto názorem se nemůžu zcela ztotožnit. Jak orchestrální, tak „etno“ hudba sice nejsou špatné, ačkoliv nejsou zahrané na skutečné nástroje, ale když se během jedné bitvy každá skladba několikrát zopakuje, leze to na nervy. Pro představu: jeden scénář obvykle vychází na půl hodiny a Wesnoth ve výchozím stavu obsahuje patnáct tažení o zhruba jednom až dvou tuctech scénářů, nemluvě o samostatných mapách, příp. hře více hráčů. Některá tažení navíc vyžadují rozhodování, které ovlivní váš průběh hrou, takže si je můžete zahrát znovu. Několik tažení pak ani vyhrát nejde, protože poslední scénář se opakuje, dokud neprohrajete, nebo stojíte proti neporazitelnému nepříteli a snažíte se jen přežít co nejdéle.

Překvapení je v oficiálních taženích celá řada. Často jsou to příjemné detaily, jako když hrdina čelí na konci zimy na první pohled jen těžko zdolatelné přesile, ale posléze se ukáže, že tající led na řece se pod některými jednotkami může probořit. Celková jednoduchost pravidel dala návrhářům možnost důkladně se zaměřit na vyváženost hry — a skutečně, na problémy v tomto směru jsem téměř nenarazil. Soubojový systém je vskutku minimalistický, prostě se útočí na jednotku na sousedním poli a výsledek konfrontace závisí pouze na terénu, síle jednotek, denní době, typu útoku (různé jednotky jsou odolné vůči různým zbraním či magii), několika málo výjimkách (zpomalení, jednotky poskytují podporu) a v neposlední řadě také na náhodě (to je schválně, jestli se nějaký stratég chystá rozčilovat). V praxi nic přehnaně komplikovaného. Podobně se skoro neřeší ekonomika. Prostě dostáváte zlaťáky z obsazených vesnic, abyste je následně mohli utratit za verbování vojsk a pochopitelně i vyplácení žoldu. Ani vývoj jednotek není složitý jako u některých RPG — jedním z výstupů boje jsou zkušenosti a při dosažení určité hranice zkušeností se jednotce zvýší počet životu a některé typy jednotek jsou povýšeny. Vývojový strom má ale obvykle jen dvě nebo tři větve, např. mág se může od druhé úrovně specializovat buď na boj, nebo na léčení (okolních jednotek).

Moc ovšem nechápu, proč bych měl využívat některé větve vývojového stromu jednotek. Namátkou takový gladiátor smrti nebo právě bojové verze mága či víly mi přijdou zbytečné. Tím jsem se trošku kruhem dostal k vyváženosti hry, která možná není zcela ideální. Jenže také to může být mým defensivním stylem hry. Možná proto mi většina scénářů trvá relativně dlouho. O to déle mi pak vlastně vydrží hra jako taková!