Takže dámy a pánové, já vám přeji příjemný dobrý večer. Díky, že jste dnes dorazili a jak vidíte setkáváme se tady dneska nad tématem, které je, bohužel až snad příliš aktuální. Já jsem se poprvé dohodl s městskou knihovnou na tématice, která má blízko k Rusku zhruba před rokem a čtvrt. Do toho tehdy hodil vidle covid a původně to vypadalo, že se budeme bavit o situaci v Bělorusku. Dnes tady stojíme v podstatě se dá říci v půlce února a není vyloučeno, že zítra touhle dobou už v Evropě zase bude válka. To je upřímně řečeno, něco, co by mě před pár lety vůbec nenapadlo, že by mohlo být vysloveno, jinak než v nějaké poměrně velké nadsázce, ale teď se bohužel zdá, že je to realita, která může nastat. Nepochybuji o tom, že sledujete to, co se děje a podobně jako já jste mohli zaznamenat, že ty spekulace ohledně toho, kdy by ruský útok proti Ukrajině mohl nastat, jsou někdy mezi jednou a třetí hodinou zítra, tak uvidíme, jestli k tomu dojde nebo ne. Samozřejmě, že to, co se děje momentálně na Ukrajině, respektive to, jakým způsobem Ruská federace na Ukrajinu tlačí, tak to je to, co je momentálně asi naprosto zásadní. Nicméně kolem toho tématu je celá řada poměrně velmi nevyjasněných, nejasných záležitostí. Já se budu snažit tomu aktuálnímu, pokud možno nevyhýbat, nicméně to mé vystoupení je koncipováno poměrně širším způsobem, jak vidíte Rusko v mezinárodních vztazích, aneb proč Rusku nerozumíme, neboť to, co se děje v současnosti, to není věc, která by přišla jaksi zčistajasna, to je něco, k čemu se schylovalo evidentně poměrně delší dobu. Jsou zejména 3 momenty, kterým se budu v průběhu toho svého expozé postupně vracet, a to je 100 let od vzniku Sovětského svazu, který si v letošním roce připomínáme, od Putinovy řeči v Mnichově, což je ten slavný, v uvozovkách, jeho projev, který vlastně nás potom, případně směřuje přímo až k současnosti. Nicméně pojďme se tedy podívat dál. Pojďme se podívat na to. Čím je Rusko v mezinárodních vztazích, co je podstatné? Rusko je velmoc, to je něco, co se někomu může líbit a jinému se to může nelíbit. Nicméně to je celkem jedno. Skutečnost, že Rusko je velmoc je objektivní fakt, proč? Za prvé proto, že Rusko společně s Velkou Británií, Francií, Spojenými státy a Čínou je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti, to je takový exkluzivní klub, který máme od roku 1945 a všichni, kdo jsou součástí tohoto klubu, tak jsou to velmoci. Rusko společně s Velkou Británií je součástí tohoto exkluzivního klubu, který v průběhu jaksi času se to členství obměňovalo, nepřetržitě od roku 1815 v roce 1815 v Evropě skončily napoleonské války a tehdy se tím termínem velmoc vzájemně označilo těchhle těch Francie, Rakousko, Prusko a Rusko. Postupně do rodiny velmocí přibyla Osmanská říše, když Prusko sjednotilo Německo, tak Německo se stalo velmocí ve stejnou dobu došlo ke sjednocení Itálie a velmocí se stala Itálie. Na konci devatenáctého století se objevily první a to byly na jedné straně Spojené státy a na straně druhé to bylo Japonsko. Do rodiny velmocí se můžete zařadit, anebo z ní naopak vypadnout většinu v důsledku nějakého velkého tzv. systémového konfliktu a historicky těmi systémovými konflikty byly zejména první a druhá světová válka. První světová válka zlikvidovala velmocenský statut Rakouska, respektive Rakouska Uherska v té době už, Osmanské říše. Druhá světová válka zlomila vaz velmocenský: Německu, Japonsku a Itálii. A v kontextu druhé světové války jako velmoc postupně velice nesměle, ale o to silněji dnes, začala růst a dneska už tedy dospěla Čína. Rusko, znovu zdůrazňuji spolu s Velkou Británií, je od začátku součástí téhleté velmocenské rodiny a je to něco, co je pro ruskou sebeidentifikaci v systému mezinárodních vztahů velice podstatné. Bez ohledu na to, kdo stojí v čele Ruska, byť víme, že v současnosti je to Vladimir Putin a vypadá to, že tam poměrně ještě dlouhou dobu bude, tak je zapotřebí si uvědomit, že bez ohledu na to, kdo v čele Ruska bude stát, vždycky ten dotyčný, pokud Rusko bude velmocí, tak s touhletou velmocenskou kartou bude hrát, jinak to v zásadě není možné. Jak se velmoc pozná, tahleta věc je docela důležitá, protože velmoc by měla vyhovět určitým minimálním standardům. Velmoc má velký vojenský hospodářský potenciál, pokud jde o potenciál vojenský, tak ten je v případě Ruska samozřejmě evidentní každému, pokud jde o ten potenciál hospodářský tam už je to problematičtější a v průběhu večera se k tomu ještě dostaneme trošičku detailněji. V případě nutnosti je velmoc schopná a ochotná uchýlit se k unilaterální akci. To znamená, uchýlit se k akci, kdy se nebude nikoho dalšího ptát na to, jestli takovou akci smí nebo nesmí udělat. V případě Ruska nelze pochybovat, že tuto schopnost má. V roce 2014 na Krymu, v roce 2015 v Sýrii, v roce 1968 u nás a těch jaksi případů je samozřejmě mnohem víc. Velmoc působí na velkém optimálně globálním prostoru. Pokud jde o současné Rusko, tak do globální dimenze má samozřejmě daleko, ale už sama velikost ruského území celkem jednoznačně ukazuje na to, že ta prostorová schopnost Ruska působit je obrovská a jedním z těch specifických prostorů, kde se Rusko jako velmoc chová, je dneska právě ten prostor východních ukrajinských hranic a konečně poslední ve výčtu těch poznámek. Velmoc má vůli jako velmoc působit. Historicky existovaly mocnosti, které měly obrovské kapacity, ale nechtěly je aplikovat. Může to připadat vám být divné, ale dlouhou dobu překvapivě dlouhou dobu takovou mocností byly Spojené státy, ty se staly největší světovou ekonomikou už někdy v devatenáctém století, ale z vnitropolitických důvodů dlouhou dobu vlastně neměly potřebu svůj velmocenský potenciál ve světě jaksi prezentovat. Byť dneska o americké velmocenské přítomnosti ve světě nemůže být sporu. Rusko nepochybně vůli jako velmoc působit má, možná je to v současnosti ten vůbec nejviditelnější a nejvýraznější velmocenský atribut Ruska, jak se z Ruska velmoc stala to, co vidíte napsáno, tak to jsou ty nejdůležitější body, kdy vlastně docházelo k postupnému formování ruského státu. Ono totiž, když se mluví o Rusku v mezinárodních vztazích nebo svého času, když se mluvilo o Sovětském svazu mezinárodních vztazích, tak Moskva se vždycky snažila jakoby dávat najevo, že vždycky byla tam, kde se nacházela v daný okamžik, což samozřejmě není pravda, protože Rusko stejně jako jakýkoliv jiný stát v mezinárodních vztazích se prostě historicky vyvíjelo a ten jeho časoprostorový vývoj je velice zajímavý, když se podíváme na to první historické období, to znamená velkoknížectví moskevské v letech 1283-1547, tak stojí možná za zmínku se podívat. -A ono to tady nemá ukazovátko. -Tak já to ukážu tadyhle, doufám, že tady bude fungovat myš. Podívejte se na tenhleten poměrně malý prostor a tenhle malý prostor to je prostor geograficky srovnatelný rozlohou svou zhruba s Moravou v kontextu České republiky, tak to bylo knížectví moskevské kolem roku 1300, čili poměrně velice malý prostor a všechno to, co je na téhle, respektive na téhle mapě vybarvené nějakou barvou, co není Šedivé, tak to všechno jsou ruské teritoriální zisky. Ruský stát se vyznačuje tím, že je to nejúspěšnější ze států takzvaně imperiálně integračního typu, tenhle ten termín, stát imperiálně integračního typu, si můžeme představit podobně, jako když byste dělali sněhuláka. Když si chcete udělat sněhuláka, tak napřed musíte uplácat nějakou poměrně malou kouli a tu potom začnete válet ve sněhu a začnete nabalovat stále větší a větší množství sněhu a ten ruský, v uvozovkách sněhulák, se stal největším na světě. Všichni ostatní konkurenti, kteří se chovali podobným způsobem jako Rusko tím druhým nejvýznamnějším je Čína, tak ta jejich sněhuláková koule nebo ten jejich sněhulák je výrazně menší než v případě Ruska. Pokud jde o vývoj ruského státu, tak to, co je na téhleté mapě tady tou modrou a částečně tady tou červenou barvou, tak to jsou území, která z historického hlediska je možné označit za území Ruska, ve smyslu, že tam žila dominantně nějaká slovenská, slovanská pardon, nikoliv slovenská ale slovanská etnika, případně etnika ugrofinská, která s těmi Slovany byla v nějakém dlouhodobém intenzivním kontaktu území potom, která leží dál na západ, to znamená tam, kde potom existuje moderní Bělorusko, Ukrajina, Polsko, tak sice také byla slovanská z etnického hlediska, ale trajektorie jejich politického, ekonomického, historického vývoje zdaleka nebyla jednotná s trajektorií vývoje ruského státu a území, která tady máme tou zelenou barvou, případně potom ta další, no, tak ta s tím slovanským z našeho pohledu tedy typicky ruským způsobem, řekněme života, etnicitou, církví atd. neměla většinou společného vůbec nic. Před rokem 1552 se ruský stát víceméně vyvíjel v těch historických slovansko nebo slovansko-ugrofinských končinách, ale od roku 1552, pardon. Od roku 1552 tady v oblasti chanátu kazaňského, chanátu astrachaňského a potom chanátu sibiřského, tak došlo k připojení prvních rozlehlých ne slovanský území a od toho okamžiku ten původně dominantně slovanský ruský stát začíná nabývat rysů státu mnohonárodnostního, mnohoetnického, začíná nabývat rysů imperiálních, byť ten termín impérium se potom ruskému státu, vlastně jemu oficiálně přizná až v roce 1721. Od roku 1552 do roku světové války, ruský stát v průměru rostl o 110 čtverečních kilometrů každý den. Jo, to je více než 350 let neustálého teritoriálního růstu, když si to tempo denně vynásobíte počtem dnů v roce, tak zjistíte, že od roku 1552 do roku 1914 ruský stát vybojoval a do své struktury zahrnul každý rok území zhruba o rozloze Slovenska, a to je samozřejmě něco, co vás musí mentálně poznamenat, protože vlastně to je věc, která se skutečně vymyká jakémukoliv světovému srovnání. A na to konto je důležité si uvědomit, jakým způsobem Rusko samo sebe vnímá. Rusové jsou přesvědčení, a to se týká, prosím, pěkně, jak ruských politických elit, tak drtivé většiny Rusů, se kterými běžně můžete přijít do kontaktu, že jejich země je veliká. Ona je ve skutečnosti spíš rozlehlá než veliká, ale, dejme tomu, že je veliká, že Rusko je výjimečné kvůli svým kulturně civilizačním a historickým tradicím, že Rusko je vítězné, neboť údajně optikou oficiálního státního diskurzu Rusko nikdy neprohrálo žádnou válku, k tomu se dostaneme za chvíli, že Rusku je třeba projevovat vděk zejména za jeho vítězství, kterým údajně ruský stát v nějaké své historické podobě přinesl svobodu těm ostatním a menším. Ruská politická elita je přesvědčena o tom, že k Rusku by se v mezinárodních vztazích mělo přistupovat, tak, jak to svého času prohlásil velkokancléř Kateřiny Veliké, což byla ruská panovnice, jejíž vláda vlastně vyplňuje téměř beze zbytku druhou polovinu osmnáctého století. Ten velkokancléř se jmenoval Alexandr Bezborodko. A Alexandr Bezborodko je autorem výroku: „bez našeho souhlasu v Evropě nevystřelilo jediné dělo,“ ponechme stranou, že ostatní mocnosti se Ruska nikdy nepttaly, jestli mohou nebo nemohou použít sílu. To je něco, co velmoci nedělají, ale podstatné je, že ruské politické elity to tímhletím způsobem vnímají, tímhletím způsobem tu informaci komunikují, jak směrem dovnitř Ruska, tak do mezinárodního prostoru. Co současné Rusko a jeho politické elity trápí? Mimochodem, když budu mluvit teď o Rusku a o Rusech tím nemám na mysli obyvatele, mám tím na mysli právě ruské politické elity, ruský politický establishment, aby snad nedošlo k nějakému neporozumění. Co je tedy podstatné, co Rusko trápí? Ztráta respektu, navzdory tomu, že Rusko je veliké vítězné výjimečné atd., tak ruské politické elity, počínaje prezidentem Putinem a konče kdejakým velvyslancem, jsou přesvědčeny o tom, že nemají dostatečný respekt. -A to je to, co je obrovský problém, protože oni chtějí, aby jim respekt byl prokazován. Jsou přesvědčeni, že na respekt mají nárok. Ztráta respektu je z jejich pohledu daná tím, že nejsou schopni se dohodnout s těmi ostatními, primárně těmi ostatními velkými silnými zejména se Spojenými státy na nevměšování se do vnitřních záležitostí, protože tomu každý rozumí zcela jinak. To, co je pro jedny tzv. soft power považují druzí za podrývání státu. V tenhle okamžik to možná nedává smysl. Já se k tomu za chviličku vrátím co tím, konkrétně mám na mysli. Rusům se dosud nepodařilo zahájit se Západem, respektive se Spojenými státy geopolitické vyjednávání, které by bylo prosté jakéhokoliv odkazu na hodnoty, prostě dohodnout se, jakým způsobem si rozdělí Evropu, případně svět. Pro nás, a to je velice důležitý faktor toho neporozumění. Je důležité to, že Rusko nikdy nebralo vážně principy liberálního pohledu na mezinárodní vztahy, přičemž liberální pohled na mezinárodní vztahy chápe mezinárodní vztahy jako hru s takzvaně nenulovým součtem, kdy vzájemná závislost změkčuje soupeření a buduje důvěru, v nichž jsou hospodářské vztahy důležitější než politické priority. Teď co všechny tyhlety věci přeloženo do standardní srozumitelné češtiny, co všechno to znamená, pardon. – Neschopnost dohodnout se o nevměšování se do vnitřních záležitostí, v současném systému mezinárodních vztahů formálně všechny státy jsou si rovny. Od roku 1945, když skončila druhá světová válka, když byla přijata Charta Organizace spojených národů, tak tam je explicitně napsáno, že všechny státy bez ohledu na to, jak jsou velké malé bohaté chudé, silné, slabé, že všechny státy jsou si rovny. Jinými slovy, já pán ty pán. To je něco, co Rusko formálně akceptovalo, v realitě tomu nerozumí. Proč? Protože rostlo tak dlouhou dobu, tak strašným způsobem. Jestliže 350 let každý rok připojíte Slovensko, no tak nemůžete něco takového, jako je Slovensko brát vážně. To prostě nejde, a to je něco, co jaksi postihne dříve či později zatím každého, kdo stojí v čele Ruska, Putin v tomto ohledu není výjimkou. A Rusko tedy má pocit, že, protože je tak velké, takže má právo, dokonce povinnost rozhodovat o těch menších. Jako jsme třeba my. Třeba, koho si tady smíme postavit na nějaké náměstí nebo nebo ne, protože prostě podstatnější, než co si myslíme my, je co si o tom myslí, co si o tom myslí v Rusku. Během moderní historie, zapomeňme na nějakou Kyjevskou Rus atd., během moderní historie, řekněme, od napoleonských válek, od toho okamžiku, kdy se ta kategorie velmocí vůbec objevila, tak Rusko bylo 3krát, v uvozovkách šťastné. Poprvé, když si ruský car Alexandr rozdělil Evropu s Napoleonem, v roce 1807 se poprvé objevilo to, na co my jsme ještě pořád zvyklí, a to je dělení Evropy na východ a západ. Východ Rusko, Západ v roce 1807 Napoleon. Došli k tomu v sérii několika válek. Rusko ve většině těch bitev, které do roku 1807 s Napoleonem svedlo bylo neúspěšné, utrpělo značné ztráty, ale navzdory tomu, že bylo vojensky poraženo, bylo uznáno francouzským císařem za tak velkého tak silného aktéra, že se rozhodly a rozdělili si Evropu, a to je něco, co Rusko vyhovuje. Podruhé se přesně to samé a téměř v úplně identické geografické linii stalo v roce 1939 mezi Stalinem a Hitlerem. To není hezký moment, ale ten moment pakt Molotov-Ribbentrop a všechno to, co z něj jaksi vyplývalo, tak to velmi konvenovalo v tu dobu už ne ruské, ale sovětské představy o tom, jak se má hra hrát. A potřetí v roce -A druhá světová válka, z tohoto hlediska, je vůbec ten nejuspokojivější historický okamžik, protože po roce 1945 se z Ruska stala nejenom velmoc, nebo tehdy ze Sovětského svazu, ale dokonce supervelmoc a ty supervelmoci byly jen dvě: Spojené státy a Sovětský svaz. Problém je, že Spojené státy si svůj supervelmocenský statut, se všemi pozitivy i negativy, která z něho vyplývají, udržely do současnosti, zatímco Rusko ne. -A to je problém, se kterým se Putin, zdá se, není schopen smířit, respektive vypořádat. Nemožnost zahájit se Západem, respektive Spojenými státy geopolitické vyjednávání, které by bylo prosté jakéhokoliv odkazu na hodnoty, které by se týkalo pouze a jenom moci a zájmů a něčeho, co Moskva tvrdí, že je její historický nárok, tak to je evidentně věc, která Putina šíleným způsobem frustruje. Jak se k tomu postupně Rusko propracovalo, k tomu se dostaneme, k tomu se dostaneme za chvíli. Pro nás je důležité to, že jsme dlouhou dobu věřili, respektive naše politické elity věřili, že je Rusko jiné, že se změnilo, že převzalo od nás a ztotožnilo se s principy liberálního pohledu na mezinárodní vztahy, které nechápou fungování mezinárodních vztahů jako hrůz nenulovým součtem, to znamená kus si vezmu já a druhý kus si vezmeš ty a nic jiného neexistuje. Že mezinárodní vztahy mohou fungovat jako něco, kde si není zapotřebí dělit území, vliv nebo něco podobného, ale pojďme, pojďme dál. -Takhle. -Podívejte se na tyhle ty 2 mapky. V levé části Severoatlantická aliance a její členské země v roce 1990, v pravé části 2009. Na první pohled vidíte, že ta černá prostora v pravé části obrázku je výrazně větší. Rusko to chápe oním nulovým součtem. Tam, kde předtím ta území byla naše, tak tam se rozlila ta černá barva, to znamená, je to jejich zisk a je to naše ztráta. Ono to má logiku, že to v Kremlu chápou tímhletím způsobem, dokonce řada západních analytiků a expertů na mezinárodní vztahy říkala, no, co jste jako očekávali, tak se na to podívejte, je to vidět. Takhle by přece reagoval každý, což je ovšem otázka. Dnes v tento okamžik, teď se nebavíme o situaci před 70 nebo 200 lety, by s největší pravděpodobností Británie, Francie, Německo, to znamená buďto ty bývalé nebo současné velmoci, rozhodně tímhletím způsobem nereagovaly. To jsou státy, které se pod tlakem události atd. posunuly někam, kde jsme se domnívali, to znovu zdůrazňují, kde jsme se domnívali, že to Rusko je s námi. Problém je, že evropské politické elity dlouhou dobu ignorovaly varující hlasy expertů, které říkaly ne ne ne pozor. Rusko to vnímá jinak. Co je zajímavé v základech té současné situace, ruské agrese vůči Ukrajině, paradoxně neleží rozšiřování NATO, ale rozšiřování Evropské unie. Aktéra, kterého Rusko dlouhou dobu vůbec nebralo v potaz. Evropská unie, to není žádný, žádná velmoc, to není žádná power, to není žádná super power. Evropská unie je supermarket. A Vladimír Putin, podoben svého času Ludvíku čtrnáctému, který o Nizozemské republice hovořil jako o republice obchodníků se slanečky, tak dlouhou dobu nebral Evropskou unii vůbec vážně. Ale v okamžiku, kdy na Ukrajině řekli, že chtějí se stát součástí ne NATO, ale Evropské unie, tak mu najednou došlo, že to rozlití se té modré plochy, případně až na Ukrajinu, je pro něj z reputačního a dalších hledisek stejný problém jako tohle. Výsledkem bylo: anexe Krymu a rozpoutání války na východě Ukrajiny. Podívejte se tam na tu svastiku v pravé části toho obrázku, ty mapy nejsou stejné, ale nějakou podobnost tam vidíte. A pokud jste obeznámeni s evropskou historii, tak víte, že ta mapa, která má na sobě tu svastiku, tak ta zachycuje Evropu 22. června na Sovětský svaz, zatímco my a já nevím, samozřejmě, co si myslíte o Evropské unii a Evropská unie rozhodně není ideální nebo dokonalá. Ale Evropská unie je společenství, nedokonalé společenství, demokratických států, které o všem podstatném vyjednávají, dlouho trpělivě a těžkopádně hledají kompromis, a to dokonce i v otázkách, které jsou bezpečnostní, viz. například naše pomalá reakce na migrační krizi v roce 2015, ale v Rusku a ruskému publiku je Evropská unie zničehonic líčená jako stejné existenciální nebezpečí, jakým svého času bylo nacistické Německo. Tohle je obecně původ do toho tématu. A pojďme se teď přiblížit víc současnosti, jak už jsem říkal, když mluvím o Rusku, když mluvím o Rusech, já tím nemám na mysli obyčejné občany Ruské federace, žijící ať už v Rusku nebo kdekoliv jinde ve světě, včetně třeba těch, kteří z nějakých důvodů, ať už bezpečnostních, politických nebo třeba jenom ekonomických, žijí tady s námi v Praze nebo někde jinde v České republice. Ale myslím tím Putina. V Rusku koneckonců řada jeho podporovatelů říká: říkáme Rusko, myslíme Putin, myslíme Putin, říkáme Rusko, mimochodem tenhleten výrok už tam svého času říkali na úkor Stalina. A v Německu měli podobný výrok a označovaly tím však vy víte koho. Podívejte se na tuhle tu tabulku všechny ty, co máme ty země, které máme tady zahrnuty, tak to jsou velmoci. A podívejte se na Putina, jak je tam dlouho. Putin se dostal k moci v roce 2000 a od roku V Rusku existuje čím dál tím víc lidí, kteří nezažili v Kremlu nikoho jiného než Putina. Já jsem se narodil v roce 1969, a když jsem šel do mateřský školky, tak na stěně ještě visel prezident Svoboda, když jsem byl ve třetí třídě takzvaně ve třetí třídě v mateřské školce, tak svobodu sundali a pověsili tam Husáka a na základce jsem byl s Husákem a na gymplu jsem byl s Husákem a na vejšce bych byl s Husákem, kdyby nepřišel listopad 89. A to Husák nebyl v čele Československa tak dlouho, jako je Putin v čele Ruska. Všimněte si, s kým vším už tenhle člověk měl co dočinění a co je zajímavé s nikým z nich nemá vyrovnaný pozitivní vybalancovaný vztah. Nejdůležitější pro něj jsou samozřejmě ti, kteří jsou tadyhle hnedka pod ním američtí prezidenti nejlíp si rozuměl s tímhle nejhůř s tím, kterého označuje za toho vůbec nejslabšího, a to je Barack Obama. Proč? K tomu se dostaneme za chvíli. Bavíme-li se o Putinovi, respektive o Rusku. A zajímá-li nás ruský či Putinův vztah k nám, tak je zapotřebí si uvědomit, že ten člověk, který stojí v Rusku nebo v čele Ruska, tak dlouhou dobu má s největší pravděpodobností pozoruhodně zkreslenou představu o tom, co západ je a kdo a proč západ reprezentuje. Podívejte se na tyhle ty 3 fotografie. Jistě poznáte svého času vynikajícího francouzského herce Gérarda Depardieu, dnes beznadějně vypitou alkoholickou trosku, v pravé části obrázků americký béčkový herec takových těch akčních akčních filmů. Člověk, který se nedokázal dostat na úroveň na úroveň Arnolda Schwarzeneggera nebo některých dalších, jmenuje se Steven, Steven Seagal a tady vlastně latinskoamerická popová diva, něco na způsob latinskoamerické Kateřiny Brožové nebo já nevím čeho. Natálie Oreiro, jak tam vidíte ten nápis [ Oreira Nataša tipjer náša]. Tyhle všichni dostali přímo od Putina ruský pas, to znamená ruské občanství a s tím ruské doklady. Oni samozřejmě nejsou jediní, je jich víc. Nicméně tohle jsou autentičtí lidé ze Západu, z Evropy, ze Spojených států nebo z Latinské Ameriky s nimiž se Putin prokazatelně setkal, s nimiž si možná něco řekl. Ten člověk žije v posledních letech, je to naprosto evidentní, v čím dál tím větší izolaci, má k němu přístup, přímý přístup, velmi málo lidí, možná jste viděli, teď je toho plno ve sdělovacích prostředcích, jakým způsobem jedná i se svými ministry, natož s těmi zahraničními hosty, že jo. Že mezi nimi je 6, 8, 10 metrů, prostě distanc. Díky covidu Putin strávil většinu času zavřený v takovém zvláštním bunkru, kde mu pravděpodobně filtrovali vzduch, vodu a s největší pravděpodobností mu filtrují informace. My vůbec nevíme, co si ten člověk myslí o světě, o Rusku, o sobě. -O nás. -Vůbec není vyloučené, že Putin dostává informace pouze od ruských zpravodajských služeb. A pokud tomu tak je, tak je vysoce pravděpodobné, že jednotlivé ruské zpravodajské služby mezi sebou soutěží o to, kdo mu předá jakou informaci. A pokud je tohle to druhé pravda, tak je krajně nepravděpodobné, že by šéfové těch zpravodajských služeb usilovali o to, aby v jeho očích mu přinášeli špatné informace a tím pádem upadli v nemilost. Co si Putin o sobě myslí se zajímavým způsobem dá ilustrovat na tom, jakým způsobem Putin hraje hokej. Hokej je v Česku, navzdory dnešnímu výsledku hokejové reprezentace, ještě stále velice populární populární sport, v Rusku samozřejmě taky. Není divu, že se to Putinovi líbí, že hokej hraje, a když s hokejem začal před zhruba 15 lety, tak o sobě sám prohlásil, že ho to strašně baví, ale že to neumí, naučil se bruslit pozdě a že se, cituji, na bruslích cítí jako kráva na ledě. To se dá jako pochopit, to je celkem srozumitelné, když vám je co já vím přes 50 nebo kolem 50 a nestáli jste na bruslích, tak z vás asi žádný mistr světa nebude. Jenže dneska je to všechno jinak. Putin hraje, hraje rád, hraje vášnivě a je nejlepší. Hraje v útoku, kde v zádech má Fetysova na křídle má Pavla Bureho a v každém jednom zápase má statistiky většinou 6+5 nebo 5+6, čili 6 gólů 5 asistencí nebo obráceně. Na jeho zápasy chodí stovky nebo tisíce lidí, většinou proto, že jim řeknou, aby tam šli a nadšeně aplaudují kdykoliv Putin dá gól, přičemž brankář, který stojí v bráně, to je největší nešťastník, protože se zoufale snaží uhnout všemu tomu, co na něj letí, jen aby vůdce, jen aby vůdce skóroval. To je něco, co nemá na první pohled nic společného s mezinárodními vztahy, ale na druhou stranu to cosi vypovídá o tom člověku. Mimochodem v ruském tisku svého času vycházely zasvěcené rozbory, jak by Putin obstál ve sportovním klání s ostatními hlavami států, koho by přepral v judu, komu by dal nejvíc gólů v hokeji a s kým by se pro jistotu neutkal, protože třeba ten dotyčný líp nebo dál či výš skočí, doběhne nebo něco podobného. Postupem času se z Putina stal člověk nejenom izolovaný, ale člověk, který je hluboce přesvědčen o své výjimečnosti. Tahleta tabulka ukazuje, jak dlouho nechal světové státníky čekat, než se uráčil přijít na předem dohodnuté, na předem anoncované setkání. Všimněte si, že tomu vévodí německá kancléřka Angela Merkelová, která při jedné z návštěv Ruska na něj musela čekat přes 4 hodiny. Nechal pravda, byť jenom A tohle to je něco, co si možná vybavíte. V roce 2018 Rusko hostilo mistrovství světa ve fotbale, ve finále hráli Francie a Chorvatsko, a když zápas skončil, tak došlo ke strašlivému slejváku v Moskvě a spustila se průtrž mračen. Tenhleten mokrý, ale zjevně spokojený pán je předseda světové fotbalové asociace. Tady je francouzský prezident tady je chorvatská prezidentka, kteří gratulovali svým hráčům a tady jediný pod deštníkem, ruský prezident Vladimir Putin. Tenkrát dokonce i sportovní noviny na celém světě psali, že jaksi Putinův deštník sebral Francouzům jejich fotbalový triumf, protože ničemu nebyla věnovaná pozornost jako tomuhle tomuhle tomu momentu. Tenhleten obrázek, tím zakončuju tuhletu část věnovanou Putinovi, je zajímavý proto, že v tom, jakým způsobem Rusko nepochybně na přání Vladimira Putina samo sebe v současnosti vnímá. Tak je to optikou takovou monumentálním způsobem zkreslenou quasi nebo pseudohistorickou optikou. Když se podíváte pozorně na tenhleten obrázek, tak zjistíte, že v tom jednom jediném obrázku jsou všichni sovětští, respektive moderní ruští političtí představitelé. Když začneme od hlavy, tak jistě tady vidíte to mateřské znaménko, které odkazuje na Michaila Sergejeviče Gorbačova, bradku, která odkazuje k Leninovi, uniforma s tolika řády k Brežněvovi, fajfka ke Stalinovi, kukuřice k Chruščovovi, chybějící prsty na ruce k Jelcinovi a celková stylizace té figury, to je pohled Vladimíra Putina a postoj Josifa Stalina. A to je něco, co Putin a jeho režim v poslední letech intenzivně vnucují ruské společnosti a čím intenzivněji to tlačí dovnitř s tím stoupající a stupňující se intenzitou to také tlačí ven, včetně mimochodem České republiky. Nejdůležitější součástí jejich pseudohistorických kejklů je tvrzení, že Rusko je matkou vítězství, a na to konto každý jednotlivý Rus má ve svém genofondu, to jsou slova, které Putin skutečně používá vlastně gen vítězství. To vítězství nebo ta vítězství, zejména to z roku 45 je údajně usazeno v genetickém kódu jednoho každého z nich. Rusové vám budou tvrdit, že do většiny válek bylo Rusko zataženo, mimochodem to je velice důležitá součást jejich narativu z kontextu toho současného dění. Pokud budeme donuceni, budeme reagovat, jo, máte 130 000 vojáků na hranicích, ale pokud budete donuceni, tak teprve tehdy budete muset reagovat. Rusko válčí jen tehdy jeli v právu, kdy je Rusko v právu? Kdykoliv chce. Ruští vojáci jsou zásadně osvoboditelé, internacionalisté nebo mírotvůrci. V roce 45 k nám přišli jako osvoboditelé. Nemůže být sporu o tom, že odtud vyhnali nacistické Německo. V tomto ohledu, to bylo osvobození vzhledem k tomu, že vzápětí začali odtud odvlékat řadu našich spoluobčanů, že s jejich pomocí tady nainstalovali komunistický režim, který tady potom vládnul 40 let a v roce aby ty komunisty, kteří se jim možná trošičku vymkli zpod kontroly, nahradili těmi, kteří jim budou lépe konvenovat, tak o žádném osvobození řeč být sice nemůže, ale takovýmhle způsobem je to podáváno. Čili osvoboditelé, internacionalisté, mírotvůrci, a tak dál. Rusko údajně válku nikdy neprohrálo, nikdy žádnou nezačalo, nikdy žádnou neprohrálo. Otázka je co první světová, co rusko-japonská, co Krymská válka atd. To jsou věci, které se prokazatelně staly, ale údajně to neexistuje. A Rusko v války nezačíná, Rusko je ukončuje. To je mimochodem věta, kterou uslyšíte od kdejakého českého bolševika, nebo jim podobných jim podobných aktérů. -Sergej Lavrov, ministr zahraničních věcí Ruské federace od roku 2004, čili to je taky pán, který už je tam slušnou řádku let, v roce 2016 napsal článek, který se jmenoval historická perspektiva zahraniční politiky Ruska. Dovolím si citovat, je prokázáno, že každá skutečná politika musí vycházet z historie, v našem případě se jedná o naprosto oprávněný předpoklad, zejména vezmeme-li v úvahu nedávná výročí. V roce 2015 jsme oslavili sedmdesáté výročí konce druhé světové války a o rok dříve sté výročí začátku první, roku 2012 jsme si připomněli dvousté výročí bitvy u Borodina a čtyřsté výročí osvobození Moskvy od Poláků. Prozkoumáme-li pečlivě tyto události, jednoznačně dospějeme k poznání, že role Ruska v evropské a světové historii je unikátní. Proč? -Tohleto může napsat úplně kdokoliv. My bysme si tam mohli dát Bílou horu a všechny ty další historické křivdy. Britové by tam mohli mít Waterloo a nevím co dalšího, Francouzi první světovou válku. Tohle je totální nonsens, nicméně přesně na těhletěch záležitostech je v současnosti vlastně vybudován kult vítězství, který ruské politické elity nejenže tlačí směrem do vlastní společnosti a snaží se ho propagovat i navenek, ale pravděpodobně je to něco, čemu sami začínají podléhat. Ikonická fotka, byť nakašírovaná ze vztyčení rudé vlajky nad dobytým Reichstagem v Berlíně, výsledek druhé světové války, sovětský vliv hluboko rozlitý do střední Evropy. Předpokládám, že pána, kterého máme v levé části obrázku pana Sergeje Naryškina, jste nejspíš nikdy neviděli. Pevně doufám, že se s ním ani nikdy nepotkáte, protože tento pán je mimo jiné ředitelem tzv. vnější rozvědky, neboli zahraniční rozvědky a má pod svou pod svým vedením má mimo jiné i ty agenty, kteří případně jezdí po Evropě a různě patlají na domovní kliky novičok atp. Každopádně Sergej Naryškin je vedle toho, že je šéfem vnější rozvědky, tak se stal také vlastně šéfem ruské historické společnosti. Podobně jako je Putin omnipotentní a hraje hokej a řídí stát a potápí se a vyloví na při prvním potopení historickou Amforu 2000 let starou, a tak dál, tak podobně omnipotentní jsou i jeho podřízení, čili Naryškin vede vnější rozvědku a šéfuje ruské historické společnosti. V květnu 2009, tehdy ještě za prezidenta Medveděva, byla zřízena komise pod vedením prezidenta Ruské federace, proti pokusům o padělání historie škodící ruským zájmům. Uvědomte si, že padělání historie. Dejme tomu. Ale historie, která škodí ruským zájmům, to je velmi zvláštní formulace. Historie prostě je, historici jsou od toho, aby odkrývali, co se stalo, aby to nějakým způsobem interpretovali a jestli se to bude politikům líbit nebo ne, by mělo být vedlejší, ne tak v Rusku. Udělali komisi a její předsedou byl právě Sergej Naryškin od roku 2009, čili poměrně hodně dlouho zpátky se v Rusku začalo oficiálně připravovat to, co tam dnes dominuje, co má na starosti pro změnu tenhle velmistr. Vladimír Medinský, dlouholetý ministr kultury, mimochodem zajímavé co všechno na první pohled, tak mocensky nedůležité ministerstvo, jakým je ministerstvo kultury může v autoritářském režimu udělat. Tak Vladimír medinský, který léta stál v čele ministerstva kultury, dneska už ministrem kultury není dneska je Putinovým pomocníkem, to je, prosím pěkně přímo funkce v kontextu prezidentské administrativy, dneska je zvláštním Putinovým pomocníkem pro otázku kultury a školství, tak tenhle člověk je pro změnu šéfem ruské vojenské historické společnosti, čili byl ministr a vedle to jako koníček ruská vojensko historická společnost a ten přišel s tezí o nezbytnosti obnovení ruské historické suverenity. To je něco, co s historií jakožto s vědeckou disciplínou už nemá vůbec nic společného. Nic méně Medinský tvrdil, že země ztratila po rozpadu Sovětského svazu, historickou suverenitu. Před rozpadem Sovětského svazu se vše řešilo optikou marxismu leninismu, jehož interpretaci zdaleka neakceptovali pouze masy jeho obyvatel, ovládl mysl poloviny světa a díky tomu se vzdělání občané poloviny planety dívali na historii, na přítomnost a budoucnost naší brýlemi. Možná to nebyla správná optika, ale byly to naše brýle. To je věc, která je bezesporu upřímná. Ale nemá to nic společného. Samozřejmě se svobodným historickým bádáním, nicméně tohle je přesně to, co teď v Rusku jede a co je podstatné. -Ta správná historická optika historie, která, v uvozovkách není padělaná se v Rusku před rokem stala součástí ústavy. Do ústavy přímo bylo vloženo, že Rusko má svou historickou, v uvozovkách paměť. Za to, co je součástí té historické paměti, je odpovědný stát a kdokoliv bude to, co stát tvrdí rozporovat. -Tak se vystavuje riziku trestního stíhání, respektive ne riziku, ale jistotě trestního stíhání. A v okamžiku, kdy budete obžalováni z toho, že jste padělali historii, tak máte devadesáti devíti procentní jistotu, že zároveň budete i odsouzeni. Existuje vyšetřovací výbor Ruské federace, což je orgán, který je přirovnáván k fungování FBI ve Spojených státech a tam vzniknul odbor vyšetřování pro boj proti falšování historie. A všechno nasvědčuje tomu, že to bude odbor, který bude mít skutečně mnoho, co na práci. Mimochodem určitě si vzpomenete, že to je, kolik čtyři pět dní? Co ruský prezident Putin měl šestihodinové jednání s francouzským prezidentem Macronem a z těch šesti hodin prý minimálně 4,5 hodiny byly věnovány tomu, že Putin Macronovi prezentoval svou verzi historie. Jo, čili prostě ten pseudohistorický narativ se zdá, že už dneska proniknul až na úroveň nejvyšších politických nejvyšších politických jednání. Pokud jde o ten ruský pohled na historii, na druhou světovou válku, na to co se dělo na začátku spojenectví Sovětského svazu a nacistického Německa, anebo pokud jde o to, co se v současnosti děje na Ukrajině, tak nade všechno výmluvný je tenhleten obrázek. Krásně je z toho vidět, co jaksi si Rusko vybere, jakým způsobem je to přetaveno do závazného státem podporovaného z toho státem vynucovaného kánonu nebo pravdy. A pokud rozporujete, že to, co je vidět v té kameře, je něco jiného, než jak je to ve skutečnosti, tak skončíte před příslušným výborem, který vás bude stíhat za padělání, za padělání historie. Tuhletu část můžeme zakončit tímhle tím obrázkem, pravděpodobně všichni poznáte, o jakou událost se má jednat. Co je zajímavé i tahleta věc je pozoruhodným způsobem a historická. Skutečně v roce 1945 došlo na Rudém náměstí k triumfální vojenské přehlídce, kdy k patě mauzolea, na jehož tribuně stál Stalin, kterého tady vidíte jen tak jaksi cudně, ale je tady vidět, tak vlastně vojáci, kteří tam defilovali, tak házeli tady ty standardy německých poražených jednotek. Ale jako první šla k zemi ta, která byla prohlášena za osobní korouhev Adolfa Hitlera, tady vidíte, že na tom obrázku jaksi ještě je přítomná, aby si ji mohli diváci prohlédnout, čili tohle to je něco, co se prokazatelně nestalo, nicméně už jenom to, že to říkám by mi vyneslo trestní stíhání. Každopádně tohle je moment, který evidentně jaksi si Putin nejspíš nějak promítá před spaním a potřebuje, aby celý svět vnímal Rusko a jeho osobně touhletou, touhletou optikou. Pojďme se teď podívat na to, jak silný, respektive slabý byl ten Sovětský svaz, který před 100 lety vznikl a před 30 lety se rozpadl. V sovětské hře byly lidské i materiální zdroje té nesmírně rozlehlé a v tu dobu i velice lidnaté země přednostně směřovány k budování a posilování moci. Moc má celou řadu podob jednou z nejdůležitějších podob moci je samozřejmě moc vojenská, a to bylo něco, do čeho Sověti vždycky masivně investovali peníze, do čeho investovali energii, lidský kapitál, suroviny atd. Hospodářský růst, natož pak lidský rozvoj byly vždycky druhotné. Faktem je, že některé aktivity sloužící k realizaci mocenského růstu se pozitivně odrazily na životě obyčejných lidí, například bolševici pochopili, že pro moderní ekonomiku potřebují kvalifikovanou pracovní sílu, a tak zahájili alfabetizační kampaň. Zlepšil se přístup k lékařské péči, a tak dál, ale v zásadě vždy platilo, že sovětská společnost byla mimořádně tvrdým a sociálně nerovným prostředím, do kterého se jaksi, když se člověk narodil, tak se musel skutečně setsakra ohánět, aby přežil. Sheila Fitzpatrick, jedna z nejvýznamnějších odbornic na stalinistický Sovětský svaz prohlásila, že vlastně v době stalinistické industrializace nebo stalinské industrializace pardon, to znamená v době, kdy vlastně Sovětský svaz lámal všechna myslitelná čísla, tempa industriálního rozvoje, tak se ze sovětských obyvatel stali lovci a sběrači průmyslového věku. Lovecko-sběračský způsob života je ten vůbec nejprimitivnější, který máme, a to korespondovalo plnohodnotně s tím, jak tehdy fungoval Sovětský svaz, který samozřejmě produkoval miliony tun oceli, ale zároveň v té zemi byl permanentní hlad a nedostatek úplně všeho. Sovětská ekonomika byla navržena pro věk masové průmyslové výroby, která by uspokojovala potřeby masových armád o nic jiného, nikdy nešlo. V sedmdesátých letech dvacátého století se Sovětský svaz pravděpodobně stál nejsilnější mocností světa ve schopnosti uplatňovat a odolávat, uplatňovat vlastní vliv a odolávat cizímu vlivu. Aby bylo jasné, to vůbec neznamená hospodářsky nejsilnější nebo vojensky nejsilnější. Tohle je zvláštní kategorie, schopnost uplatňovat a odolávat vlivu. Nicméně tento věk je pryč, skončil s rozpadem Sovětského svazu. Nicméně myšlenka sovětské ekonomiky podřízená tomu cíli jaksi zvětšit moc, dneska už Ruska, žije dál živená nostalgií a nacionalismem. Když se podíváme na tenhle ten graf, tak ten právě ukazuje ten zvláštní fenomén schopnosti prosazovat vlastní a odolávat cizímu vlivu. Tady máme velmoci. A tady je vidět, jakým způsobem se ty velmoci v tom dlouhém období od roku 1913 do konce osmdesátých let, jakým způsobem se v tomto ohledu vyvíjely. Všimněte si, že Sovětský svaz někdy v sedmdesátých letech v tomto specifickém kritériu pravděpodobně překonal Spojené státy a udržel si tuhletu schopnost až do roku 1987. Tady například vidíme Německo, které postihnul strmý pád, že jo, po druhé světové válce v tomto rozměru. To samé se stalo Itálii nebo Japonsku, vidíme tady citelný pokles těhletěch schopností v zásadě u všech s výjimkou toho zvláštního případu, kterým byl Sovětský svaz. Tohle to všechno se dělo na pozadí sovětské hospodářské a s ní související vlastně společenské tragédie, ve třicátých letech Sověti zvládli vybudovat poměrně primitivní, ale využitelný model ekonomiky Pittsburgh Detroit nebo porhůří Lotrinsko a nasměřovali ji převážně na vojenské účely po válce ji dokázali přebudovat a zapojit do výroby jaderných zbraní a balistických střel. V sedmdesátých letech. To znamená v době, kdy sovětský režim v čele s Brežněvem překonal v tomhletom ohledu Spojené státy. V sedmdesátých letech se však lidské přírodní zdroje zredukovaly, po zdecimování rolnictva a po druhé světové válce začala propadat porodnost a současně začaly kořistnické metody bolševické industrializace vyčerpávat hojné materiální rezervy. Začaly se šířit ekologické katastrofy, a tak dál. Nejlepším příkladem je Aralské jezero. Stačí abyste se doma podívali na wikipedii Aralské jezero, co se s ním stalo a uvidíte to krásně. Jediný průmyslový sektor, který neochaboval, byl vojenský průmysl. Mezitím však Spojené státy, západní Evropa a postupně se zapojila i Asie, překonaly Sovětský svaz v řadě záležitostí zejména potom v informatice tzv. křemíkové údolí Sovětský svaz okopírovat a natož vybudovat vlastními silami nedokázal. Na úsvitu osmdesátých let se Sovětský svaz změnil ve skladiště v obrovské v největší na světě skladiště starého železa. A v závěru Brežněvovi éry, který zemřel v roce 1982, se pracující obyvatelstvo ocitlo ve stavu biologického úpadku, který byl pro vyspělé společnosti z celého ojedinělý. Střední délka života se snížila z 68 na 64 let u mužů, vzrostla kojenecká úmrtnost. Co je fascinující, současná čísla v Rusku nejsou výrazně lepší než ta, do kterých se dostal Sovětský svaz na konci sedmdesátých začátkem osmdesátých let. Pandemie covidu, která řádí po celém světě a víme o těch šílených číslech ze Spojených států nebo z Brazílii nebo koneckonců v číslech, která platí pro Českou republiku, tak pandemie covidu pravděpodobně se stejnou intenzitou jako v USA řádí i v Rusku. Je tam 1 fundamentální rozdíl, Američanů je dneska přes 330 milionů, zatímco Rusů nějakých 144. Podle ruských odborníků každý pátý na světě, který zemřel na covid je Rus. Podle ruských statistik ovšem i by to mělo být nějakých těsně přes 330 000 mrtvých podle ruských nevládních zdrojů je to přes 1 000 000. Pojďme se teď podívat na počátek moderních vztahů mezi Ruskem a Západem, to znamená po rozpadu Sovětského svazu, k němuž došlo v těch z našeho pohledu šťastných letech, osmdesát devět, devadesát, devadesát jedna, devadesát dva, v tu dobu byl americkým prezidentem Bill Clinton. A co je strašně důležité, mnohdy uslyšíte, a to se netýká, připojím to se netýká jenom českých komunistů například, to se týká i celé řady dalších odborníků, tady z Česka, například institutu Václava Klause, je v tomto ohledu velmi agilní, že údajně západ pro Rusko, když se zhroutil Sovětský svaz nic neudělal. A já jsem říkal, na začátku, že Rusko je velmoc a pro ruské politické elity není nic důležitějšího než velmocenský statut. A velmocenský statut stojí a padá s vlastnictvím jaderných zbraní. Když se rozpadnul Sovětský svaz, tak na jeho území se objevily 4 jaderné státy. Vedle vlastního Ruska to bylo Bělorusko, Ukrajina a Kazachstánu. Když se rozpadnul Sovětský svaz, tak bylo otázka, co se stane s pozicí stálého člena Rady bezpečnosti. Protože tím stálým členem Rady bezpečnosti byl Svaz sovětských socialistických republik a ten najednou nebyl. A byly to především ostatní velmoci a v první řadě ta druhá supervelmoc, to znamená Spojené státy, které řekly, nepřipadá v úvahu, aby v OSN v pozici stálého člena zasedal někdo jiný než Rusko. A nepřipadá v úvahu, aby někdo jiný než Rusko na území někdejšího Sovětského svazu měl jaderné zbraně. Clintonova administrativa to řekla naprosto jednoznačně a stojí za to podívat se na tuhle tu tabulku. Jenom velice rychle. Tady vidíte stavy z roku 1991 a stavy z roku 1995 a vidíte, že všude dochází k poklesu, jak jaderných hlavic, tak systému nosičů, ale vůbec největší ten pokles je u Ukrajiny Kazachstánu a Běloruska. A postupně Ukrajina, Kazachstán a Bělorusko se dostali na nulu a veškerý ten jaderný potenciál zůstal zachován Ruské federaci, nikdo neudělal pro zachování ruského velmocenského statutu tolik jako Spojené státy, ponechme teď stranou, jestli to byla chyba nebo ne. Jestli, kdyby se Američané chovali jinak, jestli by situace nebyla daleko horší, protože prostě Moskva by se to snažila vynutit silou a nějaký ten jaksi silový potenciál tam byl. Podstatné je, že tohle je něco, co Američané udělali. To jsou devadesátá léta v době, kdy my jsme si řešili svoji transformaci, to jsou devadesátá léta v době, kdy zuřila válka v Jugoslávii a na západě se báli, že z Jugoslávie to přeskočí jinam do Evropy a tak dále a tak podobně. A přesto v tuhletu, v tenhleten okamžik v době, kdy se mimochodem hroutila ruská ekonomika, tak ta druhá supervelmoc udělala všechno pro to, aby Rusku zůstal uchován statut velmoci, respektive velmoci jaderné, respektive velmoci, která zasedá v Radě bezpečnosti OSN v podobě stálého člena. A pak došlo z ruského pohledu k té vůbec nejlepší události, k níž dojít mohlo, a to byly útoky z 11. září. Útoky z 11. září, kdy Spojené státy poprvé ve své historii byly zasaženy přímo na svém území. Kde ani tak nedošlo k tomu, že by utrpěla jejich vojenská síla nebo něco podobného, ale když došlo k tomu, že utrpěla jejich prestiž, jejich respekt byl pošlapán, což je mimochodem něco, co je důležité i proto Rusko. Rusko vnímá, že ztratilo respekt a chce ho zpátky. Američani nedokázali dlouhou dobu mentálně ustát, že jim shodili dvojčata. A začali se chovat z mnoha důvodů velmi iracionálním způsobem. Nicméně mimo jiné proto, že se v čele Spojených států střídají lidé a střídají se administrativy, tak nakonec ta reakce přinesla Spojeným státům nesrovnatelně menší reputační, natož jiné škody než v případě Ruska, v jehož čele je stále Putin. Ale vraťme se zpátky do toho roku 2001, Vladimír Putin byl údajně první, kdo zvednul telefon a zavolal prezidentu Bushovi, kondoloval mu a nabídnul mu pomoc. Kondolence je solidární slušné lidské gesto, ale on nabídnul pomoc a tu pomoc byl schopen objektivně poskytnout, protože ten problém byl geograficky schován tadyhle v Afghánistánu. Sověti se odtamtud zaprvé před chvílí teprve stáhli. Měli tam na zemi stále spoustu kontaktů a zadruhé, a to je to, co vidíte na téhleté mapě. Čím delší dobu byly Američané jejich spojenci v Afghánistánu tím komplikovanější bylo tam ty kontingenty vojenské udržet kvůli zásobování, kvůli špatným vztahům mezi Spojenými státy a Pákistánem a nejednou se objevil tenhle ten velmi komplikovaný, ale funkční mechanismus, kterému se říkalo severní zásobovací cesta. A vidíte, odkud odevšad se do Afghánistánu dopravovali zásoby pro tam fungující vojenský kontingent spojenců, respektive Severoatlantické aliance. Rusko v tomhle tom se hrálo a dlouhou dobu hrálo velmi důležitou a velmi pozitivní roli, ale na začátku toho všeho byl ten jeden jediný telefonát a jestli se dá v Putinově politickém životě něco označit za geniální okamžik, tak to, že tenkrát zvednul ten telefon a zavolal Bushovi. Když se přeneseme zpátky do roku 2001, tak zjistíme, že Rusko se v roce 1998 hospodářsky zhroutilo. Probíhala válka v Čečensku, obrovské množství politických socioekonomických atd. problémů. A přišel ten jeden telefonát a na tohle to všechno se zapomnělo. Z Ruska se stal důležitý spojenec a prezident Bush prohlásil: podíval jsem se tomu muži do očí a spatřil jsem jeho duši. Zjistil jsem, že je velmi upřímný a důvěryhodný. Tohle je bod obratu ve vztahu mezi Ruskem a Spojenými státy. Rusko, jehož elity nedokázaly do té doby vstřebat rozpad Sovětského svazu, se chytly tohohletoho okamžiku a od jednoho jediného telefonu dlouhou dobu a velmi úspěšně začaly odvíjet nový typ vztahů se Spojenými státy a očekávali od toho, že se postupně vrátí na podobu, do té pozice, ztracené pozice globální supervelmoci. Nicméně Bush nebyl v Bílém domě natrvalo. Byl tam kupodivu jenom tak dlouho, jak mu to umožnila délka těch mandátů a v Bílém domě ho nahradil Barack Obama. A Obama se nestaral o Putinovu duši, ale chtěl apelovat na jeho rozum, což neměl dělat. V dubnu 2009 na své první návštěvě Evropy po zvolení, pronesl Obama projev v němž navrhl odstranění stávajících jaderných zbraní. Prohlásil: jako jediná jaderná mocnost, která použila jadernou zbraň, mají Spojené státy morální odpovědnost jednat. Nemůžeme v tomto úsilí uspět sami, ale můžeme ho začít. Mimochodem pronesl to u nás v Praze. Možná si vybavíte tu jeho návštěvu v dubnu 2009 a projev na zaplněném Hradčanském náměstí. Když se podíváte do pravé části obrázku, tak tady vidíte vývoj počtu jaderných bomb později jaderných hlavic mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Vidíte, že ze začátku měli Američané značnou převahu. Postupně, to jsme zase zpátky v těch sedmdesátých letech osmdesátých, toho Sověti vyrobili výrazně víc a tady jsou uvedeny setkání, kdy došlo k podpisu různých smluv a postupně začali jaderné zbraně na obou stranách v zásadě symetricky mizet. Problém ovšem je, že Američané mají dost dalších kapacit, jak vojenských, tak ekonomických atd. zatímco Rusko nemá prakticky nic. Svět bez jaderných zbraní, o kterém Obama v roce 2009 mluvil, za který mimochodem dostal Nobelovu cenu míru, z čehož se Rusové mohli uchechtat. Svět bez jaderných zbraní neznamená nic jiného nežli svět bez Ruska. Představte si Rusko bez jaderných zbraní. -A co vám zbude? Zjistíte, že vůbec nic. Jasně balet, hokej. -A tak dál. Ale nezbude vám vůbec nic z toho, o co se opírá ruská moc. Nikdo z amerických prezidentů neublížil Rusko tolik jako Barack Obama, když přišel s tímhletím úžasným nápadem. A od toho okamžiku se Putin vyděsil a začal jednat úplně jiným způsobem. Pojďme se teď podívat na další důležitý fenomén. Nevím, jestli poznáte, co je na tomhle tom obrázku. -Ale tohle je Moskva. -To je Moskva, tak jak jí většina z nás nezná, když se řekne Moskva, tak ten klasický obrázek je Kreml a mauzoleum a tak dále, a tak podobně. Ale i tohle je Moskva, tohle to je International Business Center v Moskvě. Žádné jiné evropské město nemá takhle impozantní panorama mrakodrapů, Rusové jsou na to velice pyšní, a dokonce říkají, že v Moskvě je více Tohleto je moderní, na první pohled dynamická, úspěšná kulisa Ruska. Bohužel to není nic jiného nežli kulisa, ale je to tam a funguje to. Tady vidíme, jak si Rusko stojí v soutěži s těmi ostatními, pokud jde o ekonomický potenciál. Tohleto jsou čísla z roku 2019, tady vidíte podíl Spojených států, tady vidíte podíl Číny a tady potom vidíte ty ostatní mocnosti, tohle je Rusko. Rusko samozřejmě je vidět, ale všimněte si s tou hodnotou 1,94, jak výrazně za-procenta na světovém ekonomickém výkonu, jak silně zaostává za Čínou, respektive Spojenými státy. Rusko je v tomto ohledu slabší než Francie, než Německo, je slabší než Itálie, je srovnatelné se Španělskem. Výrazně silnější a navíc stále rychleji rostoucí je Indie, Japonsko, Rusko je na tom podobně jako Brazílie. To není žádná první velmocenská liga, respektive pokud bychom měli první velmocenskou ligu, tak Rusko bude na chvostu pomyslné tabulky. Tohle je struktura ruského vývozu. A všimněte si, jak obrovské percentuální části ruského vývozu jsou suroviny, to znamená něco, co Rusové objektivně nevytvořili, to je něco, co tam vytvořila příroda za miliony let geologického vývoje. Ropa, zemní plyn, diamanty, rudy nejrůznějších nejrůznějších kovů, dřevo. V podstatě to jediné z těch položek, co stojí za zmínku, kde do toho musela být vložena nějaká zásadní lidská energie, je produkce obilovin. Ale produkce obilí, dřevo, zlato, diamanty, ropa, a tak dál. To je něco, co tady fungovalo odjakživa, to je ten nejprimitivnější ekonomický sektor už hluboko. Ve středověku všechny ekonomiky produkovaly nějaký objem potravin a nějaký objem surovin. Rusko se poprvé do mezinárodní, takříkajíc mezinárodní ekonomické výměny, zapojilo někdy v devátém, desátém století tím, že produkovalo otroky, nějaké drahé kovy a kožešiny. Kožešiny potom strašně dlouhou dobu zůstávaly tou nejdůležitější položkou ruského exportu, až potom byly v osmnáctém století postupně nahrazovány exportem konopných lan, plachtoviny, dřeva a v devatenáctém století obilí. Ale to všechno jsou v zásadě suroviny, které vám dá příroda anebo, které můžete velmi jednoduše vypěstovat, protože nemáte k dispozici dostatečné množství úrodné půdy a klimatické podmínky. Ruští ekonomové od začátku ruské ekonomické transformace v devadesátých letech, neustále varují ruskou politickou elitu. Tahleta struktura vývozu, respektive ekonomiky je dlouhodobě neudržitelná, musíme investovat naše peníze do vzdělání, musíme začít být konkurenceschopní v oblasti IT technologií, v oblasti vesmírného výzkumu, biotechnologií, medicíny atd. To se nic z toho neděje. Ruští ekonomové přišli s přirovnáním, že ruská ekonomika, respektive ruský stát, je podobná narkomanovi. Narkoman si do žíly píchá nějaké svinstvo, do žil ruské ekonomiky proudí finanční prostředky za prodej surovin, které Rusové vytěží. Ať je to ropa, ať je to plyn, ať je to něco jiného, tohleto číslo se pořád bude zmenšovat. A s tím samozřejmě se bude zmenšovat i pozice Ruska ve světě. Vedle toho, jak zvláštním způsobem je postavený ruský, ruský ekonomický model, je zajímavá další záležitost. Sovětský svaz, teoreticky to byla země, ve které měla být realizována idea rovnosti. Že jo, komunismus každej, každý podle svých schopností každému, podle jeho potřeb atd. Když se podíváte na levou část toho obrázku, tak uvidíte, jak velkou část celkového národního bohatství vlastní jedno procento lidí, v které zemi a vidíte tam v čele toho žebříčku Rusko. Jedno procento nejbohatších Rusů vlastní 74% všeho. Dnešní Rusko, pokud jde o socioekonomickou nerovnost, je na tom velmi podobně jako Rusko před kolapsem v roce 1917. Putinská ekonomika zvládla vyprodukovat extrémně úzkou skupinu neuvěřitelně bohatých lidí. A nesmírně širokou skupinu lidí, kteří jsou na tom hospodářsky velice špatně, když se podíváte tady na tyhle ty 4 další grafy nebo sloupečky v pravé části toho obrázku, tak tady vidíte srovnání v rámci skupiny, které se, říká BRIC, což je zkrátka pro Brazílii, Rusko, Indii a Čínu. A vidíte, jakým způsobem v těch jednotlivých ekonomikách jsou rozděleni ti nejbohatší, to znamená, odkud pochází jejich bohatství. A vidíte, že tahleta modrá barva, to jsou lidé, kteří založili nějaké společnosti a případně pracují v jejich vedení-Alibaba v Číně a něco podobného. Finanční sektor-zelená, politické konexe, červená a zděděné bohatství, tak nemůže nás příliš překvapit, že v Rusku zděděné bohatství není, ale podívejte se, jak obrovský a jak disproporčně veliký vůči Brazílii, Indii, ale i Číně, jejíž politický model je tomu ruskému hodně podobný, je tenhle ten segment. Což jsou super bohatí lidé jejich bohatství vzniklo díky politickým konexím. Vladimir Putin a jeho dřívější spolužáci z vysoké školy, sousedi, lidé s nimiž sloužil v KGB, z nich se zničehonic stali nejbohatší lidé v Rusku. Plus jejich příbuzní, jejich manželé, manželky, bratranci, sestřenice atd. To je model ekonomický, který je vlastně každý okamžik na hranici kolapsu, protože máte extrémně úzkou extrémně bohatou, ale příbuzenskými a jinými vztahy propojenou skupinu lidí a zbytek společnosti, který z toho nic nemá. Pokud jde o politický model, který Putin vybudoval, on prošel docela zajímavým vývojem, ale stojí za zmínku, že Rusko se naprosto podvodným, ale úspěšným způsobem vlastně po celou dobu své moderní existence, od rozpadu Sovětského svazu, hlásí k demokracii. Mimochodem žijeme ve světě, kde pouhých -Vatikán například netvrdí, že je demokracie. Vatikán je autoritativní nebo autoritářská monarchie. Brunej, ropný sultanát na Borneu, Saúdská Arábie kupodivu o sobě netvrdí, že je demokracie. Kuvajt, to o sobě netvrdí, a tak dál. Rusko to o sobě tvrdí, Čína to o sobě tvrdí, Čína o sobě tvrdí, že je lidová demokracie. Severní Korea to o sobě tvrdí, má to v názvu Korejská lidově demokratická republika a Rusko o sobě taky tvrdí, že je demokracie. A zhruba od roku 2006, tenkrát s tím přišel jistý; Vladislav Surkov, je Rusko suverénní demokracie. Mimochodem, Vladislav Surkov dnes publikoval článek, ve kterém napsal, že v roce 1917, když se Rusko zhroutilo v první světové válce, tak tehdy bolševici uzavřeli s Německem a jeho spojenci tzv. brestlitevský mír, který byl údajně nespravedlivý, který nicméně bolševici v zájmu udržení se u moci akceptovali, ale Rusko se potom vlastně těch omezujících ustanovení brestlitevského míru dokázalo zbavit a řadu těch území získat zpátky, řekněme do roku 1920 a ten zbytek potom v roce 1945. A Surkov dnes publikoval článek, ve kterém říkal dnešní Rusko je opětně ve stavu brestlitevského míru a my to musíme nějakým způsobem změnit. Mimochodem střípek do té mozaiky, co se možná dneska v noci začne dít, případně, proč. Ale vraťme se teď Surkovi v roce 2006. Prohlásil, že Rusko je suverénní demokracie, vymyslel, co to znamená. Tvrdí, že suverenita má trojí dimenzi. Politická znamená, že Rusko se musí stát samostatným státem, který má vliv na světovou politiku. Ekonomická, že Rusko se má stát z ekonomického hlediska soběstačnou velmocí s cílem minimalizovat či vyloučit cizí kapitál z důležitých odvětví a konečně kulturní suverenita znamená, že uvnitř Ruska bude dominovat jemu vlastní diskurs jemu vlastní veřejná filozofie a jemu vlastní ideologie přijatelná pro většinu jeho občanů, nejlépe pro všechny. To je to historické, respektive pseudohistorické šílenství. V roce 2022, čtvrtého února, čili před chvílí, se Rusové dohodli s Čínou, jak chápou demokracii. -Strany, tím je míněno smluvní strany, čili Rusko a Čína, shodně chápou, že demokracie je univerzální lidskou hodnotou a nikoliv výsadou jednotlivých států. Demokracie se uplatňuje ve všech sférách veřejného života v rámci národního procesu, zahrnuje zájmy všeho lidu, jeho vůli, zaručuje jeho práva, uspokojuje jeho potřeby a chrání jeho zájmy. Demokracie není postavena na šablonách blábláblá. Rusko a Čína, jakožto světové mocnosti s bohatým kulturním a historickým dědictvím, mají hluboké tradice demokracie založeny na tisíciletých zkušenostech s rozvojem, široké podpoře veřejnosti a zohlednění potřeb a zájmu občanů. A máte to. Rusko je demokratický stát stejně jako Čína. Pokud jde o Čínu, tak my, to se samozřejmě neslo i celým tím mým expozé, se díváme na Rusko odsud ze západu. Logicky, odkud odjinud bysme se také jako Evropané, případně zápaďané měli na Rusko kouknout. Ale Rusko je skutečně velký stát a na druhé straně má Čínu. A od roku 2014, od okamžiku co Putin nařídil provést anexi Krymu, vnesl do Evropy válku jako v uvozovkách standardní způsob fungování mezinárodních vztahů, tak se Rusko stále víc a víc orientuje na Čínu. A říká my a Čína změníme svět my a Čína donutíme Američany jaksi ustoupit z jejich hegemonistických pozic, my a Čína budeme společně rozvíjet demokracii, protože demokracie není jedna šablona, ale demokracie, znamená to, co si pod tím představujeme my atp. Podívejte se, co se mu zatím povedlo. Rusko představuje 0,8 % v objemu čínského obchodu. -A Čína představuje. -15,5 % v obchodu ruského. -Těch 84,5 procenta. -To samozřejmě není pouze západní Evropa, nebo to nejsme pouze my, ale z těch 84,5 procenta, tam máme naprosto zásadní podíl. Veškeré chvástání se, jak Rusko a Čína něco změní naráží na velmi zajímavou a z ruského pohledu temnou realitu, že žádný průnik do Číny se nekoná. A schopnost nahradit zbytek světa, kde dominuje západ, Čínou, zatím taky nevychází. Když se podíváme na tyhle rusko-čínské vztahy, tak dovolte a nebojte se, už se blížíme ke konci. Dovolte velmi rychlou exkurzi. V roce 1949 skončila v Číně občanská válka, ve které zvítězili čínští komunisté a Sovětskému svazu, který neotřesitelným způsobem dominoval tomu společenství tzv. socialistických států, jehož jsme v roce tak vyrostl konkurent. -Čína byla chudší, ale byla velká byla dokonce tak velká, že ani Sověti nemohli Čínu ignorovat. A byla výrazně lidnatější. jaksi vyvíjely od špatných ke stále horším a v roce 1969 mezi nimi došlo k válce. Byla to válka krátká nepříliš intenzivní. -Byla to válka pohraničí, ale přesto došlo k válce. V celém tom období od roku 1945 až do konce existence Sovětského svazu nikdo na Sovětský svaz nezaútočil, jen Číňani v roce 1969. Nicméně Sověti to tenkrát ustáli, zvítězili, ale vztahy mezi Čínou a Sovětským svazem vlastně ochladly na naprosté naprosté minimum. V roce 1989 Michael Sergejevič Gorbačov, ten člověk, který otvíral všechny zavřené dveře a snažil se se Sovětským svazem něco udělat, tak v roce 1989 prolomil ledy a jako první sovětský představitel po 20 letech odcestoval do Číny. A podívejte se v roce 1989, jaké bylo HDP Sovětského svazu a jaké bylo HDP Číny. Tady je potom ještě srovnání zase s tou Brazílií a Indií, ale ty pro tenhleten účel nejsou důležité. Všimněte si, o co větší bylo HDP na hlavu, Čína samozřejmě měla víc obyvatel, ale Sovětský svaz i výrazně víc vyvážel. Teď se podívejte na rok 2017. -Čína a Rusko. -Podívejte se, kolikrát Čína zvětšila svůj ekonomický výkon a co se podařilo Rusům. Rusko i nadále zůstává bohatší než Čína v přepočtu na hlavu, respektive v roce 2017 tomu tak bylo. Teď už tomu tak pravděpodobně není. Čína má samozřejmě výrazně větší populaci. A samozřejmě podívejte se na ten rozdíl v exportu, navíc všichni víme, co Čína exportuje a co exportuje Rusko, to jsme viděli: plyn, obilí a dřevo a tak dále. Tyhlety křivky ukazují podíl zemí, o kterých bychom mohli uvažovat v historickém historickém kontextu jakožto o globálních mocnostech na nějaké celkové světové moci. Všimněte si, začínáme hluboko v devatenáctém století a tehdy nejsilnější mocností byla Británie a od toho devatenáctého století britská moc postupně klesala. Británie pořád zůstává velmocí, mimo jiné je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, ale asi nás nepřekvapí, že klesala. Naopak stoupaly Spojené státy. A vidíme, kdy Spojené státy se dostaly mocensky vůbec nejvíc, v souvislosti s druhou světovou válkou a bezprostředně po ní a potom i jejich moc ve světě začíná klesat. Tady potom máme Rusko, Respektive Sovětský svaz. -A tady máme ČínU. -Všimněte si, že Čína dnes. Respektive směrem do budoucnosti překoná asi Spojené státy. A my pořád vnímáme a je to pro nás samozřejmě důležité, protože jsme na západě, vnímáme primárně tenhle ten rozdíl, ale ignorujeme tuhle propast. Z hlediska distribuce moci ve světě, lidská historie nezná, tak obrovský mocenský vzestup, respektive propad nějakých dvou států, jako ve vztahu mezi Ruskem a Čínou. Spojené státy v jistém slova smyslu od druhé světové války, kdy byla jejich moc v zenitu, tak neustále ztrácejí, ale pořád si drží první místo. Zatímco Rusko se zoufalým způsobem propadlo a propadá se stále dál. Otázkou je, jak dlouho ještě bude trvat, že vedle sebe budou žít Rusko a Čína, Rusko v těch asijských prostorách téměř úplně prázdné, ale plné nerostných surovin, obrovského půdního, vodního a nevím jakého potenciálu. A na druhé straně Čína s tím svým obrovským ekonomickým potenciálem a s obrovským množstvím lidí. Kdykoliv se bavíme my tady v Evropě nebo na západě o Rusku a vnímáme ho přirozeně z té naší jaksi optiky, tak bychom neměli pouštět ze zřetele i tuhletu druhou dimenzi. Uvidíme, k čemu dojde, jakým způsobem se rusko-čínské vztahy budou vyvíjet. Každopádně, než se tam něco zásadního projeví, tak je naprosto evidentní, že minimálně Putin a jeho okolí budou snít tenhleten sen. Jistě vidíte, že to už něco, co jsme tady jednou dneska viděli, akorát v trošičku v trošičku jiném vyhotovení. Jestli se tohle to stane nebo nestane, těžko říct. Já jsem přesvědčen, že k tomuhle tomu dojít nemůže, ale to samozřejmě neznamená, že Rusko nemá možnost způsobit v Evropě, případně ve světě, ještě obrovské množství škod a utrpení a možná, že k tomu dojde už dneska v noci. Tak věřme tomu, že ne a já děkuju za pozornost. Já teda nevím, já vím, že jsem byl dlouhý, ale nevím, jestli někdo z vás, případně má ještě dotazy, protože já teda nevidím, protože mi to svítí, svítí mi to do očí, ale bylo mi řečeno, že je tady někde mikrofon, případně. Tak, kdyby měl někdo dotaz a tady to vypadá, že někdo vepředu. -A dobrý den, děkuju za dobrou přednášku. A já bych se chtěl zeptat, kdybyste měl porovnat, respektive budu mít dvě otázky, kdybyste měl porovnat vlivové působení Sovětského svazu, řekněme, třeba Kominterny nebo takových těch mírových hnutí v sedmdesátých a jiných letech vlastně s tím dnešním, tak, jestli je srovnatelné, jestli je stejně silné, jestli je méně silné, jestli se více projevuje, jestli více rezonuje, jestli méně rezonuje a jestli my proti němu třeba v současné chvíli máme více nebo, takříkajíc, lepší imunitní systém než tehdy atd. A druhá otázka by byla, ten vlastně obrázek Ruska a té ruské propagandy nebo vlivového působení primárně na to domácí obyvatelstvo, který jste nám ukázal, tak ten předpokládám má mnohem větší tendence rezonovat v té, řekněme, etnicky ruské národní skupině atd. nicméně s ohledem i na ten demografický vývoj v Rusku, tak tam určitě je nějaký rozdíl mezi tím, jak to působí na ty etnicky neruské, respektive neslovanské, respektive třeba příslušníky jiných konfesí náboženství atd. A jestli se to má tendence projevovat nějak ve státní správě nebo třeba v ozbrojených složkách atd. -Prima, já děkuju za dotazy. Mimochodem já se omlouvám, že to řeknu, ale řeknu to, spousta lidí netuší, že dotaz je relativně krátké sdělení zakončené otazníkem tady to přesně ukázkovým způsobem proběhlo, takže děkuju za 2 zcela srozumitelné otázky já se pokusím odpovědět, já nejsem odborník ani v jedné té oblasti, ale začnu tou první. Kominterna a současnost, svého času Sovětský svaz vyvážel ideologii. Ponechme teď stranou, že ta ideologie byla násilná, že byla zvrácená, a tak dále, ta ideologie byla strašně dlouhou dobu neuvěřitelně přitažlivá pro obrovské množství lidí ve světě. Řádově se dá říci, minimálně desítky spíš stovky milionů lidí ve světě opravdu propadli myšlence komunismu, řekněme, ať už si pod tím, konkrétně představoval, kdo chtěl. Sovětskému svazu v tomhle ohledu strašně pomohlo vítězství ve druhé světové válce a ještě víc, když se podařilo dostat Gagarina do vesmíru. To byl naprostý jaksi to byl vrchol, protože když Sověti předhonili Američany a dostali jako první Sovětského člověka do vesmíru, tak to tehdy intenzivním způsobem skutečně rezonovalo globálně. Z našeho pohledu je zajímavé, že vlastně těmhletěm sovětským úspěchům strašlivým způsobem zaťal tipec rok 68. Invaze do Československa znamenala vystřízlivění obrovského množství levicových intelektuálů, někteří z nich byli i komunisté ve Francii, v Itálii, a to byly země, jejichž komunistické strany měli obrovský vliv ve světě. -Nicméně. -Export komunismu do značné míry se podařil, dodnes tady máme komunistickou Čínu, která v tom dneska vlastním způsobem pokračuje a snaží se nějakým způsobem na těhletěch sovětských základech pokračovat dál. Oproti tomu současné Rusko žádnou ideologii nemá, nic takového nevyváží, ale za to vyváží jinou věc, která je mnohem nebezpečnější, a to je korupce. Rusko systematickým způsobem vyváží korupci, jak už jsem říkal, tam je jedno procento extrémně bohatých lidí. Jako Rusko je objektivně bohatá země, když máte, když sedíte na na přírodní pokladnici, která je narvaná vším tím, co obsahuje Mendělejova tabulka, a to velice často v největších koncentracích na světě. No, tak to skutečně generuje obrovské bohatství a Rusko tohohletoho využívá velmi dovedným způsobem. Jsou viditelní ti, kteří jsou zkorumpovaní, bývali německý kancléř Schröder, bývalá rakouská ministryně zahraniční věcí, bývalý francouzský bývalý francouzský premiér a tak dále a tak podobně. To jsou ty nej nejviditelnější špičky ledovce, ale tohle je něco samozřejmě, co prosáklo téměř do všech zemí, minimálně v Evropě. Já bych si myslel, téměř do všech důležitých zemí kdekoliv kdekoliv na světě. Vidíme to u nás Martin Nejedlý na Pražském hradě není nic jiného. A co je podstatné, korupce je globálně srozumitelná, neklade to na vás žádné jaksi speciální nároky, nemusíte studovat díla klasiků. Prostě stačí, když otevřete kapsu do ní vám něco nasypou a vy začnete za ty peníze dělat, to, co po vás Rusko chce. Rusku podobně jako Číně se podařilo velmi dobře zkorumpovat celou řadu mezinárodních organizací. Olympiáda v Pekingu teď, to je postavené na hlavu, nicméně způsob hlasování v mezinárodním olympijském výboru je postavený tak, že když máte dostatečné množství hlasů, tak prostě prohlasujete to, co chcete. A Číňani si to uměj obšlápnout, máte 54 olympijských výborů v Africe z nich 48, A Rusové tohleto uměj uměj taky, čili v tomhle ohledu je to dnešní Rusko daleko nebezpečnější a zejména v zemích, jako jsme my, protože pak vám kdokoliv to říká, prosím vás jaká ideologie, žádná ideologie jenom byznys. Mimochodem u nás tohle to udělal Václav Klaus. Jo, Václav Klaus, my máme tři prezidenty. Ani jeden z nich nebyl protiruský. Václav Havel byl jednoznačně pro Atlantický a říkal na Rusko si dávejme pozor. Václav Klaus, když zjistil, že v Americe mu pšenka nepokvete, tak začal říkat, Rusko to je úplně standardní prima stát. Dělejte tam byznys prostě Václav Klaus desekuritizoval Rusko směrem do České republiky. No a Miloš Zeman, tak tam je škoda slov. Tam to všichni tam to všichni vidíme. Tolik k té vaší první otázce. K té druhé otázce. Máte naprostou pravdu v tom, že Rusko má naprosto šílený demografický vývoj, ruská společnost vymírá a vymírá tempem, které je naprosto ojedinělé ve světě. Rusové nejsou jediní, kdo mají negativní nebo zápornou jaksi bilanci. V Evropě se to týká třeba Itálie, do značné míry Německa. Japonsko je na tom velice špatně, když se budeme držet jenom těch vyspělých zemí. Ale to, jakým tempem vymírá Rusko, zejména teď po covidu, to je skutečně unikát. V podstatě tam se dá říci, že meziročně dneska Rusko zaznamenává takové ztráty na životech, které jsou standardně pouze v důsledku dlouhotrvající války. Ono se to projeví ještě s určitým odstupem, ale tohleto tam je. A uvnitř ruské společnosti dochází k zajímavému vývoji, jediné části Ruské federace, které mají pozitivní bilanci, pokud jde o porodnost, jsou muslimské regiony. Tatarstán, Baškortostán v Povolží, severní Kavkaz samozřejmě, a tak dál. A ruští demografové odhadují, že v roce 2050, což je v zásadě na viditelném horizontu, poprvé dojde k tomu, že počet etnických slovanských Rusů v ruské populaci klesne na úroveň zhruba 50 %. To znamená ten segment etnických Rusů bude pořád největší, ale všichni ti ostatní dohromady budou buďto o něco málo menší, stejní, anebo o něco málo větší. A to je samozřejmě směrem do budoucnosti problém, protože ten stát, byť se o to jeho špičkový političtí reprezentanti, prezidenta Putina nevyjímaje, snaží, tak oni sice deklarují, že Rusko je multietnická, multikonfesní společnost. Mimochodem čeština v tomto ohledu trpí tím problémem, že my nemáme výrazivo, jako mají Rusové. My mluvíme o Rusku a naší optikou ten stát se jmenuje Ruská federace, ale v ruštině je to Rossijskaja feděracija a rasija je něco jiného nežli Rus a rasiáně, to je něco jiného nežli rusky. Rusky to jsou etničtí Rusové, ale resiáně to jsou všichni, co tam žijou, čili rasiáni, to jsou Rusové, Ukrajinci, Tataři, Baškinové, Mordvinci, já nevím. Kdo všechno, prostě žije a kdo má, řekněme, občanství Ruské federace. Čili Putina a spol se snaží tenhleten rozměr neustále akcentovat. Mimochodem kdykoliv dochází k nějakým významným náboženským svátkům, zdaleka nejenom pravoslavným, ale zejména muslimským, tak Putin je vždycky u toho, dává na veřejnosti obrovský respekt jaksi islámu, a tak dál, jestli to bude stačit těžko říct. Faktem je, že ruská společnost je vnitřně velmi rasistická. Rusové se muslimů, zejména těch muslimů ze severního Kavkazu bojí, nedůvěřují jim, vypovídá to celkem jednoznačně, když se podíváte na jakékoliv statistiky prostě zločinnosti. Víme, že ve velkých ruských městech, zejména v Moskvě a Petrohradu působí jaksi jejich, ale z hlediska teda toho etnického jaksi cizorodé mafie právě kavkazské středoasijské atd. A to všechno do té společnosti vnáší obrovské množství napětí, a když se podíváte na ty politické elity, tak tam příslušníky etnických nebo náboženských menšin moc nevidíte. Vlastně v těch nejvyšších patrech tou nejviditelnější výjimkou je ministr obrany Šojgu. Takže tolik k té druhé otázce. -Já bych vám taky rád poděkoval za přednášku a chtěl bych se zeptat, když vemu v úvahu chování Ruska, na jak zahraničně politické scéně, ať už je to, já nevím, nějaké drobné války nebo zabrání území, ať už je to Abcházie, Osetie, podpora různých zkrachovalých autoritativních režimů, Venezuela, Bašár a Asad, Maduro atd., stejně tak, jako jsou v rozporu svnitřní politika s prohlášeními Ruska, kdy Rusko má na svém území Kadyrova, což v podstatě je takový jako téměř Talibán uprostřed Ruska, prostě příšerný režim, má tam spoustu relativně autonomních oblastí, ať už je to Dagestán atd. A na podporu těch svých argumentů a narativu, které ono neustále vznáší to, o čem jste tady celou dobu mluvil, musí využívat stále více energie a prostředků a represivních a udržovat to v tom obyvatelstvu a v podstatě už začíná do jisté míry bojovat proti vlastnímu obyvatelstvu, jak to, že si to Rusko a ta ruská politická elita může dovolit oproti jiným státům, jako je třeba Čína, která má podobný politický systém, chovat se tak hrozně iracionálně, jo. Že to stojí spoustu peněz, úsilí, vynakládají nebo náklady obětovaných příležitostí jsou úplně jako nezměrné, proto Rusko v mnoha oblastech. Jak to, že si to můžou dovolit se takhle iracionálně neustále chovat. -Rusku hodně pomáhá jeden faktor, který neexistoval v sovětských dobách, a to jsou otevřené hranice. Obrovské množství kritiků toho režimu z Ruska už dávno odešlo. A to je paradoxně faktor, který na jedné straně tomu Rusku chybí a dlouhodobě ho to poškozuje, protože v Rusku stejně jako v jakékoliv jiné zemi na světě nejdřív odcházejí lidé mladí, vzdělání, zdraví, jazykově vybavení a tak dál. Mimochodem zase to je třeba něco na co, na čem vydělává z dlouhodobého hlediska Česká republika, protože řada těch lidí prostě přichází sem a přinášejí s sebou peníze know-how, a tak dál atp. Nicméně tohle Rusko, ruský režim vyjde podstatně levněji, než kdyby byly uzavřené hranice. A kdyby muselo vynakládat obrovské prostředky na monitoring těchhle těch lidí, na perzekuci atd. atp. Ti lidé, kteří v Rusku mají problém s režimem, oni tam samozřejmě jsou, my vidíme některé ty špičky, viz Navalnyj. On není samozřejmě sám, ale zaprvé je jich strašně málo. Zadruhé nejsou organizovaní, drtivá většina Rusů ještě pořád jsou obrovským způsobem pasivní a ruský režim v posledních, řekněme, šesti, sedmi letech vynakládá neuvěřitelné finanční zdroje na vytvoření bezpečnostních struktur, které jsou primárně připravovány na potlačení vnitřních nepokojů. Objevilo se něco, čemu se říká Rosgvardija, čili ruská garda to je nějakých někdo říká 350, někdo říká 400 000 mužů a žen, kteří mají zbraně, výcvik uniformy, včetně zbraní těžkých, byť teda jako nemají tanky nebo bitevní letadla, ale jsou tam nějaké obrněné transportéry, a tak dál. A tohle to všechno je mašinérie, která je evidentně připravovaná na potlačení vnitřních nepokojů. Otázka je, kde se objeví vzpoura, která přeroste nebo takhle to řeknu jinak, kde se objeví nějaký politický pohyb, který přeroste ve vzpouru a ta vzpoura bude fyzicky potlačena. Jak rychle se podaří něco takového potlačit, s jakým, s jakou mírou násilí a co to bude znamenat pro zbytek ruské společnosti. Teprve potom uvidíme vlastně jaksi v tomhletom ohledu Rusko stojí. Já na základě historických analogií se bohužel obávám, že ta vzpoura někde propukne, bude jaksi potlačena a tím, že to skončí, ale možná se pletu, to se prostě teprve uvidí. Každopádně pokud jde o racionalitu nebo iracionalitu ruského režimu, jestliže je Putin u moci 22 let a jestliže se chová tak, jak se chová, tam už prostě racionálního není vůbec nic. A ti, co jsou okolo něj to buďto sdílí, anebo si tu iracionalitu nechávají pro sebe. -Já bych se zeptám takovou trošku starší věc. Někdy 1834 nebo 35, Alexis de Tocqueville vydal knihu Demokracie v Americe, a tam se někde v půlce píše. Jaká je Amerika Šťastná věc, že ty lidi, který tam přicházejí, můžou jít furt dál na západ, že se ta Amerika může rozvíjet dál a dál a že jsou jenom dvě země na světě, který jsou takhle šťastný a mají před sebou takovou bezvadnou budoucnost, a to je Amerika a Rusko. -Tak bych se vás chtěl zeptat, protože jako vychází hodně všelijakých paralelních dějin a životopisů, jestli existuje taky nějaké srovnání těchhle těch dvou vývojových cest tohohle pohybu v Americe na západ a v Rusku na východ a hlavně ta výchozí pozice byla stejná. Ty výsledky tyhle chci komentovat, ale prostě, jestli existuje takovéhle nějaké srovnání v literatuře. -Já jsem nenarazil na nějaké velké systematické srovnání, narazil jsem na několik článků, které se tomu věnovali. A máte samozřejmě pravdu, že ty paralely se tam nabízejí, ať už se to třeba týká jednak těch prostor, způsob pohybu, mimochodem, včetně třeba toho, že kozáci na Sibiři a američtí osadníci se ze začátku pohybovali primárně po řekách, protože v tom vnitrozemí to jinak nešlo atd. atp. Nicméně tam byl celou dobu a bohužel zůstává dodneška jeden fundamentální rozdíl. Mezi Spojenými státy, respektive jakoukoliv západní společností a Ruskem spočívá ten zásadní rozdíl ve dvou základních právech. Právo být, právo na vlastní existenci a právo na život a právo mít, a to je právo na majetek. Být a mít v Rusku je něco úplně jiného než kdekoliv jinde v Evropě, natož ve Spojených státech. Do roku 1861 nadpoloviční většina všech obyvatel Rusů v ruském impériu, ti lidé nebyli osobně svobodní, byli to nevolníci. Rusové se sice bijí v prsa a říkají v tu dobu ještě v Americe byli otroci, což mají pravdu, jenomže těch otroků ve Spojených států bylo tehdy asi 8 000 000 z 38 000 000 obyvatel, zatímco v Rusku nevolníků bylo přes 70 %, to je kvantitativně obrovský rozdíl. A právo na majetek, od kterého se odvíjí celá řada dalších práv, včetně práv politických, že jo, no taxation without representation, čili žádné daně bez podílu na politické moci, což je vlastně takovéto hlavní heslo americké revoluce. No v Rusku vlastně nikdy nikdo legálním způsobem majetek nevlastnil, protože dlouhou dobu soukromé vlastnictví vlastně ruské zákony vůbec neznaly. Je docela zajímavé, že vlastně soukromé vlastnictví je uzákoněno teprve za vlády Kateřiny veliké, čili v osmnáctém století, a to jenom pro ty nejbohatší vrstvy ruské společnosti. Pravdou je, že od toho osmnáctého století potom se to postupně začalo dostávat i stále hlouběji do té společnosti, ale před rokem 1861, než je zrušeno nevolnictví, tak skutečně ten obrovský segment ruské společnosti byl osobně nesvobodný a s tou osobní nesvobodou se pojila i vlastně naprosto nepatrná nebo téměř neexistující majetková práva. Čili vlastně Rusko se mohlo začít standardním způsobem vyvíjet politicky, ekonomicky atd., nejdřív po roce kdy ve Spojených státech akorát začne občanská válka, která za 4 roky skončí a od té doby už se ta země potom zase se všemi svými problémy vyvíjí nějak kontinuálně. Zatímco v Rusku, jestli něco chybí, tak je to dlouhodobá jaksi pozitivní kontinuita. Tam vždycky se něco stane, pak do toho přijde nějaká katastrofa. První světová válka, občanská válka, velký teror, druhá světová válka, jo, a teď jedete je jeden ten problém za druhým. A když z tohohle toho konečně vybředly, rozpadne se Sovětský svaz, což tou jaksi společností neuvěřitelným způsobem otřáslo, a když nějakým způsobem se vzpamatovali z toho otřesu, tak přišel Putin. A ten tam bude, no do roku 2036 to vypadá jaksi jako velmi velmi dobrá schůdná možnost. Samozřejmě do té doby se může se stát spousta věcí. On tam zítra být nemusí, ale já bych si spíš tipnul na ten rok 2036, takže po roce 2036 zase se můžeme začít bavit o nějaké možné změně. -Budu se těšit. -Dobrý večer. Já bych mělo dotaz. Na jednom tom slidu jste zmínil, že Rusko si vlastně vybudovalo určitou rezilienci vůči vlivu zvenčí. Mě by zajímalo, jestli by jste mohl chvíli promluvit o tom té snaze Ruska působit zevnitř ven nebo respektive jakým způsobem rozkládá nebo působí na Evropu a Spojený státy, mluví se o jejich vlivu na prezidentský volby v roce 2016 a podobně. Gerasimově doktríně a podobně. Tak. Na tohleto téma, jestli byste mohl promluvit, zvláště i v té současné situaci a k tomu, co třeba povídá Marija Zacharovová a podobně. Jasně, jo, Rusko je velice šikovné v tom, jakým způsobem šíří svůj vliv do zahraničí, protože Rusko nenaráží na žádné systémové problémy. Možná jste zaznamenali, že došlo k tomu, že ruské úřady odňaly licenci na vysílání německé rozhlasové, respektive zpravodajské stanici Deutsche Welle, což se sice jmenuje jako Deutsche, jako německé vysílání, ale nemá to nic společného s německou vládou, prostě to je zpravodajská stanice, která působí ze Spolkové republiky Německo. A v okamžiku, kdy vlastně spolková vláda omezila vysílání ruského, údajně zpravodajského, kanálu RT do Německa, protože to prostě porušovalo podmínky licence, tak ruský stát okamžitě zasáhnul proti jaksi německým nebo z jeho pohledu německým německým médiím. Ruští novináři se mohou tady pohybovat úplně jaksi svobodně. Já samozřejmě nevím, protože přece jenom jsme tady odtud vyhnali spoustu lidí z ruské ambasády po jaksi provalení se té kauzy ve Vrběticích. Tak nevím, jestli, případně ta dáma tady taky dneska není s námi, ale třeba jako ruská média tady zaměstnávaly jednu tzv. novinářku, která neustále odsud nebo z Prahy zajížděla do okolních zemí, tak hlásí jednu šílenost za druhou, jak se tady všechno hroutí, jak se tady vraždíme na ulicích atd. a vedle toho má svůj instagramový účet, takže ona do té mediální prostě sítě pošle tyhlety informace a vedle toho se můžete kouknout na její Instagram, jak byla na výletě na Karlštejně, jak bylo nádherné počasí a nádherná památka, ona si tam vyfotí selfie a jedou tímhletím jedou tímhle tím způsobem. Ruská televizní stanice RT dříve Russia Today je profesionálně vypadající médium, které vysílá v řadě jazykových mutací, mají špičkovým způsobem udělané studio. Čas od času se jim podaří za obrovské peníze najmout nějakého známého zkušeného západního novináře, takhle třeba ulovili Larryho Kinga ze CNN, což je mimochodem otázka vývozu té korupce, jak jsem o tom mluvil před chvílí. A tihleti lidé jim potom dělají to, čemu se říká užitečný idiot, to znamená Lary King tam má nějaký diskusní pořad, s někým si povídá úplně normálně, ale předtím a potom, než co povídá Larry King, tak ta rozhlasová, tak ta televizní stanice přináší takovýmhle způsobem upravené zpravodajství. Je zajímavé, když televizní stanice Russia Today vznikla, tak původně vysílála pro cizojazyčné publikum, primárně pro anglicky mluvící, čili globální auditorium, informace o tom, co se děje v Rusku. A ukázalo se, že to nikoho nezajímá. Že to nezajímá nikoho v Rusku, že to nezajímá nikoho ve světě, protože jako, co se děje támhle někde v Machačkale nebo nebo ve Vladivostoku jako fakt to nemá pro nikoho relevanci. No, tak to změnili jaksi poslání té stanice a začali říkat, my vám řekneme to, co vám ostatní neřeknou a začali se pídit po, v uvozovkách sexy znějících informacích, po různých skandálech, a tak dál. A potom ty informace začali vyrábět prostě na objednávku, a to samozřejmě ve světě zrovna v dnešní době velice intenzivním způsobem rezonuje, takže řada zemí světa už z důvodů vlastně bezpečnostní ochrany toho komunikačního prostoru nebo mediálního prostoru, tak přistoupila k tomu, že začala tomuhletomu kanálu prostě odebírat licenci a začali je vytlačovat ze svého mediálního prostoru. Ale samozřejmě oni mají možnost a taky to dělají odvolávat se k soudům, velice často ty soudy vydají předběžné opatření, že než se ta věc dořeší, tak jí musí být umožněno v tom, aby nadále v té činnosti pokračovali. Takže to je vlastně taková komplikovaná realita současnosti. -Já bych vám chtěl v první řadě taky poděkovat za přednášku. -Díky. A Měl bych teda dotaz. -V souvislosti s tou současnou krizí, nakolik je vlastně Rusko schopno provádět nějakou intervenci vojenskou na Ukrajině, aby se vlastně ten režim byl schopen vyrovnat potom s tou ekonomickou odpovědí ze strany Spojených států, Evropy? -Já nejsem vojenský analytik, ale kolegové, kteří se tomu zabývají, kteří se tím zabývají a které jaksi sleduju a s nimiž o tom komunikuji, tak tvrdí, že z vojenského hlediska je to pro Rusko něco, co by mělo být schopné jaksi provést. Ruská armáda podle jejich informací je výrazně silnější, lépe vybavená, možná ještě pořád i lépe vycvičená. Otázkou, jestli lépe motivovaná nebo ne, ale s největší pravděpodobností Rusko, pokud by došlo k jaksi plnohodnotné válce, tak má více než slušné šance na to, aby dokázalo Ukrajince vojensky porazit. Kolegové zároveň jedním dechem dodávají, že porážka ukrajinských ozbrojených sil je něco úplně jiného než případná okupace země. Takže já jenom můžu takhle reprodukovat to, co vím od kolegů, kteří na rozdíl ode mě jsou vojenští odborníci, já jím nejsem, čili, jak jsem koupil, tak prodávám. V souvislosti s tím se intenzivně vlastně spekuluje o tom, co by bylo cílem takovéhohle vojenského úderu proti Ukrajině, a právě proto, že ta představa tedy záboru celého území, vybudování okupačního režimu se zdá být v tento okamžik nepravděpodobná, tak řada odborníků tvrdí, že cílem by mohlo být vlastně jenom zasadit Ukrajině rychlý, pokud možno z ruského pohledu zdrcující vojenský úder, který povede k politickému zemětřesení a v důsledku toho by vzniknul v Kyjevě režim, který by byl jaksi Rusku příznivě nakloněn. Jestli tohleto za to Rusům stojí nebo nestojí, to já nemám nejmenší tušení jaksi nebo šanci rozklíčovat. Jsem odkázán pouze na informace, které jsou k dispozici z veřejně přístupných zdrojů a tam se o tom spekuluje, ale jestli to tak je nebo není, nemám nemám tušení. No a pak je tady ta další část vaší otázky, to znamená, jestli by tohleto ruský režim byl schopen ustát směrem dovnitř. A já se obávám, že ano. Zaprvé ruský stát vybudoval v posledních letech prý poměrně velké jaksi rezervy, hovoří se o nějakých 600 miliardách dolarů, což by mělo v nějakém omezeném režimu vystačit až na provoz po dobu několika let a samozřejmě oni budou počítat s tím, že jasně ze začátku ta reakce jako bude drsná, tvrdá, ale časem jako, že by se to mohlo uvolnit. Tady doufám, že se pletou, protože bych připomněl jenom v roce 2014, když Rusové anektovali Krym, tak evidentně Putin nečekal, že ze strany západu přijde taková reakce jako potom přišla. Připomněl bych jenom, že Rusové tvrdili, že západ si nedovolí vůči nám uvalit sankce. Když jsme se dali najevo, že si dovolíme, tak západ se není schopen dohodnout na sankcích, když jsme se dohodli, tak západ není schopen udržet sankce, a když je držíme a držíme je už několik let a každý půlrok se to obnovuje, tak oni pouze změnili rétoriku a řekli směrem k Rusům. Prostě si zvykněte na to, že západ sankce nikdy neodvolá a kupodivu v té společnosti to ale nerezonuje. Jo, prostě, kdyby tady vám někdo tvrdil něco takového, tak by se měla ozvat opozice nebo veřejnost prostě říkali jste, co ne a teď jako říkáte pořád ne, ale říkáte úplně něco jiného, prostě to ne jste změnili jaksi, tak co bude dál v Rusku se tohleto neděje. A já jsem přesvědčen, že ruská veřejnost zůstane podobně pasivní, i kdyby došlo teď nevím, k čemu všemu. Moje fantazie v tenhle okamžik nestačí na to, abych si uměl představit scénář, který by dovedl Putinův režim v jeho současné, v uvozovkách formě k tomu, že by se začal zodpovídat ruské veřejnosti. Politická opozice tam není žádná, takže, že by se ten režim začal zodpovídat ruské veřejnosti na to moje fantazie prostě nestačí. -To by ještě potom otázka, jaký by to mělo vliv na ty vlastně lidi kolem Putina ty oligarchy, na který by potom vlastně ty sankce dopadly nejvíc. -To je další dobrá otázka, kde zase můžu jenom spekulovat, ale existuje, že jo, já jsem tady ukazoval na jednom tom schémátku, že tam je zhruba to jedno procento těch nesmírně bohatých lidí. Ví se, kdo ti lidé jsou, ví se, že jejich příbuzní nebo oni sami mají obrovské majetky na západě, ve Francii, ve Švýcarsku, v Británii, ve Spojených státech. Předpokládejme, že právě vůči těmhle těm lidem a jejich blízkými byly směřovány ty sankce, jestli jejich politická moc je tak silná, aby dokázaly donutit Putina nebo ten politický režim k učinění nějakých ústupků, nevím. Možné to samozřejmě je, v Británii se něco takového stalo v roce 1215, tak předpokládejme, že když to dokázali britští baroni v roce 1215, že by to třeba mohli dokázat i ruští oligarchové v roce 2021. Ale pokud se jim to povede, no, tak budeme mít Rusko ve stavu Anglie v roce 1215, ona to stejně nebude žádná výhra. -Děkuju za odpověď. -Dobrý večer, pokud se nikdo nehlásí, tak nevím jestli moje slova budou závěrečná, nebo to někdo poopraví. Přednáška byla úžasná. Děkuji. Úžasná děkujeme. A já na závěr možná bych řekla, že když jste zmínil, že oni to mají v genech ten vděk, který si ví, že já ospravedlňuji se, ale možná budu trošku hovořit československy, že to mají v genech ten vděk, který si vyžadují a že sedm generací nějak to trvá, než to v těch genech pomine a my víme, že dá se změnit výchova, dá se změnit společnost, ale geny se nedají změnit. Tak jsem z toho celkem pesimistická, že ti Rusové jsou opravdu skutečně nebezpeční, jestli se máme odstěhovat na Venuši a nechat je tu na zemi? Já už mám, přednáška byla úžasná, a já úplně mám strach z těch Rusů od této chvíle, od této přednášky. -Tak to mě mrzí. -I když jsem ve své podstatě optimistka, tak děkuji za nějakou odpověď. Možná pesimističtější než jsem řekla. -Jestli jsem ve vás vyvolal až takovéhle pocity, tak to se omlouvám to nemělo být samozřejmě cílem. Ale víte, já bych tomu s těmi geny upřímně řečeno, nevěřil. Já si myslím, že to je mimořádně hloupá rétorická figura, kterou Putin a spol používají, protože něco takového se skutečně do žádné genetické výbavy v tom biologickém slova smyslu propsat nemůže. Je to přesně to v oblasti výchovy v oblasti vzdělávání. Tam se podařilo za posledních zhruba Vlastně v Rusku vyrostla nová generace dětí, které nikdy neměly možnost dostat se k nebo dostat se ve škole, takhle to řeknu, protože na internetu třeba zatím pořád tu možnost mají někde v soukromí v domácnosti, ale dostat se ve škole k materiálům, které by je nutily kriticky přemýšlet, ať už o minulosti nebo budoucnosti, případně přítomnosti, a to je něco, co samozřejmě žádné společnosti jaksi z dlouhodobého hlediska neprospívá, čili v tomhle ohledu si myslím, že váš případný pesimismus je na místě, ale jinak pokud jde o ty genetické záležitosti, tak myslím si, že tam zase tohohle toho bych se nebál, takhle to řeknu. -Dobrý večer. Já si chci zeptat, jak vidíte ruskou pozici v trojúhelníku indicko-rusko-čínských vztahů, kdy můžeme vidět, že Indie, Rusko uzavřely minulý rok smlouvu o vojenské spolupráci, ale zároveň můžeme vidět tu čínsko-indickou rivalitu, která do budoucna bude nejspíše jenom růst, tak jak to vidíte. -Děkuju za tuhletu otázku. Já jsem vlastně končil to svoje expozé poukazem na Čínu, že nesmíme jaksi ztratit ze zřetele Čínu. Indie další strašně důležitý aktér, který se vynořuje a který bude promlouvat do mezinárodních vztahů v jedenadvacátém století se stále stoupající intenzitou. Já bych ten trojúhelník, o kterém jste mluvil, já bych z něj udělal prostorové těleso. Já bych z něj udělal jehlan, ještě bych tam přidal Spojené státy. Je úplně jedno, kdo bude na kterém vrcholu, to je fuk. Ale představte si prostorové těleso. Rusko Čína, Indie, Spojené státy a teďka zjistíte, jakým způsobem oni k sobě mají vybudované vztahy a zjistíte, že tam není nikdo, kdo by měl dobré vztahy s úplně všemi těmi ostatními, vždycky tam je nějaký vztah, který je konfliktně. Když bysme do toho dali časovou dimenzi, tak zjistíme, že ta konfliktnost se nám mění v čase po roce 69 začaly velice výrazným způsobem zlepšovat vztahy mezi Spojenými státy a Čínou naopak byly naprosto šílené vztahy mezi Čínou a Sovětským svazem, které do roku 69 byly teoreticky úplně bezproblémové. Indie lavírovala tak někde mezi, protože s Čínou byla ve válce, se Sověty spolupracovala, a protože spolupracovala se Sověty, ale nikdy se nestala satelitem, tak Američané na ně koukali skrz prsty. Dneska mají nejlepší vztahy Američané s Indi a Rusové s Číňany, to jsou jakoby 2 dvojice. Nicméně, pak to hapruje v tom, že Rusové mají zároveň dobré vztahy s Indií a Indie má špatné vztahy s Čínou a pro změnu Indové mají výborné vztahy s USA a USA mají špatné vztahy, jak s Čínou, tak s Ruskem. Můj odhad je, že Čína i Rusko v mezinárodních vztazích díky tomu, jakým způsobem jsou nastaveny jejich režimy, tak mají limitně velmi malou možnost sehnat nějaké spojence. S Čínou každý obchoduje, ale zároveň se Číny každý bojí, včetně mimochodem Rusů. S Rusama nikdo moc ani neobchoduje a bojí se jich skoro taky všichni. Navíc Rusové jsou tak nerudní, tak nafoukaní, že s nimi se ani nikdo moc jako bavit nechce. Rusko a Čína na sebe v jistém slova smyslu zbili. Jo, jsou tak velcí, že se nemůžou ignorovat, jsou vedle sebe. Ti jedni mají suroviny, ti druzí je chtějí no, tak to nějakým způsobem jaksi pytlíkujou dohromady. Spojené státy přes všechny problémy, které mají přes Trumpa, který vadí půlce a teď Biden, který vadí druhé půlce, si pořád udržují obrovskou vojenskou sílu, obrovskou ekonomickou sílu a neuvěřitelnou atraktivitu svého modelu. Jo, když se vezmeme, když se zpátky George W. Bush, který pohlédnul Putinovi do duše, to byl takový jeliman, až to hezký nebylo. Nicméně, to vůbec neotřáslo ve světě pozicí Spojených států, jakožto vzoru třeba kulturního. Vemte si, pořád jak je populární, americký sportovní soutěže, NBA, NHL, a tak dál. Filmy hudba, a tak dál. To znamená, Amerika pořád je nesmírně atraktivní, Amerika furt má úžasnou schopnost vytvářet koalice. Má koalici s Evropou, má koalici s Japonskem, má stále silnější koalici s Indií, má koalici s Austrálií a s řadou dalších zemí. Podle mého názoru tohle je středně a já doufám i dlouhodobá výhoda, na které se v průběhu jedenadvacátého století nic nestane. Indové, podle mého názoru, se budou snažit, protože mají problém s Čínou, tak se budou snažit hrát roli prostředníka mezi Ruskem a Spojenými státy a myslím, že se jim to může podařit. Koneckonců ve Spojených státech, když se podíváte na práci, řadu amerických think thanků, které se věnují Číně, abych jenom připomněl prezident Obama v roce 2009 byl první americký prezident, který řekl Evropa už nás nezajímá. S Ruskem uděláme reset s Rusama se dohodneme. Náš problém je Čína. Zaznělo poprvý v roce 2009, jsme v roce 2022, dneska už nikdo nepochybuje v USA o tom, že problém je Čína, ale furt se jim jakoby nedaří dohodnout se s tím Ruskem. Američani se budou chtít s Ruskem dohodnout. Můžou k tomu využít Indů, protože si myslím, že v Evropě na tohleto nikdo nemá potenciál. Otázkou je, jaká bude cena. Jo, mezi mocnostma to vždycky funguje tak, že někomu za něco zaplatíte, co bude ten moment, který nastal v tom roce 2001, že Putin vzal telefon zavolal, ono to začalo fungovat. Já se obávám, že velmi snesitelnou akceptovatelnou cenou pro všechny může být Krym. -Putin ho anektoval, porušil mezinárodní právo, zavlekl Evropu do války, je to nespravedlivý, je to amorální, jenže Rusko je velmoc a jestli cena za americko-ruský sblížení a společnej tlak na Čínu bude Krym, tak je to něco, co ty a Američani zaplatěj. Vůbec je to nebude nebude zajímat. Pro Ukrajince to bude strašný. -Dostanou náplast, třeba se dohodnou, že Ukrajina vstoupí do Evropský unie a potečou tam evropský peníze a za čas vstoupí do NATO, a protože mezitím mezi Ruskem a Spojenýma státama nebudou problémy, tak to Rusku nebude vadit. Jo, to je něco, co si umím představit. Já neříkám, že to tak bude, pokud se to stane, tak netvrdím, nemám tušení, kdy by se to mohlo stát. Ale takhle si to umím představit a myslím si, že Indie by v tomhletom mohla hrát velice důležitou roli. Tak jo, dámy a pánové, je poměrně už pozdě, ještě jednou všem děkuju za dotazy, za pozornost. Bylo mi potěšením. Díky a na shledanou.