Psala mi smutné psaní

5.6.2010 00:10 | Přečteno: 1165×

Jan Jílek

Dostal jsem dnes smutný dopis od jedné své klientky. Píše mi o své rodině v malé hanácké vísce, tradicích, příbuzných, co se scházejí z celého světa. Dělá si o ně starosti. Všímá si, že pomalu přechází do jiné generace. I když je ještě mladá, tak je ji líto, že patří jinam. Chápu ji. I já patřím jinam. A byly doby kdy jsem stejně jako ona, seděl v kruhu svých nesčetných sestřenic a málo bratranců. Tedy vlastně jednoho, protože ty další vlastně byli pro mne dost neviditelní. Ono jich tolik nebylo. Pět. Jinak samé holky. Nakonec jsem z celé té četné mužské rodiny zbyl jediný mužský. Patriarcha rodu v 57 letech. Zní to divně. Tak ji rozumím. Té své klientce. Vím jak je smutné se dívat jak jeden za druhým odchází. Nezadržitelně.

Šest máminých bratří dvě sestry, ona tou třetí. Pět tátových bratří, on šestý, čtyři sestry. A nikde nikdo z nich. Dohromady devatenáct lidí, deset na jedné straně, devět na druhé. K tomu čtyři prarodiče. Všichni po smrti. Rozumím ji a nepomohu. Neumím zastavit čas, neumím vrátit mládí. Ani ji ani sobě. Nepsala mi protože chtěla pomoc. Nechtěla jen být sama ze svým smutkem. Také bych chtěl sedět někde se svými příbuznými, rodiči. Sedět v dobách, kdy byli všichni mladí. Oni nejsou naživu, já nejsem mladý. A je nás už jen pět toho jména. Já a moje čtyři dcery. Jinak nikdo. Smutné a pravdivé. Ale rodina jako taková pokračuje, jen jinak ve mě, v mých sestřenicích a v mých dcerách. Budou mít jiné legendy, jiné příběhy a čas přikryje ty příběhy, které jsem slýchal o svých předcích. Slýchal jsem jich dost. Táhly se minimálně víc jak poloviny devatenáctého století.

Takže s mou klientkou cítím, cítím a chtěl bych ji říci, že tohle je život, jednoduše přicházíme na svět malí a mladí. A ať jsme sebevíc malí a mladí, jednou přestaneme být. Stárneme a přesto že se to zdá nesmyslné, najednou na svých rodičích vidíme chátrání, stejně jako moje děti to vidí na mne. Vím jak mě překvapilo, když jsem se jednou tátovi díval na ruce. Měl je jak kovář. Silné, svalnaté. Díval se na jeho pokožku, kterou jsem vždy znal jako hladkou a hebkou a najednou byla vrásčitá. To mu bylo kolem padesáti. Umřel ve věku v kterém sem dnes já. Tehdy mě nejvíc právě překvapila ta vrásčitost na předloktí. Sám na sebe, když se dívám vidím, že nemůžu zakrýt stárnutí.

Snad ani nechci. Není důvod. Nikdy jsem si nechtěl hrát na mladíka. Vzhledem. Vždy mi byli komičtí muži, co si barvili vlasy. Barvili a dopouštěli se stejné chyby jako se dopouštějí stárnoucí ženy, které stále doufají, že obarvené vlasy, namalované oči, zakryjí věk. Na čem mi vždy záleželo a doopravdy záleží je kondice a nemít zbytečně nadváhu. Nemít kondici a mít nadváhu myslím, že ulehčuje stárnutí. Mít kondici sice nedodá mladost, ale kondice umožní dělat věci, které bych jinak už asi si netroufl dělat. Kondice se na rozdíl od vzhledu dá udržet podstatně déle.

Moji mužští příbuzní měli kondici do vysokého věku. Tedy ti, co neumřeli do šedesáti. To byli vlastně dva. Můj táta a jeho bratr Olda. Oba na rakovinu plic. Ti čtyři další se dožili mnohem vyššího věku a poměrně v kondici. Na rozdíl od mého táty, moc nechlastali, sice kouřili, ale ne v míře jako můj táta a strejda Olda. Olda kouřil zvlášť hodně. Taky umřel ve 44 letech na rakovinu plic. Takže bylo docela príma potkávat ty zbylé živé. Bylo to príma protože měli dost humoru a sil. Díky svému přístupu k životu. Myslím, že přístup k životu a životní síly, co kde který životní přístup poskytuje a nebo bere, je rozhodující. I o tom mi psala má klientka. O smutku, co zažívala, když viděla a slyšela o chátrání svých blízkých. Rozuměl jsem jejímu zděšení, když s uvědomila způsob jejich života. Prostě je to tak. Nikdo se nikomu nepostará o zdraví a síly, pokud se nepostará sám.

Jak si tak čtu v poslední době ty nářky, na reformu, systém, vládu, říkám si, co by mi vlastně ta vláda mohla dát?. Dát mi může jen co má. Má jen co dostane. Nic víc. Samosebou utrácí zbytečně. Ale stejně nejde uživit všechny ty „nezaměstnané, co nemohou najít práci.” Tak jako nelze zajistit důchodcům, že budou mít dost peněz, pokud si je nevydělali, nebo nenašetřili. I já patřím do generace, která má „smůlu.” Smůlu v tom, že jsem nezbohatl během života, na všechno jsem měl dost času a najednou věk klepe na dveře a měl bych se bát. Naštěstí se nebojím. Pokud moc nezhloupnu, zřejmě se uživím. Na to co potřebuji mít budu.

Bohužel krátká doba plného blahobytu skončila. Bude to bolet. Mnohé, hlavně ty co pořád čekají na ty co jim kdo dá. Nikdo jim nic nedá a budou se muset postarat, stejně jako se musela postarat generace mých rodičů. Někteří si pokrok představují v plném blahobytu a plýtvání. A bezstarostnosti o tom, co pak přijde. I o tom mi psala mám klientka. O své sestřenici, co si pořídila v cizí zemi dítě, neuvedla otce aby dostávali větší sociální dávku a najednou on ji opustil, odešel a nemá nárok ani na alimenty. Žije Bůh ví kde? Protože bývalé Britské Impérium je obrovské. Má o ni starost. Ta klientka, ten chlap ne. Ani o její sestřenici ani dítě. Inu svoboda a žádné povinnosti. To z hlediska některých mladších je jen pro nás omezené. Chápu ji, kdyby si některá z mých dcer dovolila podobný „luxus„ na který má málokterá žena, dělalo by mi její nezodpovědné chování také starosti. Neviděl bych takové chování jako moudré. I z hlediska budoucího možného, nebo také nemožného blahobytu pro mého vnuka nebo vnučky.

Nepřál bych svým vnukům život ze sociálních dávek, které by na ně pobírala má dcera. nepřál bych svým vnukům nemít tátu. Ani v rodným listě. Nepřál, protože mám za to, že si moji možní vnuci na takový útok svou lidskou integritu nezaslouží. Neměli by rovnou šanci. Matka si chtěla užít, nemít starosti, spoléhá na to že někdo někde něco dá a zařídí a dítě nemá, ani to co by mohlo mít i v mírně ztížených podmínkách. Tedy ztížených v tom smyslu, že se starám sám a ne ti druzí. Byl to skutečně smutný dopis a vyvolal ve mě mnoho pocitů a vzpomínek. Některé byly nepříjemné. Nemám to mé klientce za zlé. Ona neodpovídá za mé pocity a konečně jsem se ji ptal jak ji je? Je jí takhle a mě zase takhle. Ale nakonec aspoň jsem se na svou minulost a mládí podíval i tímhle způsobem. Není to depresivní, jen smutné, že život je o věčném loučení, protože je také neustálém setkávání. Dokud žijeme, setkáváme se a loučíme. I přes tyhle dvě neustále se opakující se situace, loučení ani setkání moc neumíme.

S tím souvisí vzpomínka na dnešní povídání na chatu, kde se mě ptal jeden docela z ženského hlediska pohledný muž, jak to dělám, že mě některé ženy chtějí?. Dal jsem mu jedinou odpověď. Dívám se, které mě chtějí, zkouším, které by mě mohly chtít a nakonec, vždy nějakou objevím. Přitom všem se nebojím odmítnutí. Na odmítnutí ženy se neumírá a odmítnutí není žádná ostuda. I v tom skoro „důchodovém věku.” Trénuji setkávání a loučení každý den. S lidmi, příležitostmi a možnostmi. Jo tomu mládencovi, dvě ženy říkaly, že je pohledný a on je neslyšel a když slyšel, nevěřil. Na jeho místě bych tuhle informaci zcela určitě nepřeslechl a ty dvě o něj se ucházející ženy nepřehlédl. Ani v sedmnácti, ani v jeho třiatřiceti ani ve svých nynějších 57 letech. Příležitosti a zdroje jsou. Jen je vidět.

blog z roku 2007        

Komentáře

[Mrkva]

První! Jinak, tenhle blog mi připomněl pár vět z jedné písničky od Johnnyho Cashe resp. původně Nine Inch Nails):

What have I become?
My sweetest friend
Everyone I know
Goes away in the end

[Jan Jílek]

Vždycky jsem si přál, aby co napíši, něco v někom evokovalo. Třeba písničku.

[MVR]

Jane, pohled na realitu zivota vyvola ruzne pocity, vzpominky. Zeptala jsem se jednou moji casto si stezujici starnouci maminky jak je ten zivot na ho**o, co by na nem zmenila kdyby mohla. Zamyslela se, pak odvetila: "Asi NIC. Mohlo to byt horsi. Prezila jsem bidu valky, tohle preziju taky. Zivot je krasny, at je jaky je, stoji za to zit."

[Dalibor Smolík]

Prezila jsem bidu valky
Neodvažuji se zeptat na věk .. vzhledem k tomu, že maminka zažila válku, to bude obdobné jako u mne ..
Jinak souhlasím, že život stojí za to žít ..

[=^..^= AmigaPower®]

. .. ...že život stojí za to žít hovno ..

[Dalibor Smolík]

Můj známý říkával: "Kde jsou ty časy, kdy to stálo za ho***" a také "Již dnes se máme lépe než zítra"
Nebo také: Kdy bude lépe? Už bylo!
To je samozřejmě legrace. Života si člověk váží teprve, až je starší, když stojí za h***.

[MVR]

Dekuju za Johnna. Nadherne lyrics.

Beneath the stains of time

The feelings disappear

You are someone else

I am still right here

[=^..^= AmigaPower®]

Moje Pet Society na Facebooku

První pokoj kterej jsem vybavil ↑

Greebo u vodnice ↑

Greebo ↑

Greebo vyhulenej leží na posteli (všiměte si klimošky) ↑

Greebo se pere s postavičkou Kozziho ↑

[xkucf03]

Jan Jílek

Dostal jsem dnes smutný dopis od jedné své klientky…

A „klakson troubí“ To není potřeba hlásit – kdo je autorem, poznám už podle titulku.

[Jan Jílek]

Zcela určitě ten blog nečtete.

[xkucf03]

Já teď musím psát, pak to musím poslat a pak teprve bude čas na nějaké čtení

[houska]

Cas nejde vzit zpatky :(

[=^..^= AmigaPower®]

Už sem chtěl kliknout, ale bojim se, že na mně vybafne Láďa Kreyson...

[houska]

vybafne na tebe Lucie :)

[=^..^= AmigaPower®]

Bílá, nebo Vondráčková?

[Dalibor Smolík]

LOL, to mě taky napadlo Já raději Bílou

[=^..^= AmigaPower®]

Věru? Já se jí bojim, ale naštěstí mam sedmdesátky dveře...

[Dalibor Smolík]

+ 1
Přesně tuhle odpověď jsem čekal

[=^..^= AmigaPower®]

...Na to se snad ani nedalo napsat nic jinýho!

BTW: A tu princeznu už pro mně máte?

[Dalibor Smolík]

Když viděla ty příspěvky s fotkou , tak utekla ..
žertuji. Zkusím zjistit, jestli je ještě stále volná

[=^..^= AmigaPower®]

...hele, a fotku třeba nemáte nejdřív?

[belisarivs]

To bys zase utekl ty

[Dalibor Smolík]

Asi tak ..

[=^..^= AmigaPower®]

Já jsem nenáročnej, zvlášť po delším "půstu".

[houska]

enjoy:

[=^..^= AmigaPower®]

To už jsem psal, že před touhle pani mně naštěstí chráněj 70' futra!

[houska]

70'?! ... google mi prozradil ze je to nejakejch 177cm, to by melo stacit :D

... ty jsi se postil asi hodne dlouho vid ;)

[=^..^= AmigaPower®]

Postil jsem se už tři tejdny.

Hele, jak se počítá průměr/poloměr z obvodu, normálně už nemam v paměti ani náznak toho vzorečku.

60' by mně myslíš zachránily?

[houska]

"Znal jsem jednoho, ten vydrzel, nelzu vam, 14 dni! Pak se sice zblaznil, ale vydrzel."

[Dalibor Smolík]

Obvod bych vydělil 6,28

[=^..^= AmigaPower®]

...proč zrovna 6.28?

[Dalibor Smolík]

obvod kruhu je 2*pi*r. 2*pi je 3,14*2 = 6,28 ..Když obvod vydělíme 6,28, vyjde poloměr - nebo špatně počítám? Vrátím se do základky ...

[houska]

a jak na tebe, amigo, vyzyvave kouka ... vid ;)

[=^..^= AmigaPower®]

Musela by mít v ruce jinou kytku, třeba jako tahle pani (navíc, taky ten obleček je víc sexy).

[houska]

vrrr ... a ty rukavice vid ;)

[=^..^= AmigaPower®]

LOL! To má na "důkladnou" osobní prohlídku

[kotyz]

PTD - prohlidka telesnych dutin

[Dalibor Smolík]

Nenáročnej .. to by stačila tahle, ne?

[=^..^= AmigaPower®]

No to teda rozhodně ne, řikal jsem princezna...

[houska]

z princezny je sekana ... nestacila by vevodkyne?

[kotyz]

to ti nepomuze, jak hne sadlem tak tam budes mit garazovy vrata

[kotyz]

bilou Vondrackovou