Portál AbcLinuxu, 19. září 2025 17:26
using JuMP using HiGHS M = [0 8 2; 1 0 5; 1 4 0;;; 0 4 3; 9 0 4; 3 7 0;;; 0 1 2; 5 0 8; 2 2 0] model = Model( HiGHS.Optimizer) x= @variable(model, x[1:3,1:3,1:3] ≥ 0) @constraint(model, diagonal[i=1:3], sum(x[i,i,1:3]) == 0) from_c = @constraint(model, sum(x,dims=1) .== sum(M,dims=1)) to_c = @constraint(model, sum(x,dims=2) .== sum(M,dims=2)) time = @constraint(model, sum(x,dims=3) .== sum(M,dims=3)) @objective(model, Min, sum(x .^2 )) optimize!(model) @show solution_summary(model)
Faktom ale je, že práca s jednotkou je prirodzenejšia a hlavne nám to skracuje kód.Jestli je indexování pole od jedničky přirozenější je asi subjektivní, ale o tom, že to zkracuje kód bych dost pochyboval. Implementoval jsem relativně dost algoritmů pro práci s vícerozměrnými poli paralelně v Matlabu a Pythonu a v Matlabu furt někde honím jedničku.
Já bych neřekl, že nové jazyky jsou variací na Céčko.Ale jsou. Bud je to assembler s trochou syntaktickeho cukru (proc asi je "unsafe" v Rustu), nebo n-ta varianta LISPu. Ostatni inovativni pristupy se moc neuchytily, nebo je odval cas (treba Algol, nebo "pictures" v COBOLu a PL/1)...
Chapel ale umožňuje explicitně zvolit jakoukoli dolní mez pole.To umí i Fortran, ale nijak extrémně užitečné mi to nepřijde. Napadá mě třeba symetrický index kolem nuly (nějaké FFT třeba) nebo snaha sladit zápis matematiky (např. při použití nějakých konkrétních polynomů). Ale spíš je v tom pak akorát bordel. Zas si ale člověk může změnit výchozí spodní mez z jedničky na nulu, takže je to vlastně fajn...
array[18..120]Uzasny. Takze ti to rozbijou lidi soudem uznani za zletile, podobne az se nejaka baba dozije 120 (coz s rostouci delkou doziti muze klidne nastat, rekord je neco okolo 115).
Takový kód je přehlednější.To je asi otázka názoru. Hlavně bude záležet na tom kdo a jak ten kód píše. A protože znám své kolegy, mám raději jazyky, které neumožňují být příliš kreativní... Tu motivaci ale pochopitelně chápu, ale jak píšete víše:
...Je to mapování n-tice hodnot na výslednou hodnotu. Funkce to dělá algoritmem, pole to dělá tabulkou hodnot - jinak je to to samé...Pro mě je indexování pole jakási low-level operace, pokud potřebuji nestandardní index, volím raději funkci. Ono u možnosti měnit spodní mez nemusíte chtít skončit. Třeba byste rád index, který se neinkrementuje o jedničku, či není lineární, motivace by se asi našla. Ale nemám pochopitelně nic proti tomu, aby to jazyk podporoval, zejména pokud to jeho uživatelé využívají.
V tom, že je potřeba špatným programátorům přistřihnout křídla, máte samozřejmě pravdu. Je třeba se přizpůsobit té které situaci.To se bohužel snadněji řekne, než udělá... Se zbytkem pochopitelně souhlasím snad jen s poznámkou, že řídká pole sice obsahují hromady nul, ale obsahují je, tzn. není to ekvivalentní poli, které ten index nemá vůbec (viz ten příklad sudých indexů). Sice netuším, jak jsou interně implementována, ale nějaký overhead tam bude muset být. Pokud jde o ta asociativní pole, tak přesně ta jsou podle mého názoru vhodná pro zobrazení/mapování netriviálních indexů. Pole jako taková mají podle mě uplatnění především tam, kde provádíte nějaké náročné operace na větším množství dat, kde – přesně, jak píšete – využijete s výhodou možnosti paralelizace. Alespoň tak to mám já. Pole je hromada dat, kterou je třeba zpracovat a index je více méně podružný, pro data, kde má index nějaký význam používám asociativní datové typy.
Chapel ale umožňuje explicitně zvolit jakoukoli dolní mez pole.Pascal také, ale lidé se do něj moc nehrnou. To je škoda, odnaučili by se dělat spoustu blbostí
A co se C týče:
19.7. 12:23
int array[201]={0}, *teplota=&array[100];
Tiskni
Sdílej:
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.