Portál AbcLinuxu, 14. května 2025 00:21
Minulý týden jsem po dlouhé době měl celý týden volno. To u mě nebývá moc zvykem, ale byl jsem u zubaře a zákrok, co mi dělal si vyžádal klid, tak jsem jej strávil u Pc. Pořídil jsem jsem si nový modem od Eurotelu. Sice starý chodil jak na BSD, tak na Linuxu, což nový zatím chodí jen na Arch Linux. To že jsem ho zprovoznil je velká zásluha lidí odsud z Abíčka. Hlavne Kozziho. za jehož pomoc mu ještě jednou děkuji.
Takže stále pátrám jak jej zprovoznit ještě na BSD, ale jak zatím se ukazuje, po dlouhodobém pátrání na netu, je problém asi v v rozdílném čipu, takže než někdo dopíše k tomu ovladač zřejmě chodit na BSD nebude. Je mi to trochu líto. Raději bych si na notebook dal OpenBSD. Nu což, aspoň, že chodí na Linuxu. Modem jsem si beztak pořídil k notebooku. Vzal jsem si modem místo karty, protože, když vypadne Wifi můžu jej připojit k pc.
Byl to dobrý týden. Jak jsem hledal a pokoušel se modem připojit, pročetl jsem spoustu konferencí. Zjistil jsem že je tam i spousta užitečných příkazů do konsole. Objevil jsem polozapomenuté věci, navázal jsem různé kontakty.
Trochu mi to připomenulo časy před více než dvaceti lety, kdy jsem začal díky svému příteli Luterovi do jednoho takového "ilegálního" rodinného katolického společenství v Děčíně chodit. Tam jsem se setkával s lidmi nejrůznějšího vzdělání, zaměření, kteří mi poskytli mnohé znalosti a vědomosti, jež jsem v tehdejším vzdělávacím systému postrádal. Většinou to byli lidé z vysokoškolským vzděláním, hodně svobodomyslní. Lidé, jež si nehodlali dát předepisovat režimem v co smějí věřit. Naprosto nehodlali konzumovat komunistické "pravdy". Byly to dobré časy. Tedy to setkávání. Jinak ty komunistické za moc nestály. Vlastně ony nestály za nic, ale byli jsme mladí, tak jsme to snášeli.
Nedělali jsem žádnou ilegální činnost. To ne. Ale jen jsme si tak svobodně žili, mysleli jsme po svém, a nespolupracovali jsme s režimem. Tam jsem si skutečně užil svobodného myšlení, mravní výchovy, kterou několik skutečně zralých jedinců bylo schopno poskytnout. Navíc jsme se tak scházeli i na evangelické faře. Bylo tam ekumenické otevřené společenství. Věděli jsme o těch co byli nastrčeni STB a nebrali jsem je mezi sebe.
Také jsem v tomto spoleenství potkal skutečné hrdiny. Jedním z nich byl biskup Karel Otčenášek, který byl vysvěcen jako jeden z nejmladších biskupů, a po vysvěcení jej komunisté v padesátých letech zavřeli na doživotí. Myslím. Odseděl dvanáct let. Odseděl a stejně jej komunisté nezlomili. Sice jej podle tehdejších zákonů po propuštění nenechali hned pracovat jako duchovního pastýře, natož aby ho uznali jako biskupa. Ale nic jim to nebylo platné. Ten člověk se nepokořil. A takových tam bylo víc. Nechtěli revoluci, chtěli jen svobodně vyznávat svoji víru. Tím byli strašně nebezpeční. Otec biskup, byl dlouhá leta v Trmicích. Trmice byly takovou vyhlášenou cikánskou čtvrťí v Ústí na Labem. Jako farnost z komunistického hlediska nic moc, ale pro nás takový malý Řím.
Také na to jsem minulý týden vzpomínal, když v jedné diskusi jeden diskutující řekl, že se jako generace z těch totalitních sraček nevyhrabeme. Nevím koho měl na mysli a za koho mluvil. Za mě a za ty, co jsem znal a znám zcela určitě ne. Nebyli jsme prostě sami, bylo nás dost, co si mysleli, že když do strany nevstoupí, tak se nic zvlášť hrozného nestane. A nestalo se.
Samozřejmě persekuce byla, ale o život nešlo. A ti z těch 1 800 000 členů komunistické strany, z nichž většina údajně do ni vstoupila aby buď jejich děti mohli studovat, jak říkali. A nebo aby ji rozložili zevnitř, tedy to zase říkali jiní. Ti se buď stydí a nebo vymlouvají. Jednoduše se stydí, že byli předposraní. Báli se ještě dřív než se vůbec něco stalo. Nebo chtěli výhody, které členství v KSČ bezesporu neslo.
Tihle ti lidé se některé z nás se pokoušejí zatáhnout do svého života a přesvědčit nás že se nedalo vlastně nic dělat, že jsme kolaborovali s nimi.
Těm musím říci. Bylo by to pro některé z vás jistě úlevné, kdybychom přijali vaši interpretaci.Ale nejeli jsme v tom s vámi, nežili jsme ve vašich sračkách, a nenechali jsme si komunisty předepisovat co si smíme myslet, čemu smíme věřit a jak se máme vzdělávat a jak vychovávat svoje děti.
Byli jsem to my bezpartijní, co jsme se zcela obyčejně lidsky scházeli, abychom si povídali, učili se se jeden od druhéh. Učili se nejen vědomostem, ale i solidaritě. Byli my, různí lidé, v různých komunitách. A nehodlali jsme se na takové samozřejmé věci těch soudruhů, na rozdíl od těch komunistů ptát jestli smíme nebo ne.
Komunity kolem svazu invalidů, komunity kolem oddílů jógy, komunity kolem Církví. Tam všude jsme byli my lidé, co svobodně mysleli, svobodně žili. Pouze nešli do přímého střetu s komunistickou mocí. Nebyli jsme členy strany a nezadali jsme si. Někteří y nás kvůli tomu měli potíže. Oni i jejich děti a jejich přátelé. Ale byli jsme svobodní ve svém rozhodnutí, a svoboda z a čisté svědomí z mého i jejich hlediska je víc než výhody.
Prostě to šlo. Chápu ty co naletěli, chápu ty co se báli, chápu ty, kteří jim věřili a věřili komunismu jako takovému. A nesoudím je. Ale ti co tvrdí, že to jinak nešlo prostě lžou. Sobě i druhým. Konečně, když padl komunismus ti všichni komunistickou stranu opustili. Z 1 8000 000 jich zbylo z bídou 100 000. Těch skalních. Skoro dva milionu členů je hodně, ale není to celá generace. Takže za mě mluvit nemohou. Ať mluví jak žili oni, v jakých sračkách, ale mě ať do toho netahají.
Já měl svoje hříchy, svoje selhání a svoje lži. Ale rozhodně jiného druhu. A také jsem si je musel řešit. Jen tím komunistou jsem se nestal. I přesto, že mi to dvakrát nabízeli. Svoboda mi byla milejší.
Tiskni
Sdílej:
To u mě nebývá moc zvykem, ale byl jsem u zubaře a zákrok, co mi dělal si vyžádal klid, tak jsem jej strávil u Pc.Klid a PC? Jeden by řekl, že to málokdy může jít dohromady
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
12.6.2006 16:01
