Portál AbcLinuxu, 6. května 2025 15:25
...vždycky mě zaráží, že lásky mé si vůbec něco vyzvednou...
16.5.2010 01:30
| Přečteno: 1003×
Na schůzku ze slečnou Klevisovou z Cosmopolitanu jsem dorazil včas a neoholený. Lenost mě přemohla, protože jsem od rána od devítí makal na scénáři s Ivanou. Dokončili jsme ho a musím říci, že to je díl na kterém mi asi nejvíc záleží. Je v něm nejvíc mých autobiografických prvku. Při psaní mi probíhaly hlavou všechny možné filmy vzpomínek. Cítil jsem se skvěle a znovu jsem se bez námahy vrátil do těch dob, před víc jak dvaceti lety.
Ale vrátím se ke slečně Klevisové, příjemná pohledná dáma kolem třicítky, ani nevypadala, že je z časopisu pro ženy. Ptala se důvtipně, takže jsem ji daroval svou bílou knihu „Svobodní v bolesti.” a ukázal ji Lidé a manipulace a dal ji souhlas z toho čerpat, pokud bude citovat zdroj. Prozíravě jsem vzal sebou Macbook a ukázal ji co bylo potřeba. Redakce tohoto ženského časopisu, prý nefeministického mi věnovala i oběd. Slečna Klevisová se netvářila nijak překvapeně, když jsem ji tak mezi řečí informoval i o jiných aktivitách. Brala to jako samozřejmost. Stylem: „Hledala jsem odborníka, našla jsem ho a bylo by divný, kdyby to byla nějaká nula.” Takový byl její postoj. Ptal jsem se ji jak na mě přišla. Prý přes můj web.
Líbil se ji web svou jednoduchostí, přehledností i obsahem. Potěšilo mě její mínění. Takže jsme si popovídali na téma „Život s člověkem, co má stále pravdu.” Řekl jsem názor na tuhle záležitost, ona si můj názor vyslechla, zeptala se zda opravdu smí citovat z mé knihy a webu. Kývl jsem na souhlas pod podmínkou, že uvede zdroj. Snědl jsem bezproblémově celou pizzu. Vidličkou a nožem, nenapodobil jsem dvě Američanky, co ji onehdy do sebe ládovaly bez jakýchkoliv zábran rukama. Obě byly tlustý. Rozloučili jsme se, stopnul jsem si tramvaj a pádil se sborem vracejících se středoškoláků a řešících nahlas své školní a životní úspěchy domů.
Práce jak na kostele. Včera mi volal kamarád Pavel Ždárský, který chce abych příští týden vystoupil na nějakém pořadu pro rodiče a měl pro ně něco jako přednášku. Slíbil jsem. Ekonomická krize a já se skoro nezastavím. Do poloviny února musíme s Ivanou odevzdat scénář ke komunikačnímu programu, abych mohli souběžně se závislostí točit. Dřina, ale tenhle kolotoč mám svým způsobem rád.
Tak si tak v hlavě přehrávám způsob jakým budu provozovat onen komunikační pořad. Včera jsem si k němu udělal několik bodů, napadly mě některé triky, co se dají použít aby na jednu stranu zůstal seriozním pořadem a na druhou měl prvky přitažlivost, koukatelnosti. Hnusných věcí je v televizi dost a dost. Jakmile se jeden dostane do vleku svých představ o tom co ještě chce udělat, dokázat, nezastaví se. Nakonec nebudu se tvářit, že chci všechno nechat být a nedělat nic. Líný jsem, ale tohle mě těší. Představovat si jak onen pořad bude probíhat, jestli herci budou dost ochotní spolupracovat, s čím přijdou i oni.
Jo jo, nikdy mě nenapadlo, že to vezme tenhle směr. Napřed jedno vystoupení v „Rodina a já.” Potom je to jak valící se kameny. Škoda že Rolling Stones už mají patent na ty šutry. Jinak mimo některých jejich hitů, jako je „Get now, Lady Jane” a ještě několika dalších mě jejich bigbít natolik nezaujal. Byli jiní, pro mne lepší. Sice nevydrželi tak dlouho, ale pro mne „Kings, Doors” a další z té doby byli zajímavější. Beatles jsou mimo soutěž a diskusi, ty jsou zcela bezkonkurenční. Jinak jsem objevil docela zajímavý web Tady a zjistil jsem, že je tam možné najít kde co. Muzika ze šedesátych let bezproblémově. Tuhle jsem si po dlouhé době poslechl od Rottrové „Kůň bílý.” To ještě Maruška byla mladá, krásná a soulově dynamická. Zpívala ten rock soul skvěle.
V souvislosti s tím jak jsme začali s Ivanou psát další řadu Závislostí a jak mi začal běžet ten film vzpomínek na mládí, jsem si také vzpomněl na písničku od Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. „Jsem jako nádraží” a hlavou mi několik dní běžel na střídačku dvě sloky textu a zpíval jsem si v duchu i nahlas. Jsem jako nádraží, co zakrývá se každou novou soupravou, vy slečno s bagáží vy dozajista také nejste tou pravou. Nebo ještě jedna sloka, která mě bůhví proč dojímá nejvíc. Jsem jako nádraží a pro vzpomínky úschovnu mám bezednou, vždycky mě zaráží, že lásky mé si vůbec něco vyzvednou. Uhlíř není bůhvíjaký zpěvák, ale tuhle písničku i po letech můžu. Krásná, lehce dojímavá a neotřelá. Text Svěrákův skutečně skvělý. Jinak ji můžete najít na tomhle odkazu. Tady
Za chvíli vyrazím na skupinu. Vlastně, tahle práce mě přivedla k tomu všemu čím se hodně zabývám v poslední době. Občas asi se musí hodně stát aby si člověk mohl vychutnat něco s čím vůbec nepočítal. Asi bych nechtěl jít pracovat do televize, nebo novin s tím, že vystuduji žurnalistiku, nebo scenaristiku. Stejně jako bych nechtěl dělat psychoterapii bez životních zkušeností. Vyhovuje mi, že jsem se k některým věcem dostal později.
Prožil jsem si svoje a dnes, když s Ivanou píši scénu o seznamování, úplně vidím to děvče na zastávce Hlavního nádraží, jak si mě prohlíží, pak zívne a já ji říkám „Jen mě nespolkněte, jsem těžko stravitelný.” Ona se usměje a říká. „Jo tyhle materiály co máte na sobě se těžko tráví.” Slovo dalo slovo a druhý den mě přišla navštívit domů. Přesto, že měla známost, měla se vdávat, byla zvědavá na chlapa, co ji cestou dal najevo, že ne materiály, ale o sám je dost těžko stravitelný. Rád na ni vzpomínám, jak se smála, když jsem stál na svém balkonku směrem na ulici a díval se jak přichází. Soňa se jmenovala.
Pozval jsem ji cestou z Podmokel na Kamenickou v Děčíně, ukázal jsem ji z autobusu kde bydlím a ona se smála a říkala: „Tak zítra.” A jsem říkal. „Jasně zítra, po páté hodině jsem doma.” A druhý den skutečně přišla. Slušné, ale zvědavé děvče. Konečně, slušných děvčat jsem se držel celoživotně. Vždycky mě slušná děvčata náramně překvapovala. V posteli i jinak. Málokterý chlap mi věřil, že je to takhle jednoduché. Každou jsem pozval domu, a většina z nich přišla. Prostě mi věřily, že jim ode mne nic hrozného nehrozí. Všem bylo jasné, že nejsem světec a málokteré vadilo, že nejsem světec. ...vždycky mě zaráží, že lásky mé si vůbec něco vyzvednou. To jsem já..
Blog z roku 2009
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
16.5.2010 05:26
Sunfire
Re: ...vždycky mě zaráží, že lásky mé si vůbec něco vyzvednou...
16.5.2010 09:46
Marcela
| Praha
Re: ...vždycky mě zaráží, že lásky mé si vůbec něco vyzvednou...
16.5.2010 13:27
akomano | skóre: 16
| blog:
Došiel čaj v kávomate
| Malacky
Re: ...vždycky mě zaráží, že lásky mé si vůbec něco vyzvednou...
Založit nové vlákno •
Nahoru
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
. Je nádherná.
. Kdyžtak si na chvíli sundejte azbestovou kazajku, třeba to pomůže.
Možná, kdybyste si muziku pustil trochu víc do duše, méně byste prožíval své neustálé rejpání do všech zde na tomto fóru, především tedy do pana Jílka a lidi kolem něj. Možná by se dostavila úleva. Minimálně pro okolí 
