Portál AbcLinuxu, 2. května 2025 11:08
Psí den a antikvariát
26.3.2011 21:55
| Přečteno: 930×
| poslední úprava: 27.3.2011 12:17
Našel jsem ze svého hlediska v antikvariátu poklad. Poklad jménem „Na vlnách odvahy a dobrodružství.” Otakar Batlička je autorem. Už jako kluk jsem se seznámil z jeho povídkami, dnes by se dalo říci blogy, Autor, jako kluk utekl z domova a co to bylo zač, dokumentuje pozdrav z Argentiny, který zaslal domu coby čtrnáctiletý. nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně, Ota. No jak by neměl kluk jako já číst takovéhleho autora. Poprvé jsem se s ním setkal v časopisech z první republiky, jako byl „Mladý hlasatel,” Nebo „Junák,” které mi zapůjčovali rodiče mých spolužáků.
Byl to náramný rozdíl číst tyhle časopisy z třicátých a čtyřicátých let začátkem šedesátých let minulého století. Najednou se vynořil zcela jiný svět, svět skutečného dobrodružství, skutečných cestovatelů, kteří s volně toulali po světě a nebyli považováni bolševickou propagandou za hajzly, kteří opustili socialistický ráj tím, že někde jinde žijí a pracuji jsou zaprodanci buržoazie. Musíme si uvědomit, že teprve v roce 1965 se přestala hlídat Pohraniční stráž, hranice se zeměmi, takzvaného socialistického tábora. Pro nás jako kluky vyprávění, že se někdo sebral, odjel do Argentiny, toulal se po světě a vrátil se, byl dokonce i tak považován za slušného člověka, bylo dost nezvyklé. Naši rodiče, už té svobody moc nezažili. Také si těžko uměli představit, že se seberou a někam jedou. Většinou to byla generace dvacátých let, kteří už v letech kdy byla válka, se nikam nic moc nepodívali, protože buď byli drženi v Protektorátu, nebo nasazeni v Německu.
Údiv, který jsem projevil dotazem, „Jak to že Batličku nezavřeli, když se ve dvacátých letech vrátil domu, do Československa,” byl typický pro tehdejší děti. Rozdíl v obsahu časopisu, způsob psaní, myšlení autorů, byl krutě velký ve prospěch těch předválečných časopisů. Dnes, když o tom píši, tak ona vzdálenost let byla mnohem menší, než je třeba vzdálenost k sedmdesátým letům. Pro moje děti jsou to „celá staletí.” pro mne zcela nedávno. Tak jsme my děti tehdy také ty třicátá léta vnímali. Ale ještě nebyl až tak velký technologický rozdíl mezi šedesátými a třicátými lety, jako je dnes.
Otakar Batlička zemřel relativně mladý. Jako odbojář za druhé světové války, kde byl radiotelegrafistou v organizaci „Obrana národa.” Zemřel jako jeden z těch tisíců, co zachránili spolu se zahraničními československými vojáky čest národa. Zemřel na útěku z koncentračního tábora. Chlap každým coulem. Takže jsem rád, že jsem objevil jeho knihu, která by se dala nazvat dnešním jazykem, knihou blogů z Batličkova života. Jsou čtivé, jsou krátké a jsou sdělné právě tím, jak přesně a přirozeně popisují lidi a mravy tehdejší doby. Navíc v nich zcela záměrně vždy vítězí dobro nad zlem.
Měl jsem v dětství a mládí kliku, že jsem potkal docela dost lidí, kteří buď byli v zahraniční armádě, podobně jako moji dva strejdové, nebo nasazeni v Německu, případně zavřeni v komunistických lágrech. Ti lidé se vyznali a koncem šedesátých let, kdy se už nebáli mluvit o svých zkušenostech nám otevírali oči. Jedna věc je slyšet něco v náznaku doma, druhá, kdy ti lidé opravdu otevřeli stavidla výmluvnosti. Zírali jsme. A pak po chvíli, kdy to vypadalo, že by se mohli vrátit dobré časy jsem viděl kolony tanků, které pozvaly bolševický svině aby jim pomohly udržet jejich koryta a moc.
Jo nesleduji dnes dětské časopisy. Děti jsou dospělé a vnuk ještě dětské časopisy nečte, ale na ty předválečné, ale i válečné vzpomínám rád. Jistě, dnes bych si v nich asi nepočetl, maximálně toho Batličku a možná trochu Foglara. S tím jsem se vlastně také seznámil přes tyhle časopisy. Nepočetl, ale přál bych svým dětem a jejich dětem stejnou kvalitu, které ty časopisy měli.
Pro mnohé dnes asi byli moc vlastenecké, vlastenectví se už nenosí, ale byly tam dobré povídky, hezké obrázky a kresby. Z toho důvodu jsem miloval právě knihy z první republiky. Byly krásně vypravené, s bezvadnými kresbami, jak jsem koukal, dnes se k tomu opět vracíme, už se více dbá na určitý realismus, který je pro děti myslím poměrně důležitý, než na umělecký projev. V dětství a mládí jsem třeba nikdy moc nemusel Jiřího Trnku. Když si vzpomenu na jeho ilustrace „Špalíčku.” Mám z nich depresivní pocit. Snad až při „Fimfárum” od Wericha jsem ho vzal na milost. Jistě, Trnka byl velký umělec, ale na mě moc depresivní.
Dobrodružné knihy z první republiky s ilustracemi Buriana a dalšími, mě očarovaly. I proto si v nich rád v antikvariátu listuji. Velká písmena, realistické obrázky, možná někdo řekne kýčovité, ale pro mne krásně přehledné. Pokud malíř maloval plachetnici, byla věrně a podrobně nakreslena. Obrázky byly na lepší úrovni než černobílá fotografie. Takže jsem znal uniformy různých armád, barvy, výzbroj atd. Námořnické uniformy, plachetnice, bitevní lodi, vše v reálu. Barevný svět, nebo kresby.
V dobách kdy jsem četl „Tarzana pána Opů,” jsem jako sportovec, byl okouzlen kresbami, které všech těch patnáct dílů, co jsem měl k dispozici bylo obdařeno. Pro ty svalnatý chlapy, co mi děsně imponovali. Když jsem po roce 1990 pro svou nejstarší dceru kupoval znovu vycházejícího Tarzana, byl jsem zklamán kresbami. Já je měl úplně jinak zafixované. Ve zcela jiné kvalitě si po třiceti letech pamatoval.
Jo, co vyvolá jedna návštěva antikvariátu. Tam a nebo v jiném knihkuopectví, vždy duševně vorazím. Včera jsem zakoupil od Roberta Wrighta „Morální zvíře.” A od pánů Steven D. Lewitt a Stephen J. Dubner pokračování „Freakonomics„ „Super freakonomics.” V tomhle směru jsem měl docela dobrý týden. Náramně si u takových knížek odpočinu. Hlavně od klientek, jaké jsem měl dnes. Dvě klientky dopoledne za sebou a měl jsem pocit, že jsem vyložil vagon uhlí. Jedna se mě přišla zeptat jestli se má rozvést, druhá jak přestat pít. Včera byla ještě nalitá.
Ta co se přišla zeptat jestli se má rozvést, navíc by si povídala ještě dlouho. Musel jsem ji upozornit, že skutečně končíme. Chápu ji. Na jejím místě bych toho také měl dost. Ale nějak nemám patent na to abych lidem určoval jestli mají být svobodní, či ve svazku manželském. Nejvíc se mi líbila její poznámka, že to asi těžko budu chápat, ale ona má muže o šestnáct let staršího. Ujistil jsem ji, že ji chápu. konečně mám partnerku o dvacet čtyři let mladší. Tohle sdělení ji uklidnilo snad nejvíc.
Druhá dáma, co byla včera ještě nalitá, mě nejvíc pobavila tím, jak se pochválila za to, že ke mě dorazila. Na začátek jsem ji její nadšení nebral, ale zřejmě má skepse byla viditelná, protože prohlásila, že mi ukáže, jestli kecá. Nevydržel sem a poznamenal jsem, že si na to divadlo koupím lístek do první řady.
Navíc přišla i s čoklem. Prý by se fenka bála sama doma. Mám psy rád, ale nevím proč by mi je klienti měli vodit domů, takže čoklíka jsem vypakoval na balkon. A aby to nebylo všechno, cestoval jsem v tramvaji, když jsem jel za Ritou se dvěma dalšími čoklíky. Kluk tak dvanáct měl na klíně jezevčíka a dáma přes uličku naproti v tašce pudla, fenku. Jezevčík se chtěl družit, čubka nechtěla, a bylo hlučno v tramvaji, nakonec asi o tři stanice dál kluk vystoupil. Pak bylo ticho. K tomu všemu jsem měl tedy dnes ještě psí den. Doslova.
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
27.3.2011 10:04
gtz | skóre: 27
| blog:
gtz
| Brno
Re: Psí den a antikvariát
27.3.2011 10:53
sad
Re: Psí den a antikvariát
27.3.2011 23:19
Marcela*
| Praha
Re: Psí den a antikvariát
Založit nové vlákno •
Nahoru
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
27.3.2011 12:04
=^..^= AmigaPower® | skóre: 30
| blog: BLB
| Praha
27.3.2011 10:04
27.3.2011 22:35