Portál AbcLinuxu, 2. května 2025 17:32
this
se předává vždy, a efektivně tak trvale zabírá jeden registr procesoru. Vyhledání takové skoro globální proměnné v instanci nejvyššího nadřízeného objektu pak vždy bude komplikovanější, než prostá reference na pevné místo v paměti. A to i přes optimalizované ukládání mezivýsledků.
Takže vlastně vše kromě programování ve strojovém kódu je zde pouze pro pohodlí programátora, pro přenositelnost a znovupoužitelnost.
V objektovém přístupu bývají proměnné zabalené do struktur (objektů) a třebaže programátor úzkostlivě předává objekt přes parametry, tak na zásobníku nebude nic než ukazatel, takže až se funkce nakonec rozhodne přistoupit k proměnné, tak se krásný lokální ukazatel na zásobníku dereferencuje na globální proměnnou, která v keši nebude.
A stejně to dopadne i při neobjektovém paradigmatu, kdy nakonec programátor rezignuje na předávání každé proměnné argumentem (protože počet argumentů by vzrostl na nezvladatelný počet) a prostě je zabalí do struktury a bude předávat jen ukazatel na ni.
Jistě že dnešní překladače jsou jinde. Ale ty optimalizace jsou povětšinou jen lokální. Je jich moc. To ano. Ale stále jsou lokálního charakteru (tuhle funkci má smysl inlinovat, tady ušetřit tail-call, tuhle opakující se dereferenci lze nakešovat, tahle proměnná je ve skutečnosti konstanta, tahle podmínka nikdy nebude splněna). Představa, že překladač převede dereferenci objektu v desáté úrovni zanoření na globální proměnnou, „aby se zbytěčně netahaly ukazatele přes zásobník“, je naivní.
Complex
) je ale stejně interně uložena jako struktura s ukazateli, takže na zásobník se většinou uloží pouze pár odkazů do haldy.
Přímý odkaz na zásobník volajícího podprogramu je sice možný, ale aby fungoval, musí být funkce volaná vždy stejnou volací sekvencí funkcí mezí, a funkce musí být funkce statická (exportovaná funkce může být použita v předem neznámém kontextu, kde by tato přímá reference nefungovala). Nejsem si jist, zda to některý optimalizátor umí. Ve všech ostatních případech se musíte spolehnout buď na předaný ukazatel (jeden registr trvale obsazený), nebo na ukazatel zásobníkového rámce (frame pointer; ten sice nezabírá registr, ale každá reference na nadřízenou funkci znamená vystoupání po ukazatelích rámců, tedy jednu položku na zásobníku navíc na každou funkci, a jedno čtení navíc na každý stupeň vynoření).
Chápu, že nerozumíte tomu, že objekt lze celý uložit na zásobník. Takže předání ukazatele do dalšího podprogramu může třeba obsahovat ukazatel na data, která jsou o 10 bajtů dále za vrcholem zásobníku.
K čemu mi bude dobré ukládat na zásobník kopii objektu, když tam můžu chtít vidět data změněná jinde a hlavně měnit data daného objektu, tak aby byla změna vidět i jinde nebo po návratu z funkce?
tangle
), nebo tak, jak se to líbí TeXu (program weave
pro dokumentaci kódu), a dělá drobné záměny.
Statická deklarace polí v TeXu (zdrojový kód) zároveň znamená, že se TeX obejde bez ukazatelů a haldy (angl. heap), tedy bez alloc()
, malloc()
, free()
a jejich režie.
Tiskni
Sdílej:
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.