Portál AbcLinuxu, 6. května 2025 21:51
Slunovrat
25.10.2010 21:24
| Přečteno: 1088×
Přiblížil se opět čas Slunovratu. Pomaloučku se začne den prodlužovat a i když zpočátku zcela nepatrně, najednou si z údivem uvědomím, že den je delší světla je víc. Krátký a dlouhý den hrál v mém životě dlouhou dobu velkou roli. Především u plavby. Jezdil jsem v dobách (na vysvětlenou, plavci u ČSPLO nikdy neřekli, že se plaví, ale jezdí), kdy radary byly zaváděny pomalu a zvolna. Většina starších kapitánů jim příliš nedůvěřovala a navíc mimo horního Labe nebyla trat nikdy natolik přizpůsobena pro práci s radarem. Tedy v době kolem Vánoc kdy je tma nejdelší a světa málo se po proudu jezdilo jen za světla, proti proudu za tmy, ale nebyl to nějaký zvláštní med, přestože rychlost plavidel nebyla nijak zvlášť vysoká.
V létě bylo lépe, vstávalo se kolem čtvrté. To ostatně i v zimě, pokud se jelo proti proudu, ale v létě se vyjíždělo za světla a většinou se za světla zastavovalo. Ráno se vytáhly kotvy a ten kdo netočil, si ještě šel lehnout. Málokdy se jezdilo takzvaně „skrz.” V zimě to bylo podobné. Vstalo se ve čtyři, ale už to bylo obtížnější. Ne všude se dalo jezdit potmě a muselo se svítit, u světel se pomáhalo nasvěcovat, protože vybavení nebylo až takové aby jej jeden člověk byl schopen ovládat sám. Navíc bylo dobré víc očí. Víc očí víc vidí.
V takovém čase si plavci váží každé chvilky denního světla. Pokud svítí měsíc a díky tomu je dostatečně jasná noc, pak je poměrně dobře. Ale to čekání od čtyř hodin na rozednívání se někdy zdálo nekonečné. Stačilo mizerné počasí a najednou si každý uvědomoval jak je řeka úzká, vody málo a zrak slabý. Byly to jednoduše nervy. Ale jet zrána do světla bylo vždy lepší než jet večer tmy. Pod Magdeburgem se dalo jezdit i po proudu potmě,a ale to stejně málokdo dělal. Většinou se dojelo na kotviště a hezky jsme se v zimě vyspali až do světla. Pokud se nejelo na termín. Potom se jede co to jde.
Vnímám, že jsem vlastně i v moderní době po většinu svého života připoutaný ke zkracování a prodlužování dne. Slunovrat jako takový byl a je pro mne důležitý. Víc než třicet let jsem pracoval venku pod širým nebem. Mám pod kůží, to střídání ročních období, krácení a prodlužování dne. Vždy vnímám ten rozdíl ve tmě v listopadu a nebo třeba v lednu. Jako bych fyzicky cítil jak ta tma řídne. Už to není ta hustá neproniknutelná tma listopadová a prosincová, kdy přibývá. Ale tma co se prosvětluje tím že ubývá.
Hodně vnímám důležitost světla na cestách pěšky. Je zajímavé sledovat jak se na jaře den ode dne prodlužuje a od konce června zkracuje. Napřed nepozorovaně o minuty, ale v srpnu už je to o hodinu. V roce 1997 jsem 29 srpna vystoupil v Doveru a vydal se na cestu Británií na sever. O té cestě jsem psal několikrát. Právě mimo jiné to byla zajímavá cesta tím jak se čas světla zkracoval. Musel jsem se tomu přizpůsobovat. Musel jsem se naučit úplně jinak přemýšlet o vzdálenostech. Najednou jsem byl v situaci člověka, jehož životní rytmus určuje především příroda. Bezpečně existovat už není jen rozsvítit a vlastně se nic neděje. Za světla musím najít bezpečné tábořiště, postavit do tmy stan, a pak trávit mnohem více času potmě, než za světla.
Bylo to zvláštní právě tou možností toho delšího času, který jsem strávil ve stanu bud při svíčce četbou a nebo cvičením nějakých mentálních technik a přemýšlením. Uvědomoval jsem si mnohem více než v létě, jak asi kdysi skutečně žili lidé, kteří svítili loučí, nebo měli světlo z otevřeného ohniště. Dlouhá noc a tma v nich pravděpodobně stejně jako ve mě vyvolávala různé duševní stavy. Na pěším putování je právě tohle velmi důležitým aspektem. Samotný člověk ve tmě. Odkázaný sám na sebe. Na svoji odvahu a schopnost nepropadnout panice. Ve tmě se všechna nebezpečí zdají mnohem větší, mnohem bližší než za světla.
Cesta na Gibraltar byla delší, obtížnější než po Británii díky prošlému terénu, ale cesta po Británii na podzim byla zase výraznější právě tou přibývající tmou, mlhami delší samotou ve tmě. Nejen chladem, ale i mnohem větší proměnlivostí počasí. Podzimní vítr v chladné noci je zcela jiného druhu, než vítr v létě. Z psychického hlediska. Je mnohem naléhavější. Na lodi tomu bylo podobně. Paluba v noci má mnohem víc úskalí než ve dne. Pokud se jede a je potřeba něco udělat musí se to udělat potmě aby ti co na palubě pracují neoslnili toho u kormidla a neohrozili bezpečnost celé lodě.
Ve stanu kdy ležím, vítr fučí, je chlad, jsem schovaný v teplém spacáku si vždy uvědomuji tu sílu, jež je kolem mne. Najednou cítím svou omezenost, cítím, že přes všechny své pokusy o naprostou jistotu, vždy jsem ten slabší co se světa týče. Nejsem úplně pánem ani nad svým životem, natož nad přírodou, kterou sice s ostatními lidmi měním, ale stejně ta násilná změna se část otočí proti nám Od chladu a naprosté nepohody vás dělí jen slabé plátno stanu, nepříliš silný plech nebo prkno lodi. V tom stanu to ale cítíte mnohem naléhavěji. I když na řece, kde plují ledy a stojíte zakotveni do doby než zajedete do bezpečí ochranného přístavu jsem ohrožení také vnímal velmi úporně. Ono to ohrožení je navíc zcela reálné.
Zažil jsem několikrát skutečný strach na tak malé řece, kterou Labe v podstatě je. Plovoucí ledy, tma kdy nevidíte, jestli ještě stojíte na kotvách a nebo už sakujete někam do buny, protože neslyšíte, pro ledy narážející na bort, jako normálně skřípění a škrábání špatně držící kotvy. Kotvit v ledech a potmě je vždy, tedy alespoň pro mne byla situace nahánějící strach. Stejně tak stan ve tmě, co se zmítá v poryvech větru a vy doufáte, že váha vašeho těla udrží stan a on neulítne.
Vítr, liják připomíná, že jste v situaci, kdy se musíte jen udržet v suchu a teple. S tím co máte. Zkouší to vaše sebevědomí. A pocit úlevy, když se rozjasní a vy najednou vidíte, že je to sice nepříjemný déšť a vítr, ale jen obyčejný déšť a obyčejný vítr. Zvuk větru ve dne a zvuk větru v noci je zcela rozlišný, stejně tak jako narážení plovoucích ker ne bort ve dne a v noci. Nejsem žádný velký strašpytel, ale tohle velmi rozeznávám a vždy vnímám onen psychický rozdíl mezi tím co je a co není vidět. Prožívání stejných věcí ve dne a stejných věcí v noci je rozdíl jako mezi nebem a dudy.
Není to ochromující děs. Pouze takové, většinou příjemné šimrání strachu po zádech. Sice někdy pravda strach šimrá víc, ale nedrtí. Spíše otužuje. Tak jsem si vlastně v posledních dvou dnech uvědomil co všechno pro mne znamená Slunovrat, Vánoce, světlo, a spoustu jiných pro mne pocitově důležitých věcech.
Na tom rozdílu mezi osamocením na cestě a třeba společností na lodi si uvědomuji důležitost lidského společenství. Strach snáším jinak ve společnosti lidí, než o samotě. Ale obojí jsem potřeboval prožít, abych si uvědomil právě ten rozdíl. Znát jen jedno cítil bych se ochuzen. A zároveň si uvědomuji svou potřebu občasné samoty a pocitu vydanosti živlům, abych mohl skutečně vychutnat lidskou společnost a přítomnost druhých lidí, bezpečí skytající.
Prosinec 2006
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
25.10.2010 21:33
Martin Petr
| Třinec/Praha
Re: Slunovrat
26.10.2010 08:28
MVR
Re: Slunovrat
Založit nové vlákno •
Nahoru
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
). Ale život je holt změna, tak jsem vděčný i za tyhle archivní zápisky, dík.
26.10.2010 01:26
Dalibor Smolík | skóre: 54
| blog: Postrehy_ze_zivota
| 50°5'31.93"N,14°19'35.51"E
25.10.2010 22:36
27.10.2010 13:07
27.10.2010 14:08