Portál AbcLinuxu, 10. května 2025 08:43
tak na kazdom disku vytvorit particiu o trosicka mensiu ako je velkost disku (pre pripadne buduce vymeny vadneho disku), oznacit partisnu ako clen raid ci ako to je a potom v raid manazerovi supnut vsetky tri particie do raid5 .
D.
Doporučuji prostudovat manuálovou stránku k mdadm a k lvm. Tyhle instalátory mají zaprvé extrémně omezené možnosti konfigurace a zadruhé u nich nikdy není jasné, co přesně dělají. (Často něco poměrně nesmyslného.)
RAID5 se dá vytvořit v podstatě dvěma způsoby, buď postaru pomocí mdadm, nebo pomocí nové implementace vestavěné přímo do lvm. (Až to půjde bez problémů přímo s Btrfs, bude to obrovský krok kupředu, ale ještě to bez problémů není...)
Zejména je dobré podívat se na mdadm create, případně na lvm pvcreate, lvm vgcreate, lvm lvcreate atd. Starý dobrý mdadm RAID mívá pak na sobě ještě LVM (tentokrát většinou bez použití RAID schopností zabudovaných v LVM), takže znalosti ohledně LVM se hodí v každém případě.
Mít systémový disk mi připadá jako nesmysl. Zaprvé je to single point of failure a zadruhé je to úzké hrdlo, když jde (tu a tam) o výkon. Nejefektivnější je bootovat přímo z RAIDu.
Na softwarový RAID se většinou nesahá fdiskem. Je to virtuální zařízení, u kterého BIOSem čitelná tabulka oddílů postrádá jakýkoliv smysl. Znovu doporučuji přečíst si manuálové stránky od LVM. Bez LVM to zkrátka nepůjde. Navíc LVM dovede zajistit RAID1 i přímo, bez nutnosti používat mdadm a vytvářet /dev/mdN zařízení, a podporuje i spoustu dalších RAID levelů. Dá se samozřejmě použít i v kombinaci s mdadm a s klasickým softwarovým RAIDem — tomu nic nebrání. Zkrátka se pak používá o vrstvu víc.
Navíc většinou není nutné uhodnout a nastavit přímo konečnou konfiguraci. Vše se dá kdykoliv změnit.
Jednou jsem například předělával několik strojů z jednodiskové konfigurace na pětidiskový RAID5. Původní jeden disk byl samozřejmě na konci naprosto symetrickým členem RAID5 konfigurace (bez jakýchkoliv pozůstatků původního rozdělení) a tohle všechno bylo možné provést bez restartu. Stačilo vytvořit čtyřdiskový RAID5 na nových discích, pak na něj pomocí LVM odzrcadlit logical volumes z původního disku, pak zrcadla zase oddělit a zachovat pouze jejich nově vytvořenou repliku (tu na čtyřdiskovém RAID5 poli) a nakonec původní disk rozdělit přesně stejně jako ty čtyři nové, přidat ho k RAID5 poli a nechat pole zvětšit (což vyžaduje pochopitelně restripe). Výsledná konfigurace byla tedy taková, že server bootoval z kteréhokoliv disku (díky malým bootovacím oddílům spojeným do RAID1, tedy replikovaným na každém disku, které se BIOSu jevily jako běžné diskové oddíly) a všechno ostatní, včetně kořenového oddílu, bylo RAID5 pole. Když se dá tohle všechno provést bez restartu, řekl bych, že předem dělit disky na systémové a „jiné“ je v dnešní době zbytečné.
Něco podobného v podstatě platí o oddílech. Alokovat místo předem je špatný a dávno překonaný přístup k věci. LVM situaci trochu usnadňuje tím, že dovede měnit velikost oddílů a (někdy i) velikost souborových systémů na nich za běhu. To je sice hezké, ale já jsem si poslední dobou zvykl na Btrfs. Tam je jakékoliv dělení disku a uvažování o velikostech oddílů zbytečné, podobně jako u ZFS. Když mají být nějaké části souborového systému logicky oddělené, dají se vytvořit subvolumes, které pak lze namountovat třeba s jinými parametry, uzná-li správce za vhodné, nebo prostě nechat jen tak existovat a občas s jejich pomocí třeba zálohovat. (Atomické snapshoty se hodí víc než znamenitě.) Killer feature Btrfs, kterou uživatel potká jako první, je cp --reflink. Jistý politik by se ostatních souborových systémů zeptal: „Kdo z vás to má?!“ Takže sečteno a podtrženo, LVM oddíly jsou skvělé a je třeba je mít například kvůli swapu, nicméně fyzické dělení souborových systémů do oddílů (a alokace kapacity předem) patří už dnes v podstatě do minulosti.
Tiskni
Sdílej:
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
