Total War Saga: Thrones of Britannia

Dle plánu vydala dnes společnost Feral Interactive zabývající se vydáváním počítačových her pro operační systémy macOS a Linux počítačovou hru Total War Saga: Thrones of Britannia (Wikipedie) pro Linux. Koupit ji lze za 39,99 €. Verze pro Windows byla vydána 3. května.

7.6.2018 15:33 | Ladislav Hagara | Zajímavý software

Komentáře

[Petr Tomášek]

Počítačové hry lidem vymývají mozek a dělají z nich debily a depriváty...

[Fluttershy, yay!]

Děkujeme za názor a tady máte klíčenku.

[Max]

Pokud je to pravda, tak jsi asi mládí proseděl u PC hraním her a teď se snažíš šířit osvětu. To je úctyhodné, jen tak dál .
Zdar Max

[ewew]

Toto smrdí, že vedci zistili.

[Bystroushaak]

No. Osobně na to mám nečernobílý názor, protože ten vzorec toho vyjádření záleží na rozsazích vstupních hodnot.

Například počítačové hry tě většinou trénují v jedné konkrétní věci. Ať už je to postřeh, nebo strategické myšlení, nebo logické myčlení. A dá se prokázat, že se tím zlepšuješ (ostatně více méně všechno co děláš opakovaně se ti zlepšuje). To zní super, že?

Jenže záleží na množství. Když budeš hrát málo, tak se to zlepší jen málo. Když budeš hrát hodně, tak se to zlepší sice hodně, ale máš „ušlý zisk“ ve všech ostatních oblastech, protože se jim nevěnuješ vůbec. Necvičíš si cizí řeč, nehýbeš se, nečteš si, nevzděláváš se jinak ..

Takže jo. Může to mít výhody. Ale vybalancovat to tak, abys fakt nedegradoval někde jinde bude netriviální a málokdo to zvládne.

Potom je tu ten efekt feťáka, že hry, které jsou úspěšné působí na tvojí psychologii tak, abys je hrál. Což ani jinak nejde, kdyby to nedělaly, tak by úspěšné nebyly a byly by nahrazeny jinými, které to dělají. Takže jsou barevné, propracované, vtipné, zábavné, akční, se skvělým soundtrackem a příběhem. Dnešní hry dělají minimálně desítky, u těch větších ale stovky a tisíce odborníků. Lidi, jejihž smyslem práce je aby tě hra bavila co nejvíc.

To zní racionálně a tak nějak samozřejmě. Přece chceš hrát kvalitní hry a společnosti se právem snaží dělat hry kvalitní, aby je lidi kupovali. Jenže jsou to odborníci ze stejné branže, jako třeba reklama. Nic v té hře není náhodné, úplně každý kousek musel někdo vytvořit a navrhnout a zamyslet se nad tím proč tam a jak vypadá a jak funguje. Úrovně a lokace se jen tak neobjevily, ale vedly se o nich porady a meetingy, kde týmy lidí přemýšleli, jak je udělat co nejlepší. Pokud jsou ti lidé dobří, tak při tomhle všem berou v úvahu tvojí psychologii, koginitivní biasy a návyky a invarianty. Stejně jako lidi, co vymýšlejí reklamy.

Přišla ti někdy hra „chytlavá“? To bylo proto, že někdo našel vzor v lidském myšlení, který způsobuje, že se lidem líbí, stejně jako se třeba zlato třpití a tak se z něj dělají šperky. Když si to vezmeš z tohohle uhlu pohledu, tak je to v podstatě útok na tvojí psychologii. Útok s dobrý záměrem si zarelaxovat, ale na podvědomé úrovni, kde nemáš moc možnost se bránit. Je to jako přidávat do novinového papíru kokain, aby sis pouhým dotekem vytvořil závislost na čtení těhle konkrétních novin.

A opět - nemusí to být nic špatného. Může být super vypnout čas od času, na nic nemyslet a užít si hru. Jenže ta hra je designovaná, aby byla v mnoha ohledech lepší a víc odměňující, než je pro většinu lidí běžný život. Pak se ti něco v životě vysere, ty začneš hrát a stane se z toho únik, prože po dobu co hraješ tě nic neopruzuje a jsi hrou odměňován, na vědomé i nevědomé úrovni. A odtud už je jen krok k závislosti.

I když to závislost není, tak po tu dobu co hraješ neděláš nic skutečně podstatného pro tvůj život. Možná se zlepšuješ v jedné věci, spíš ale stagnuješ skoro ve všem. Nikam se neposouváš. Nic z tvé agendy se nemění. Stojí to fakt za to? Prakticky každý automaticky řekne, že jo, jednou za čas jo. Já taky jednou za čas hraju. Ale co kdybys hrál svůj život jako hru a chtěl, aby se tvoje postavička měla co nejlíp. Šel bys v té hře hrát další hru, kdybys si tohle všechno uvědomoval a neměl z toho ten cool pocit, prostě bys jen seděl a koukal jak tvoje postavička hraje nějaké rozmazané fleky na obrazovce? Samozřejmě že ne. Po chvíli by to byla naprosto ukrutná nuda.

Osobně mám problém, že když hraju hry, tak si po chvíli připadám jako dojná kráva, kterou se někdo snaží podojit. Proč bych se měl nechat?

[Fluttershy, yay!]

Počítačové hry jsou médium.

Proti každému novému médiu se dosud zvedla vlna odporu. Vždycky si přitom vzpomenu na nebezpečí četby v posteli.

Mimochodem, málokdo asi bude argumentovat, že četba fanfic k Twilight je nějaký intelektuální vrchol – ani ten renowned author Dan Brown není kdovíjaký vrchol kultury. Takže filipika proti mainstreamovým triple-A titulům či mechanismům na hranici gamblingu (ba i za ní) je – hezky česky – mlácení zcepenělého koně. A vylévání vaničky i s capartem.

[Bystroushaak]

Proti každému novému médiu se dosud zvedla vlna odporu. Vždycky si přitom vzpomenu na nebezpečí četby v posteli.

To není zrovna moc nové médium. Kolik jim je? 50?

Takže filipika proti mainstreamovým triple-A titulům či mechanismům na hranici gamblingu (ba i za ní) je – hezky česky – mlácení zcepenělého koně. A vylévání vaničky i s capartem.

Jak jsem psal, záleží na vstupních parametrech. Například na času. Osobně proti nim nejsem, ať si hraje kdo chce co chce.

[xxx]

Jenomze Bystrousaku, ono zalezi jenom na vstupnich parametrech. To co jsi napsal je totiz naprsto unizverzalni a slizka filipika na uplne jakoukoliv cinnost.

[Bystroushaak]

Univerzální a slizká filipika? :D Co je na tom slizkého? Proč by to mělo platit univerzálně? A proč mi říkáš, že záleží na vstupních parametrech, když to tam píšu asi 3x?

[Fluttershy, yay!]

To není zrovna moc nové médium. Kolik jim je? 50?

Kolik je komu/čemu? Hrám?

Jak se to vezme. Jedna věc je, že reálně tady máš tak dvě generace hráčů, druhá třeba to, že k nějaké systematizaci postupů dochází pomalu teprve v poslední době (což by samo o sobě bylo na zeď textu).

Dá se říct, že ten rozvoj je řádově, dejme tomu, mnohonásobně (mnoho > 10) rychlejší než u knih – vezmi si dějiny literatury, knihtisku… a pak fakt, že ten článek o nebezpečí četby o samotě je o 19. století.

Jak jsem psal, záleží na vstupních parametrech. Například na času. Osobně proti nim nejsem, ať si hraje kdo chce co chce.

Jde o to, že původní příspěvek (jak tvůj, tak vlastně i Tomáškův) omezuje médium na určitou (netriviální) podmnožinu. Tak jde hovořit o prakticky čemkoliv, viz #8.

[Bystroushaak]

Jde o to, že původní příspěvek (jak tvůj, tak vlastně i Tomáškův) omezuje médium na určitou (netriviální) podmnožinu. Tak jde hovořit o prakticky čemkoliv, viz #8.

Tak ona ta podmnožina je ale masivně úspěšná a má pod sebou spoustu uživatelů.

[Fluttershy, yay!]

Napsal jsi blogísek Proč číst – proč jsi místo toho nenapsal blogísek Proč nečíst opírající se do blábolů renowned autora Dana Browna nebo díla Dr. Chucka Tinglea?

[Bystroushaak]

Odpověď je hned ve druhém odstavci.

Jinak chápu tu analogii, ale každá analogie má smysl jen do určité míry, pak začne zkreslovat.

[ewew]

Zrejme to malo ísť na prvý komentár ale nevadi. Tu išlo o poukázanie, že čokoľvek je na internete je považované za pravdu.

[Bystroushaak]

No já nevím, každý kdo má víc jak půlku mozku a je na internetu déle jak pár let nepovažuje za pravdu vůbec nic.

[666]

tak pokud je to retardovany kokot, tak ano.

[Bystroushaak]

Ono vůbec, slovo pravda je svou subjektivitou hrozně ošemetné. Dva lidi můžou vidět tu samou věc (akt, událost, ..) a přesto si jí vyložit úplně jinak (viz třeba klasický příklad s poloprázdnou, nebo poloplnou sklenicí vody). A kdo z nich má potom pravdu? Články můžou být napsané jako směsice faktů a pocitů. Jsou pravdivé? Můžou být tendenčně zaměřené a manipulativní a přesto fakticky správné. Dělá je to víc, nebo míň pravdivé?

Jako metrika mi to přijde dost nahovno. Osobně mi přijde jako docela dobrý způsob, jak se navigovat skrz současný svět totálně přehlcený protichůdnými informacemi přiřazovat věcem nějakou fuzzy pravděpodobnost, kde vnímáš, že můžou být pravdivé i nepravdivé (a otagované dalšími podobnými nálepkami s různými pravděpodobnostmi) zároveň. Dlouhodobě se mi to osvědčilo jako heuristika, jak se z toho všeho neposrat.

[Fluttershy, yay!]

Ono vůbec, slovo pravda je svou subjektivitou hrozně ošemetné.

Protože používáš jazyk.

Dlouhodobě se mi to osvědčilo jako heuristika, jak se z toho všeho neposrat.

To už se dostáváme k tomu, zda existuje metafyzická pravda.

A vůbec:

Truth is one of the central subjects in philosophy. It is also one of the largest. Truth has been a topic of discussion in its own right for thousands of years. Moreover, a huge variety of issues in philosophy relate to truth, either by relying on theses about truth, or implying theses about truth.

[Bedňa]

Počítačové hry lidem vymývají mozek a dělají z nich debily a depriváty...

Je to rovnaké ako so seriálmi. Mám pocit že sú také čo "lidem vymývají mozek" a sú také, čo ti roztáčajú myseľ a pritom dokážu aj pobaviť.

Rozhodne je na každom aké má možnosti nadobudnuté informácie využiť, prípadne prežiť život len tak ako väčšina populácie, alebo niečo zásadné zmeniť.

Život je otázka priorít. Osobne už hry skoro nezapínam, ale baviili ma onlineovky a podnes si občasne ešte s niekym zavolám, hoci už nedrtíme. Bavil ma ten sociálny kontakt a ísť spolu do režby ako team.

PS: Neviem, asi to bude vekom, prv som stíhal ďaleko viac vecí a nemal som pocit, že by mi hry nejak uberali z ostatného života. Dnes je to menej ako raz za mesiac a mám si práve chuť niečo pustiť :)