Portál AbcLinuxu, 13. května 2025 21:35
Prošel jsem překrásným Corommadelem. Farmářka nelhala, Skutečně krásné místo. Jak samo městečko Corommandel, to má v sezoně údajně místo 1000 obyvatel kolem 3000 obyvatel, tak následně cesta na Colville byla úžasná. Tam mě pobavila jedna věc. V průvodci psali, že Colville je místo kde lidé žijí alternativním způsobem. Tedy také tam psali, že se tam konaly a ne tak dávno velkolepé mejdany. Tak jsem byl na ten alternativní způsob zvědavý.
Začalo to hezky. Cestou z Corommandelu, městečka stejnojmenného jména s poloostrovem do Colville se ke mě přidal gentleman. Byl bosý, do půli těla svlečený, impozantně páchnoucí, zřetelně neartikulující, leč nepochybně v dobrém rozmaru. Po několika stech metrech společného putování jsme na silnici objevili mršinu něčeho co vypadalo něco mezi kunou a skunkem. Gentleman se na mě tázavě podíval a když zjistil, že si nemíním „drahocennost” ponechat, usmál se uchopil chcíplotinu za ocas, zamával s ní nad hlavou a potom jsme svorně pokračovali do vsi. Naštěstí to nebylo už tak daleko. Zde zahlédl kámoše a opustil mě i s kořistí. Colville je ves. Jinak se tomu místu říci nedá.
Colville je velmi malá ves. Na mapě kroužek značící městečko, ve skutečnosti osada. Obecní úřad, několik domů. Asi třicet. Nakoupil jsem ve store, který byl slušně zásobený. Vyšel jsem ven, posadil se na lavičku a dumal v čem spočívá ta alternativnost jejich života. Vypadalo to, že zřejmě v tom, že chodili bosi, byli špinaví a říkali v každé větě: „Lovely.” Žádný mejdan se zrovna v té době nekonal.
Co ale bylo důležitého, ten store byl fakt dobře zásobený a na obecním úřadě internet. Čtyři dolary na hodinu. To na novozélandské poměry bylo laciné. Všude jinde kolem šesti a více. Nakoupil jsem a uviděl venku před obchodem stát škodovku. Favorita. Jedna lady se mne směle optala odkud že to sem. Odvětil sem , že z Evropy ze země odkud je tamhleto auto. Hrdě řekla „It is my car.” Auto jsem ji pochválil. Ona jej také pochválila a poradila kde je internet. A nakonec abych snad nebloudil mě tam zavedla. Tam vyslechli mou žádost, posadili mě k pc a nabídli kafe. Kafe bylo dobrý, internet taky. Sice tam měli jen wokna, ale nereptal jsem.
Ještě k té dámě a bloudění. Na Novém Zélandu, skoro jako všude v anglosaském světě si musíte zvyknout na jednu věc. Pokud požádáte o pomoc, tak z velké většiny vám je bez váhání vyhověno. Místní sebevědomí jedinci předpokládají, že ji asi potřebujete. Jinak byste neobtěžoval. Pokud se na Novém Zélandě v autě jedoucí stopem zmíníte, že si potřebujete nakoupit. Pak průměrný Kiwi bez ohledu na to kam zrovna směřuje, vás klidně zaveze o dvacet kilometrů dál než měl původně v úmyslu a doveze vás před supermarket. Jakékoliv vysvětlování, že to počká je irelevantní. Supermarket, pláž, tábořiště. Na tom nezáleží kam. Prostě to potřebujete. Vím to, protože jsem do Aucklandu na letiště z jihu Jižního ostrova vracel stopem. Rychlejší než autobus. A pohodlnější.
Takže jsem obešel překrásný Corommandel a pokračoval na jih. K jezeru Taupa. Tam jsem v buši prožil Vánoce. Ale to jsem popisoval už jinde. Počasí se stále střídalo. Bylo sice „subtropické” léto, jenže já měl místy pocit, že je konec takového teplejšího října u nás doma. Cestoval jsem stále dolu na jih. Chtěl jsem také ještě vidět Jižní ostrov. O něm jsem slyšel od místních mnoho povzbudivého.
Můj skvělý kožený australský klobouk se díky nenaimpregnovanosti zlehounka roztahoval a pokud byl mokrý, musel jsem v něm mít noviny abych přes něj viděl. Bylo-li hezky zase se smrštil do skoro původní podoby. Až na počasí, které mi vážně dávalo zabrat, protože na silnicích se většinou nebylo kde schovat, neb vzdálenosti mezi jednotlivými městečky jsou pro pěšího dost velké takže při nepřízni počasí jsem prostě moknul. Ještě že jsem si cestou na letiště koupil novou bundu. Neboť jak jsem si při čekání na autobus do Ruzyně uvědomil, tu starou osvědčenou jsem zapomněl doma. Byl jsem v pokušení si nekoupit žádnou. Jel jsem přeci do subtropů, ale nakonec opatrnost zvítězila. Konečně první dva dny na Novém Zélandu vypadaly jako že je to pravda i s tím podnebím. Ovšem jen první dva dny. Tohle se týká hlavně severního ostrova. Na Jižním je to trochu jinak.
Pokud bych si bundu nekoupil doma, musel bych si koupit zde. Nebyla by to zas taková tragedie. Konečně moje heslo zní. „Dokud jsou peníze a v pořádku doklady není žádný strach z toho co bude.” Procházel jsem městečka, co se sobě mocně podobaly. Dřevěné domky, shopping, relativně pusté silnice. Hlavně když jsem našel jednu takovou vedlejší. Stále mezi farmami, kde se většinou pásl hovězí dobytek.
Na několika farmách jsem přenocoval. Vždy to bylo bez potíží. Na jejich pozemku jsem si mohl postavit stan, vždy přišel někdo z rodiny s pozváním na večeři, vždy mi nabídli možnost se vykoupat a pak se rozvinula debata. Sem tam měl někdo z nich internet a mohl jsem se na chvíli připojit. Ti lidé většinou nikde nebyli. Tvrdě pracovali. Je to tvrdý a pracovitý národ. Pouze jeden farmář byl v Evropě, dokonce byl v Praze, protože jezdil u jedné britské firmy v mládí jako tirák.
Dny v poklidně míjely, až jsem dorazil skoro k Wellingtonu. Wellington je hlavní město. Je menší než Auckland, ale je to hlavní město. Tam jsem se moc nedržel. Totiž na Silvestra jsem kráčel ve slunečném počasí (kupodivu) po silnici směrem na Wellington. A pak se stalo něco, co se snad může stát jen na Novém Zélandu nebo ve Skotsku a trochu v Anglii.
Měl jsem v úmyslu tak do odpoledne dojít a přejet na Jižní ostrov přes Cookův průliv do Pictonu. Najednou zastavil „farmer truck, ” tak se tam říká těm malým nákladáčkum. U nás se jim myslím říká „ pikap” nebo jak se to píše. Z něj vylez asi dvacetiletý mládenec a povídá: „ Chceš někam vzít?” Tak mu říkám že ne, že chodím pěšky a že chci dojít do večera do Wellingtonu a přejet na druhou stranu.
Vysvětlil mi že tahle silnice za chvíli končí protože najíždí na dálnici. V mapě to nebylo vidět. Koukám do mapy a vidím že pokud bych chtěl do Wellingtonu dojít musel bych si tak 150 km zajít. Po vedlejších cestách. To už se mi nechtělo. Věděl jsem že mám před sebou už jen druhý měsíc a chtěl jsem poznat hodně z Jižního ostrova. Nasedl jsem a jeli jsme. Těch třicet kilometrů jsem prostě ujel. A nelitoval jsem. Je to sice proti mým zvykům, ale nešť.
Celou cestu mě bavil. Předváděl mi různé akcenty angličtiny, britský, australský i americký, zpíval a prozradil o sobě že je zahradník. Přes Wellington jsme profrčeli a byli jsme v přístavu. Než jsem se nadál milý Scott, tak se jmenoval zjistil v kolik jede féra, ukázal mi kde si koupím lístek, popřál vše nejlepší do Nového roku a zmizel. Stačil jsem si ho aspoň vyfotit. Tak jsem zase zažil tu úžasnou pohostinnost místních lidí.
Za hodinu jsem naskočil na loď a po mnoha letech jsem zase trávil Silvestra na lodi. Za dvě hodiny jsme byli v Pinctonu. Na lodi jsem se po měsíci potkal s Čechy. Mladý pár, Byli tu o něco déle než já. Skoro studenti. Pracovali, jak řekli různě po farmách cestovali. V Pinctonu jsme se rozloučili. Skoro byl večer a chvátal jsem za město abych se někde na toho Silvestra utábořil. Město samo o sobě bylo celkem pusté a nezdálo se že by nějak zvlášť slavilo konec roku. Skoro se stmívalo, když jsem našel u silnice pěkné místo k táboření. Všude klid, jen pasoucí krávy a já. Tak jsem noc na Silvestra strávil střízlivý a ve škarpě. A čekal mě Jižní ostrov. Celý. Dobrodružství pokračovalo.
Fotky budou, ale musím je upravit. Mám je všechny na cd a nemám tolik času abych je hned zmenšoval a upravoval. Pak je dám na své stránky o pěším cestovaní. www.sweb.cz/chodec
Tiskni
Sdílej:
<meta http-equiv="Content=type" content="text/html; charset=iso-8859-2"> (to "=" v "Content=type")
21.6.2006 21:04
Dalibor Smolík | skóre: 54
| blog: Postrehy_ze_zivota
| 50°5'31.93"N,14°19'35.51"E
. Jinak na zmenšování obrázků - celého adresáře používám skript
#!/bin/bash for file in *jpg; do convert $file -resize 800x600 $file; donepři nainstalovaném balíku imagemagick. Ale to jen tak, aby řeč nestála
#!/bin/bash
for file in *jpg; do
convert $file -resize 800x600 sm-$file;
convert $file -resize 150x100 tn-$file;
echo "<a href='sm-$file'><img src='tn-$file'></a>"
done
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.