Portál AbcLinuxu, 14. května 2025 00:29
V tomhle blogu není nic o Linuxu.
Připadám si v poslední době jako kráčející knihkupec. Vydal jsem knížku a moji známí ji na mě ze soucitu ke mě chtějí. Jsou moc hodní. Takže pokud někam jdu, beru sebou několik výtisků a potom je prodávám. Jiřina, moje vydavatelka mi jich pár nechala. Abych něco mohl darovat a nebo prodat. Dělám obojí. Užívám si pocitu podomního obchodníka. Ale je pravdou, že celkem asi není až takové umění něco vyrobit, ale je umění to prodat. Tak prodávám. A nevedu si špatně. Ale nikomu nic posílat nebudu.
Ale je to fuška. Nechtěl bych dělat cesťáka. Když už jsem u prodeje knížek, vzpomínám si jak v Děčíně začátkem devadesátých let jedna má známá si pořídila dodávku a mírně si ji nechala upravit a pak ji měla na tržnici jako pojízdný antikvariát. Přišlo mi to jak vtipné řešení než se zmohla na vlastní prodejnu. Docela jsem ji obdivoval jak se dokázala přizpůsobit a najít řešení v situaci, kdy neměla na koupi nájmu, protože ty se tehdy dražily, ale měla na starší auto a stala se vlastně hodně nezávislou.
Sice mrzla, nebo jí bylo horko, ale pořád více či méně rozhodovala o o sobě. Tohle cítím sám mnohem více, od doby kdy jsem zkrátil úvazek v léčebně a začal jsem více podnikat ve vlastní režii. Přizpůsobil jsem se. A snad proto mi najednou nedělá problém vzít pár knížek do tašky a lidem, kteří když se dozvěděli, že jsem knihu vydal a požádají mě o ni abych jim ji prodal. Tak ji prodám. Což rád udělám. Nejvíc mě baví žádosti o podpis a dotazy jaké to je mít v ruce vlastní knihu. Samozřejmě, když vyšla měl jsem radost- jenže jsem si uvědomil, že jako v mnohém jsem ní přišel celkem bez námahy. Napsal jsem pár textíků a z ničeho nic si mě našla vydavatelka a ještě navíc mi neznámá dáma doručila peníze v prasátku s poznámkou buď na poníka, nebo na knížku. Prasátko jsem ještě nerozbil. Koupím poníka.
Líbilo se mi jak se mě Pavla ptala, kde že jsem našel vydavatele a jak kulila oči z toho, když jsem ji s bohorovným výrazem ve tváři oznámil, že jsem nikoho a nic nehledal a jen tak se to stalo. Je to divné, ale mě se takové věci dějí celý život. O nic se nestarám a najednou mám na krku krásnou ženskou, za níž se otáčí kdekdo. Nebo z ničeho nic se najdou lidé, kteří na sebe vezmou ten hořký úděl vydat knihu, tedy zajistit korekturu, tiskárnu mnohé jiné. A já si jen tak koukám, co se děje. Na rozdíl mnohých jiných autorů jsem se dost dlouho bránil tomu ty blogy vydat. Ale objevila se Jiřina a nedala tak dlouho pokoj, až jsem řekl: „Ale dělej si co chceš.” No že by úplně mohla dělat co chce, to se říct nedá, ale něco málo jsem ji dovolil.Ona dřela a já si vymejšlel. V každým nakladatelství by mě hnali svinským krokem. Jenže při své vrozené lenosti a skromnosti bych se do nakladatelství nenamáhal. ...Chcete vydat knížku? Tak se stavte... Ale zase Jiřina uznala, že to co jsem prosadil, smysl mělo a bylo to k dobrýmu. Obdivuji ji, hádala se se mnou a vydržela moje invektivy a knížku vydala.
Takže proč se ty věci kolem mě takhle dějí, nevím a ani to nehodlám zjišťovat. Všechny vysvětlení stejně selhávají. Ty věci se jednoduše dějí. Nemyslím si že jsem nějak zvlášť šťastný nebo nešťastný. Prostě se mi stávají věci, které se druhým moc často lidem nestávají. A já věřím na zázraky. Co věřím? Já jsem přesvědčený, že zázraků je mnohem víc než si kdo je ochoten uvědomit.
Mockrát se mi v životě stalo, že nějakým zázrakem jsem přesně na místě kde mám být a Pán Bůh ke mě přistrčí věci jen tak. Nemyslím, že bych si je zasloužil nějak víc než ti ostatní. Ale dostávám. Možná má Pán Bůh nějaký zvláštní důvod. Nezkoumám to. Mám pocit, že tyhle věci se nemají moc zkoumat. Jednoduše jsou a žádné lidské teorie je nepostihnou. Takhle jsem přišel k bytu, a k dalším věcem ve svém životě. Přišel člověk, zeptal se jestli si ten byt od něj chci koupit? Nabídl mi slušné podmínky, tak jsem koupil. A bydlím z ničeho nic v Praze ve velmi pěkném bytě.
Jen si tak vzpomínám, že kdysi jsem měl takovou představu, že mám byt v Praze a úplně jsem viděl jakoby živý sen, jak si věším v tom bytě záclony. Stalo se. V mládí jsem chtěl být labským plavcem. Vypadalo to, že je to celkem nemožné. Najednou nastala situace, kdy to možné bylo. Byl jsem na místě a byl přijat. Stalo se. Nějakou námahu jsem do toho vložil to jo, ale ne moc. A takových věcí bylo hodně. Na jednu stranu roky, kdy jsem žil v podmínkách, co by leckoho přivedly do blázince a na druhou stranu se mnohokrát stalo něco skvělého, pro co nebyl důvod a v podstatě nemělo žádnou logiku. Inu asi mají pravdu ti Zenoví Mistři, co říkají, že logicky se nedá žít.
Před několika lety jsem v knihovně objevil knihu od Jamese Gleicka „ Chaos,” která se zabývá teorii chaosu. Ač nejsem ani fyzik ani matematik, byla to kniha jež mě velmi ovlivnila a vlastně utvrdila v tom že „zázraky” se dějí a mají vlastně i jistý teoretický podklad. Tedy asi mnozí se mnou nebudou souhlasit, ale teorie „Motýlího efektu,” kdy máchnutí motýlích křídel nad Čínou způsobí bouři nad Amazonií, je pro mne také z kategorie zázraků Stejně jako myšlenka, že modlitba, či představa, případné vyslovení potíži na terapeutické skupině je schopna dát do pohybu události, které zásadním způsobem změní život jednotlivých lidí i celých rodů. Což mě přijde také jako zázrak. Z hlediska mé zkušenosti mnohokrát ověřený zázrak
Byl to takový lehce poklidný týden. Až na to, že na Abíčku stále ještě běží vědecká debata pod mým předposledním blogem, co jsem tam umístil. Ještě tam stále řeší, zda Bůh existuje, zda se dá dokázat a vypočítat, nebo jestli nedokazatelnost připouští možnost jeho důkazu. No mají starosti. Na Abíčko stačí dát buď něco politického, nebo lehce náboženského a strhne se takový flame o jakém se mi občas ani nesnilo, že by to mohlo tak být. Ještě že na sebe nemůžou. Zřejmě by se strhla náboženská válka. Na té debatě mě ovšem zaujal jeden argument podporující tvrzení, že Církev je svatá a křesťanství správné učení. Nick Masožravápalma tvrdí, že když to vydrželo víc než dva tisíce let, tak to není samo sebou. A svědčí to o svatosti. Neřekla to takhle přesně, ale v tom duchu. Jinak by to prý vydrželo tak maximálně sto let.
Řekla to takhle: Co já považuji za nejpřesvědčivější důkaz Boží existence, je právě ten děsivý bordel v církvi (který opravdu není jen záležitostí dnešní doby, dnes je to dokonce lepší), domnívám se, že k tomu, aby něco takového vydrželo, třeba i jen 100 let je potřeba zázrak. A církev tu je už skoro 2000 let a pořád se nějak drží. Dobrý argument.
Mají to někteří lidé těžký, ale jak si tak vzpomínám, nebyl jsem o nic lepší. Hádal bych se do krve. Vzpomínám jak jsem se svého času hádal s mojí ženou Petrou o tom, jak se německy vyslovuje slovo „Zoo.” Málem došlo v tu chvíli k rozvodu. Ono k němu došlo i tak, ale později. Tehdy to vypadal, že se ze samého hledání pravdy nejen rozvedeme, ale i zabijeme. Byli jsme mladí a divocí. Možná by literát použil slovo „temperamentní,” ale myslím že by to neodpovídalo skutečnosti. Divocí je více vystihující.
Nezabili jsme se ani neprali, ale vyčetli jsme si kdeco. Já tedy méně. Méně jsem toho na ni věděl. Usmířili jsem se, ale od té doby jsem si pamatoval, že diskutovat s Petrou je někdy o život. Stejně jsem nakonec měl pravdu já, ale to mi dlouho nemohla odpustit. A kolikrát jsem se v hospodě popral v zájmu pravdy, ani nespočítám. Jo hledat pravdu, je vážně velmi riziková záležitost. Dějiny světa ukazují na mnohé hledače pravdy, kteří v zájmu hledání té pravdy ten svět málem celý, když už ne vyvrátili, tak aspoň rozvrátili.
Možná by bylo dobrý hledače pravdy máchat ve studený vodě. Ta má zklidňující účinky. Ale ono si stačí koupit odborný časopis a jeden se nestačí divit, co všechno odborníci jakéhokoliv oboru dokáží vyřknout, jaká fakta prezentovat a navíc co každému z toho nakonec vyjde. Nevím jestli by ta voda byla někdy dost chladná. Takže já se osobně hledání pravdy zas tak moc nezúčastňuji. Někdy ano, ale stárnu a už sem se ochladil.
Tiskni
Sdílej:
13.4.2007 20:04
masožravá palma | skóre: 6
| blog: Agnes
| Matka měst
-
Na té debatě mě ovšem zaujal jeden argument podporující tvrzení, že Církev je svatá a křesťanství správné učení. Nick Masožravápalma tvrdí, že když to vydrželo víc než dva tisíce let, tak to není samo sebou. A svědčí to o svatosti. Neřekla to takhle přesně, ale v tom duchu. Jinak by to prý vydrželo tak maximálně sto let.
Nemam dojem, ze by skupiny jako budhisti, hinduisti, muslimove a podobne tu byly teprv od vcerejska, jen tak BTW. Ostatne Byzanc trvala taky pekne dlouho a co to znamena? Dnes jiz po ni nestekne pes ... IMHO to ceka i krestanstvi, jen co lidstvo trochu vyroste a prestane verit pohadkam :)
Na spoustu věcí hlavně ohledně víry mám naprosto jiný názor, ale s jinou spoustou věcí zase souhlasím a jeho zápisky se mi čtou fakt dobře. A když dojde na pasáž, která by se mi nelíbila, tak to neřeším, přinejhorším zakroutím hlavou, přeskočím ji a čtu dál 
Jinak gratuluju, že se vám ji nakonec povedlo vydat.
A ještě jedna, závěrečná poznámka: náhoda neexistuje.Kdo říkal?
Vězte, že Vás absolutně nemám zájem krmit neochvějnou pravdou. Doplnil jsem zápisek pana Jílka a Vy jste na něj reagoval a dotazoval jste se, já jsem Vám jen odpověděl. Jinak Vás nepovažuji za cucáčka, neboť Vás absolutně neznám. Dokonce ani nemám potřebu Vám to nandat v diskusi, nebo Vás v ní urážet, či zesměšňovat. Nepíši ani ironicky a pokud má mít něco lehčí nádech, označím to smajlíkem.
Nemyslím si, že byste začal něčemu slepě důvěřovat a rozumím vaší poznámce o zmanipulovatelných ovcích. Souhlasím s Vámi v tom, že si nerozumíme. Zobecním svůj předešlý výrok: myšlení není schopno pojmout všechny aspekty života. Myšlení je pouhou čtvrtinou, potažmo sedminou celé lidské bytosti a dokonce není ani tou nejsilnější složkou, neboť emoce ovlivňují naše životy mnohem více, než samotné myšlení. Můžete se o tom sám přesvědčit, zkuste naschvál někdy myšlení vypnout, přestat myslet. Není to sice snadné, vezme to nějaké úsilí, ale myslím, že to stojí za to a uvidíte sám. Nemusíte mít obavy, že se stanete ovcí a neberte to prosím tak, že se Vám snažím něco vnutit, spíše Vám jen nabízím možnost, jak se sám můžete přesvědčit o tom, co se Vám snažím sdělit.
Věřím, že to vypadá, jako bych se chtěl povyšovat, sám se mám ještě co učit. A komunikace a schopnost sdělit věci tak, aby informace došla v pořádku bez rozvíření emocí, je pro mne poměrně obtížná a dopouštím se řady chyb a omylů. Snažím se z nich poučit a posunout se dál, stejně jako v životě samém.
.
No, z mojí strany asi vše, co mohu k tomuto tématu říct.
), ale problematicky to, že to není podmínka nutná. Já si nedovoluji vyřknout žádné obecné soudy o nutnosti nebo "postačujícnosti" (hezké slovo, že?) znalosti logiky pro život, už jenom proto, že by to byl obecný výrok, který bych přece musel podložit důkazem , jenom tvrdím, že v řadě případů ta logika prostě funguje i v životě a její znalost je výhodou. Minimálně pro zpracování zkušeností a vyvozování závěrů z nich se ta logika občas sakramentsky hodí - Váš předchozí příspěvek je ukázkovým příkladem toho, jak to bez ní skřípe .
Nikoliv logicky.
.
S tou chaotičností naprosto souhlasím a právě proto mi přijde postoj "metodu logika odmítám, protože už jsem viděl, jak nefungovala" poněkud krátkozraký. Životní zkušenosti mě učí odhadovat situace a na danou situaci použít tu nejvhodnější metodu (z těch tisíců metod, které VŠECHNY někdy fungují a někdy ne). Ve smyslu zvládání života jako neustálého přísunu neočekávaných leckdy opravdu chaotických (ano, náhodných...tím jsme začli, že?) situací vidím každou metodu jako svým způsobem obohacující. Nechcete logiku, neberte. Já si ji nechám. Někdy se hodí...
).
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
18.4.2007 15:33