Portál AbcLinuxu, 2. května 2025 07:33
Dum spiro spero a jiné pověsti
17.3.2011 23:44
| Přečteno: 4280×
Koupil jsem si dnes dva filmy. Oba vyloženě oddechové. „Fantom Morrisvillu”, druhý se jmenuje „Tenkrát v Číně” Ten druhý jsem ještě nezhlédl, ale fantoma jsem nemohl vynechat. Šlapal jsem na orbitreku, nebo jak se tomu vlastně říká a sledoval jsem Waldemara Matušku, Oldřicha Nového, Květu Fialovou a další hvězdy šedesátých let. Bylo mi šestnáct, když jsem ho viděl poprvé a byl jsem na něm se svou platonickou láskou Hanou, která mě do toho kina musela vytáhnout, protože sám bych ji v těch šestnácti neoslovil. No, od té doby se oslovování mírně zlepšilo, takže do kina chodím ve dvou. Jednou jsem byl ve třech, to jsem ještě bydlel v Břevnově a vytáhly mě dvě známe.
Na film si moc nevzpomínám, vím jen, že jsem pro jistotu seděl v kavárně, abych na ně nečekal někde na rohu příliš dlouho. Nebylo to rande, takže měly obě dost času, jak jsem správně odhadl. Přišly pozdě, smály se při filmu, když se nikdo nesmál a ptaly se mě na nejrůznější věci v zrovna napínavém ději. S jednou do kina ano, se dvěma, nikdy!.
Ale to už je riziko, obě byly jinak hezké, mladé a pokud se nedívaly na film v kině i zábavné. Bylo to zrovna v době, kdy jsem trpěl mírnou samotou, s Justýnou jsem se měl teprve seznámit a tak jsem občas míval krátkodobé známosti. Nepovažuji takové krátkodobější známosti za nic zlého. Člověk stráví vztah, tehdy jsem trávil vztah s Dominikou a tak hledá, co by mu mohlo vyhovovat. Nějak neumím žít v celibátu. Ačkoliv jsem to jeden čas zkoušel, pochopil jsem že asi v téhle disciplíně nikdy nevyniknu. Jedině až mi bude sto jako panu Vávrovi, jehož medailon, respektive kousek medailonu jsem zachytil v televizi, zrovna, když jsem se dodíval na film. I když, i o tom se dá pochybovat, jak se ukáže.
Moc se mi tam líbila poznámka paní Němcové, že: „Leží na jipce a nemá jinou starost, než se mě ptát jestli ho miluji.” Říkala to moc hezky a uvědomil jsem si, že ač je člověku sto let, stejně stojí o to být milován, jako v šestnácti. Jo jo, vím, že to tak je. Když mi bylo dvacet, měl jsem pocit, že v šedesáti už budu dědeček, co myslí jen na věci poslední a ono ejhle, stejně jako v šestnácti myslím i na ty věci první. Jako je sex, voňavá ženská, hezká muzika a trochu legrace. Vlastně jsem panu Vávrovi věřil, když se ptali, jak a jestli vnímá tu stovku, tak řekl, že ani ne.
Jistě, člověk si uvědomuje svoji opotřebovanost, podívá se do zrcadla, nebo na fotografie, případně film z dřívějška a z dneška a hned má jasno. Mám tu nevýhodu, že si to mohu poiovnat s dobou před dvanácti lety, když jsem točil Kanárka a s dobou dnes, kdy mi Rita dala odkazy na facebook, na mou stránku. Vidím ten rozdíl. Pokud bych se neviděl, měl bych pocit, že se moc ani nemění, ale kamera je neúprosná. Stačí se podívat. Ale nebudu se tím trápit. „Dum spiro spero.” Dokud dýchám, doufám. Jsme říkávali za mlada. Poprvé jsem se s tímhle heslem seznámil jako kluk na koupališti, kde ho měl na zádech vytetované jeden kriminálník.
Nevěděl jsem co znamená, ale jedna šprtka, mě poučila. Sbírala citáty a hrozně ji rozhořčilo, že takové ušlechtilé heslo má na zádech takový lotr. Jak tak o tom přemýšlím, říkám si dnes: „A kdo jiný by ho měl na zádech mít, než takový starý, kriminálem protřelý chlap?” Má celoživotní potíže se Sebou. Nebyl tehdy už nijak mladý, protože jsem díky otcově výchově, kdy jsem znal všechny hospody a díky tomu, všechny „význačné členy” děčínské galerky, věděl jsem o koho se jedná. Na jednu stranu mi ten táta dával skutečně výživné školení, získal jsem všechny "dobré hospodské mravy," na druhou stranu, už tehdy jsem přemýšlel, sledoval ty lidi a nikdy mi neimponovali. Je docela možné, že mě ono poznání, zachránilo před nějakou formou obdivu vůči jejich způsobu života. Nijak jsem netoužil ho poznat. Od kriminálu jsem se držel, na rozdíl, od některých mých, mnohem lépe vychovaných kámošů dál. Zatím jsem měl kliku a neocitnul jsem se tam. Nijak ani netoužím udělat tuhle zkušenost. Pravdou ovšem je, že někdy díky mé horkokrevné povaze jsem byl od toho jen malý kousek. V dobách kdy jsem se prával po hospodách.
Je dost lidí, kteří mi říkají, že po mých zkušenostech netouží, podobně jako já netoužil a netoužím po zkušenostech galerky, ale zase na druhou stranu, byl to barevný život, barevné mládí. Už se nevrátí, a tak si ho mohu trochu obarvit, trochu přisnít, ale jen trochu. Pochopitelně, bylo mnohdy těžko, byl jsem na hraně se sebou, s lidmi, penězi i morálkou. Ale myslím, že jsem tu hranu daleko nepřekročil. Nikdy ne tolik abych spadl do propasti. Do jámy na dno ano, ale propast to nebyla.
Ono, občas neškodí padnout do menší jamky. Učí ten pád pozornosti. lidé, co se snaží nedělat chyby, mají sklon každou chybu považovat za obrovské neštěstí, netuší, že chybou se člověk poučí. A pokud se poučí, pak vlastně, jak říká Vivekananda, chybu neudělal. Párkrát jsem si v životě nabil držku, nebylo to nic tak dramatického a většinou jsem si už na stejné místě tu tlamu znovu nenamlátil, víc jsem dával pozor, takže jsem si neublížil zas tolik jak jsem si ublížit mohl. Jo jo
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
18.3.2011 07:22
MVR
Re: Dum spiro spero a jiné pověsti
18.3.2011 09:46
Bedňa | skóre: 34
| blog:
Žumpa
| Horňany
Re: Dum spiro spero a jiné pověsti
18.3.2011 21:54
Marcela*
| Praha
Re: Dum spiro spero a jiné pověsti
Založit nové vlákno •
Nahoru
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.