Portál AbcLinuxu, 30. dubna 2025 20:52
Raise your hands and hail! Nejde tu o motorovou pilu, nýbrž o (ne)kvalitní hudbu, a to v docela rychlém sledu v plzeňské Šeříkovce. Samozřejmě čistě subjektivně, ale byl to mazec, a tak je nutno trochu zaexhibovat.
12. říjen, pátek, spousta času. Vstupenka na místě za 550 korun – nu což, jako folkáč prsknutej bigbítem nechodím na metal často. Pár piv na baru (dělnický chlast, gambrinus desítka za kulatých dvacet), ve světle zeleném tričku si mezi bandou kožených fetišistů připadám trochu nepřípadně. Naštěstí s postupem času přicházejí i normálně oblečení lidi, většinou vlasatí dědci v riflových vestičkách, takže pohoda
Dokonce mne u baru nějaká partička pozvala na pivo – impulsem k zahájení hovoru bylo klasické hospodské "Kolik měříš? Ty máš snad dva metry, ne?" "Tak, dva metry přesně." Tímto jim dík 
Začátek koncertu podle plánu ve 20.00, ovšem jako předkapela vystupují jacísi Češi. Nezájem a návrat k baru. Z jejich vystoupení si pamatuju jedno. Při pohledu na řvoucí bedny a na lidi na pódiu, kteří se svíjejí okolo nástrojů, které normálně nevydávají skoro žádný zvuk, docházím k názoru, že hrát metal je skvělá kompenzace malého penisu.
O deváté se ovšem setmí, tuhle hodinu jsem čekal a jsem připraven. Tedy tak, jak jen člověk může být připraven na geniální trojhlasné
Vážené panstvo, Freedom Call v plné síle! Co mám k tomu dodávat. Začátek byl šílený odpal, po Warriors následovalo tuším Hunting High and Low a poté United Alliance, nic lepšího jsem si nemohl přát. Pokračovat v nastoupeném trendu asi dost dobře nešlo, nebo jsem jenom neměl naposloucháno, každopádně zbytek koncertu mi přišel lehce slabší. Za zcela nejslabší článek řetězu ale považuju skutečnost, že vystoupení Freedom Call trvalo pouhopouhou hodinu (a nedostalo se tak na některé moje oblíbené kusy, třeba Pharao), protože pak následovala kapela Pink Cream 69. Opětovný nezájem a odchod domů. Nevím proč, ale pobrukuju si Olympic: potichoučku mám Tě rád…
Poznámka vývojová: když jsem prvně slyšel Freedom Call, zděsil jsem se, že se mi snad líbí metal. Oficiální web tvrdí, že jde o heavy metal, čemuž nerozumím. Jinde jsem našel výraz melodic power metal, čemuž nerozumím tuplem. Tady na ábíčku jsem tuším v jedné diskusi viděl názor jakéhosi pravověrného, že je to sračka, čemuž rozumím velmi dobře. Jsem v pořádku, nelíbí se mi metal.
16. říjen, takto úterek. Hmm, ve středu jdu sice do práce, ale Sto zvířat jsem naposledy slyšel na svoje narozeniny, což už je půlrok zpátky. Vstup za 220, zdražujeme, přijde mi to jako včera, kdy jsme v Krumlově chodili na Zvířata do Travellersu zadarmo, ale dám to rád. Řeči o pivu na baru si odpustím, ale neodpustím pořadatelům, že ač měl být začátek v osm, Fast Food Orchestra začali až v devět. Nic pro mě – předkapely bych zrušil.
Zvířata jsou bohužel od konce loňského roku chudší o Petra Ostrouchova, kytaristu, zpěváka a skladatele. Co frontman tedy už nějakou dobu vystupuje Honza Kalina, který je zároveň momentálně i jediným skladatelem. Pochopitelně se to odráží na drobné změně stylu, ale pořád je to stostosto sto zvíííííířat! Některé písně namísto Petra teď zpívá Jana Jelínková, třeba taková Škola byl fakt nečekaný zážitek
Co se naštěstí nezměnilo a doufám, že ani nezmění, jsou texty. Tomáš Belko, geniální poetista, v poslední době však nejspíš prošel čímsi nevyslovitelně strašným (pokusil jsem se to popsat slovy "musel se natřikrát rozvést, odporně se opít a sníst dvě kila zkažený čokolády"), protože texty na posledním albu jsou skoro všechny trochu depresivní. Nicméně
je pořád ten nečekaně vtipný Tomáš Belko, jak ho znám, a hravá karibská dětská píseň o rumu, doutnících a noční cestě na pole…
Trochu s podivem mi přišlo, že na zvířátkách bylo strašlivě natřískáno, německá metalová frakce zdaleka neměla takovou návštěvnost. Ve třetí řadě se bohužel človek nevyhne občasnému zachytávání spoluskákajících – ostatně ty -náctileté zkuřky, co si na zvířátka chodí akorát zaskákat, mi jsou už nějakou dobu dost proti srsti. Holt srdeční záležitost, pamatuju ještě klávesáka Arnošta Hanfa, co vydělává na svůj chleba hraním na osmistrunný bendžo
Tolik tedy moje kultůrní exhibice, a teď tedy zpátky k čaji s medem. V Krumlově sněží!
Tiskni
Sdílej:
***** ** ****** **** kdybych věděl že tu hrajou tak jsem na ně šel. Ještě jednou ***** ****
PS: Freedom Call bych označil za takový odpočinkový power metal.
...Začátek byl šílený odpal, po Warriors následovalo tuším Hunting High and LowHunting High and Low doporučuju verzi od Stratovarius
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
20.10.2007 13:02