Portál AbcLinuxu, 11. listopadu 2025 12:33
const int HODNE = 10000;
char **pole = new char*[HODNE];
for (int i = 0; i < HODNE; i++)
{
pole[i] = new char[HODNE];
// for (int j = 0; j < HODNE; j++) pole[i][j] = 0;
}
sleep(30);
for (int i = 0; i < HODNE; i++) delete [] pole[i];
delete [] pole;
sleep(30);
si ani tu paměť nealokuje. Pokud však odkomentuji jeden z těch řádků, tak až pak mi kernel tu paměť opravdu přidělí. To je docela zajímavá myšlenka, dokáže to skutečně dát programu jen tu paměť co kdy použije. Co mě ale mnohem víc zaráží, je, když sleduji tento program v topu, tak jeho paměť je uvolněna de facto hned po delete.
Neví někdo, jaký algoritmus používá jádro pro určení, kdy paměť uvolní a kdy alokuje (i link by byl supr, asi hledám blbě
)? Nebo je možné, že valgrindu uniklo těch 270MB, co můj program má stále přidělených těsně před koncem, po všech deletech?
Předem díky!
vm.overcommit_memory). Přiděluje se ale asi až po prvním použití (jako v tom cyklu), kdy se po uvolnění v programu uvolní doopravdy, to asi také závisí na situaci – kdyby paměť docházela, jádro by ji asi uvolnilo dřív.
CString ***tridy = new CString**[HODNE];
for (int i = 0; i < HODNE; i++)
{
tridy[i] = new CString*[MENE];
for (int j = 0; j < MENE; j++)
{
tridy[i][j] = new CString();
tridy[i][j]->Append("kraviny v pameti");
}
}
printf("Pamet v tridach alokovana.\n");
sleep(30);
for (int i = 0; i < HODNE; i++)
{
for (int j = 0; j < MENE; j++) delete tridy[i][j];
delete [] tridy[i];
}
delete [] tridy;
printf("Pamet v tridach uvolnena.\n");
sleep(30);
(CString je třída, která uchovává řetězec v dynamicky alokovaném poli)
Funguje, jak bych čekal (tj. po posledním sleepu zabírá program třicet vteřin minimum paměti). Je možné, že mi valgrind u mého programu něco tají? (napsal ale "No memory leaks possible")
Pokud by to někoho zajímalo, tak se jedná o třídu implementující Patricii, ten testovací program do ní vloží postupně každý řádek souboru, pak postupně z ní každý záznam odstraní a pak nechá ještě zapůsobit destruktor (který zavolá rekurzivně destruktor na potomky uzlu -- žádni by ale zůstat neměli).
new, new[], delete a delete[]. Otázkou samozřejmě je, zda se vám do toho bude chtít.
Nebo mě aspoň nic zádrhelovitého nenapadá. Možná v Boostu by se daly vyštrachat nějaké příklady ma tohle téma.
mmap() měl odpovídat POSIXu, takže přinejmenším na POSIXových systémech by to přenositelné být mělo. A i kdybyste to chtěl portovat třeba na win32, mělo by stačit udělat variantní tu část, která získává od systému kus paměti. Rozparcelování těch bloků už si uděláte univerzálně, v podstatě stačí dát pozor na zarovnávání toho, co vracíte.
Tiskni
Sdílej:
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.