Portál AbcLinuxu, 14. května 2025 07:18
Vždy, když nevím o čem bych měl psát, a to se mi často stává. A to i přesto, že mám chuť něco napsat, pustím VIM a napíšu "blog". Jak se objeví ta černá obrazovka monitoru, začnou se mi slova samy od sebe řadit a začne mi to myslet. Většinou to jsou takové prosté vzpomínky nijak zvlášť vzdálené.
Zřejmě je to tím, že se potřebuji nějak od toho co mi putuje hlavou odkrojit. Poslouchám příběhy lidí a nějak nemyslím na ty svoje. Ale dnes jsem docela myslel i na sebe. Bylo to v souvislostí s tím, když jsem se dozvěděl, že vazby šel jeden chlápek co týral svoji partnerku, která si to nechala líbit až do té míry, že ji zadusil.
Myslel jsem na ni, myslel jsem na to že je škoda, že nepřišla ke mně, protože bych se ji pokusil unést ten ranec strachu a připoutanosti, pokusil bych se jí aspoň trochu odpoutat od toho zla které zažívala.
Okolí těchto obětí se diví tomu že se nechají týrat, že se nevzbouří, že trpí. Rozumím těmto lidem, protože tito lidé v průběhu času upadnou do dvou vzájemně zdánlivě nesouvisejících, ale strašlivě propletených poloh, které jim vlastně bez cizího přispění nedovolí najít odvahu a sílu odejít z toho co znají, bojí se toho, ničí je to. A ani to bezuzdné pustošení jim nedovolí to vše opustit. Oni to vlastně někdy ani nechtějí opustit. Protože je to jediné, co pořádně znají a cesta do neznáma je pro ně mnohem strašlivější než setrvání v té hrůze , kterou žijí.
Cítím ji celý den, tu neznámou dívku. Nějak se mě dotkla. Vzpomínám na svoji matku, která trpěla celý svůj život. Napřed tím,že je nemanželská, protože se narodila v době, když ten co mu říkala "táto" seděl zrovna v kriminále za to, že zabil ve rvačce chlapa nožem. Nebyla jeho. Byla z devíti dětí a vlastně nikdy tam úplně nepatřila. I když vím, že ji její bratři opravdu milovali. Ale ona sama vždy se cítila jako ta mimo. Dnes si myslím, že uvěřila i tomu, že její trápení je zasloužené.
Lituji ji, i když byly chvíli, kdy jsem cítil strašlivou hořkost i zlost na ni, protože, když se toho opileckého táty zbavila, přesto se dala nakonec jim přesvědčit, že to bude dobré a vzala ho zpět. Byla to její největší chyba v životě, kterou jsme všichni, ona i já ze sestrou zaplatili.
Zaplatili jsme ji lety života, nejen dětstvím ale i v dospělosti. Má matka ji zaplatila duševním zdraví a nakonec umřela na cestě do práce sama a bez nikoho. Ta neznámá je mrtvá několik hodin má matka už několik desetiletí, ale ta věčnost smrti je nekonečná a nic se nedá vzít zpět. Nic se nedá napravit. Ach, život je někdy vážně hořký. Moc na ně obě myslím.
Tiskni
Sdílej:
No, je to smutný zápis, ale naštěstí je většina problémů o kterých píšeš, řešitelná díky psychoterapii. Já vidím za mnohem větší problém tu lhostejnost okolo těch obětí týrání, ale i alkoholizmu. Možná, kdyby se našel někdo, kdo o týrání té dívky věděl a kdyby ten někdo jen trochu zasáhl...
To máš pravdu. Měla jsem na mysli to, že kdokoliv z okolí té dívky mohl zasáhnout. Sousedé, lidé z práce...
My jako psychoterapeuti se musíme vyrovnat s tím, že tak jako tak nemůžeme pomoci všem, kteří by byli potřební a někdy i těm, kteří by o to stáli, ale my to nezvládáme z mnoha důvodů. /Nesedne Ti klient nebo Ty jemu, to určitě znáš.../
Chápu Tvůj smutek a rozumím Ti.
Hm, lidi jsou moc pohodlný. Nesouhlasím s tím, že budou koukat ublíženě, myslím, že jim to přijde blbý, že by se mělí míchat do cizích věí. A nepřijde jim, že takhle se bude jednou rozhodovat o nich - že jim nikdo nepomůže.
Mělo by v tom hrát i roli, na jakém městě se to odehrává, jak moc se lidi vidí, znají a jak si vidí do talíře. Stejně tak snad i sociální a kulturní vyspělost a zvyklosti dané společnosti. Tj. jak moc je "tržní". (Teďka si nejsem jistý, zda i u buddhistů dochází k častému týrání žen. Nevim, kdo už by měl být snášenlivější, než oni.)
Jednou mi někdo napsal: "idealistů jsou plný hřbitovy".
Idealisti? Mám pocit, že jinak to nejde, jinudy cesta nevede, než v nesouhlas s tím, co je kolem, s vírou v něco lepší. Tj. stav je nějaký, že na to třeba dojedou, ale "zaplaťpámbů za ně", že tu jsou.
Je to Tvá špatná zkušenost.
Krásnýho prince bych sem vůbec netahala. Nemá s tím co dělat. Moje zkušenost je jiná. U nás lidi v domě poměrně rychle reagovali na týrání dítěte a jedné staré paní, v práci jsme pomohli kolegyni, kterou manžel třískal. Můj kamarád mi nedávno taky vyprávěl o tom, jak v noci přestěhovali kamarádku, kterou mlátil partner, k sobě do domu...
Já těch lidí, kteří se nebojí zasáhnout vidím kolem sebe dost. Někdy je spíše problém s lidmi, kteří to zase "s pomocí bližnímu přehánějí", ale na druhou stranu i ti odvedou dost dobré práce
Nepatřím mezi idealisty.
Hm, tohle je hodně hustý téma. Hraje v tom roli to, jak si kdo co bere, jak se snaží koho a co chránit. Někdo se třeba trestá, za svoje třeba i domnělé hříchy.
Mám dojem, že jeden nevyvážený vztah plodí další, nedostatek lásky a citu je poznat, přenáší se to dál.
Je to těžké zasahovat do cizích osudů, pokud sami nechtějí. Osvěta nezachrání vše. Snad se v tom míchají mateřské, vlastnické a majetnické pudy? Je moc těžké v tom zasahovat, hraje v tom roli i neznalost, ostych před okolím.
Je dobře, když se lze spolehnout na přátele či sousedy. Pořád se ovšem dotýkáme toho, že danou věc bude sledovat či řešit bytost s lidskými slabostmi. Neboli že objektivita je těžká. Ovšem "roztrhnout ty dva od sebe" lze snad vždycky? Aspoň dočasně.
Pro mne to obnáší to, že je "dobré si vybírat" a prověřovat.
Občas si ale říkám, že bez lidské agresivity bychom jako lidský druh asi takhle (snad) snadno nepřežili? Čili vidím, že tu je a jsem v rozpacích, kam s ní.
Pamatuju na jeden díl Krajních mezí, kde bylo u soudu zařízení, co umožnilo člověku provádět soud nad sebou samým - a nevinný se sám odsoudil. Čili (i) podle toho říkám, že není vše vidět, ne vše se přizná našemu okolí a ne vše to okolí vidí a dobře si vyloží. A navíc člověk není stroj a nejedná vždy logicky a tak, aby se mu to později líbilo.
P.S. a hlavně musím vyjádřit autorovi poděkování, že našel sílu se s ostatními podělit - i to mu může pomoci. Tj. babrám(e) setu v životě a zapomínám(e) na to, proč to vlastně napsal - pro tu vzpomínku (?). Přeju nám všem, ať máme svá mementa, co nám říkají, že bychom měli být lepší, víc se snažit, vnímat, pachtit se za tím prchavým štěstím, víc měřit a méně řezat.
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.