Portál AbcLinuxu, 3. května 2025 12:14
Uf, jak ten čas letí. Je tomu již pět let co jsem zde nadhodil poslední literární hádanku. Ne že bych se od té doby nikdy nechystal k nahození další, ale obvykle od záměru sešlo pro jiné, důležitější věci na práci. V poslední době jsem však "objevil" poněkud pozapomenutého autora, kterého stojí za to připomenout. Své blogy - výstižnější označení pro jeho zápisy by člověk stěží pohledal - psal od počátku první světové války a publikoval v průběhu dvacátých let. Než zemřel, ve stejném věku jako jsem teď já, na tuberkulózu.
Lidská morálka je věc tuze složitá. Co je mravné a co nemravné? Co dělat smím a co nesmím? Co dělat mohu a co nemohu? Dělej, co chceš, všem lidem se nezachováš; jedni to vidí tak a druzí onak. Ztratí-li někdo portmoné s penězi, je to pro něj neštěstí; ale metař, který je zvedne, řekne: "Mám to štístko!" Vyhrát peníze v kartách, třeba hazardní hrou, je mravné; sáhnout ale někomu pro ně přímo do kapsy, je nemravné. To co jedněm přináší prospěch, ti jedni shledávají vždycky přípustným a mravným; druzí ale, které to poškozuje, prohlašují to za vrchol zvrhlosti. Kolikrát se ta situace změní během hodiny; a ihned vyznává se morálka obráceně. Mravné pro člověka je všecko to, co potřebuje udělat, a co mu prospívá; ale ta příčina může a také bude se druhým zdáti nemravná; řeknou o něm "udělal to z pohnutek nízkých a nečestných". Musí se tedy najít zástěra, která příčinu zakryje; to se jmenuje záminka a ta je mravná, a druhým, nejsou-li zvlášť bystrozrací, přijatelna bývá vždycky. Fridrich Veliký říkal: "Když chci něco udělat, udělám to bez řečí a pak se najdou filosofové, kteří dokáží, že jsem to udělal právem"; postihl dobře, že morálka je výrazem mocenských poměrů. Co dělají ti, kdož mají v rukou moc, je pro ně vždycky mravné; a záminka, pod kterou to činí, svědčí o tom, že jsou lidé ideální, poctiví a spravedliví. Čím kdo chce vyvésti větší špatnost, tím krásnější a líbivější, populárnější hledá si k ní záminku; špatnosti jsou připraveny stále, ale často se dlouho neuskutečňují, protože vhodná záminka tu není. Světové vraždění lidstva bylo připraveno dvacet let, až se pro ně udělala vhodná firma: "Ztrestání drzého Srbska". To byla na jedné straně, zatím co na druhé se vykřiklo: "Na ochranu nebohé srbské země!" Národy znaly záminky, ale neviděly příčin; a válka byla. Všecko na světě se dělá z pohnutek hmotných, často i nezřetelných na prvý ráz; ale záminka je vždy vysoce ideální a šlechetná. A teď už můj příběh pochopíte.
***
Nový katecheta, kterého jsme na první třídě měšťanské školy dostali, byl pro nás překvapením; vyučoval svatému náboženství docela jinak, než pan farář nebo kaplan, kterého jsme měli na obecné škole. Horký byl a vášnivý; víra v něm hořela plamenema jiskry z něj létaly na nás; ukázalo se, že nejsme takový úhor, za jaký nás prohlásili ctihodní a důstojní pánové, kteří o pánubohu mluvili tak, jak o sousedu, a když líčili umučení Krista, cpali si nos tabákem, aby neusnuli. Byli to kněží moudří a zkušení života, který v nich dávno pohasil požáry; stačilo jim, že známe sedmero hlavních hříchů proti duchu svatému, a kaplan, když je kluk správně vyjmenoval, tak jak když bičem mrská, spokojeně říkal: "Sedni si lumpe, máš jedničku. Já vím, holomku, že než jsi došel od přijímání včera důmů, mels je všecky. Kristus pán umřel za chlapce hodné a ne za vás, vy uličníci! Viď, Donáte?" A Donát kýval k tomu hlavou: "Ano prosím."
Byl to nepochopitelný poměr, co důstojní pánové, kněží církve katolické, s tím klukem měli; Donát byl žid, ale na náboženství zůstával stejně a neodcházel; učil se římskou věrouku s námi. Velebníci měli ho ještě radši než nás; kluk to byl hezký, černý, kudrnatý, a oči měl jak uhle; jeho otec kšeftoval s obilím, na jezdění po vsích měl bryčku a v té vozil velebné pány třeba v noci, když jim doktor vyřídil, k tomu, koho připravil k poslednímu pomazání. Ten dobrý vztah tkvěl asi v tomhle; no my, kluci, jsme tomu prostě nerozuměli; velebný pán je velebný pán a nemá se zahazovat s židem, klukem Donátem.
Donáta jsme někteří měli rádi, a někteří mu záviděli; učil se dobře, byl ke klukům dost hodný, ale nevyvážil tím to, co měl víc, než druzí; míval plné kapsy cukroví, chroupal čokoládu, měl pistolku na kapsle, dvě foukací harmoniky, na jaře ty největší a nejkrásnější skleněné kuličky; všecko co jsme neměli my. Honza Balaš kolikrát, když loudil na něm bez úspěchu, pak mu pohrozil: "Ty kluku, počkej, jen co budou prázdniny! Však my ti ty bejle vybrakujeme!" Ale nikdy k tomu nedošlo a my jsme po posledních prázdninách přešli na měšťanku. První čas byli jsme bez duchovního pastýře; staří za námi nechodili, a Donát, když nebylo příčiny k řevnivostem, mezi námi docela zapadl; nikdo ani na to, že je jiného vyznání, nevzpomněl. Pak přišel ten nový katecheta; hubený, žlutý, přísný, náramný kazatel; Donát při hodině zůstal, a katecheta, listuje v katalogu, jej také vyvolal. Dal mu otázku z liturgiky: proč věž má na sobě hodiny. Donát odpověděl, že proto, aby lidé, co nemají hodinky věděli, kdy je poledne a šli k obědu, místo co měl říci: "Aby věřící viděli, jak čas rychle ubíhá a připravovali se usilovněji k spáse", a měl to prohráno; káťa ho poslal ven, a Honza Balaš tvrdil, že Donát to nevěděl proto, že si hrál pod lavicí s flobertkou. Byla to první střelná zbraň, která se ve třídě objevila a stala se touhou všech kluků; Donátovi se začlo zase závidět. Káťa ho při náboženství netrpěl, posílal ho domů; připomínalo se tak dvakrát týdně, že Donát je ovce ze stáda jiného a kluci toužili: "Koukejte, kluka; a tu pistol tu nezapomene ani jednou! Jen jednou kdyby ji zapomněl!" Káťa na vinici páně byl dělníkem velice pilným; probral s námi starý zákon, přešel k novému; začal nám líčit život a umučení Krista. Líčil to tak, až se v nás tajil dech nad ukrutností židů; líčil dramaticky všecky pletichy židovských učitelů, klesal hlasem a zas jej zvedal, šeptal, plakal, prosil; byli jsme vyjevení. Mluvil o utrpení Krista, o tom, jak židi se mu vysmívali; končil tím, že Beránek umřel za nás, ukřižován židy, přibit od nich na dřevo kříže... Bylo takové ticho v třídě, že bylo slyšet bzukot mouchy za oknem; a do toho ticha zalehl výkřik Honzy Balaše: "A má flobertku!" Káťa odcházel pln uspokojení nad výsledkem své vyučovací metody; ještě nezavřel dveře, když jimi vklouzl do třídy Donát... Čtyřicet kluků se na něj vrhlo: "Dej sem pistoli! Dej ji sem! Ukřižovali jste pána Ježíše!"
Honza vrhl se na Donáta; porazil ho. flobertku mu vyrval z kapsy; a druzí kluci kroutili ji zase z rukou jemu, až přiběhl káťa, zděšený rámusem, zpět. Kluci zapadli do lavic a před káťou zůstal jen uválený Donát s Honzou; katecheta začal výslech:
"Proč se perete?"
"Vzal mi pistoli."
"Proč jsi mu to bral?"
"Ukřižovali pána Ježíše! Já ho chtěl potrestat!"
Katecheta spráskl ruce: "Ale to je dávno! To ne on!" a Honza klidně odpovídal: "Voni ukřižovali pána Ježíše!"
Šlo to do konference; Donát za nosení zbraně dostal dvojku z mravů a Honza Balaš úředně deset rákoskou přes zadnici; nesl to heroicky, jen si posteskl: "Tak vida! Ukřižovali pána Ježíše, ale flobertku mu, židovi, nechají! Copak jsem ho nemoh ztrestat, že našeho spasitele trním korunovali?" A z toho poučného příběhu vidíte, že ta nejšpinavější příčina zlého skutku má tu nejsvětější záminku.
Tiskni
Sdílej:
...
Autorem vzpomínky je Karel Vaněk, novinář a fejetonista, který dopsal za zesnulého Haška - na žádost nakladatele - román "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války". Vaněk zažil I. světovou válku, zajetí i revoluci v Rusku na vlastní kůži. Zpracováním svého válečného deníku začal knižní publikace svých fejetonů. Z nichž poslední vyšla již posmrtně v r. 1934
Vaněk v polovině dvacátých let onemocněl tuberkulózou na kterou v roce 1933 ve 46 letech zemřel.
Svým literárním stylem se Haškovi podobal - především v oné kousavosti a jinotajích, ale z humoristického hlediska jeho texty k popukání nejsou. Dost silně mi připomínaly jiného - rovněž poněkud zapomenutého autora - Josefa Filgase. Rozhodně však stojí za přečtení. Uvidíte, že se v naší společnosti za ty roky nic nezměnilo. A že v minulosti nebyli obyvatelé této země o nic lepší, a snad ani horší, než dnes.
Uvidíte, že se v naší společnosti za ty roky nic nezměnilo. A že v minulosti nebyli obyvatelé této země o nic lepší, a snad ani horší, než dnes.A musi byt nutne obyvatele lepsi, aby mohla byt spolecnost lepsi?
A musi byt nutne obyvatele lepsi, aby mohla byt spolecnost lepsi?práve sa o tom filozofuje na ČT 24 u Moravca... ale ten Moravec a na moderovanie takej diskusie nehodí:), ten "formát" pripomína lacné talk show a diskusie na abc linuxu zase pripomínajú kohútie zápasy o to, kto má vyššie IQ:)
)
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
