Fragmenty

dnes 14:37 | Přečteno: 103× | Jen tak na okraj | poslední úprava: dnes 15:18

Obdivuji lidi, co si dokáží vést deník. Sám toho nejsem schopen. Několikrát jsem to v dávné minulosti zkoušel, ale pokaždé to skončilo tím, že jsem ho buď zapomněl, nebo mi okolnosti neumožnily do něj psát. A tak narážím všude možně na fragmenty svých poznámek, ale jenom ty co sdílím přes wiki a tenhle blog jsou veřejně dostupné.

Není jenom abclinuxu.cz

Blogy sem píšu pro sebe, protože notebook, na rozdíl od mobilu, nemám vždycky u sebe. Diskuze, pokud se jich účastním, jsou pro mne pouhé rozptýlení pro ukrácení času. Jsem člověk optimistický a místní pindalové nemají dostatečné IQ na to, aby mne dokázali urazit či nasrat, byť se o to naivně snaží. Zábava končí, jakmile ta diskuze začne být nepřehledná nebo nudná.

To neznamená, že neexistuje nic co by mi vadilo. Vadí mi hlavně to, že jsem, stejně jako vy, denodenně nechtěným svědkem událostí, o kterých bych nejradši nic nevěděl, protože otravují mou mysl. Je to jako za komoušů. Stejně jako tenkrát jsou lidé co tomu čelí vnitřní emigraci a mediálním celibátem. Touhle cestou bohužel jít nemohu. A vlastně ani nechci, protože přesně o tohle šmejdům jde.

Cíleně píšu o šmejdech, protože i mezi komančema byli lidé slušní. A šmejd je u mne i nekomunista, co se dnes prezentuje div ne jako odbojář a sprostě nálepkuje ty, co si zachovali rovnou páteř tehdy i teď.

Svoboda projevu nespočívá ve fangličkách, rádoby vtipných heslech a hysterické obhajobě televizních poplatků. Ale v tom, že se projevuji kde chci, kdy chci a jak chci. Ať se to někomu líbí, nebo ne.

Proč je ráno moudřejší večera

Naštěstí mám dobré spaní. Mozek je přes noc z hlavy vymete a pak už záleží jen na tom, jaké bude ráno.

Už víc jak čtyři roky mé rána začínají stereotypně. Ze sna mne budí už to, jak se blíží milující pes. Nejdřív slyším cvakání drápků na parketách, pak dusání na schodech a po něm následuje záplava jeho lásky. Tenhle rituál má devastující účinky na mé zdraví, ale pokaždé mne pozitivně naladí.

Jenže trvalý spánkový deficit se dohnat nedá. Takže časy, kdy jsem si brával práci domů, už jsou pryč, protože jsem večer permanentně groggy.

Na téma soustředění

Nikdy jsem se netajil s tím, že multitasking mého mozku není moc výkonný a před měsícem se objevil na „blistech” (v souvislosti s AI?) český překlad postu o článku Clifforda Nasse z července 2009 s provokativní otázkou v názvu: Co když „multitasking” prostě jen ničí váš mozek?, který upozornil na konkrétní čísla podložená výzkumem psycholožky Glorie Mark z Kalifornské univerzity, která:

… strávila roky sledováním, jak dlouho kancelářští pracovníci skutečně zůstávají u jednoho úkolu, než něco odvede jejich pozornost. Průměr byl tři minuty. A po každém přerušení trvalo 23 minut a 15 sekund, než se plně vrátili k hloubce soustředění, kterou měli předtím.

V té citaci jsem cíleně zvýraznil, že jde o statistický průměr časového intervalu, který se liší mimo jiné i v závislosti na tom, jak hluboké bylo soustředění, ze kterého byl pracovník vyrušen. V kanclu totiž sedím s kolegou, co se neustále diví tomu, že vůbec netuším o čem mluví, když mne z toho mého hlubokého soustředění vyruší. A já se pro změnu neustále divím tomu, jak je z toho pokaždé překvapen, přestože jsme v tom kanclu spolu už 15 let.

Možná je překvapen proto, že na to moje hluboké soustředění dojde během pracovní doby opravdu jen málo kdy. V tom kanclu nás sedí pět, každý řeší svoji práci. Neustále někdo courá dovnitř, ven. Jenom já tam sedím pořád. Proto jsou okamžiky, kdy se mohu v klidu soustředit na svoji práci během pracovní doby, aniž by mne někdo rušil – i když jsou pryč, čím dál vzácnější.

Jen přes léto, když potřebuji klid, se mohu zdekovat do laborky. Mám jich k dispozici sedm, všechny jsou klimatizované a změny nemusím testovat na virtuálu, ale rovnou na sousedním stroji, protože všechny stroje využívají stejnou disklessovou infrastrukturu.

Home Office je na nic

Během semestru lze pracovat jen vzdáleně s testovacími virtuály. A vzdáleně se řeší i problémy. Takže bych v kanclu na Karláku nemusel vůbec být. Ale jak už jsem zmínil, furt někdo někoho shání, nebo něco chce. Kolegové se pohybují mezi Karlákem a Dejvicemi – pouze já mám v rámci svých pracovních úvazků práci na jednom místě. Takže toho (vy/zne)užívají. Většinou mi to nevadí, spíš naopak. Každá záminka, co vede tomu abych odešel od počítače a protáhnul svaly, je dobrá.

Za běžného provozu už není potřeba hlubokého soustředění tak velká. Řeší se jen akutní věci a ty je vždycky lepší řešit na konkrétním místě, kde se projeví. Z domova bych je nevyřešil vůbec, protože BFU neví kam se podívat aby zjistil kde je problém.

Většinou je to jen lokální prkotina, ale může se stát, že jde o „proof of concept”, kdy si problém nevědomky vyrobí sám uživatel, jako se to stalo nedávno jednomu studentovi při zkoušce. Ten si po dvou hodinách prgání na stroji v isolate módu spustil nekonečnou smyčku, která mu sežrala veškerou RAM a stroj zatuhl. Zřejmě to způsobila kombinace více faktorů, protože na monitoru byl vidět že se to stalo ve chvíli kdy použil nějaké našeptávání. Pokud by ten systém pracoval s lokálním FS, zůstalo by mu alespoň to co se stihlo zapsat na disk, jenže ze stroje, který má všechno pouze v RAM nic nevydolujete, pokud se vám nepodaří takovou smyčku zavčas přerušit. Jenže na to je potřeba alespoň trochu volné RAM, kterou vám obratem obsadí ta smyčka, kterou tím pádem nemáte šanci přerušit.

Všechno tedy bylo v háji. Nevím jak to nakonec zkoušející rozčísnul, ale byl to za celou existenci disklessové infrastruktury první umělec, kterému se něco takového stalo, o kterém se ke mně něco doneslo. Z domova bych se mohl jenom dohadovat co se vlastně stalo, pokud by mi neudělali alespoň fotku toho co bylo zrovna na monitoru.

       

Komentáře