Portál AbcLinuxu, 6. května 2025 08:50
Je to sice trošku hnusné interpretovat něčí chování a domnívat se že něco dělá právě proto že (něco něco) ... jakoby vkládat mu nějaké myšlení do mozku (nejlépe to svoje protože ho znám), tím ho omezovat na něco co si dokážu představit a domnívat se tedy že přesně takhle uvažuje, ale dle mého to třeba sem pan Jílek píše proto že se domnívá že někomu tyto jeho spisky mohou pomoci.
Přinejmenším tedy pro mě přinášejí dosti často podněty k zamyšlení a zhodnocení toho jak uvažuji. A když už holt nemám chuť tak ten blogpost přeskočím, rozhodně mě baví víc než Amigoviny a nebo Jeepoviny (ty už ani neotvírám ale také nikomu neberu to aby je sem psal protože vím že kupa lidí si je tady očividně ráda přečte).
Napríklad Slováci. Ale my to máme legálne
Hm, ja neviem takto zoradiť jazyky; raz sa mi páči viac jeden, raz druhý. Istý čas sa mi veľmi páčila čeština, ale to ma už prešlo. Možno to bude tým, že už pár rokov v Česku žijem, takže stratila ten nádych netradičnosti
Francúzštinu som mal tiež kedysi veľmi rád, ale v poslednej dobe ma viac oslovuje španielčina A vždy ma brala čínština. Ani nie kvôli kráse, ale tie tóny, to je úžasné, že sa dá komunikovať v podstate spevom
Ruština je celkom pekná. Mne zasa istý čas veľmi páčila polština Čo sa týka školy, tak tam som dokázal znenávidieť nemčinu a už je to asi na celý život. Ale kto vie...
Staccato tiež do spevu (alebo obecnejšie do hudby) patrí Ale prirovnávať čínštinu k japončine môže len nevzdelanec, ktorý o tých jazykoch vie len toľko, že sú z Ázie
A k češtine... mno, spoločné prvky by sa našli (čeština je tiež dosť spevavý jazyk), ale je ich zrejme ešte menej ako s tou japončinou. Holt, každý z tých jazykov patrí do úplne inej jazykovej rodiny a nemajú spoločné vôbec nič
Holt, každý z tých jazykov patrí do úplne inej jazykovej rodiny a nemajú spoločné vôbec nič.Je to naopak, Marku. Všechny evropské jazyky vznikly ze stejného původního jazyka. Jazyky se postupem času v různých etnických skupinách rozvíjely (cestováním, válkami, obchodem), převzaly prvky z jiných forem jazyka.
Ale prirovnávať čínštinu k japončine môže len nevzdelanec, ktorý o tých jazykoch vie len toľko, že sú z ÁzieA nejsou? Pro zajímavost, víte odkud pochází původní pohanský český jazyk, tradice?
PS:Japonci štěkaj o něco víc než Číňané a Češi, silný důraz je na počátku slov.
Hovoril som o češtine (indoeurópske jazyky), japončine (rodina obsahujúca len japončinu a ryuukyuu dialekty -- až tak je to unikátny jazyk ) a čínštine (niekoľko dosť rozdielnych dialektov, ktoré sa vyznačujú tónami -> čínska rodina), ktoré ste narvali dokopy.
Samozrejme, že viem. Český jazyk pochádza z protoslovanského jazyka, ktorý zasa pochádza z protoindoeurópštiny. Jak súvisí s čímkoľvek, o čom sme sa bavili?
PS.: Ach jaj, prestaňte sa prosím strápňovať. Japončinu sa už pár rokov učím a základy čínštiny (mandarínskej aj kantónskej) mám za sebou tiež. Tak isto pozerávam japonskú tvorbu a pozerávam čínske filmy a dokumenty. Takže mám dostatočnú teoretickú aj praktickú znalosť na to, aby som vedel, že tie jazyky skutočne nemajú nič spoločné a rozhodne to nie je o nejakom štekaní Jediné, čo niekomu môže pripadať ako štekanie, je 4. tón v mandarínčine, ktorý skutočne znie ako u nás intonácia pri rozkazovacom spôsobe. V japončine ani češtine v bežnej komunikácii nič podobné nie je.
A čo tak nejaký faktický argument, ktorým by ste oponovali niečomu, čo som povedal? Aha, jasné, nemáte. Holt, čo sa dá robiť... Tak aspoň neurčité kecy, no tie Vam idú
Btw, Vy medzi nimi žijete? Medzi japoncami aj medzi číňanmi? A ako riešite synchronizáciu svojich klonov?
A s ktorými konkrétne ste v dennom styku? Celkom ma to zaujíma, rád by som sa o živote medzi nimi dozvedel viac (ak sa budete chcieť k tomu vyjadriť). Sám totiž plánujem odsťahovať sa do Japonska a informácií z prvej ruky nie je nikdy dosť.
Príslovia majú rozhodne hlboké. A nielen tie, ale aj kopu múdrych textov. Sun Tzu, Konfucius, I-ting, zen, kungfu a medicína... Raz by som rozhodne chcel dospieť k tomu, aby som to mohol čítať v originále. Ale pár rokov to ešte potrvá
Fíha, tak to toho viete viac, než sa zhodnú lingvisti. Tie tri vplyvy sa zmieňujú, ale obvykle každý lingivista zastáva len jednu z tých teórií, nie všetky naraz Ale dík za tip na knihu, pozriem na to.
Myslel som s kým sa stýkate prevážne. Alebo to žijete v nejakej metropole s vyváženým zastúpením všetkých národov?
Pokud někdo v osobním styku neplní své závazky, dohody, sliby, pak se pro mne stává nedůvěryhodným a nijak od něj už nečekám že bude něco plnit.Jenže ty nemůžeš čekat ani u "důvěryhodných" lidí, že budou něco plnit. Pokud toto budeš vždy očekávat, dřív nebo později víru v lidi ztratíš, jak popsáno v blogísku...
Důvěryhodnost bud je, nebo není.Právě že tak to není. Důvěryhodnost je buď větší nebo menší, ale nikdy (nebo hóódně málokdy) je nebo není úplně. Taky záleží jak v čem. V něčem můžeš někomu důvěřovat v něčem zase ne... Taky důvěryhodnost lidí se mění s časem...
Samozřejmě že by to tak mělo fungovat i v osobních vztazích. Pokud se někoho zeptám jestli by mi s něčím nepomohl tak pokud se omluví že nemůže tak bych to tak měl brát (a nerozčilovat se), pokud se tohle stane vícekrát pak se mu naopak může samozřejmě stát že až on bude potřebovat pomoci tak já nebudu mít čas (třeba proto že budu pomáhat někomu kdo mi naopak předtím pomohl), anebo budu protože vím jaké mám nízké sebevědomí a jak mi udělá dobře někomu pomoci a prokázat si tím svou vlastní důležitost.
Ale pokud už se dotyčný rozhodne že mi s tím pomůže, slíbí mi to a pak se na to vykašle, nenajde si čas, zpozdí se, má něco sakra důležitějšího co musí naprosto nutně udělat ... a toto se opakuje několikrát (třeba i u jiných slibů), tak pak už přece dotyčný nemůže čekat že mu uvěřím až mi zase něco slíbí a naopak já jej nebudu shazovat tím že bych jej o něco žádal a tím přiměl k dalšímu slibu který by zase nesplnil (což by možná i mohlo způsobit že by se cítil nepříjemně že něco nesplnil), naopak já ho tohohle všeho ušetřím a o nic jej nepožádám (= už nemám víru v to že splní co slíbí), což ale neznamená že se s ním nepobavím o politice nebo nezajdu zahrát tenis. A navíc tím oběma ušetřím ztracený čas a energii - win-win situace.
a toto se opakuje několikrát (třeba i u jiných slibů), tak pak už přece dotyčný nemůže čekat že mu uvěřím až mi zase něco slíbí a naopak já jej nebudu shazovat tím že bych jej o něco žádal a tím přiměl k dalšímu slibu který by zase nesplnil (což by možná i mohlo způsobit že by se cítil nepříjemně že něco nesplnil), naopak já ho tohohle všeho ušetřím a o nic jej nepožádám (= už nemám víru v to že splní co slíbí)No, anebo ho můžeš požádat, akorát s tím nepočítat (třeba požádat zároveň někoho jiného). Prostě (pokud tě to nic nestojí, nebo jen málo) dávat šance stále. Vzpomněl jsem si na tu pohádku... jak se to hernajs menovalo... "My to s vámi lidmi zkusíme třeba po milion páté. Ánébó po milion šesté"...
Takový veřejný hajzl je vůbec zajímavé místo. V dobách, kdy se ještě o rekonstrukci Hlavního nádraží možná ani neuvažovalo, jsem se zastavil na tamním záchodě. Vždy jsem měl z takového místa obavy, nicméně tentokrát jsem tam zkrátka musel.
Zaplatil jsem pětikorunu a paní hajzlbába určila, do které kukaně mám jít. Tomu jsem se velmi podivil, protože přece jen nádraží není totéž jako koncentrační tábor, ale vzhledem k situaci jsem v žádném případě neměl v úmyslu se hádat.
Možná by v tomto okamžiku stálo za to podrobněji vykreslit denní dobu a situaci. Tenkrát jsem odjížděl z Prahy domů do Zlína velmi pozdě, nočním vlakem. Byl ošklivý deštivý večer a tomu odpovídal počet bezdomovců ve foyer, lze-li tak příslušnou halu nazvat. Jeden z nich se evidentně pochcal, posral a poblil zároveň a nacházel se v jakémsi stavu, který připomínal zároveň epileptický záchvat i delirium tremens. Dva přátelé podobného ražení ho podpírali a on u toho občas něco blábolil. V protějším rohu haly, kam jsem po půlminutě chůze dospěl, zase policisté legitimovali nějakého Ukrajince. Podezřele dlouho se hrabal v neobvykle velké sportovní tašce a ochránci zákona na něj přísně hleděli s rukama na svých služebních zbraních.
O minutu později jsem se už chystal usednout v kukani, kterou mi paní hajzlbába určila. Ale v té chvíli se mi před očima rozsvítila spousta červených kontrolek. Prkénko vypadalo divně... Vypadalo asi tak, jako by ho někdo polepil samolepkou a později samolepku strhl. Zůstane po ní taková odporná porézní plastová hmota... Už na první pohled nevypadala příliš čistě. Inu, nedalo se nic dělat. Na nějaké námitky či hádky jsem se vskutku necítil. Nezbylo mi než se spokojit s bezkontaktním postupem obvyklým u takzvaných tureckých záchodů.
Následujících několik minut ovšem bylo zcela neuvěřitelných. Vyslechl jsem několik rozhovorů paní hajzlbáby s jejími známými. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, nikdy bych mu nevěřil. Proto počítám s tím, že ani mně nikdo neuvěří.
V podobném duchu se neslo i několik dalších rozhovorů. Během nějakých pěti či deseti minut takto přišlo kolem pěti lidí a všichni byli postupně „ubytovaní“. Tak už jsem pochopil, proč jsou některé kukaně nepřístupné a proč je tak přesně určeno, kdo má kam jít.
Dnes sice hajzl na Florenci i na Hlavním nádraží stojí desetikorunu, ale aspoň má člověk menší pravděpodobnost, že se nakazí žloutenkou, případně jinými chorobami, které se vyskytují v souvislosti s fetováním a bezďáctvím. Desetikoruna je takový regulační poplatek. Ty levnější hajzly se regulovaly samy — kdo opravdu nemusel, nikdy tam nešel.
Celý můj off-topic příspěvek je vlastně o dvou věcech. Zaprvé o tom, že zmíněný pán, napůl bezdomovec a napůl proletář, možná opravdu bydlel v tom skladu u WC. Ve větších městech se nejspíš takové věci zkrátka dějí. Zadruhé jsem možná ten večer i já ztratil jakousi víru. Jde o víru ve svou vlastní osobní bezpečnost. Léta jsem chodil sám v noci městem, jezdil posledním metrem, nočními tramvajemi i nočními trolejbusy (ve Zlíně). Chodil jsem v noci na vlak, jezdil nočními vlaky... Nikdy mě nikdo nepřepadl, neoloupil, nezmlátil ani neokradl. Říkal jsem si: Kde jsou ti vrazi, zloději a násilníci, o kterých se píše v novinách? Vždyť tady je všechno „v pohodě“. Ten večer jsem si uvědomil, že nic není v pohodě. Často jsem naprosto hloupě riskoval a jen jsem měl prostě štěstí, nic víc. Vlastně jsem rád, že jsem si to uvědomil včas. Poprvé jsem viděl takto zblízka lidi v naprosto zoufalé situaci. Pak se lze těžko divit, když někdo z nich spáchá nějaký zoufalý čin.
Pravda je, že v okamžicích, kdy jsem dřepěl nad odpudivým prkénkem, jsem skutečně myslel na Mordor a říkal jsem si, jaké asi mají WC zrovna tam.
Zahazeny odpadky a osrany metr vysoko.
Jo to chapu, u more prvni pulku umiram na spaleniny a druhou na hroznou sracku.
Kdyz jsem byl malej cekal autobus plnej lidi, az se moje streva uraci prestat ...
Lepsi zustat doma :)
Typické pro každý chorvatský kemp někdy kolem roku 2000, tedy ve zlatých dobách cestování Čechů do Chorvatska. Lord Hoven byl tenkrát ještě neznámý pojem, proto člověka poněkud překvapilo, když byly všechny kukaně natřené hovnem, a to i ve výšce, kam se ani náhodou nedá dosrat. No, možná dá, kdyby někdo stál na míse, jenže tam žádná mísa nebyla. Byly to turecké záchody. Člověk šel raději do lesa. (A podle toho to v tom lese taky vypadalo.)
Často jsem si říkal, jak je tohle vůbec možné a zda tam existuje nějaký úklid. Jednoho dne ráno jsem to zjistil. Procházela tam taková paní a do jednolivých kukaní stříkala z dálky hadicí, jako by zalévala kytičky. Kde to bylo moc zlé, tam jen pootevřela dveře a znechuceně šla dál. Kde to bylo ještě v pohodě (například hovna pouze na podlaze a na zdech maximálně po pás), tam se pár vteřin zdržela ve snaze chabým proudem vody tu spoušť trochu smýt. Výsledkem byla děsivě vypadající hnědá louže na podlaze. Naneštěstí tu paní nenapadlo podívat se na druhou stranu dveří a na zeď za dveřmi.
Dodnes netuším, kdo tohle udělal a proč. Qui prodest?
No jako nevím, ale na Muzeum mám taktéž jen a pouze nejhorší vzpomínky. A tentokrát nepramení z toho, že bych tam snad kdy byl, ale naopak z faktu, že jsem tam nebyl.
Jednou jsme šli s kolegou ze školy během týdne pracovat do ocelárny. (To znamená, že jsme šli kalit.) Ježto jsme chtěli před dalšími známými z jistých důvodů tuto akci utajit, rozhodli jsme se, že jeden z nás zkrátka musí za každou cenu stihnout další den ráno přednášku, aby to vypadalo, že se žádná kalba nekonala. Při mé smůle pochopitelně tento neblahý los padl na mě.
Kolem osmé hodiny ranní jsem tedy po necelých dvou hodinách těžkého alkoholního spánku začal znovu bootovat svoji neouronovou síť. Po několika „Kernel panic: Daylight at night!“ se to konečně podařilo. Následně jsem musel vydolovat z celé své dýchací soustavy odporné zelené nudle páchnoucí po směsi vodních dýmek, jointů a jiného kuřiva. I to se časem podařilo. Vlastně tam byli i holubi, ale to není podstatné.
Stále ovšem bylo něco špatně. No pochopitelně, smrděl jsem jako kanál. Tedy jsem zamířil do koupelny. Byl začátek jara. V této překrásné době bývá studená voda skutečně studená... Což jsem pochopil velmi rychle, protože právě ten den byla přerušená dodávka plynu. Za zpěvu árií z Rusalky (zejména těch o měsíčku) jsem se umyl a doufal jsem, že medaile za hrdinství mě nemine. Tím ale celé utrpení zdaleka neskončilo.
Jedu takhle metrem, přestupuji na Muzeu, když tu náhle tlusté střevo povídá: „Hey, guys! I won't tell you again: Keep it DOWN!!! Fed up to HERE now!“. No nevadí, co se dá dělat, na Muzeu je přece hajzl, ne? Zamířil jsem tedy co nejrychleji do příslušné chodby. Jenže tam se zrovna paní hajzlbába měla k odchodu. Viděla sice můj zoufalý výraz ve tváři, ale bylo jí to úplně jedno. Povídá mi: „Hele, teď máme pauzu!“ No a fakt odešla. V devět pauzu???
Už jsem myslel na nejhorší, když jsem si vzpomněl na MacDonalda na rohu. Vběhl jsem tam právě ve chvíli, kdy tlusté střevo povídalo: „All right, that's it! Everyone, get out!!!“ Hajzl tam mají jen pro zákazníky, kdo si tam nic nekoupí, musí zaplatit pětikorunu. Přiběhl jsem tedy k tamní paní hajzlbábě, lovím pětikorunu... A ona si změřila zkušeným pohledem můj bledý ksicht a povídá: „Aha... No, tak pán zaplatí až při odchodu, že jo...“ Nepopsatelná úleva.
Přednášku jsem stihl, vydatně posilněn obrovksou lahví Pepsi, kterou jsem tekrát ještě mohl pít. A vůbec, byly to tenkrát skvělé časy!
Snídat před polednem? Zvláštní zvyk. Tomu jsem nikdy nepřišel na chuť.
Vběhl jsem tam právě ve chvíli, kdy tlusté střevo povídalo: „All right, that's it! Everyone, get out!!!“ Hajzl tam mají jen pro zákazníky, kdo si tam nic nekoupí, musí zaplatit pětikorunu. Přiběhl jsem tedy k tamní paní hajzlbábě, lovím pětikorunu... A ona si změřila zkušeným pohledem můj bledý ksicht a povídá: „Aha... No, tak pán zaplatí až při odchodu, že jo...“ Nepopsatelná úleva.Nevím proč se mi po přečtení tohoto odstavce vybavila jedna příhoda, kterou jsem zažil před pár lety. Víc psát nebudu. Když si na to s odstupem času vzpomenu, válím se smíchy po zemi. Ale pak se nad tím vždycky zamyslím a je mi z toho smutno. Takže víc detailů psát nebudu. Alespoň prozatím ne. Beztak musím dodělat ty podělaný Test Casy. :-/ Dost mi to pije krev. Když jsem dělal na projektu pro jednu českou banku, test casů bylo 506. Tohle je složitější a mám čtyři. :-/ Kluku, hezky's to napsal. Ale já se musím vrátit k Renegade Soundwave a jejich Thunder. A k Test Casům…
Ale já se musím vrátit k Renegade Soundwave a jejich Thunder. A k Test Casům…Seru na Renegade Soundwave a hlavně na ty Test Casy!
Pokud to budeš hrát, doporučuju si občas trochu upravit prstoklad, to co maj v těch notách není vždycky optimální...Já se prstokladem v notách snad nikdy neřídil. Snad jen v úplných začátcích, když jsem se s klavírem seznamoval. Jo, a ve stupnicích. To taky.
Tiskni
Sdílej:
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.