). Pro ostatní nejdřív nějaké obecné cancy a pak pár nejznámějších autorů. Neboli: po dlouhé odmlce vítejte u Ladickova literárního spamu.Portál AbcLinuxu, 30. dubna 2025 14:08
New Weird! Upletl jsem si na sebe pěkný bič, když jsem pojal úmysl napsat zápisek o tomhle poměrně mladém, ale už tak rozsáhlém fenoménu ve sci-fi. Kdo zná, asi se nic nového nedozví, o to víc je vítán v diskusi (co říkáte na Hala Duncana? ). Pro ostatní nejdřív nějaké obecné cancy a pak pár nejznámějších autorů. Neboli: po dlouhé odmlce vítejte u Ladickova literárního spamu.
Hned na počátku musím přiznat, že výraz New Weird je v češtině nebezpečně dvojznačný. Samozřejmě označuje předmětný subžánr ve sci-fi, resp. fantastice vůbec: je to fantastika perverzní, zvrácená, inteligentní, bohatá, plná neuvěřitelných nápadů, které autoři vytahují z rukávu s umem špičkového eskamotéra, fantastika, která kombinuje sci-fi, fantasy a horor v jednom svazku, která překračuje zažité hranice a má nemalou hodnotu i z pohledu klasické krásné literatury.
A New Weird je taky název edice, ve které nakladatelství Laser-books vydává díla tohoto žánru. Totiž, proč je v tom problém – u nás se New Weirdu daří asi jako nikde na světě. Všude na něj hledí tak trochu skrz prsty, zatímco u nás jde o úspěch nebojím se říct kolosální. Těžko by jinak mohla dotyčná edice čítat už šestnáct svazků, všechny s nádhernou obálkou od Edwarda Millera, přičemž řada z nich byla nakreslena původně právě pro české vydání (třeba ta k Miévillově Železné radě).
Úžasným průvodcem historií i žhavou současností New Weirdu je antologie Jeffa a Ann VanderMeerových, která v češtině pod názvem (ach, už zase!) New Weird vyšla u příležitosti loňského Parconu, který byl vlastně první konferencí o New Weirdu vůbec. A medové pivo taky stálo za to O úspěchu New Weirdu u nás mluví i Martin Šust v textu, který pro tuto antologii napsal a který mimochodem musel pro české vydání přeložit překladatel Pokud nic jiného, tuhle knížečku doporučuju všem, kteří mají rádi fantastiku, některé povídky jsou vážně ohromující (a že jinak povídky moc nemusím). A pokud se chcete radši vrhnout přímo do dravého proudu nespoustané představivosti, zkuste to třeba s následujícími autory.
Jasně, samozřejmě, nemůžu začít nikým jiným. Ikona celého žánru, mladý anglický levičák, je asi nejznámější díky románům z planety Bas-Lag, kterými jsou Nádraží Perdido, Jizva a Železná rada. A první dva uvedené jsou opravdu asi to nejlepší, co jsem z New Weirdu četl. O to hůř se mi o nich teď píše, protože prostředí je tak bizarní, příběhy tak rozverné a jazyk tak vytříbený, že–– no, dost fňukání.
Městská fantasy. To je to klíčové slovo. Nádraží Perdido se odehrává ve městě Nový Krobuzon, metropoli kypící životem různých obvyklých i nepředstavitelných ras a položivotem přetvorů. Parlament, milice, podsvětí, sebranka, dělníci, umělci, vědci, thaumaturgové, děvky. Politice se mimochodem u Miévilla nevyhnete. Vyhnaný garuda Jagharek, který přišel o křídla kvůli porušení prastarých zákonů, přichází za geniálním vědcem Izákem Danem der Grimnebulinem s prosbou (a spoustou peněz), aby vymyslel, jak by mohl znovu létat. Při bádání se k Izákovi dostane zárodek velice zvláštního tvora, ze kterého brzy vyroste dospělá, i když hendikepovaná psychomůra. Ta mu uletí, osvobodí svoje druhy, chované místní mafií kvůli drogám, které vyměšují, a městem se rychle šíří nebezpečí, se kterým má potíže i samotný Tkáč. Izák se tak kromě boje s přitažlivostí pouští navíc do boje s nepřítelem, kterého téměř nelze porazit, a musí kvůli tomu získat hodně podivné spojence. A to nastiňuji jen úplně nejhrubší kostru, celá kniha je úžasně živým organismem – no ony jsou to vlastně knihy dvě, organicky propojené v jednu. Pro mne obrovské plus, pro někoho, slyšel jsem, prý mínus. Text z přebalu mimochodem ve svém tvrzení, že všechny nitky se setkávají uprostřed města, v monumentální stavbě Nádraží Perdido, bohapustě lže.
Jizva: Bellis Chladnovína, nadaná lingvistka a tlumočnice, opouští Nový Krobuzon, kde jí jako bývalé milence Izáka Dana der Grimnebulina hrozí nebezpečí. Plaví se do kolonie Nova Esperium, jenže loď unesou piráti a stane se součástí plovoucího města Armady, seskupení desítek a desítek lodí, kterému vládnou Milenci. Sadomasochisti, kterým by fantazii záviděl i markýz de Sade, troufalí, chytří. Hodlají chytit a zkrotit avanka, obrovské stvoření z hlubin, který by dopravil město k Jizvě, místě v oceánu, kde… Ale to už není tak důležité. Kritik praví, že Jizva je ještě lepší než Nádraží Perdido, jak kvůli celistvosti textu, tak kvůli líp využité rozmanitosti prostředí. Já tak jednoznačný názor nemám, fasnicuje mne obojí. Rozsáhlý úvod do děje, který je Miévillovi vlastní, je dle mého ovšem jednoznačně lepší v Perdidu (tam ovšem pozor na úplně první stránky, napsané jazykem, který z knihy přímo přetéká a který může dokonce i odradit).
Železná rada je o poznání slabší, a o poznání političtější, takže ji přeskočím (kdo se ovšem zamiloval do Bas-Lagu, nenechá si ji ujít, pořád je to výborně zvládnutá kniha) a vrhnu se rovnou na Krále Krysu. To je totiž Miévillova prvotina: temné přepracování krysařovského motivu, pod kterým tepou šílené rytmy drum and bassu. Do ponurého nočního Londýna přichází ten s píšťalou, aby si kromě krys, pavouků nebo ptáků podrobil i lidi. Osobně netuším, proč Krále Krysu někteří hodnotí hůře než předchozí díla. Je vlastně úplně jiný, skoro se chce říct, jako by se autor teprve hledal, ale na kvalitě díla to nic neubírá.
Pak tu máme ještě Un Lun Dun, což je krásně napsaná a ilustrovaná, ale spíš pohádka (vázané vydání je mimochodem v záplavě paperbacků příjemné pohlazení po dušičce člověka, který by možná jednou mohl být bibliofilem) s ekologistickým podtextem, a sbírku povídek Pátrání po Jakeovi a jiné příběhy, ze které se mi líbily možná tak dva kousky, a to je přece jen trochu málo.
Nemůžu si pomoct, další v pořadí bude u mne Steph Swainstonová se svou trilogií Hradní mýty (probůh, proč by castle mythos měly být mýty hradební?), a to i navzdory tomu, že jde o mnohem konvenčnější díla, než u dalších autorů. Také ale mnohem přístupnější.
Rok naší války, Čas jako dar a Novodobý svět vypráví příběh Janta Širy (Šira mimochodem není příjmení), jediného obyvatele Čtyřzemí, který, i když křídla mají všichni rhydané, umí doopravdy létat. Není proto divu, že je nejrychlejším poslem na světě, čímž si zaslouží místo v Hradním Kruhu – skupině padesáti nesmrtelných, těch nejlepších z nejlepších ve svém oboru, kteří pro císaře Sana bojují s neústupným Hmyzem. Jant s oblibou užívá skolopendium, kočku, drogu, která mu, kromě obvyklých příjemnůstek, umožňuje dostat se do Přesunu – vlastně ostatních světů, které jsou se Čtyřzemím nějak propojeny. Jsou ale i jiné způsoby, jak mezi světy procházet, a touto schopností mimo jiné disponuje i Hmyz.
Císař San je ostatně pěkné kvítko, starý dva tisíce let a vlastně ještě víc, udržující Kruh vcelku, i když ho přerve náhlá smrt některého z Eszajů nebo ho napínají Jantovy drogové výlety přes hranice světů, získal svou nesmrtelnost od Boha, když tento opouštěl svět. Od té doby ví vždycky mnohem víc, než svému Kruhu věrných dává najevo, a skoro to vypadá, jako by boj s Hmyzem vyhrát ani nechtěl, protože by pak nebyl zapotřebí. Dál tu máme pátou zemi, jejíž objevení pro něj taky není tajemstvím, natožpak skutečnost, že se k císařství ne a nechce připojit. Nebo král Jespák Ostnovod, kterého Jant zachrání před smrtí podáním kočky a který v Přesunu válčí s Hmyzem mnohem líp než císař. A další a další.
Nesmrtelní jsou vůbec úchvatní, na tomhle nápadu stojí všechno. Každý má kromě vlastního jména jakýsi "titul", výraz obvykle z počasí: zkuste si odhadnout, jakou funkci v Hradním Kruhu mají Kometa, Blesk, Kapka, Tornádo, Mženec, Jinovatka nebo Mlha. Pravdaže o moc víc se jich v příběhu nemihne, ale i tahle hrstka, z níž někteří jsou nesmrtelní patnáct stovek let a někteří do Kruhu přibudou až vprostřed příběhu, stačí na spoustu stran pestrého příběhu; vztahy mezi nimi tu mají docela velký prostor. Co například může udělat čerstvě abstinující Kometa, když se jeho manželka Alka (Eszajové si mohou do Kruhu přivést partnera, kterému je pak také dopřána nesmrtelnost) spustí s Tornádem, a k čemu to povede? Jak se Blesk popere s výchovou své dcery? Smíří se Gio Ami, Šermíř, s porážkou ve Výzvě od mladičkého Střízlíka a opětovným stárnutím?
Kritik není moc nadšený, ale já jo: je to perfektně řemeslně zvládnuté, hravé, skoro až bezstarostné (nápadně často se tu objevuje deus ex machina, většinou ovšem nikoliv ze stroje, ale ze země, a nikoliv bůh, ale masa inteligentních červů), nápadité, srozumitelné a přístupné. A podle webu autorky je už v originále dokončena čtvrtá kniha, která bude vyprávět Jantův příběh o století před tímto. Těším se!
Tak toto je prosím pěkně úplný opak. Pergament, první svazek Knihy všech hodin, je úplně úplně úplně úchylnej formální experiment. Nápad je to výborný: jediný příběh, odehrávající se na pozadí věčného boje nebe s peklem, prožitý různými osobami v různých časech. Blízká budoucnost, druhá světová válka, sumerský mýtus, Pergament jako svět světů. Bůh je mrtev, anděl Metatron zaujal jeho místo…
No, na tom nesejde, příběh je tady vedlejší. Jazyk, jazyk a forma, to je oč tu běží. A to poznám i já, na to nemusím být odborník přes literaturu a nemusím číst doprovodné poznámky. Těch 400 stránek jsem četl měsíc a musel jsem se do toho místy nutit; znám lidi, kteří to vzdali v půli. Dílko pro náročné – ale jak moc náročné? Prozatím mám všechny knížky z edice New Weird, kromě Martinem Šustem sestavených antologií Trochu divné kusy (v současnosti 3 svazky), ale druhá část, Atrament, je horkým kandidátem na první vynechávku. A nebo taky ne – příliš mnoho otázek zůstalo nezodpovězeno, a třeba, třeba, třeba se dočkám. Uvidíme.
Chtěl jsem se původně rozepsat ještě o dalších autorech, ale už tak je text dost dlouhý. Tak aspoň zkratkovitě.
Jay Lake a jeho román Květinová zkouška: mám pocit, že tenhle autor je trochu neprávem opomíjený. Podle mě je Květinová zkouška výborný román, i přes a i díky rafinovanému množství děsuplné krutosti. Asi nejoriginálnější trpaslíci, jací ve fantasy vůbec existují: vlastně normální lidé, ale od malého dětství na podstatnou část dne zavíraní do schránek, které s jejich tělesným vývojem udělají pravé divy. Kdo se pak diví, že se v dospělosti ukájejí v aréně, v jejímž středu vyvolený trpaslík mučí lidského chlapce, který vyrostl do správné výšky. A nebo právník, který najde způsob, jak se stát městským purkmistrem, i když volby jsou zakázány; ostatně právník jako jeden z hlavních hrdinů, to chce dost odvahy
Jeff VanderMeer: kromě své editorské činnosti je i spisovatelem. U nás vyšel zatím jen jeho román Veniss Underground, v přítomném svazku je uvedeno ještě pár povídek ze stejného světa. Veniss je zatraceně svérázné město, a Umělci života, lidé obdaření schopností manipulovat s DNA podle vlastní fantazie a libovůle, na klidu nepřidávají. Já osobně jsem z knížky spíš rozpačitý: fantazie autorovi rozhodně nechybí a cesta do podzemí Venissu je přehlídkou roztodivností, ale všechno je to jaksi poloprázdné. Jako by mezi mnou a příběhem stálo tlusté sklo.
Ian R. MacLeod, zajímavý skotský spisovatel, je autorem knížky Světlověk, příběhu z tak trochu jiné Anglie. Anglie, ve které za obrovským průmyslovým rozvojem stojí zvláštní magická substance zvaná éter, bezkonkurenční zdroj energie. Trochu problém je v tom, že dělníci vystavení působení této látky procházejí ošklivou proměnou. Jazyk knížky je velmi bohatý, ale místy trochu otupující. Příběh mladého Roberta Burrowse, cestu z anglického venkova do centra Londýna, kde se ocitne nejdřív mezi smetánkou, velmistry všech řádů a zejména telegrafistů, a posléze uprostřed dělnické revoluce, a pak zase zpět domů, jsem si proto nevychutnal přímo tak, jak bych rád. Naopak povídka Příběh mistra mlynáře z výše zmíněné antologie tímto neduhem netrpí ani náhodou a je to po všech stránkách vynikající čtení. Tak nevím, co se kde pokazilo.
Kirsten J. Bishopová mne svým Vrytým městem moc nevzala, narozdíl od kritiků. Příběh plyne k uzoufání pomalu, což nevadí v první části, zpola westernu odehrávajícím se v poušti, ale ve druhé, jejímž dějištěm je tropické město Ashamoil, už mi to celkem lezlo krkem. A k tomu všechna ta esoterika, mystika, hermetika, tajné nauky… já vám nevím, i u Meyrinka to začne za chvilku nudit. Přitom pod povrchem přímo vře silný příběh se zajímavými postavami, jen jen vybuchnout.
Tolik k současnosti. Výběr je pestrý, od knížek lehčích po náročné, vždy však svým způsobem krásné a hlavně překvapující. Budoucnost vypadá taky nadějně: k vydání se chystá jeden ze základních kamenů New Weirdu, Johna Harrisona Viriconium nebo hodně zajímavě vypadající Pán jedů Liz Williamsové. A samozřejmě i další díla výše zmíněných autorů. Moje očekávání je sladké jako med, doufám ale, že se taky tak nepotáhne
Tiskni
Sdílej:
Bohužel nemám moc čas se rozkecávat, zkouška z pravděpodobnosti mi drží kudlu na krku, ale stručně bych mohl říct, že je New weird můj oblíbený literární žánr, sleduju ho už od vydání Perdida a jsem jeho vášnivým sběratelem. Nebo jsem teda spíš byl, posledního 3/4 roku jsem sbírku nerozšířil, nemám už tolik času... Dokonce jsem ještě ani nedočetl Duncanův Pergamen a není to proto, že by mě nebavil. Úchylně avantgardní kniha, přesně dle mého gusta.
Jinak z celé edice musím vyzdvihnout Jizvu. Miévilla, geniálního básníka prózy, zbožňuju už jenom pro jeho práci se slovy ("Ale pak vyšlo slunce, noc pomalu odtekla do kanálů..."), ale to, co vzniklo z košatého stylu Nádraží Perdido po usilovném seškrtávání při tvorě Jizvy s posílením důrazu na dějovou složku, to je něco neuvěřitelného. Prakticky celou dobu při čtení mi padala čelist a China se díky ní definitivně zařadil na špici mého žebříčku, vedle takových (naprosto samozřejmých) skvostů jako jsou Duna nebo Nadace. Jedna z nejkrásnějších knih, jaké jsem vůbec kdy četl (a ten konec!).
China mě taky kdysi dávno docela překvapil Familiárem. Sice je to jenom taková jazyková exhibice s naprosto nulovým dějem, ale stejně jsem ji četl několikrát, parádní věc.
Po Chinovi bych asi hned vyzdvihnul Kirsten a její Vryté město. Ze začátku to vypadalo na něco, co nikterak spektakulárně nepůsobilo, ale to se po čtyřiceti stránkách ukázalo jako autorčin záměr. Ta následující nádherná surrealistická jízda s geniálním využitím středověké alchymistické symboliky, a ty filozofické rozhovory (hlavně mezi knězem a Gwynnem) totiž naprosto nemají obdoby. Plánuju rozhodně ještě přečíst (to ostatně platí o všech knihách z téhle edice), je mi jasné, že mi unikla strašná spousta myšlenek (a to jsem ty filozofické pasáže četl vždycky pozorně dvakrát ).
Hodně zajímavý byl taky Vandermeerův Veniss, neskutečně úchylná kniha, při jejímž čtení mi sice nebylo nevolno jako pravděpodobně některým dalším lidem, ale zažíval jsem opravdu podivné pocity. Když došlo na orgánovou banku, tak už jsem toho člověka fakt podezříval, že je totální magor. Ale opět je to po jazykové a stylistické stránce hodně zajímavá záležitost.
Stephiny knihy mi přišly celkově takové nejobyčejnější, nejbližší klasické fantasy, hlavně tedy první díl, "Čas jako dar" už byl o dost zajímavější, hlavně díky tomu, že se už trochu detailněji rozepsalao nesmrtelnosti a Bohu. Hlavně ten motiv s Bohem, který opustil svět, mi přišel hodně moc zajímavý.
Hergot, chlape, to jsi nemohl s tímhle zápiskem ještě týden počkat? 
Vždycky, když přijde řeč na New weird (což moc často nebývá), tak jsem schopen chrlit neuvěřitelná kvanta textu a myšlenek, věř, že teď jsem se ještě krotil.
Familiár je taky výborný, trochu mne mrazilo, co všechno se dá považovat za pouhý nástroj.
Ono je to úchylné všechno. Orgánová banka ve Venissu (cesta do podzemí je výborná, začátek a konec mi přišly slabší) nebo to detailně popsané anální znásilnění v Nehynoucím městě… no proto to taky tak rád čtu
Steph Swainstonová je takové uklidnění. No i když rhydanský sex nebo pohřební obřad v Kátech, taky nic moc.
Jo a týden jsem počkat nemohl. Týden jsem to měl rozepsané
Nevíš, na čem China momentálně pracuje? Už jsem ho nějaký ten pátek nesledoval. Tuším, že měl v plánu zase pokračovat v Bas-Lagu, to by bylo vynikající. Mým zbožním přáním bylo, aby napsal knihu o Utheru Dúlovi odehrávající se ve Vysokém Kromlechu, ale to se asi bohužel nestane. Ten maník je totiž mou nejoblíbenější postavu z celého Mévillova světa a ty střípky o Kromlechu, které China v Jizvě prostřednictvím vzpomínek a vyprávění nabídl, se mi neskutečně líbily. Hlavně ty o tamní nekromancii a upírech, takovému ekvivalentu zoufalců závislých na heráku (kterým lidé z lítosti nastavují zápěstí, aby si mohli dát doušek krve — WTF? :-O — právě pro tyhle chvíle miluju new weird ).
Lakeovy knihy zrovna nemám, nějak jsem si je podvědomě nechal "na konec", protože mi z recenzí a z názorů, které jsem četl přišlo, jestli to náhodou není úchylné už tak nějak prvoplánově, nebo jak to říct. V new weird řadím nejvýše právě knihy, které jsou výjimčené buď po jazykové stránce (hlavně proto, že mám rád češtinu -- Milan Žáček je génius), nebo mají zajímavý filozofický obsah a nějakou zvláštní a nedefinovatelnou atmosféru (nejlépe do toho zapadá atmosféra Vrytého města — děj té knihy se převaloval tak líně a pomalu a jako dusný tropický opar nad Městem, to jsem si fakt vychutnával). Ostatně proto u mě vede China a Kirsten. Musím ale Martina Šusta pochválit za výběr všech autorů, snaží se vybírat opravdu zajímavé věci, new weird se opravdu věnuje.
Mám ale trochu obavy, aby se pod štítkem new weird nezačalo prodávat ledasco. Přece jenom je to jedna z nejpopulárnějších edic fantaskní literatury vůbec a pokud se nepletu, tak se prodává opravdu výborně.
Nejsem moc povídkový typ, mám radši pořádné, minimálně šest set stránek tlusté cihly.Jsem na tom úplně stejně
I s láskou k češtině, ale na prvních stránkách Perdida jsem si říkal, že jestli to takhle bude celou knihu, tak to asi nedám. Což mi připomíná, že i prostředí garudů by bylo zatraceně zajímavé pro román.
Kniha o Utheru Dúlovi by byla zatracený mazec, ale nevypadá to (1, 2). Bas-Lag je nádhernej svět, skoro bych řekl rozvernej Ale China se podle mě nachází v klasické situaci, že se od něj tak moc očekává, že z toho světa napíše další knihu, že se mu do toho ani trochu nechce.
Bohužel nemám moc čas se rozkecávat, zkouška z pravděpodobnosti mi drží kudlu na krku, ale stručně bych mohl říct (...)
ROFL
nevím, pro me platí weird = China, žádný jiný autor mě v tomhle žánru neoslovil.
4.4.2009 16:40
Pavel Stárek | skóre: 44
| blog: Tady bloguju já :-)
| Kolín
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.