Portál AbcLinuxu, 14. května 2024 11:52
Závěrečný díl popisuje cestu zpět. Kromě toho obsahuje i zamyšlení nad dalším vývojem a postupem. Aktualizováno o dodatek shrnující aktuální dění (schválení směrnice Radou ministrů).
Cesta zpět proběhla bez událostí, které by bylo možné popisovat. Nejdříve jsme vyrazili s ICE do Frankfurtu a u průvodčího doplatili rozdíl mezi cenou běžné jízdenky a ICE jízdenky. Tedy asi 5 Euro na osobu. Na nádraží jsme si vyfotili Thalys vlaky, které jsme nemohli použít. Cesta proběhla opět pěkně svižně, ale přes 300 jsme už nejeli, dokonce ani těch 300 ne. Vlak včera zřejmě dojížděl zpoždění, a proto se hnal tak rychle. Ani naši průvodčí jsme nepotkali, a tak jsme jí nemohli vyprávět o úspěchu naší mise.
Ve vlaku se snažíme zjistit, jestli CoP potvrdil restart, ale nijak zvlášť se to nedaří. Prý ano, ale ostatní jedou také ve vlacích a nemají přístup na Internet, aby to mohli důvěryhodně ověřit.
Ve Frankfurtu máme na přestup 4 hodiny. Protože je dost zima, tak se nevydáváme na obhlídku nočního života ve městě, ostatně teď již nemůžeme zaplatit ani tím lístkem na vlak, protože je použitý. Sedíme proto v McDonaldu a klábosíme. Při tom zjišťujeme, že se tam takhle v noci stahují podivné živly. Jeden - pracovním označením dealer - si čte noviny a periodicky ho navštěvuje člověk šťastnější, než jsme my kdy byli. Potom dorazí babka, která má milión a jednu tašku, a chystá se tam zřejmě spát. Dorazí i policie a kontroluje nejpodezřelejší živly, nás ale kupodivu ne. Chodí tady ve třech a my si říkáme, kam jsme to jen vlezli.
Ale hodina se nachyluje a my se chystáme k odjezdu. Najednou nastává šok, nemáme žerď. Takovou dobu nám byla věrnou kamarádkou, tolik jsme spolu zažili a najednou šlus, není. Začínám uvažovat, kde seženu někoho, kdo nás pustí v noci do zaparkovaného ICE, abychom si ji mohli vzít. Ukazuje se ale, že Tomáš projevil značnou dávku kreativity, a aby nemusel žerď nosit po nádraží, tak ji uschoval do květináče jako podpěrnou tyč ke stromečku. Takže vše se v dobré obrátilo a žerď není zapomenutá v temném a studeném vlaku, nýbrž je s námi.
Poslední úsek cesty jedeme z Frankfurtu obyčejným vlakem, který má i české vagony. Zjišťujeme, že kupovat na něj místenku pro šest lidí byla pěkná blbost. Budiž to omluveno mou nezkušeností s cestováním vlakem. Zatímco všichni jsou po jednom v kupé, my trpíme v šesti. Než si to ale uvědomíme, tak jsou ostatní kupé rozebrána. Vyrážíme na cestu po vlaku hledat lehátkový vůz, abychom se alespoň trochu vyspali. Nalézáme, je volné celé kupé, může nám jej prodat, cena je 14 Euro na osobu při prodeji celého kupé nebo 20 při méně než 5 lidech. Dohadujeme celou transakci a spokojeně odcházíme. Když na odchodu začneme mluvit česky, ukáže se, že průvodčí je český, a tak jsme si procvičovali slovíčka zbytečně.
Po návratu v kupé ale narážíme. Tři, kteří v kupé zůstali, spokojeně usnuli a zabrali všechno místo. Cena 14 Euro nikoho neuchvacuje, nejmladším účastníkům narušuje kapesné a i někteří starší mají pocit, že devět hodin ve vlaku jde přežít i bez lehátka. Proto je odhlasováno, že zůstáváme v kupé. Za pět minut všichni - kromě mě a Marcela - spokojeně spí. My naopak začínáme počítat, jestli náhodou 20 Euro není přece jen cena přijatelná, zvláště po přepočtu na hodinu. Jenže jak to řešit, když máme pro všechny jen jednu jízdenku? Po dalších pár kilometrech a dalším rozvalení spících spolucestujících odcházíme opět k průvodčímu na poradu, jak máme rozdělit jízdenku na dvě. Ukazuje se, že to umí s pomocí papírku asi 2x6 cm, na který si napíše číslo kupé, kde spí ostatní. Kupujeme si tedy dvě lehátka, chvíli povídáme s průvodčím a jdeme spát. Spíme celkem spokojeně do čtyř do rána, kdy do vlaku vtrhnou němečtí hraničáři a budí nás. Hořce litujeme, že nejsme součástí Schengenského prostoru a hledáme osobní doklady. Mezi Belgií a Německem nás samozřejmě nic takového nepotkalo. Potom již spíme až do rána, kdy nás průvodčí budí, že jsme v Berouně a máme to asi půl hodiny do Prahy. Noc proběhla celkem v pohodě, jen ve vagonu nefungovalo topení.
Na nádraží se loučíme, já jedu ještě vrátit vlajku a potom dohánět do práce, co jsem demonstrací zameškal. Ostatní se rozprchli za svými povinnostmi. Po cestě fotím Emauzy.
V době psaní tohoto článku již vím, že CoP rozhodl tak, jak jsme čekali. Tedy, že směrnice bude vrácena do prvního čtení a snad budeme mít možnost do ní vložit naše pozměňující návrhy, abychom dosáhli znění podobného tomu z minulého prvního čtení.
Tento článek vznikl ze zištných důvodů. Výprava totiž díky doplatkům za vlaky skončila asi 10 000 Kč v mínusu a článek doufá alespoň část této ztráty snížit. A třeba si jej přečte někdo, kdo se rozhodne dát CZLUGu dar, který bude použit na úhradu dluhu. A nebo tak něco, prostě aby účastníci nemuseli ztrátu doplatit ze svého.
Tady náš příběh původně končil. Tak, jak jste jej četli, byl napsán v neděli, 20. února. To je odpověď pro ty, kteří volali po tom, aby další díly byly napsány lépe, či byly kratší. Další díly již byly hotové a vyšly beze změn.
Zveřejňování seriálu ale chvíli trvalo a historie se mezitím posouvala kupředu. Resp. budoucnost se stávala historií. A bohužel směrem, který není nijak veselý, proto i tento dovětek bude spíše ponurý. Pryč je nadšení po návratu z demonstrace, za námi je jen horečnatý víkend, ve kterém jsme dělali všechno možné, ale nebylo nám to nic platné. Asi jen ten, kdo neumí číst neví, o čem mluvím.
Ale začnu raději od začátku. Tedy od začátku, snad raději od konce původního pátého dílu článku. Vrátili jsme se z demonstrace a těšili jsme se, že bude zahájeno nové první čtení a že všechno bude dobré. Připravovali jsme texty směrnice, které předložíme české vládě a Úřadu pro průmyslové vlastnictví. Skeptici ale říkali, "Komise se nevzdá, to nepůjde tak snadno." Objevovaly se negativní zprávy, např. výhrůžky dánské vládě a podobně, ale celkově čas plynul v poklidu a připravovali jsme se kontaktovat poslance, popsat jim situaci vzniklou požadavkem na nové první čtení, uspořádat seminář, kde je seznámíme s tím, jak to v parlamentu probíhalo minule, kdy ještě nebyli poslanci.
28. února se objevila zpráva, že návrh směrnice má být znovu zařazen na pořad jednání Rady ministrů (opět jako A-item) a prohlasován, navzdory požadavku parlamentu na nové první čtení. Údajně totiž Komise dospěla k závěru, že ani nové první čtení by nepřineslo kvalitní znění směrnice a že parlament má nakonec možnost měnit text i ve druhém čtení, pokud je tak jednotně přesvědčen, že směrnice je špatně.
Tuto zprávu nikdo nijak oficiálně nepotvrdil, a tak jsme žili v nejistotě. Všichni si ale říkali, že něco takového není možné, že se jedná jen o zbožné přání některého úředníka. Nikdo přece nemůže ignorovat Evropský parlament. Může.
Nedokáži tomu ani uvěřit, nedokáži se s tím vyrovnat, ale může.
V pátek v poledne mě kontaktoval asistent paní poslankyně Roithové a sdělil mi, že paní poslankyně byla oficiálně informována o tom, že směrnice byla zařazena na pondělní jednání Rady ministrů jako A-item. Takové oznámení nemohlo nechat nikoho chladným a sama paní poslankyně byla pobouřena. Okamžitě se spojila s panem místopředsedou vlády pro ekonomiku, Ing. Martinem Jahnem a požadovala, aby při hlasování respektoval požadavek parlamentu na nové první čtení, případně hlasoval pro B-Item. (http://www.roithova.cz/clanek.html?id=32) Napsala jednak článek a jednak výzvu, kterou měla zájem co nejrychleji zveřejnit, ale nemohla ji dát ihned na svůj www server. Pan místopředseda odmítal při hlasování zohlednit stanovisko parlamentu a doufali jsme, že pokud dostatečný počet lidí projeví o věc zájem a bude protestovat, bude česká vláda nucena přemýšlet o důsledcích takového rozhodnutí. Proto jsem výzvu opatřil elektronickým podpisem a rozesílal jsem ji do všech možných redakcí. Současně jsme začali psát dopisy a faxovat je na Úřad vlády, abychom paní poslankyni podpořili.
Kontaktovali jsme i "staré známé" z televize, resp. ze všech tří televizí, vysvětlovali situaci, obtelefonovávali redakce a tak podobně. Přijati jsme byli většinou velmi vstřícně, ale téměř nikdo nechtěl zprávu zveřejnit před hlasováním v radě ministrů. Většina novinářů měla zájem o hotový příběh a nechtěla být v roli systému včasného varování, který hlásí, že je ohrožena evropská demokracie.
Pracovali usilovně všichni z celé Evropy, většina zpráv vypadala nadějně. Zdálo se, že většina vlád bude při hlasování brát stanovisko parlamentu v úvahu a dají úředníkům najevo, že "parlament si obcházet nedáme". CZLUG odhlasoval, že zašle na vládu poměrně ostře formulovanou výzvu k ochraně evropské demokracie.
Přesto hlasování dopadlo tak, jak dopadlo. Žádný stát se nevzmohl na protest proti tomu, že body k jednání mají být ohlášeny 14 dní předem. Pouze Španělsko hlasovalo proti, Itálie a Belgie se hlasování zdržela, Polsko, Maďarsko, Lotyšsko, Nizozemí, Dánsko, Portugalsko a Kypr předložily stanovisko, které se stalo součástí přijatého usnesení, ale hlasovaly pro. Osobně přidání nějakého stanoviska nepovažuji ve světle současného ignorování přání parlamentu za jakoukoliv pozitivní zprávu. Až se bude hlasovat o zrušení parlamentu, tak se také spokojíme s tím, že některé státy budou hlasovat pro, ale přidají k tomu dovětek, že by jim stačilo, kdyby se počet poslanců snížil na 1/100?
Závěrem tohoto smutného povídání bych rád veřejně poděkoval paní poslankyni Roithové za její postup v této záležitosti a ocenil její angažovanost a vstřícnost. Vážená paní poslankyně, děkuji Vám z celého srdce, bylo mi velikou ctí s Vámi spolupracovat.
Nevím, co bych dodal...
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.