Jak jsme jeli do Bruselu - I

24. 2. 2005 | Dan Ohnesorg | Různé | ×

Demonstrace proti směrnici o softwarových patentech v Bruselu 17. 2. 2005. Epická story o sedmi obrazech popisující cestu českých a moravských demonstrantů do Bruselu a zpět. Kterak se tam měli, zda uspěli, co a koho viděli a co se stane v budoucnosti, seznáte po přečtení naší reportáže sepsané ztrhaným autorem. Stává se tím reportáž strhující?

Osoby a obsazení

Ve vyprávění se budou vyskytovat v abecedním pořadí tito lidé. Pokud ovšem můžeme rozšířit definici člověka tak, aby se do ní vešel i počítačový odborník, který je jinak jistě z Marsu.

 

Marcel Kolaja, spolumajitel softwarové firmy, člen výboru CZLUGu.

David Maxera, programátor mainframe aplikací, přímý účastník demonstrace 17. listopadu 1989 na Národní třídě.

Honza Motl, student na střední škole, počítačový fanda, programátor pro potěšení.

Dan Ohnesorg, systémový administrátor a bezpečnostní manažer, předseda CZLUGu, vypravěč a mediální hvězda.

Tomáš "Trosos" Tintěra, student na střední škole, počítačový fanda, programátor pro radost z programování.

Alois Vitásek, programátor všedních aplikací a dobrovolný tester Portálu veřejné správy

Několik historických souvislostí

Bylo nebylo, v šerém dávnověku, v třetí galaxii, na planetě zvané Gaia existovala Evropská komise. A existoval i Evropský parlament. A existovala i Rada ministrů. A těm všem připadl těžký úkol: reagovat na prudký rozvoj v odvětví, kterému se v těch dobách říkalo IT nebo ICT. Prudký rozvoj je něco, z čeho má každá byrokracie panický strach, ale Evropská komise se úkolu nezalekla. Pustila se do něj se vší vervou a aby bylo dílo rychle dokonáno, zeptala se na to, jak má vypadat, svých nejbližších spolupracovníků, tedy jiných byrokratů. I pracovali byrokraté dnem i nocí a již za dva roky měli hotový Návrh.

A tu nastal problém. Evropský parlament se s Návrhem seznámil a řekl: "Ale vždyť vy jste zapomněli na lidi." A Návrh upravil. I zalekli se úředníci, vždyť Návrh parlamentu byl zcela jiný než ten jejich. Co teď, co si jen počít? Dva roky práce se ztrácejí v nedohlednu. Navíc lidé stejně nevědí, co je pro ně dobré. Vždyť se o ně staráme takových let, že už to ani sami vědět nemohou. I rozhodli se úředníci z Evropské komise, že budou raději pracovat se svým původním návrhem. Sami jej však schválit nemohli, to v těch dobách mohla udělat jen Rada ministrů. Tož začali usilovat o přijetí svého návrhu v Radě ministrů. A práce se jim nedařila. Ačkoliv Návrh zkoušeli protlačit i výborem pro rybolov, jindy zase s pomocí ministrů životního prostředí. Tu přijetí zabránil hrdinný polský rek, tu nastaly (světe div se) volby a tu se změnila pravidla, podle kterých se počítala kvalifikovaná většina pro hlasování v Radě ministrů. Ba co hůře, Evropský parlament sledoval s nelibostí, že jeho Návrh není respektován, a tak svolal svůj právní výbor.

I zasedl právní výbor a dohodl se. Věc je jasná, návrh Evropského parlamentu nemůže být zahozen, a tak požádáme naše drahé úředníky, aby nám jej vrátili a provedeme nové změny, které do Návrhu vnesou potřebný lidský pohled.

Zalekli se úředníci, zalekli se hůře než kdy předtím. Co teď? A tu přichází hlavní přítel úředníka, právník. A právník říká:

I. Ničeho se nebojte. Však je psáno, že nebude hlasování výboru platné, dokud jeho výsledek nepodepíší členové Rady předsedů parlamentu.

II. Je také psáno, že výbor nemůže hlasovat o bodu, který byl schválen Radou ministrů.

I zasvítila hvězda jasná. Však je to tak jednoduché, stačí když hlavní plánovač správně naplánuje pořadí jednotlivých hlasování. A hlavní plánovač naplánoval. Tehdy se ještě používal jiný letopočet, ale nevadí, snad i tak porozumíte. Hlasování Rady ministrů bylo naplánováno na 17. února 2004 po Kristu, 10:00 hodin místního času a setkání Rady předsedů až na 17. února 2004 po Kristu, 11:00 hodin místního času.

Hvězdu však zakryl mrak. Mezi lidem nastalo pozdvižení. "Jest toto možné?" ptali se. Což nikdo neslyší hlas našeho parlamentu? A o tom, co se stalo pak, pojednává tento příběh.

Přípravy k odjezdu aneb kupujeme lístek na vlak

Když se v pondělí 14. února začala šířit zpráva o skandálním postupu, kdy se Komise pokouší obejít Parlament přijetím směrnice o patentovatelnosti počítačem implementovaných vynálezů naplánováním jednání Rady ministrů tak, aby Parlament nemohl podat výborem JURI schválenou žádost o navrácení směrnice do prvního čtení, bylo mnoha lidem jasné, že něco takového nemůžeme dovolit. (Všimněte si, celý odstavec je jedna věta ;-))

Projednání směrnice provázely okolnosti vzbuzující úžas celou dobu, ale nikdy se nejednalo o tak závažné porušení toho, co by se dalo nazvat demokratickými principy. Samozřejmě neexistuje zákon ani smlouva upravující pořadí jednání jednotlivých institucí. Existuje ale selský rozum a ten dává jasnou odpověď. Pokud jedna instituce vyjádří svůj jasný postoj a chybí pouze nějaký formální krok, tak druhá instituce nemůže rozhodnutí sabotovat, případně se nemůže tvářit, že takové rozhodnutí nebylo přijato.

Ne každý však používá selský rozum, a tak se stalo neuvěřitelné. Hrozilo, že kvůli přibližně 60 minutám časového posunu mezi dvěma jednáními bude přijato znění směrnice, které je pro obrovské množství lidí nepřijatelné, a hlasování výboru JURI bude zahozeno a zneplatněno. To vzbudilo zájem i mezi těmi, kdož se směrnicí nemají nic společného, ale všímají si toho, jak funguje demokracie. Velký zájem to vzbudilo i mezi těmi, kteří se směrnicí dosud souhlasili. Začali se ptát: "Pokud se skutečně směrnicí nic nezmění, proč je nutné používat pro její přijetí tak špinavé triky?"

Lidé konsternovaní tímto postupem se začali potkávat na Internetu, především v konferenci cz-parl a na webových fórech. Postupně se dohodli, že na demonstraci, kterou začala organizovat FFII, pojedou i čeští zástupci. Na výpravu se rozhodl přispět CZLUG, FFII i jednotlivci.

Následovalo zjišťování, kdo si může vzít dovolenou a na demonstraci jet. Současně jsem poprvé zavolal na České dráhy s dotazem, kolik stojí zpáteční lístek do Bruselu. A tím začíná separátní příběh, který se bude tímto textem vinout jako červená nit.

Informační linka ČD potěšila, telefon vzal někdo po prvním zazvonění. Věděl, že Brusel je v Belgii i to, že je možné na Belgii koupit DOMINO jízdenku, která je levnější než jízdenka běžná. Mě zajímala cena, takže jsem se dozvěděl, že cena za zpáteční jízdenku bude 3 700 korun plus podle věku cestovatele buď 1 050 nebo 1 450 korun za DOMINO. Ptal jsem se na lehátkový vlak a dozvěděl jsem se, že na to si připlatím asi stovku, podle toho, jaký vlak si vyberu.

To byla rozhodně dobrá zpráva, protože dosud jsem považoval cestování vlakem do ciziny za dosti drahé. Spěchal jsem říct v konferenci, že za asi 15 000 můžeme poslat tři lidi. A 15 000 že seženeme. Tato zpráva vyvolala značnou skepsi. Jiní zkušenější cestovatelé namítali, že je to nějaké moc levné. Když mi volal již třetí, jestli jsem se nespletl o řád, zavolal jsem znovu na infolinku. Opět blesková odpověď, ale jiný hlas. Tento měl poměrně jasno v tom, že jízdenka stojí 3 087 korun. Ale nikoliv zpáteční, nýbrž pouze jednosměrná, protože zpáteční na tuto trasu neexistuje. Takže se nám cena pomalu zvyšuje na dvojnásobek. Hlas navíc nechtěl zaujmout příliš konkrétní stanovisko k tomu, zda je cena konečná. To se prý dozvím na pokladně, když budu vědět konkrétní čísla vlaků.

Přichází další poradce a říká: "Hele, dráhy mají bombovou slevu, lístek pro šest lidí stojí stejně jako pro tři, může vás jet více". To zní rozumně, sháníme teď místo tří lidí šest. A najednou je jich dokonce sedm. Takže věc je jasná, jede nás sedm na skupinovou slevu 50 %. Hlásím organizátorům, že z ČR pojede sedm lidí. Potřebují posčítat účastníky do žádosti o povolení demonstrace.

Druhý den jsem místo polední pauzy vyrazil na Smíchovské nádraží, neboť tady mají podle webu mezinárodní pokladnu. Skutečně mají. Okénko zatarasené vylepenými nápisy, otvor pro podávání lístků zalepený izolepou. Paní uvnitř cosi mumlá, venku je hluk, nerozumím ani slovo. Posléze zjišťuje, že mluví s hotentotem a trochu odstrojí díru v okénku. Konečně se dozvídám, že oni nemají terminál na německé dráhy, takže musím jinam, buď na hlavní nádraží nebo do budovy kdesi u Celnice. Sázím na jistotu a vybírám hlavní nádraží.

Hlavní nádraží netřeba popisovat. V dávných dobách, nemaje motorové vozidlo, kupoval jsem tam lístek do Berlína. I šel jsem ke stejné pokladně. Jenže ouha, nebrala karty. Moje ochota platit něco okolo 25 000 hotově v tamním prostředí byla samozřejmě nulová, pročež jsem žádných 25 000 korun hotově neměl. Byl jsem tedy poslán k jiné pokladně. Další průzkum ukázal, že karty berou jen dvě. Tedy, nápisů VISA bylo více, ale u nich žádný prodávající. Překvapivě byla u těchto pokladen mnohem větší fronta než u těch, které karty neberou.

Inu, postavil jsem se do fronty a sledoval se zájmem souboj cizinců s pokladní a hlavně českými názvy. Pokladní bravurně identifikovala i názvy, po jejichž vyslovení jsem si nebyl jistý, co vlastně znamenají. Konečně jsem na řadě. Předkládám výtisk z Hafasu. Trochu s obavami, protože IDOS nám spojení nenalezl. Pokladní to nijak nepřekvapuje a začíná zadávat lístek. Ale ouha. Ptá se, jestli vím, kolik ten lístek stojí. Říkám, že nevím, ale že to má být okolo 25 000. Na to odpovídá, že to tedy hodně okolo, že se nevejdu ani do 30 000. To mi dá trochu zabrat, ale co, 5000 snad někde seženu. Souhlasím. Ne na dlouho. Vzápětí se ukáže, že cena je jen za cestu tam.

To je skutečně rána. Žádám vysvětlení a dozvídám se, že od nového roku platí nějaké speciální ceny německých lůžkových a lehátkových vlaků a že příplatek je v našem případě těch asi 25 000 a zbytek cena jízdenky. Ale promptně je mi porazeno, že mám zajít na informace a nechat si najít vlak bez příplatku. Odcházím od okénka.

Na informacích je fronta, odevzdaně si tam stoupám s vědomím, že nic jiného se dělat nedá, protože o příplatku na webu nic nebylo, a tak nemá smysl hledat vlak bez příplatku sám. Informátor je celkem milý, ale opět zabarikádovaný, tentokrát za překližkou. Opět mu nic nerozumím, což jej poněkud znechucuje. Ale nakonec se v poloze ležmo před dírou v okénku dozvídám, že místo mého vlaku žádný bez příplatku nejede. Je mi vysvětleno, že holt ty německé dráhy za nic nestojí, že žádné vlaky pro normální lidi v noci nejezdí. Nesměle namítám, že na cestu zpět mám vlak, o kterém pokladní říkala, že bez příplatku je, a přitom jede v noci. Prý mám neuvěřitelné štěstí, tam nic nejede. Nakonec dostávám jedinou šanci: vlak jedoucí ráno z Prahy. Překvapivě se dozvídám, že pánové hledají také v Hafasu a ne v IDOSu, ale co je horší, že neznají ceny, protože ty znají jen na pokladnách (tam ale zase nemají jízdní řád). Takže mi nemohou poradit, který vlak je levnější a který dražší.

To je čára přes rozpočet, původní plán byl jet večer z Prahy, spát ve vlaku a ráno demonstrovat. Změna znamená jednak vyšší náklady o jednu noc v Bruselu a také potřebu sehnat všechny lidi a potvrdit si, že mohou jet z Prahy o 12 hodin dříve. Sehnat se je daří, ale jeden se do Prahy nedokáže dostat a jeden to jen těžko stihne. Takže se mi účast smrskává na pět lidí. Jízdenka pro pět je ale beze slevy, sleva je od šesti lidí, takže náklady opět výrazně naskočí. Informuji se na možnost jet v pěti na jízdenku pro šest a dle očekávání to nelze. Nastává těžké rozhodnutí. Mohu se spolehnout na to, že seženu šest lidí? Nakonec riskuji a řeknu si, že někoho snad sehnat musím. Ještě jsem pominul jednu informaci. Protože jsme se o demonstraci začali zajímat pozdě, je nyní 14 hodin do odjezdu nově nalezeného spoje.

Opět přicházím k okénku pokladní, tentokrát téměř bez fronty. Předkládám nový spoj a začíná nové zadávání jízdenky. A opět problém, na jeden z vlaků nelze zadat místenku. Pokladní odchází za vedoucím a po delší době se vrací a říká, že Němci mají poruchu. Za mnou už stojí velmi dlouhá fronta, a tak pokladní posílá lidi na jiné pokladny, ale ty jsou poněkud zavřené a před jedinou otevřenou je asi tak stejná fronta jako u té naší. Nakonec sečte cenu 32 357 s tím, že si budu muset doplatit místenku a IC doplatek na ten vlak v Německu, ale to že bude asi do 100 korun. S cenou souhlasím a platím; je něco po páté hodině odpolední, od zahájení akce "kupujeme jízdenku" uplynuly čtyři hodiny - tou dobou bych souhlasil se vším. Jo a abych nezapomněl, pokladní měla přepážku zalepenou izolepou. Fakt hnusnou a na ní měla nalepené vagony prachu. To jen pro dokreslení, měl jsem skutečně hodně času na to ji obdivovat. Alespoň mluvila dost hlasitě, a tak jsem věděl, co říká.

Po příchodu domů a přečtení e-mailů se dozvídám, že z programu zasedání Rady ministrů byl problematický bod pravděpodobně stažen, tedy že nebudou hlasovat o směrnici a tím se pokoušet obejít rozhodnutí JURI. Tím sice demonstrace ztrácí hlavní bod, ale demonstrovat za větší respektování parlamentu je možné i tak a vyjádřit nesouhlas se zněním směrnice musíme. Každopádně začínám mít pocit, že demokracie přeci jen trochu funguje. Ohlášení demonstrace stačí k tomu, aby se někdo chytl za nos. Vzdát to již nemůžeme.

V příštím díle...

Cestování rychlými vlaky a příjezd do Bruselu.

       

Komentáře