Portál AbcLinuxu, 6. července 2025 17:13
Příbram už dávno není to Drdovo „Městečko na dlani,” z roku 1914 v jehož roce se děj románu odehrával. Kvůli Drdovým pohádkám a už zmíněného Městečka na dlani jsem Drdovi odpustil i to, že to byl jinak komunistický štváč a fízl, který šéfoval tomu obskurnímu podniku co si říkal „Svaz spisovatelů” Možná si měli říkat: Svaz komunistických lokajů. Konečně Drda je mrtvý a Městečko na dlani se dá stále číst. Hezké čtení.
Než jsme ráno vyrazili s Justýnou měli jsme malou debatu u snídaně se svými spolubydlícími o poměrech. Oni se divili kdo že nám to jako vládne. Musel jsem jim vysvětlit, že minimálně padesát procent parlamentu jsou komunisté, i přesto že si říkají socialisté. A pro ty je současný stav naprosto výhodný. Ještě před čtyřmi léty se zdálo, že soudruzi z ČSSD rozhodně nechtějí být spojováni s komunistickými zločinci, ale jak je vidět bariery padly. A tak 46% z těch asi 60% oprávněných voličů co byli volit si přejí „staré zlaté časy” plné šedi a rovnosti. Rovni v šedi, rovni v chudobě. A dali hlas bezostyšně mluvícímu člověku, který se vůbec netají s tím, že je z komunisty jedna ruka, a že když ne oni, tak socani neochvějně ponesou rudý prapor dále.
Co se vlastně divím? Socanská odrhovačka kterou jsem co by dítě školou povinné musel umět zpaměti, pod názvem „Rudý prapor” je čistě ze socanské hitové líhně ze začátku dvacátého století. Takže se nám pokoušejí vládnout komunisté pod značkou ČSSD. Máme co jsme chtěli. Tedy ti co je volili a dnes se radují nad tím jak to Jirka Paroubek, co ty volby nevyhrál, má šikovně zařízené. Určitě se bude ohánět minulými úspěchy. Hlavně aby nezapomněl na Konsolidační agenturu. To je skutečný úspěch socialistického řízení. Plus silniční zákon, který socani schválili a dnes chtějí z něj amestovat.
Příbramské pamětihodnosti se dají obejít asi za jedno odpoledne. Do Příbrami jsem dorazili dopoledne a od poslední moji návštěvy se tam toho tolik radikálně nezměnilo. Nejzajímavější dvě události se odehráli na pěší zóně. Napřed jsem uviděl se zdviženou hlavou jdoucího jezevčíka, jež nesl v čelistech tři špekáčky. Kráčel rozvážně ani se zbaběle neohlížel. Jenže jen jsem vyndal digitál a chtěl jej s kořistí vyfotit, dal se do klusu. Špekáčky nepustil. Nakonec se mi zdařila fotečka ze strany. Ale není na ni vidět ta důstojnost s níž chvíli před tím kráčel.
Druhá „pamětihodná událost” se odehrála v prodejně sportovních potřeb. Poznala mě tam jedna z prodavaček. Kdysi to„dívčinu” z naší ulice v Děčíně. Ona dívčina se už ve dvanácti letech vyznačovala výškou 150 cm a poprsím velikosti číslo 5. To na ni bylo pozoruhodné. Obé ji zůstalo do dnešní doby. Poznala mě a přihlásila se ke mně. I když to byla spíše kamarádka mé sestry. Chvíli jsme spolu mluvili, ale nemělo to tu šťávu. Nějak jsme si toho tolik zase neměli co říci. Justýna později poznamenala, že stále vypadá dobře. Ještě jsme navštívili několik obchodů, do hornického muzea jsme nešli. Justýna je dcerou havíře a nějak tohle muzeum nemusela. Nu což, tak snad jindy. Tedy jestli někdy. Koupání u rybníka a odjezd do pensionu. Schovat se před blížící se bouřkou.
Ráno zabalíme a rozejdeme se do různých světových stran. Justýna na sever, já na jih. Příští společná dovolená zase někde v pensionu. Slíbil jsem ji, že bychom mohli do Irska. tam je prý hezky, ještě jsem tam nebyl a třeba tam potkám nějakou spolužačku.
PS: Trochu jsem tý politiky zamíchat musel. Ta debata ráno byla plodná.
Tiskni
Sdílej:
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.