Na peruti

16.6.2007 19:41 | Přečteno: 1125× | poslední úprava: 17.6.2007 08:48

Udělal jsem dnes ze svého hlediska naprosto nezřízený nákup. Koupil jsem si kanadskou příručku na štěstí. Jmenuje se „Nebojte se nepracovat.” Nahlédl jsem do ni a byla to láska na první pohled. Připomněla mi mé dávné i nedávné mládí, kdy jsem přesně v duchu této příručky naprosto nepracoval, neměl v podstatě žádný příjem a žil jsem jen z úspor. Bylo to v roce 1991,1993 a 1997. Ještě mi nebylo padesát, tuhle příručku jsem skutečně neznal a přesto jsem se poflakoval světem. Bez stále ho zaměstnání v prvních dvou případech.

Sice v tom druhém případě jsem měl tříměsíční neplacené volno a možnost návratu do bezpečné jistoty blázince. Ale přeci jen, ta drzost. Tři měsíce bez příjmu. Musím říci, že jsem tu knihu koupil jako důkaz mé podpory autora a sdělení, že mé názory na práci, volný čas a způsob života s jeho zcela konvenují. Jeho literární styl není co preferuji, jenže nedostanu za 250 Kč asi všechno. Názory preferuji především.

On sám o sobě tvrdí, že od svých 29 let nemá žádné stále zaměstnání, a živí se psaním knih pořádáním kursů atd a je sám sobě pánem. Díky tomu jsem si uvědomil, že v okamžiku kdy jsem se rozhodl, že budu v blázinci pracovat jen na půl úvazku a zbytek si budu vydělávat zcela privátní cestou, můj život se rapidně změnil. Pracuji stále dost, ale rozhodně jsem sám sobě víc pánem, mám víc volného času a rozhodně vím jak se zabavit ve svém volném čase. Nudou netrpím. Nedostatkem peněz také ne. Kupodivu v blázinci jsem přišel o polovinu platu, ale peněz mám víc než předtím. Uprostřed týdne mám dva dny, kdy nemusím do stálého zaměstnání a ty dva dny využívám ke svým zájmům a práci.

V blázinci pracuji na půl úvazku naplno a nemám potíže ze stereotypem, který mě předtím ubíjel. Najednou jsem zjistil, že se mohu opravdu věnovat věcem a lidem bez nějakých zvláštních tlaků. A věnuji se tomu co mě skutečně baví. Píši si blogy, hraji si z počítačem, chodím po knihkupectvích a knihovnách. Volný čas je opravdu příležitostí si dělat co chci a „to co chci,” se kupodivu nakonec i zpeněží. Ve svém volném čase jsem napsal jen tak ze zábavy pár blogů a pár esejů o závislosti. Obojí půjde do tisku jako kniha. Ani na jednom nezbohatnu, ale zadarmo to nebude. Když jsem vše psal, neskutečně jsem se bavil. Bavil jsem se zrovna tak jako dnes, kdy jsem hledal jak změnit barvu písma v editoru VIM. Nakonec jsme našel. A mám krásně žluté písmo na černém pozadí.

Říkám si že jestli náhodou začnou probíhat nějaké organizační změny v blázinci a nebude pro mne místo. Mám na tři roky zaplaceny splátky na byt. Díky předstihu budu se moci bez obav věnovat tomu co mě baví. Budu mít dost času a zcela určitě jej smysluplně využiji pro sebe. V té výše zmíněné knize mě potěšil autorův způsob definice využití volného času. Žádnou definici nemá a nechá to vždy na absolventech svých kursů. Moc se mi ten způsob líbí. Jako člověk i terapeut vždy věřím, že lidé sami nejlépe definují výhodnost toho či onoho pro sebe. Jednoduše jednotliví lidé vědí co je pro ně nejlepší a žádný mudrc jim nic nepředepíše.

V tomhle vždy lituji lidi, kteří někam přijdou a čekají čím je kdo bude bavit. Já osobně na nic nečekám, zábavy je všude tolik a navíc zadarmo, že je to až neskutečné. Pročítání helpu Vimu mě stálo přesně jen poplatek za elektrický proud, co spotřebuje pc. Sice to není tak úplně zadarmo, ale zase tolik zábavy za tak dlouhý čas pořízený za směšně laciný peníz se hned tak nepořídí. Zrovna tak psaní blogů, nebo čtení manuálů. Leckdy zábava na celý den. Předevčírem jsem si začal hrát s shellovými prográmky typu „Find, Grep” a další. Už dříve jsem je používal, ale přeci jen nějak jsem spíš používal ke hledání v adresářích spíš MC.

Takovéto klasické prohlížení kde co je. Najednou jsem objevil, jak užívání těchto programů může být rychlé, efektivní a jednoduché stačí napsat

 find ~/ |grep Něcocohledám 

Napíši a už to mám. Pak jen spustím příslušnou aplikaci, protože vidím, kde co hledané je, a vystaráno. Vyzkoušel jsem to na hledání písniček co mám uložené v adresářích muzika zripovaných do mp3. Mám toho asi 40 Giga. Hledat a pamatovat si, co kde je v tom obrovském množství. Je vážně někdy na nervy. A tyhle počítačový pravěk pamatující programy to zkombinované dokáží natošup. Vždycky mě ten stařičký Unix zaskočí.

Sice musím přiznat, že tohle už asi mladé holky neohromí, ale nevadí. Až zas nalákám nějakou dámu domů a ona si bude přát muziku. Zeptám se „a co by to jako mělo být?” Ona vysloví přání, já zapátrám v paměti jestli něco takového mám. Pak řeknu jen (samozřejmě anglicky abych tedy vypadal, že jsem in): „just minute.” Pustím skript, co jsem si na tuhle věc napsal abych to nemusel pracně vypisovat. A je to. Bigbít hraje, dáma spokojeně vrní a já mám čas ji obdivně sledovat. No nepořiďte si to?

Z fotkami to funguje stejně. Už nemusím nic pracně prohledávat. Inu, když člověk umí číst, tak má vlastně na světě havaj. No psát umět je taky dobrý. V průběhu týdne si musím opatřit několik věcí. Pojištění na cesty a mapu a průvodce Portugalska. S tím už se dá vyrazit do světa. Vozík jsem prohlédl, stan ještě naimpregnuji, boty mám rozšlápnuté, letní klobouk jsem si také opatřil. Pak dne 7.7 nasednu do letadla a za tři hodiny bych měl být v Lisabonu. Kamarád mi doporučil se vydat na sever. Tam prý je pravé nefalšované neturistické Portugalsko.

Ještě se vrátím k tomu nepracování. Ono jak si tak uvědomuji, tak jsem tohle praktikoval dost dlouho v životě. Za patnáct let u plavby, kdy jsem jezdil zhruba v měsíčním turnusu, jsem moc brigád na rozdíl od většiny mých kolegů neudělal. Spíš jsem se někde ve volných chvílích potuloval. Případně se věnoval činnostem mnou oblíbených. Je zvláštní, že peníze jsem měl vždy. Vždy v životě jsem měl na to, co potřebuji. Možná je to tím, že toho nepotřebuji zas až tak moc. Mám celoživotně laciné zábavy. I přesto, že opravdu nejsem příliš lakomý a šetrný. Jen nevyhazuji za hovadiny. Hovadiny ze svého hlediska. Kaviár a šampus mi nikdy nechutnal. Navíc kořalku a jakýkoliv jiný chlast už léta nepraktikuji.

Možná jsem o něco přišel, když nemusím mít všechno co mají v luxusních obchodních domech. Nevím, možná jsem neužil co jiní, ale jsem spokojený. Kupodivu se ani o tom nemusím přesvědčovat. No možná je to tím, že už stárnu a vážně mě nebaví přemýšlet o tom jaký budu mít důchod, ale spíš o tom jestli budu dost schopný ty peníze, co si vydělám, užít. Protože nahromadit je a a žít pro ně, to opravdu není moje představa štěstí. A to vážně nejsem socan. Natož komunista nebo ekologista.

       

Komentáře

[qiRzT]

Find se dá využít efektivněji, než jen k rekuzivnímu výpisu obashu adresáře. O kus lepší řešení je find ~ -iname '*neco_hledam*'.

[Jan Jílek]

Prubnu to, dík

[marbu]

Pro přehrávání hudby můžete vyzkoušet music player deamon. Dá se to pohodlně ovládat pomocí konzolových klientů :) (pokud máte u vaší mp3 sbírky rozumně nastavené id3 tagy, přijde mi hledání přes mpd přece jenom elegantnější).

[martidlo]

Jo jo, mpd je moooc fajn.... A opravdu si myslíte, že mladé holky tady nechodí?

[David Jaša]

Možná chodí, ale málokterá se ozve.

[Luk]

Minimálně o takových pěti bych věděl

[mrzout]

S tím nepracováním mi nezbýva než souhlasit.

Ještě tak rok a půl zpátky jsem makal jak debil v zaměstnání, trávil tam jeden přesčas za druhým, užívání si života veškerý žádný. A poslouchal motivační kecy, jak je super být při tom a makat na úspěchu a růstu někoho jiného.

Pak jsem si vzal hypotéku na byt, dal výpověď a pořídil živnostňák. Příjmy cca stejné, pracovní doba počítatelná v hodinách týdně, spousta volného času. Kdyby nademnou někdo stál a kopal do mě ať makám, podobně jako v zaměstnání, asi bych si vydělával násobek. Ale co s tím, na hypotéku, život a nějaké úspory si člověk vydělá i bez extra práce.