Portál AbcLinuxu, 1. května 2025 06:58
Když se v roce 2019 konal v Praze MediaWiki Hackaton, zjistil jsem ke svému velkému překvapení, že jsem jeden z mála přítomných, který pracuje se systémem MediaWiki na všech možných úrovních.
V minulých blogpostech Cholerik, optimistický... a Když se tak kouknu nazpátek, jsem popsal, jak velkou oklikou jsem se – díky své hloubavosti – dostal k tomu co dělám. Tohle spadá do období, které jsem přeskočil, jak jsem zmínil v posledním zápise pod názvem Všechno má svůj čas.
Začalo to klasickým HTML kódem, upíchnutým na školním webovém serveru, kde měl uživatel k dispozici tehdy závratných 50MB prostoru. Pak dostala má tehdejší přítelkyně Žabina od učitele japonštiny jeho notebook značky Panasonic. Nevěnoval jí ho za nějaké protislužby, jak by si někdo mohl myslet, ale proto že mu nefungovala jedna řada pixelů – když cestoval do ČR, tak s ním někde ťuknul. Nechal si tedy poslat nový a tenhle, jinak plně funkční, dal k dispozici studentům.
Žabina, stejně jako všechny moje ženy, měla vztah k počítačové technice dosti odtažitý, takže byla ráda, že jsem se ujal jeho údržby. Souběžně s námi na tom notebooku pracovala půlka kolejí, takže není překvapivé, že se ten stroj časem doslova upekl. Nicméně právě na tomto stroji, na který dodnes s nostalgií vzpomínám, jsem začal své první experimenty s virtualizací. Ani nevím, jakou cestou jsem se tehdy dostal k VMware, každopádně když jsem byl před lety na školení nikdo jiný mimo mne s ním před rokem 2000 nepracoval.
Při virtualizaci přistupujete k řešení problémů z několika úrovní:
1. Jako správce hostitelského stroje, kdy řešíte problémy s HW prostředky.
2. Jako správce virtuálního stroje, kdy řešíte totéž, ale v rámci virtuálu.
3. Jako uživatel, který má k dispozici jen omezený přístup a neřeší, je-li systém virtualizovaný nebo ne.
Já byl tehdy v rámci školy pouhým uživatelem, ale na tom notebooku jsem si mohl hrát. A to by bylo jen těžko možné kdybych tám komplikoval práci ostatních. Virtualizace tedy byla jediná možná cesta.
Jenomže tehdy ještě neexistovaly procesory s podporou virtualizace. První procesory, které ji měly by-default byly 64 bitové CPU od AMD. V mém případě tedy první pokusy s HW akcelerací začaly až od roku 2005.
Softwarová virtualizace na provoz celých MS Windows, včetně webového serveru nestačila, proto se můj zájem obrátil směrem k linuxu.
Tenkrát se v obchodech prodávaly instalačky Red Hatu, ale já si nemohl dovolit na sdílený notebook, který navíc ani nebyl můj instalovat jiný OS, a pak jsem narazil na PhatLinux. Nebylo to velké, a když se spustil exáč, stroj se restartoval, zavedl linuxové jádro a přes loop připojil soubor se systémem.
No čuměl jsem na to tehdy jako puk. Najel grafický desktop, ve kterém byly StarOffice 4.2 a kupa jiného software co jsem neznal. Jenže to nemělo podporu pro češtinu a já netušil na koho se obrátit, aby mne naučil s tím pracovat. Univerzitní IT nás, humanitní smrtelníky, přehlíželi jak širé lány a připadal jsem si jak podomní obchodník, když jsem za nima šel s prosíkem. Pochopitelně nikdo z nich nebyl ochoten se mnou ztrácet čas. Ale dozvěděl jsem se alespoň o existenci příkazů ls a man.
A pak se na mne usmálo štěstí, protože jsem rozšířil svou knihovničku kromě referenční příručky css, také o referenční příručku unixových příkazů, s jejíž pomocí jsem se s tím začal prát, abych metodou pokus omyl zjišťoval co a jak.
Na MUNI se tenkrát cpaly největší prachy do Fakulty informatiky a na ostatní fakulty padaly jen drobky. Já měl to „štěstí“, že se v roce 1998 od Filosofické fakulty odtrhla mezi jinými i katedra politologie. A tak se ze mne stal mezifakultní student, protože jsem druhou půlkou zadku seděl i na Fakultě sociálních studií, která byla vybavena zbrusu novým multimediálním pracovištěm, které mí kolegové využívali hlavně k tomu, aby si zapařili čas od času po síti nějakou střílečku. Pak je zajímala ještě vypalovačka a hlavně internet. Skener mimo mne nikdo jiný nevyužíval. No. A protože jsem tam trávil dost času, dostal jsem od téhle místnosti i svůj vlastní klíč. Všichni byli spokojeni, protože jsem byl alespoň k ruce těm, co tam čas od času něco chtěli i dělat.
Ovšem linuxový stroj tam nebyl ani jeden. Neměl jsem za kým chodit na rozumy a velice záhy jsem zjistil, že rozběhat si vlastní virtuální linuxový server je nad mé síly. A také už jsem na podobné hrátky neměl čas.
Zemanova vláda nastavila věkový limit pro studium na 26 let, což mi udělalo čáru přes finanční rozpočet. Měl jsem sice vyděláno, ale ne dost abych jako student řádného denního studia k tomu ještě platil do státní kasy měsíčně sociální a zdravotní pojištění.
Nezbylo než se poohlédnout po přivýdělku. A jeli jsme tenkrát takhle s Žabinou tramvají, když mi sdělila, že dostala od kamarádky nabídku aby po ní převzala uklízení v kancelářích překladatelské fy. Skřivánek s.r.o. No. Byla celkem překvapená, když jsem jí řekl že do toho s ní půjdu. A tak jsem začal uklízením.
Jenže mi to pochopitelně nedalo a když jsem viděl jak zaměstnanci téhle firmy s počítači zápolí, začal jsem jim do toho kafrat. Takže jsem kromě pobíhání s hadrem a vysavačem začal fungovat i jako počítačový poradce. Až za mnou přišla šéfová s tím, ať se vykašlám na uklízení a udělám si živnostňák.
A tak jsem od listopadu 1999 rozšířil své portfolio a zájmy nejenom o překladatelské nástroje, ale i o jiné platformy. Má práce totiž spočívala v tom, že jsem zpracovával dodané dokumenty tak, aby vypadaly stejně jako originál, a při tom byly v češtině.
Postup byl obvykle takový, že s tím přišli za mnou, já se na to podíval, řekli mi kolik mi za to dají a podle toho jak jsem se vyjádřil stanovili cenu pro zákazníka. Nefakturoval jsem jim ale i poradenské služby, jen odvedenou práci. Práce bylo tolik, že jsem začal zaměstnávat i své schopnější spolužáky. Jenže pak přijali vychcaného týpka, co zpracování zakázek, u kterých jsem zjistil co a jak, přihrával svým kámošům, takže já z toho neměl ani korunu. Zřejmě si myslel, že se živím pránou. Ustál jsem to takhle dva měsíce. Ve vzduchu visela velká zakázka, tak jsem došel za šéfkou s tím, že pokud mi zaručí, že do měsíce budu mít alespoň nějakou práci, tak to ještě u nich vydržím. Jenže mi na to řekla, že takovou záruku mi nedá. Tím pro mne naše spolupráce skončila.
Sednul jsem k počítači a od následujícího měsíce nastoupil jako helpdesk na Atlas.cz – v Praze.
Byla to doba expanze. Když jsem nastupoval, zajišťovali helpdesk dva kluci a nestíhali. Pak přišlo stěhování do nových prostor a s ním i vznik oddělení helpdesku. Je-li jsme ve čtverko non-stop. Opět jsem plánoval směny a později nám vypomáhaly ještě kvanta brigádníků. Ovšem má představa, že si při tom najdu čas i na studium byla silně naivní.
Což o to, na politologii jsem byl hotov. Sfouknul jsem to za dva roky a bylo potřeba jen dopsat bakalářku. Ale na religionistice jsem před sebou hrnul tři nejtěžší zkoušky. No a pak mi dala kvinde Žabina. Prý jsem odešel do Prahy proto, že ji nemám dost rád. A já vůl šel do Prahy proto, abych pro nás vydělal prachy na podnájem. Vydržela dva roky mého bezuzdného lumpačení, tak už jsem to bral vážně.
Byl to hodně nechutný večer, jaký jsem musel zažít. Kdyby si alespoň jako náhradu našla někoho, o kom bych si mohl říct, že je mnohem lepší než jsem já. Jenže ten co se kolem ní ometal byl neskutečný kretén, takže jsem to vnímal jako ponížení. Vtipné bylo ovšem co mi řekla: „Víš, jeho bych už třeba nikdy neviděla, ale tebe uvidím pořád.” Ten večer jsme se viděli naposled.
S tím pro mne pominuly i veškeré důvody proč vydělávat peníze. Začínalo jaro, já měl na účtu asi 30 tisíc a chtěl zmizet pryč. Nejenom z Prahy, ale i z Brna. Už jsem měl dost studií. Naplno jsem si uvědomil, jak nesnáším jakékoliv zkoušky a také jsem měl nový objekt zájmu – svět open source.
Koupil jsem si kompa, udělal si na něm dualboot a začal se živit tím, že jsem kromě poradenství dělal na zakázku webové aplikace, pro kamarádku která mi zprostředkovávala skrze svého tehdejšího partnera práci v cizině. A tak jsem dělal i pro pro jednu firmu ze Švýcar, co se k placení moc neměla. Viselo mi na tom něco kolem 80 tisíc a té mé kamarádce bylo děsně trapně, že z toho nic není. Ale já byl v klidu, jenom bylo potřeba překlepat rok, než jim vypršel časový klíč zadrátovaný do kódu. Velice promptně se pak ozvali a zaplatili co byli dlužni. S tím ať to odstraním. No. Předpokládám, že za sto let už tu nebudou, tak jsem jenom upravil příslušný řetězec.
Jo přátelé, na hrubý pytel, hrubé záplaty. Nebyl to jen triviální timestamp, ale klíč, kterým se kódovaly všechny textové řetězce, které byly pro tu aplikaci dosti zásadní. Než to vykuchat pryč, už by bylo jednodušší to celé napsat znovu – kdyby ovšem věděli jak. Zrovna nedávno jsem se na tu apku díval. Říkal jsem si, že bych ji přepsal pro php. Jen tak, pro zábavu ostatním, ale nemám na to čas.
A protože se nerad upomínám o peníze co mi náleží, zapíchnul jsem živnost a jak se hledat jinou práci. Moje zkušenost je taková, že na dobrou práci je potřeba nejmíň půl roku. Hledat něco, při práci jiné, se moc nedá pokud není budoucí zaměstnavatel srozuměn s tím, že mu budete k dispozici nejdřív za dva až tři měsíce.
Uplynul onen půlrok, podpora v nezaměstnanosti skončila, ale na ÚMOb Ostrava-Jih byla vypsáno výběrové řízení na pozici webmastera na které jsem čekal. Sešlo se nás tam tenkrát 17. Když jsem přišel na řadu, překvapilo mne, když jsem na monitoru viděl KDE. Vůbec jsem netušil, že náš úřad, který jsem měl mimochodem 500 metrů od baráku, jede na linuxu. No a pak se mne můj budoucí šéf Béďa Perzyna zeptal na nějakou blbost z MS Windows.
Nerad lžu, tak jsem mu po pravdě řekl, že o tom nic nevím, protože mě systém MS Windows už nezajímá, protože se v poslední době hrabu hlavně v linuxu, ale pokud bych to potřeboval vědět, tak bych se kouknul po internetu. Přičemž jsem neopomněl zmínit i to, jak mne překvapilo, že používají linux. No a tak jsem byl přijat. Byl to raketový start vzhůru. První dva roky jsem chodil na rozumy já, pak už se chodili ptát mne a v roce 2008 jsem byl frustrovaný z toho, že kolem sebe nemám nikoho, s kým bych se mohl radit, když si nevím rady, takže jsem s úlevou přijal nabídku ze strany ČVUT. Zde se potenciál chytřejších lidí než jsem já jen tak nevyčerpá.
Jenže tok 2008 nebyl rokem 2003. Přesně jak jsem zmínil. Nechtěli mne pustit, takže jsem byl ještě na úřadě, ale už jsem pracoval v rámci své dovolené na ČVUT. Přitom jsem byl natolik solidní, že jsem místo sebe přivedl jako náhradu svého kamaráda, se kterým jsme naprgali pro úřad webový redakční systém – první na světě, který měl integrovaný javascriptový WYSIWYG editor, protože se všude používala Mozilla. I když fungoval i v IE. Třikrát se pokusili o výběrovku. A pokaždé se přihlásil jen on. Nikdo jiný by za ty prachy na ten úřad nešel. Neodcházel totiž správce webu, ale linuxový administrátor virtualizované farmy s Citrixem, certifikovaný kromě Citrixu i na VMware. S praktickou znalostí programování webových aplikací v PHP.
No a tak jsem se oslím můstkem dostal k následujícím úrovním přístupu. Jako superuživatel, neboli lokální root, máte přístup nejenom k PHP souborům kde je instalace MediaWiki, ale do celého operačního systému. Tedy ke konfiguraci webového serveru, databáze a dalších komponent s nimiž systém jako je MediaWiki pracuje. Ovšem pak jsou další úrovně.
4. Administrátor, který je nejvyšší autoritou z hlediska přístupů do příslušné webové aplikace.
5. Pověřený uživatel, který je oprávněn ke specializovaným činnostem. Např. ke schvalování článků podřízených.
6. Přihlášený běžný uživatel, který může tvořit obsah a využívat služeb webové aplikace.
7. A nakonec na samém ocase je anonymní uživatel, který čumí na to, co se mu dovolí.
V tom roce 2019 jsem byl jediný, kdo o sobě mohl říct, že má praktické zkušenosti z každé z těch zmíněných 7 úrovní. Většina lidí pracuje s MediaWiki na úrovni 7. a 6. Pověřených uživatelů v rámci MdiaWiki projektů, je v našich českých luzích a hájích tak málo, že se navzájem znají. A pokud jde o 4. úroveň, tak o tu jsem si v rámci webu MediaWiki.org troufnul požádat realtivně nedávno. Ovšem coby provozovatel vlastního a školního serveru, kde běží instance MediaWiki nezávislé na projektech Wikimedia Nadace a vývojář dvou rozšíření jsem důvěrně obeznámen se všemi.
A jelikož tady čas od času anonymní zoufalci marně volají po anketách, přidám i tu.
Tiskni
Sdílej:
Nejsem totiž kokot
No jistě. A ty si snad myslíš, že se jedním prstem vrtám v nose a druhým v zadku?
Vlastně jo. Ty si to myslíš. Takže nic. Víc netřeba.
Nebudu se rouhat, protože něco takového může potkat každého dřív než bys řekl švec. Ale co je u tebe osobní krach?
Jako kluci jsme měli s kámošem oblíbenou hru: "Co bys dělal kdyby.." a nikdy jsme neskončili proto, že by nám došly nápady.
Ale znám také pár lidí, co tímhle způsobem vyjebali s lidma kterým dlužili a hluboce jimi pohrdám.
Ja osobne považujem ohladne mna ak by moja životná úroven poklesla na minimumkolik ti je? 16? Většina dospělých nemyslí jen na sebe a považuje za krach když dovolí/způsobí, aby klesla pod nějakou rozumnou mez životní úroveň jejich blízkých a lidí za které jsou zodpovědní
K pojistnému plnění ze zákonného pojištění dojde i když pojistné za vůz není zaplaceno (řidič snad není rozhodující), pouze pojišťovna má nárok na penále k pojistnému. Celé mi to příjde jako příběh co vypráví pojišťovací agent, aby nalákal klienta k uzavření životního pojištění.
Stejně se nahlíží na to, že se odmítnete podrobit zkoušce na alkohol a jiné návykové látky. Vaše pojišťovna sice poškozenému uhradí vzniklé škody, ale zaplacenou částku po vás následně bude vymáhat. Podobně fungují i platby za škody, které způsobí nepojištěná vozidla. Škody se hradí z Garančního fondu České kanceláře pojistitelů, který poté částku vymáhá z viníka nehody. Pokud se tedy ocitnete v roli oběti, škody na zdraví i vozidle vám budou uhrazeny. V roli viníka máte na krku naopak pořádný malér. Typickým příkladem je jízda na letních pneumatikách v zimě. Pokud na sněhu nedobrzdíte a nabouráte auto před sebou, pravděpodobně se prokáže, že příčinou byly právě nevhodné pneumatiky. Pojišťovna tedy uhradí škodu poškozenému, ale následně ji po vás bude vymáhat.Pojišťovna poškozenému i přes zmíněné okolnosti plní, ale může po Vás jako viníku nehody (s přitěžujícími okolnostmi) nárokovat náhradu škody. Předpokládám, že v minulosti tomu bylo podobně. Nakonec pojištěné je samo vozidlo, nikoli řidič.
Hovorí sa -viac hláv,viac rozumu,preto otázka čo by si doporučil ty,pretože kedže si takto postavil vec krachu predpokladám,že tiež máš alebo vieš o vhodnej poistke v prípade osobného krachu.Životní pojištění pro sebe i manželku, úrazové pro všechny a syslení peněz a majetku který by pak dětem připadl. Dceři bude za chvíli dost na to aby se o sebe mohla starat sama, mladší by asi šly k jedné z příbuzných Jak by to dopadlo v reálu ¯\_(ツ)_/¯
A aký máš záložný plán v prípade osobného krachu.Pomocný personál na ČVUT, co tráví noci psaním nesmyslů na internetová fóra ti nepřijde jako "osobní krach"? Ale pro nedostudovanýho padesátníka možná správa virtuálů pro studedenty úspěch je, těžko říct.
Z hlediska výše uvedené logiky patří mezi "pomocný personál" každý kdo zajišťuje nějakou IT infrastrukturu. A je úplně fuk pro koho dělá. Klíčové je, kolik mu za to platí.
To je problém IT ve státní správě, školství, atp. Klíčový problém tohoto státu je, že má stále socialistickou ekonomiku založenou na přerozdělování, ale politiky s komunistickým přístupem k vydělávání peněz - ukradni a prodej.
Nevím, jak jsou na tom IT na amerických vysokých školách. Takže se jich optám, abych si mohl udělat obrázek, jak si cení jejich práce tam. Každopádně znám poměry na VŠ v ČR, ne jen v bublině ČVUT. Přeci jenom jsem těch škol prolezl víc a tam kde jsem nebyl mám kamarády, co nemají proč někoho lakovat.
V Praze je zcela běžné, že mají víc úvazků, jimiž kompenzují nižší příjem ze školy. To je věc, se kterou jsem se nikdy předtím nesetkal. V OV i Brně byli totiž většinou všichni vytížení natolik, že na nějaký vedlejšák už neměli čas. Ale nikdo z nich neuvažuje, že by opustil akademické prostředí, které má své výhody jež už jsem zmínil.
Hm. Tak doufej, že neexistuje nějaký posmrtný život, protože jinak, až natáhneš bačkory, ti dají mí bývalí kolegové po držce.
Co se týče IT zaměstnanců ČVUT, tak jde z velké části o bývalé studenty ČVUT, dnes (až na výjimky) ve věku 40+ a více. Existují pouze dvě výjimky (o kterých vím). A to jsem já a kamarádův syn, který dělá totéž co já, ale pro FIT.
Ale otázka zárobku nemusí byť prioritou méty a byť zamestnancom vo vysoko náročnej pozíci v čVUT je vysoká spoločenská hodnota.Od kdy je příprava počítačů pro výuku braná jako práce s vysokou společenskou hodnotou nebo dokonce něco náročného? A plat je tam taky silně podprůměrný.
Jenomže tehdy ještě neexistovaly procesory s podporou virtualizace. První procesory, které ji měly by-default byly 64 bitové CPU od AMD. V mém případě tedy první pokusy s HW akcelerací začaly až od roku 2005.Pozn. První procesory s HW podporovanou virtualizací (technologie VT-x) byl Intel u Pentium 4 v roce 2005, technologie AMD-V u AMD prvně v roce 2006, instrukční sada AMD64 přišla již s Opteronem v roce 2003. Možnost passthrough přišla až s technologií VT-d/IOMMu o pár let později. https://en.wikipedia.org/wiki/X86_virtualization https://en.wikipedia.org/wiki/X86-64
Nezapomeň si nejdřív nastudovat jak se píše motivační dopis. A nezapomeň se také podepsat, jinak ti to neklapne.
To věřím. Svině na špinavou práci je žádaný artikl.
Mám k tomu takovou historku pro dokreslení.
Když jsem dělal na tom Atlas.cz, tak jsme mimo jiné měli za úkol testovat funkčnost různých aplikací. Mezi jinými i seznamky. Pochopitelně jsme neměli nejmenší chuť se s někým seznamovat, ale nějaký inzerát bylo nutno zadat. Takže jsem tam napsal inzerát následujícího znění: Dva houmlesáci hledají dvě kočičky na pařbu do hospody 4. cenové skupiny. Značka: "Sejdeme se na Květnici".
No a co myslíš? Dorazilo hned několik odpovědí. Takže nám to nedalo - byli jsme zvědavi co se dostaví - a na jednu z nich jsme odepsali: "OK, v pátek v osm večer na Květnici." Komunikace se vedla přes můj mobil. V pátek večer sedíme na Květnici. Zahuleno, řev, no zkrátka jsme nekecali, 4. cenová. A najednou koukám, vlezly dovnitř dvě nafintěné holky. Žádné šlapky, bylo na nich vidět, že takové prostředí vidí prvně v životě. Chvíli zmateně koukaly kolem a pak vystřelily ven. Takže jsem poslal sms, jestli to náhodou nebyly ony. A taky že jo. Protože přišla následující odpověď: Tak tohle jsme fakt nečekaly!
Přiznám, že nevím co čekaly, protože jak jste měli možnost číst, náš inzerát nekecal. A podobně se to má i s tím co píšeš ty. Prostě nemáš chuť se s někým zahazovat, schválně napíšeš něco v tomhle stylu. A on si to stejně vykládá nějak jinak.
... melo IBM uz od sedmdesatych let, rekurzivni implementaci (VM uvnitr VM) od osmdesatych.Jenomže tehdy ještě neexistovaly procesory s podporou virtualizace. První procesory, které ji měly by-default byly 64 bitové CPU od AMD.První procesory s HW podporovanou virtualizací...
No jo. Jenže tenhle věděl proč to kupuje.
Já sepsal svoje story proto, abych ukázal, jak nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Mně je v podstatě jedno v jakém systému pracuji. Není mi jedno s čím pracuji. A nemohu si pomoct, na linuxové prostředí, přes všechny bolesti a nedostatky co jeho vývoj provází, nic nemá.
I když mne velice mrzí, že v BlackBerry zařízli QNX. Ten mocný dojem co na mne udělal operační systém včetně grafického okenního prostředí puštěný z 3,5 palcové diskety, se prostě nedá zapomenout.
se nedivim že to dědka tak triggruje
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
