Všechno má svůj čas.

17.3. 14:10 | Přečteno: 1188× | Za vším hledej Linux

Čas žít, čas umírat. Knihy E. M. Remarqua také měly svůj čas, kdy jsem hltavě přečetl vše, co od něj bylo v knihovnách které jsem navštěvoval k dispozici. A svůj čas má i HW. Stejně jako lidé a SW který používají. Některý kus odešel do křemíkového nebe, vyčerpán a unaven neustalým používáním opotřebovaný dříve než stačil morálně zastarat. A jiný na tomhle světě straší ještě dnes a je stále lepším strojem než mladší a progresivnější generace, vyvíjené a vyráběné společnostmi vedenými hejny mentálních eunuchů.

Steve Jobs, dej mu pánbu trýznivé peklo kde se bude smažit s Babišem po pravici a Zemanem po levici, pochopil, že lidé nesnášejí změny. Ano, chtějí aby jejich stroje byly výkonnější, rychlejší a lepší než mají ti ostatní – ale jinak stále stejné. Proto Apple dělá stroje, které jsou sice na jedno brdo, ale technologicky vyspělé. Je mnohem snazší řešit SW, když není nutné překračovat klacky naházené výrobcem HW.

Dnes je módní slovo diverzita – takový byl tehdy počítačový svět. V závratném tempu se na trhu objevoval nový HW, nejroztodivnějších konstrukcí. Jako komety se objevovaly a opět mizely v propadlišti dějin zajímavé stroje, které měly jen tu smůlu, že je uživatel, který by je ocenil, včas neobjevil.

Apple se ale vydal jinou cestou. Poslední velkou změnou byl přechod na BSD, kdy jen tak tak slezli hrobníkovi z lopaty. Od té doby se jeho GUI, ani rozložení klávesnice nemění. Použil kalé i nekalé prostředky k tomu, aby se zbavilkonkurence. Zajistil si monopol na výrobu displejů s technologií retina a vsadil na architekturu ARM. Ignoruje soupeření výrobců procesorů x86_64. Je králem ve svém segmentu a všichni ostatní mu svými kopanci jen nahánějí další duše do jeho všeobjímající sítě, ze které není úniku.

Ale Henry Ford také nezbohatl na tom, že by vyráběl desítky vzájemně nekompatibilních aut, ale tak, že až do roku 1927 tvrdošíjně vyráběl, po 19 let stále stejný, byť morálně poněkud zastaralý model Ford T, který totálně zaplavil USA.

Roku 1909 stál nový kus 850 dolarů. O čtyři roky později 550 a v roce 1915 440. Dělníci tehdy vydělávali v USA týdně od 12 do 24 dolarů. Do roka mohl mít nové auto každý. Během 20. let stál nový kus jen kolem 300 dolarů a ojetý byl k mání za babku, protože jich bylo mraky. Navíc nebyl problém sehnat či v případě nutnosti i vyrobit náhradní díl, protože konstrukce byla dtupidně jednoduchá. Evropa tenhle boom nepoznala, protože se ve stejnou dobu stejně jako dnes soustředila na žabomyší vojnu, a z těch 15 milionů vyrobených vozů většina zůstala v USA. Jedno nové auto bylo sestaveno za hodinu a zcela eko. Žádné plasty. Jenom dřevo, kov a kůže. Když nebyl benzin, jezdilo se na alkohol. Žádné katalyzátory na saze, či biosložka z řepky nebyla nutná. Spotřebu to mělo od 11 do 20 litrů na 100 km. Max rychlost do 70km/hod a 38 l nádrž zaručovala dojezd do 200km. No nekupte to, když se stejně hodláte mrcasit jen kolem komína.

Ale zpět do světa počítačů.

Opět pár let přeskočím. O tom, jak jsem pracoval pro Skřivánka, pak pro Atlas.cz, na sebe, jak jsem se dostal na ÚMOb Ostrava-Jih a pak na ČVUT, o tom možná napíšu někdy jindy. I když drobné vzpomínky na tuhle anabázi tu už jsou k nalezení.

Tentokrát chci napsat o svých strojích s linuxem.

2005 – můj první notebook s linuxovým desktopem

Na linuxový desktop jsem přešel již v roce 2002, ale svůj první pracovní notebook HP nx6125, na který jsem si nainstaloval linuxový desktop jsem dostal až na podzim roku 2005. A sloužil mi až do jara 2008, kdy jsme se přesunuli za babičkou z Ostravy do Prahy. Nový stál cca 40 tis. včetně DPH. Byl původně s MS Windows XP a ve stejném stavu jak jsem ho dostal, jsem ho také vrátil, protože první věc kterou jsem udělal, když jsem ho dostal do rukou, byla kompletní záloha HDD. Pak jsem na něm rozjel dualboot, ale MS Windows XP jsem spouštěl jen když mne přepadla chuť si zapařit. Což bylo jen velmi zřídka.

Právě u tohoto stroje jsem zjistil, jak ideální má klávesnici pro mé potřeby.

Byl jsem ještě půlkou zadku na ÚMOb Ostrava-Jih, když jsem počátkem května 2008 dostal v rámci katedry DCE FEL ČVUT svůj nový MSI PR210X-049CZ za 20tis. včetně DPH, který jsem si vybral právě proto, že měl rozložení kláves stejné jako můj předchozí stroj. Jeho technické srovnání s mým předchozím strojem najdete v blogpostu Optimální notebook pro linux - jaro 2008

Na domácí hrátky jsem si počátkem listopadu téhož roku přes alza.cz koupil linuxový ASUS EEE PC 900A. Za kolik, to už jsem nedohledal, protože internetové bankovnictví jsem si zřídil až krátce poté. Ale vím že cena byla někde kolem 7 tisíc včetně DPH, protože víc bych za to nedal.

Pak se v naší domácnosti objevil odepsaný Fujitsu-Siemens v tablet verzi, s otočným, dotykovým displejem po šéfovi. Svého času musel ten krám stát nejmíň 80 klacků. Používala ho zprvu žena, než jsem dostal na podzim 2012 nový stroj a „podědila” mé odepsané MSI, které jí sloužilo ještě další tři roky, než se uchechlal kablík od podsvícení displeje. Fujitsu-Siemens mezi tím skončil u kámoše na Šumavě a tak jsem jí v říjnu 2015 po kolapsu MSI koupil repasovaný Dell Precision M4400 "B" NTBM4400-6HXVN4J z importpc.cz za 7,5 tis.

Na jaře 2017 se opět odpisovaly nějaké notebooky. Mezi nimi i tři Sony Vaio v různém stadiu rozkladu. Dokoupil jsem zdroj a novou baterii a z těch tří udělal jeden funkční, pro kluka na hraní. Pochopitelně opět s linuxem.

Po stroji, kterým by nahradil můj HP ProBook 6475b, jsem se začal poohlížet koncem roku 2018. Ale na obzoru nic moc nebylo. Nicméně u mne přistál nefunkční Microsoft Surface Pro, který jsem opět rozběhal s linuxem. Ostatně, ještě o něm bude řeč.

Uplynul rok a situace s notebooky byla ještě horší než rok předtím. Můj stroj už měl tehdy za sebou 7 let. A protože byl v provozu po celou tu dobu 12 hodin denně, svátek nesvátek. Bylo potřeba se připravit i na to že jednoho dne umře. MSI přežilo právě tolik, než se objevila fatální závada. A tak jsem prošmejdil web, a koupil si dva identické modely, které jsem upgradoval tak, aby v případě nutnosti stačilo přehodit jen disky. Nevím jestli to byla předtucha, ale krátce na to začalo kovidové šílenství a z bazáčů začaly mizet i mnohaleté ležáky. My jsme na tom byli dobře. Jeden zakoupený záložní stroj dostal k dispozici opičák, druhý jeho slečna. A žena, kromě svého Dellu začala využívat na streamy i toho linuxového Surface.

Pak se, asi po roce a půl, rozhoupali u ní na škole a dostala pracovní notebook s MS Windows, čímž jsme spolu rozvázali další servisní poměr, neboť jsem se při odchodu z ÚMOb zapřisáhnul, že do Windows už nepíchnu ani klacíkem. Od té doby se tedy na ten její Dell práší, ale jinak je stále funkční a průběžně aktualizovaný. Stejně jako ten Asus Eee, Sony Vaio, i ten Surface s linuxem.

Během 5 let na ÚMOb Ostrava-Jih, jsem zjistil co mi vyhovuje a tak jsem v průběhu let na DCE jenom s lehkým pousmáním sledoval kolegovo pinožení, které skončilo nakonec tím, že zakotvil u Apple. Pokud ho nezlobil HW, kompiloval SW. Líbilo se mu KDE, které jsem ze svého kompu vypráskal, jelikož mne štvalo tím, jak při sebemenší změně bylo nutné aktualizovat všechny jeho balíky. Mně se kdysi líbil Enlightment 16, ale pak dospělo Xfce4 a u něj už jsem zůstal.

Podobně tomu bylo s distribucemi. Svoje první pokusy jsem zkoušel v prostředí Phat Linuxu. Pak dovalil Tony instalačky Mandrake 8. RPM distribuce, stejně jako SuSe, které bylo nasazené na úřadě. Mastil jsem to tenkrát všelijak a při tom objevil APT4RPM a Synaptic. Jo. Moje jméno dnes již mezi „zásluhami” nenajdete. Nenápadně se vytratilo, stejně jako jména jiných překladatelů, ale v letech 2003/2004 jsme byli s Michaelem Vogtem v kontaktu, protože jsem překládal jeho GUI do češtiny a při tom narazil i na několik chyb v kódu, na které jsem ho upozornil.

A v souvislosti s tím, jsem „objevil” také Ubuntu, které na mém kompu nahradilo Mandrake, než jsem zjistil, že je to jen vykradený Debian. K mému zápornému nastavení vůči Ubuntu přispělo ovšem také to, jak arogantně bylo naloženo s českými manuály, které jsem tenkrát k Ubuntu 4.10 (Warty Warthog) sepsal na ubuntulinux.org, ovšem to je éra, kterou nikdo zde přítomný nepamatuje, protože to bylo asi o měsíc dřív, než na abclinuxu o Ubuntu někdo něco plknul.

Nicméně prostřednictvím Synapticu a Ubuntu jsem důkladně poznal, jak funguje debianí balíčkovací systém a když jsem zjistil že Ubuntu vydává release stejně debilně jak Mandrake, přešel jsem na Debian unstable, na kterém jedu dodnes.

Rok 2019 mne pro změnu donutil podrobněji prozkoumat jak funguje zavádění. Do té doby jsem to neřešil. Je mi totiž fuk, jestli systém najede o pár vteřin dříve či později. V tom množstí megabajtů, které diskless honí po síti, na nějakém megabajtu nezáleží. Nemusí mít všechny ovladače v jádře. Stačí jen ty, po potřebuje k tomu, aby bylo možné zbytek stáhnout prostřednictvím sítě. A to lze vrazit do ramdisku.

Proč nedůvěřuji zálohování po síti a úložišti, které nemám pod zadkem

To má své kořeny v čase, kdy jsem blbnul s Phat Linuxem. V domnění, že je veškerý obsah Panasonica úspěšně vypálen na DVD jsem tenkrát zformátoval disk a udělal novou instalaci. A pak za mnou došel kámoš, že tam měl rozepsanou bakalářku.

„Není problém”, povídám. Strčím DVD do mechaniky, najedu k tomu souboru, chci ho zkopírovat a polilo mne horko, protože vyskočila hláška, že soubor nelze otevřít. Vždyť jsem to přeci po vypálení kontroloval?! Pravda, ne všechno. A tak jsem zkusil jiné soubory. Ukázalo se, že se vypálila jen adresářová struktura a několik souborů. Zbytek byl nenávratně v čudu.

Byl jsem tehdy ještě zelenáč. O kontrolních součtech nic nevěděl. A také to bylo poprvé co jsem se setkal s něčím takovým. Ovšem přišel jsem tím podruhé o veškerá data, protože při pokusu o jejich vykopírování ze záložního staršího CD, se zbláznila CD mechanika, dodaná firmou Autocont (proslavená akcí „Indoš”), vypálila do něj díru a bylo po CD.

Paradoxně mi tak zůstaly veškeré instalačky tehdejšího software co jsem používal, ale moje texty, psané před rokem 2000, co nebyly vytištěné, nebo psané na stroji, jsou nenávratně fuč. Zůstalo jen to, co měl na těch svých 2MB RAM uloženo můj starý dobrý kapesní HP320LX.

Poprvé jsem o veškerá data přišel tak, že kámoš u kterého jsem měl svá data uložená, jaksi pozapomněl, že v adresáři, který mu nic neříkal jsou moje data. A jelikož potřeboval uvolnit místo, aby nainstaloval nějakou novou blbost, kompletně je smáznul.

Obé pro mne bylo poučením. Pořídil jsem si vlastní stroj, který má primárně roli úložiště. Většinu času neběží, jenom na něj čas od času data odsypu. Stejným způsobem zálohuji už několik let infrastrukturu u kamarádky. Také přišla o data díky vlastní blbosti a nemístné iniciativě. Naštěstí to bylo hned ze začátku, kdy rozjela svou veterinární ordinaci, takže přišla o záznamy jen za první tři měsíce.

Proč nechci mít jen jeden disk

Jsou věci, o kterých začnete přemýšlet, až když se vám přihodí.

Koncem roku 2011 jsem koupil, pro zmíněný Asus Eee 900A, na Alze nový SSD disk Runcore Pro RPC-IV-S7032-MC, který měl být větší a výkonnější. Nevím zda-li někdy měl skutečně lepší vlastnosti, ale po instalaci a následném restartu byl disk opět prázdný, a po naformátování se začal hlásit jako YATAPDONG BAREFOOT-ROM. Takže jsem ho ihned vrátil. A nebylo to první, ani poslední zcela náhlé zesnulé SSD, které jsem od té doby viděl.

Takže jsem přešel na Btrfs v raid1 i na notebooku. Využil jsem toho, že HP ProBook 6475b má bay, kde měl CD mechaniku která šla vyměnit za adaptér s dalším 2,5 palcovým diskem. Později jsem na internetu našel adaptér s řadičem pro 2x mSata. Od té doby všechny moje pracovní notebooky používají tohle zařízení.

Ty ostatní stroje, byť jsou stále funkční jsou pro mne jenom hračky. jelikož mají pouze jeden disk, a to ještě ne zcela spolehlivý. Proto nejsou použitelné k seriózní práci. Asi by mne jeblo kdybych kvůli takové lapálii přišel o celodenní práci.

Zrovna včera jsem řešil prekérní situaci, kdy se dostal Surface do stavu, že nenajížděl Grub. Nemohl načíst soubor grub.cfg. Nejspíš vadný sektor, co já vím. Každopádně jeho BIOS moc možností nenabízí. Kdybych byl v práci, nastavil bych boot po síti, abych se mohl přihlásit a problém opravit. Jenže jsem byl doma a byla skoro půlnoc. Naštěstí se mi tu válelo nějaké instalační USB pro MS Windows s podporou UEFI. Na prasáka jsem tedy na to USB překopíroval adresář EFI z jiného stroje kde mám grub, nechal bootnout z USB, natáhnul kernel který jsem chtěl použít a pak v prostředí ramdisku nakopíroval původní grub.cfg a jen poopravil tak, aby zaváděl místo původního jádra verze 5.4 to nové.

Ani si nedokáži představit, že bych byl měl něco takového řešit někde mimo síť. U stávající konstelace není problém. Pokud klekne jeden z disků, stačí najet v degradovaném módu, zjistit který disk je vadný, nahradit ho jiným, píchnutým klidně přes USB, pro případ že by něco neklaplo. A pak ten vadný vyměnit za nový, postup zopakovat a mohu vesele pokračovat dál – jenom nesmím zapomenou do MBR sektoru nového disku přidat také zavaděč.

Co uděláte vy v takové situaci? Budete od píky všechno instalovat znova? Nebo začněte hledat poslední kompletní zálohu?

Pro mne je kompletní záloha jen pojistka, že by zdechnul řadič. Nevěřím tomu, že by odešly zároveň oba disky, ale kdyby snad – od toho je právě tahle záloha. Nehledě na to, že je to svým způsobem i můj archiv, protože i mně se stává, že občas něco smáznu s tím že už to nebude potřeba, a pár dní na to ten kód hledám.

Používám Btrfs v raid 1, ještě z jednoho důvodu – není dobré slepě spoléhat na HW raid. Zrovna teď rozběhávám stroj, na kterém měl kolega s Btrfs velký problém, protože HW raid čas od času poslal neplatný checksum. U Btrfs v raid1, kdy existuje záložní kopie datového bloku to není problém, protože se takový blok ihned opraví, ale v single-mode ano.

V poslední době mi dělá starost, jak jsou 2,5 palcové disky vytlačovány NVME disky. Což o to, kdyby ty notebooky měly dva NVME sloty, bylo by mi to fuk. Jenže nemají. Každopádně i to byl důvod proč jsem se pojistil zakoupením stejného modelu notebooku, se kterým to doufám doklepu do času, kdy výrobcům přestane jebat v palicích.

Jaké má výhody Microsoft Surface s linuxem

Jak už to tak bývá, člověk míní, život mění. S nástupem na VŠ začal synátor svůj notebook opět využívat, poté co jsem mu vysvětlil a ukázal, že opravdu není nutné se trápit v prostředí MS Windows. A ten druhý kus záhadně zmizel. S narůstajícím znepokojením jsem tak sledoval, jak mi začalo zlobit zapínání čudlem. Což o to. V práci to bylo fuk, protože dokovací stanica má také spínač, který se dá použít. Jenže doma to byl problém. Se synátorem zmizela z naší domácnosti i druhá dokovací stanice a tak jsem jednoho krásného večera šel spát už v devět, protože po 11 letech 4 měsících a 4 dnech můj notebook nešlo zapnout.

Doufal jsem, že se ten ztracený stroj objeví během úklidu, ale nestalo se tak. A tak jsem v zoufalství zabrousil na internet a ejhle! Na aukru zrovna stejný model k mání byl, za necelé 2 litry. Jenomže nebylo uvedeno, jaké má rozlišení. Nakonec jsem ho ale stejně koupil, smířen s tím, že bude-li to nutné podrobím oba stroje operaci, při níž transplantuji do nového stroje také původní displej. A co mne přimělo ke koupi?

Zkoušel jsem pracovat z domu přes ten MS Surface, ale fakt to nešlo. Otřesná klávesnice. Za těch 11 let jsem proklepal klávesnice tři,a jednu mám ještě v záloze. Ale tenhle kus měl klávesnici jak z výroby – i s funkčním klitorisem. Ten můj utrpěl těžký kolaps o posledním štědrém večeru, protože když jsem byl volán k večeři, zamotal se mi kabel od myši kolem papuče a poroučel se na zem – od té chvíle přestaly fungovat USB porty na pravé straně a výstup na externí monitor. Používám dva externí FullHD monitory, ale přes dokinu, takže to tak nebolelo.

Jenže, jak se smířit s menším rozlišením displeje doma?

Řešení tohoto problému je nakonec mnohem elegantnější, než připojený externí monitor. Ty totiž využívám hlavně k monitorování textového výstupu na konzolích. Tedy co nejvíc zobrazených řádků, v jednom okně, protože pak mezi nimi snáze vyniknou ty, co vypadají jinak. Když je okno příliš malé, stává se že výstup uteče dřív, než ho oko stihne zachytit. Někdy si pomáhám i vokoscreenem. Nahraju konzoli a pak si v klidu vše prohlédnu přes avidemux.

Pro ten Surface mám doma rovněž dokinu, která má ethernetový port. Takže jsem si ji postavil vedle notebooku a když potřebuji větší plochu, zapnu Surface, přihlásím se na něj přes ssh, přes svůj skriptík sendkeys se prostřednictvím té vzdálené konzole zaloguji a pak využiju utilitu x2x, která mi umožňuje využívat klávesnici co mi vyhovuje i na něm.

       

Komentáře

[VoDo]

epl je lepsi

[Want]

OK. Tak proč smrdíš na abclinuxu?

[RealJ]

protoze si muze delat prdel z admina pracujiciho na ČVUT...

[Aleš Kapica]

Ty máš ale hodně nízko nastavenou laťku, když ti přijdou vtipné i výkřiky do tmy.

[Gilhad]

Já všechno, co dělám, sypu do gitu. Pro každou kravinu vlastní repozitář, který zařadím do příslušného stromu.

Pak mám malý gitserver, kam to průběžně synchronizuju a netbook na nošení po kapsách, kam si to synchronizuju ze serveru.

Takže pokud něco smažu, přijdu většinou tak o čtvrt hodiny max, protože to do gitu sypu tak často, jak to jen rozumě jde, on si to komprimuje dost dobře. A jakmile to tam hodím, tak to samozřejmě pushnu na server. Takže i kdyby jeden počítač lehnul, je to na druhém.

A pokaždé když vezmu do ruky netbook, tak ho syncnu taky. Samozřejmě skriptem, který projede všechny repozitáře.

Takže je to na třetím počítači většinou ještě dřív, než to podlehne běžnému zálohování.

A když se s netbookem vrátím, tak ho zase syncnu na server a z něj syncnu hlavní počítač.

Takhle mám programy, nastavení systému, webovky, povídky ... no kde co :)

[Want]

Nejsou to jen kódy, ale také skeny čekající na zpracování a tak. Soubory běžně o velikosti několika GB. To se přes Git kloudně udržovat nedá.

[drnest]

No a to i ty povídky commituješ co 15minut? Protože co necommitneš to tam nemáš

[Gilhad]

Comituju po jednotlivých kusech.

U povídek záleží na tom, jak rychle mi psaní jde, ale určitě to commitnu než odejdu od počítače na dýl, nebo když dokončím nějakou podstatnější část, už jen proto, abych se mohl vracet v čase, když si pak nejsem jistý, jestli to chci tak nebo onak.

Takže tam ty intervaly můžou být hodně různé, ale určitě nepřijdu o víc, než bych za 15 minut napsal - a to mám většinou v čerstvé paměti, takže při havárii disku to můžu napsat znova.

Kecy na netu, jako třeba tady, neukládám, to beru jako součást diskuze, ne jako věc zasluhující archivaci.

Pokud ale někam napíšu něco, co považuju za zajímavé, tak si to zkopíruju někam k sobě a tam to zálohuju. Třeba tady Odpověď, která asi moc nepotěší, ale uvede věci na pravou míru :)

Taky občas vidím, že to bude složitější, tak si odpověď rovnou napíšu k něčemu zálohovanému a pak ji jen odkážu, nebo zkopíruju. A neplacte, muzete si za to sami, to vy jste me k tomu dohnali.

(u programů používám číslo revize, kolik je to commitů od posledního tagu, několik stovek mezi číslovanými verzemi není vyjímkou)

[_]

chci ho zkopírovat a polilo mne horko, protože vyskočila hláška, že soubor nelze otevřít. Vždyť jsem to přeci po vypálení kontroloval?! Pravda, ne všechno. A tak jsem zkusil jiné soubory. Ukázalo se, že se vypálila jen adresářová struktura a několik souborů. Zbytek byl nenávratně v čudu.

Nebyly v cestách české znaky? Jednou jsem to taky zažil a zachránil mě až druhý disk, na kterém jsem před tím trénoval rsync - to byly doby, kdy jsi mohl pátrat ve falloutu po ghulovi, co ti za 4 víčka od nucacolly upraví script tak, aby změnil formát souboru tak, aby ho brasero vypálilo tak, aby ho po sobě přečetlo alespoň ono samo

Až jsem teď slzu zamáčkl

[Aleš Kapica]

Bylo to před 25 lety. Je to pryč.

[Teddy_CZ]

Data zálohuji na server pomocí programu dirvish (nadstavba nad rsync), který dělá inkrementální zálohu. Každá záloha má svůj adresář. Shodné soubory jsou spojeny pomocí hardlinků.

Jinak když instaluji nový počítač, tak nainstaluji jen čistý systém (bez gui) a zbytek doinstaluji pomocí ansible (včetně různých konfiguračních souborů). Kdybych neměl nějakou konfiguraci tak ji mohu nakopírovat z dirvish zálohy (zálohuji /etc, /home, a ze stroje s FreeBSD i /usr/local/etc).

[Want]

Unikla ti drobná nuance. Otázka byla, jak by sis počínal, kdyby ti chcípnul disk na stroji, přes který to obvykle řešíš.

Orchestrační nástroje jsou užitečné, ale ne všespasitelné. Nevím o nikom, kdo by takovým způsobem řešil osobní notebooky.

[Teddy_CZ]

Teď už ano

Když mi chcípne disk, tak instaluji čistý systém a z něj se přihlásím na NAS a spustím doinstalaci přes ansible

[Aleš Kapica]

Jistě. Ale tady byla řeč o to, co si počneš v situaci, kdy přístup na ten NAS nemáš. A také jsi neprozradil jakým způsobem jsi pojištěn abys nepřišel o data mezi poslední zálohou a okamžikem, kdy ti to chcípne.

Na obnovu systému totiž není žádný ansible třeba. Jak jsem zmínil v blogpostu. Stačí bootovatelné USB. Funkční systém ti nainstaluji během 20 minut. Záleží na tom jak svižná je síť, disk, RAM a CPU. Větší problém představují uživatelská data a nejrůznější konfigurace. Pro mne je ansible zbytečný, protože je vše je průzračně jednoduché a navíc na jednom místě. Klíčový je pro mne git a btrfs snapshoty. Mám na notebooku cca 800GB dat. Ne proto, že bych s nimi průběžně pracoval, ale proto abych se k nim mohl vracet a pokračovat v práci, když mám na to náladu a čas. Domácí úložiště je mi s odpuštěním k prdu, když chci zabít čas při cestě vlakem tím, že udělám posprocessing předem blíže neurčeného množství stránek (vrstev) několika gigabajtového souboru, který by se přes tu mizernou wi-fi či mobilní připojení ani za celou cestu nestihnul protlačit.

Jenže způsob práce s počítačem je silně individuální, a proto se na to ptám, co byste dělali vy. Jak jsem tak sondoval, většina lidí spoléhá na cloudové služby. A nemalé procento ti na přímou otázku, co by dělali, kdyby jim zrovna ve chvíli kdy se ptáš chcípl disk, přiznává, že by byli v loji. A obvykle u nich pak následuje krátkodobé vzepětí, kdy honem svoje data někam odsypou, aby pak časem začali na pravidelné zálohy opět kašlat.

[Teddy_CZ]

Jak jsem již napsal pro zálohování uživatelských dat používám dirvish, který dělá inkrementální zálohy. Spouští se na serveru pomocí cronu. Je jen na tobě jak jsi paranoidní, já dělám zálohu jednou denně, ale můžeš si nastavit každých 1/2 hodiny. Spustí se rsync a zazálohuje vybraný adresář. Každá záloha je ve vlastním adresáři a soubory, které se nezměnily jsou uloženy jako hardlinky.

Pro zálohu používám svůj lokání server, takže je to relativně rychlé.

[Aleš Kapica]

Ok. Ale to stále není odpověď na položenou otázku. Sice jsi uvedl, že zálohuješ denně přes rsync vybraný adresář, ale už ne o jak velký objem dat se jedná, jde-li o notebook či desktop, ani to jak by sis počínal v situaci, kdy by se ti něco takového stalo, jako naschvál bylo potřeba nutně vyřešit nějaký problém a tvé jediné síťové připojení nabízel jen mobil ve tvé kapse.

[Teddy_CZ]

Velikost dat závisí od velikosti změněných dat. Jinak používám notebok s 1 TB diskem (skoro úplně plným). Někdy záloha trvá i 5 minut.

Kdybych přišel o disk mimo domov, tak bych musel počkat s obnovou až domů, protože cloud nepoužívám.

Kdybych někam pravidelně cestoval, tak jsi vezmu zálohu na externím disku. Samozřejmě zašifrovanou

[Aleš Kapica]

Co do stavu disku jsme na tom podobně. Rozdíl je v tom, že nezálohuji denně, ale příležitostně. Také přes rsync, do adresáře, který po přenosu odsnapshotuji. No a pak samozřejmě v tom, že smrt jednoho SSD pro mne znamená jen to, že je potřeba ho urychleně vyměnit. Tedy časové okno mezi poslední zálohou a jeho smrtí pro mne neznamená žádná ztracená data.

Z toho, abych sebou tahal nějaké externí disky jsem už vyrostl. Jediné co sebou vozím je zdroj, myš, sluchátka a pouzdro kde mám pro každý případ USB klíčenku, nabíječky a různé kabely – k hodinkám, k mobilu, těm sluchátkám, atp. Kdyby mi to někdo čajznul, přijdu jen o data od poslední zálohy. Ale to by mne mrzelo míň než to, že bych přišel o stroj na který jsem zvyklý.

[Nekompromisný]

Steve Jobs, dej mu pánbu trýznivé peklo kde se bude smažit s Babišem po pravici a Zemanem po levici, pochopil, že lidé nesnášejí změny.

v dokumente ovšem uvádzal,že chcel dať svetu počítač,ktorý by bol vhodný pre každého a nie len pre úzku skupinu vysokoškolákov a špecialistov a to sa mu podarilo.

V obchodnom reťazci sa stratil 5 ročný chlapec a pýtajú sa ho kde bývaš,akú maš adresu a on-www.jakubko...

[Want]

Nauč se laskavě používat blockquote.

[Nekompromisný]

...Nauč se laskavě používat blockquote...

Dnes je toľko pertraktované-Nauč sa čítať s porozumením.

[Want]

Ty máš nějakou poruchu?

[xxxs]

ano. asi ho konfiguroval radovan.

[PetebLazar]

v dokumente ovšem uvádzal,že chcel dať svetu počítač,ktorý by bol vhodný pre každého a nie len pre úzku skupinu vysokoškolákov a špecialistov a to sa mu podarilo.

Předpokládám, že nemáte na mysli Apple Lisa?

[Petr Tomášek]

Steve Jobs, dej mu pánbu trýznivé peklo

To si způsobil sám svou veganskou pseudo-stravou, která zapříčinila jeho rakovinu...

[Aleš Kapica]

Jestli mám nějaké tabu, kterému se vyhýbám, tak je to právě tohle. Spekulovat o příčinách rakoviny může lékař, nebo ten, kdo se jim snaží přijít na kloub.

Osobně se neodvažuji v tomto směru spekulovat. Instinktivně mám pocit, že je to důsledek souhry okolností, kdy se v organismu vyskytne chyba, na kterou jeho opravné mechanismy nestačí. Ovšem je-li to způsobeno stravou, psychikou, nebo nějakými jinými vnějšími vlivy, to si říct netroufám.

U nás v rodině, to potkalo ségru a babičku, ale v obou případech to bylo podchyceno včas. Ale znal jsem i ty, co takové štěstí neměli. Kamarádka zemřela v 18 a můj spolužák v 21 letech. Kdyby to bylo dnes, s největší pravděpodobností by se z toho dostali. Tenkrát měli smůlu.

Ani Jobs nebyl taková svině, abych mu něco takového přál. Dokázal jen to, že ani prachy, ani změna stravy a životního stylu nestačí, když neodhalíte pravou příčinu. A kdo ví. Možná skončím stejně.

[Nekompromisný]

Spekulovat o příčinách rakoviny může lékař, nebo ten, kdo se jim snaží přijít na kloub.

Príčinu by som si ťažko dovolil ako laik určiť ,ale dôsledok je už jednoduchšie napr.práca s azbestom tam je obrovské číslo u každej vekovej kategorie pri úvahe-začal s azbestom a o 4 roky bolo po nom.

[Want]

Jakýkoliv prach je svinstvo. Já už mám na něj toleranci dosti nízkou. To co udýchali mladší kolegové, když se bouraly sokly ve strojovně, já už nedal.

[Radovan]

Jestli ta jablka byla práškovaná...

[-]

Nikoliv. Určitě za to mohli muslimští imigranti.

[Radovan]

Jobsův fotr?