Portál AbcLinuxu, 3. května 2025 10:36
Podělím se s vámi o svoji esej do předmětu Kapitoly k filosofii jazyka I. V požadavcích bylo mimo jiné použití "internetového zdroje", nešel jsem pro něj daleko a využil zápisů v blogu pana Jana Jilka. Tímto bych mu chtěl mnohokrát poděkovat za inspiraci.
Člověk je nadán rozumem; je život, který si uvědomuje sám sebe; má vědomí sebe samého, svých bližních, své minulosti a možností své budoucnosti. Toto vědomí sebe samého jako zvláštní jednotky, vědomí krátkého vlastního života, vědomí, že se člověk narodil nikoli ze své vůle a že proti své vůli umře, že umře před těmi, jenž miluje, či oni před ním, vědomí osamocení a odloučení, vědomí bezmoci vůči silám přírody a společnosti, to vše dělá z jeho oddělené, rozervané existence nesnesitelné vězení.1
Homo sapiens sapiens jako živočišný druh si díky výjimečné schopnosti myslet, uvědomuje svoji existenci a pomíjivost bytí. Bylo by zajímavé zjistit, jakým způsobem se to v mozku projevuje. Zda se něco takového projevuje i u zvířat. Do procesů v mozku bohužel nelze proniknout do té míry, abychom zjistili co si dotyčný jedinec myslí. Proto nezbývá než zkoumat reakce na vnější podněty a podle nich určovat, co se odehrává v mozku, do jaké míry je rozvinuta schopnost myšlení. V tomto smyslu je třeba brát mozek jako „skříňku“ vykazující činnost. Je všeobecně přijímáno za pravdu, že zvířata nemají schopnost myslet. Jejich chování je v základu jen pudové. Musíme ovšem připustit schopnost učit se. Pes se dokáže naučit povely, ale jen proto, že po vykonání určité činnosti na něj čeká odměna. Šimpanzi se dokáží naučit znakovou řeč se stejným problémem, ze začátku je učení vázáno na odměnu, význam odměny ovšem časem pomíjí. Šimpanzi, kteří „mluví“ znakovou řečí dokáží vyjádřit i abstraktní představy. Ale uvědomují si sami sebe? Svou existenci se všemi náležitostmi, její pomíjivost?
Moderní člověk je odcizen sobě, ostatním lidem a přírodě.2
Jazyk, řeč, je nástroj, za kterým mnohdy skrýváme své vlastní názory, myšlenky, sympatie či nenávist k druhému člověku. Nástroj, kterým navazujeme vztahy ve společnosti, vztahy, které chceme nebo které jsou pro nás jen výhodné. Mnohdy se za svojí řečí schováváme a dáváme na obdiv jen to, co chceme nebo potřebujeme. Vytváříme si svou image. Řeč je pro nás jedním ze způsobů, jak vytvářet vazby v kolektivu, společnosti. Je nasnadě srovnání s tlupou šimpanzů. I v ní jsou viditelné vazby mezi jednotlivci. Vazby vznikají vzájemnou péčí o srst, nechybí „přetvářka“, která je cestou k postupu v hierarchii tlupy. Ale není nijak omezena individualita jedince, nepotlačuje v sobě své „emoce“ jako nenávist, štěstí, smutek.
Člověk se v moderní společnosti musí přetvařovat, skrývat se, skrývat své pocity, emoce3. Chovat se uniformně, aby nevyčníval, pokud by tak nečinil, vystavuje se riziku, že jej budou ostatní odmítat4. Nikdo se nechce vystavit pocitu odloučenosti. Proto udržuje vztahy s lidmi, kteří jsou pro něj nepodstatní, ale je dobré být s nimi kvůli možným budoucím plánům.
Hrajeme podle pravidel, abychom si zachovali prestiž, pocit nadřazenosti a zásluh. – H. S. Sullivan5
Pravidla určuje společnost, všichni nevědomě kopírují chování, snaží se napodobovat své idoly, mluvit jako „Oni“. Mnohdy nemáme ani tušení, že se tak chováme, je to pro nás přirozené kopírovat ostatní úspěšné lidi. Svůj způsob myšlení degradujeme na úroveň šimpanzů, kteří když udělají něco, co se po nich očekává, dostanou odměnu. Postupem času už není systém odměn třeba a „opičíme“ se zcela přirozeně.
Společnost potřebuje lidi, kteří mají pocit, že jsou svobodní a nezávislí, že nejsou podřízeni žádné autoritě, zásadě či svědomí – a kteří si přesto dají poroučet, aby dělali, co se od nich očekává.6
Potom jediný rozdíl mezi námi lidmi a „mluvícími“ šimpanzi je naše schopnost myslet tvůrčím způsobem, zhodnotit své zkušenosti a znalosti do něčeho nového. To však, pokud je myšlenka zcela revoluční, porušující zvyklosti společnosti, ve které žijeme, může znamenat vyčlenit se z ní, riskovat tak odloučení, ztrátu postavení či vlivu. Proto skrýváme své myšlenky, raději slepě následujeme ostatní a pokud možno nepřemýšlíme, co sami chceme, jaké jsou naše touhy. Přejímáme cizí vzory.
Stejné to je, když mluvíme s někým ne příliš blízkým o svých pocitech, používáme opisná vyjádření, abychom snad neodhalili víc, než si přejeme, víc než je „normální“.
Sdělením svých pocitů, toho co právě zažíváme, dáváme pozvolný průchod svým emocím, neprožíváme je naplno. To může být lepší způsob, než je uvolnit najednou7. Vyhneme se tak „rachotu“8 a případným nechtěným nedorozuměním či narušením kontaktů ve společnosti. Zvířata tuto schopnost nemají, své „emoce“ prožívají naplno, neuvědomují si předem možné následky. Pokud si člověk následky dokáže, stihne uvědomit, bude se s největší pravděpodobností snažit nastalou situaci řešit lepším způsobem.
V čem je tedy rozdíl? V tom, že člověk používá řeč jako nástroj pro život ve společnosti, nikoli jen jako prostředek k přenosu informace. Je to pro něj nepostradatelná schopnost, která mu pomáhá „přežít“ a žít v současné společnosti. Svým vystupováním, čehož je jazyk, který užívá, nedílnou součástí, utváří obraz o sobě samém. Podle toho jej hodnotí společnost. Platí to i obráceně. Společnost, ve které se člověk pohybuje, na něj působí svým jazykem, svými zvyklostmi. To vede k postupné asimilaci jedince. Podstatné je však to, že díky způsobu vystupování, který každý sám může ovlivnit, lze uskutečňovat své cíle. Člověk, když nechce, nemusí říkat pravdu, může se skrývat za svými řečmi. V tom je rozdíl. Opičí tlupa má jiná „pravidla“. Jazyk zde nemá tak velkou funkci. Slouží jen jako varování před nebezpečím, je projevem „emocí“ či signálem pro svolávání tlupy. Pokud naučíme šimpanze znakovou řeč, bude ji používat jen k vyjádření toho, co se odehrává právě teď. Ať už požádá o banán nebo bude naznačovat, že v dáli je strom. Nebude jazyk využívat v celé jeho síle.
a) literatura
b) internet
Tiskni
Sdílej:
interpunkce není můj kobyl, ale pomohla mi s ní kamarádka, která studuje češtinu, takže bych se o to nebál.Já bych se o to bál. Interpunkčních chyb je tam docela dost.
A ještě k to inuformní chování, aneb co si o tom myslí pravidla.Odpověděl sis sám tím "uniformní". Ostatně, v těch pravidlech je ten výraz "uniformně" přímo uveden
.
Já bych se o to bál.Teď si uvědomuji, že to nezní moc hezky. Nechci prudit, jen mi připadá lepší upozornit na to už zde - než aby na to upozornil ten, komu je esej určen :-).
ale pomohla mi s ní kamarádka, která studuje češtinu, takže bych se o to nebál.To, ze nekdo neco "studuje" (snazi se o vedeni), neznamena, ze uz to vi (bohuzel ani profesorsky titul nezarucuje automaticky kvalitu). A pak jako clovek, co se chce zabyvat informatikou, by sis mohl byt vedom, ze pri prenosu informaci vznikaji sumy a chyby, takze dokud nekdo neudela konecnou korekturu konecneho vysledku, chyby se vloudi, a klidne je tam nechas, protoze si jich nevsimnes. Minimalne ti nekolik carek chybi, diskutovat by se dalo i o jinych vecech. To jen jako prakticke doporuceni: pred odevzdanim se musi udelat korektura prace, at to psal treba profesor cestiny (ten bude prvni, kdo o ni bude stat). Ale pravopis je nakonec vedlejsi, moje predchozi poznamka je myslim zasadnejsi.
8.2.2006 20:05
Filip Dominec | skóre: 10
| blog: GetTheTrueFacts
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
8.2.2006 15:12