Portál AbcLinuxu, 1. května 2025 14:07
Mám rád knížky. Nejsem žádný odborník na literaturu, i když za něj ve svém okolí možná často platím. Chci se tímto jenom podělit o svůj skromný názor na potěšující stav současné české literatury. Než jsem se o ni začal hlouběji zajímat, znal jsem dvě jména: Michal Viewegh a Jáchym Topol. A tedy jsem trpěl velkou nespokojeností, neboť ani jeden z těchto autorů mne prostě neoslovil. Přitom na pultech knihkupectví najdeme výborné autory. Chcete pár jmen?
Tak tohle jméno jsem nemohl nenapsat jako první. Tento zvrácený zjev, proslavený svou posedlostí sakrální architekturou (romány Sedmikostelí, Stín katedrály a Santiniho jazyk), debutoval na první pohled trochu nezajímavou Poslední tečkou za rukopisy. Nová literatura faktu vás ovšem pohltí a nedá vydechnout, dokud nad závěrečnou kapitolou, jež má podobu spíše dodatku, neužasnete nad grácií grandiózní fabule vyrostlé z běžného nápadu, který má při školním výkladu o Rukopisech snad úplně každý. Klíčová myšlenka: Božka to s chlapy neuměla
Následuje Sedmikostelí, které bych označil za Urbanův charakteristický román. Fascinace gotickými církevními stavbami se projevuje už v podtitulu, který zní gotický román z Prahy. A pakliže se v autorově románu objeví kostel, v kostele se objeví zohavená mrtvola a… nikoliv, nepůjde o detektivku v běžném slova smyslu, i když i odhalení se dočkáme. Podobnost tří už zmíněných románů je značná, ale pořád jsou od sebe dost daleko, aby vydaly na pěkně morbidní sérii, v níž se člověku tají dech hlavně nad mistrovsky vykreslenou Prahou, pražskou katedrálou a pražskými i mimopražskými kostely, jako by se v nich nestalo nic neobvyklého. A jako mně teď chybí nadhled při neumělém líčení kvalit, které jsou snad nesporné, autorovi právě naopak, takže se jistým podivným způsobem i zasmějete. Ostatně Stín katedrály je zván božskou krimikomedií – i když mně přijde přiléhavější spíše označení "pornothriller"
Hastrman je pro mne trochu rozporuplný. A snad i má být. První část je historická a fantazie o hastrmanovi coby lenním pánovi severočeské vesničky podle mne vydá na samostatný román. Zde je první větou v symfonii, jež by mohla být černou knihou ekoterorismu – kdyby to nebyla kniha zelená. Druhá věta ovšem začíná být po prvních desítkách taktů celkem průhledná; možná je to ale záměr. Nechci nicméně vkládat autorovi do úst slova o "prvoplánovitosti ekologického aktivismu", čert ví, proč mne tohle teď vlastně napadlo. Ať třeba ďas odnese všechno zelený, ale před tím přebarví stránky Hastrmana do modra. Literu za nejlepší prózu roku 2001 dostal nesporně právem.
Ačkoliv si Miloš Urban určitě zaslouží mnohem delší poklonu, ideálně od někoho vhodnějšího a fundovanějšího, já už jen krátce zmíním jeho zatím poslední novelku, Pole a palisádu. Svéráz a nádhera, s nimiž převyprávěl českou pověst o Libuši a Přemyslovi, dává vzklíčit otázce, čeho všeho je vůbec schopný; určitě to bude blízko slovu "všeho". Tato kniha je součástí mezinárodní série moderních zpracování historických témat Mýty, a potěšující je, že vzdor většině autorů "světových", již zpracovávali témata převážně antická, vybral si Urban námět ryze český.
Urban je kromě zmíněných románů též autorem několika povídek a divadelních her, o těch ale nic nevím a proto nepovím. Četl jsem od něj ale dost na to, abych jej aspoň sám pro sebe prohlásil za talent, jehož záře oslňuje a vábí.
Jméno celkem neznámé, ovšem po přečtení prvotiny jménem Munkdorf se vryje do paměti docela hluboko. Munkdorf je historickou fikcí z doby třicetileté války rámovanou událostí velmi nedávnou. Vynechám řeči o výborně vystavěném příběhu, který se bude určitě líbit milcům teorií o tajných bratrstvech ovládajících světové dění, nemůžu se ovšem nezmínit o jedné neobvyklosti: vyprávění je po celou dobu vedeno v přítomném čase. Chvíli mi to ztěžovalo čtení, ale, expresivně řečeno, ono se to rozjede Rozhodně doufám, že se od Jana Zenkla dočkáme dalších kousků. Tip: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/297134.
Vlastimil Vondruška napsal řadu historických próz žánrového zařazení detektivního, z nichž jsem nečetl ani jednu, protože mám vůči detektivkám jen těžko překonatelnou averzi. A kromě toho taky tři vynikající historické romány, z nichž stojí za doporučení hlavně dvojice Prodavači ostatků a Sběratelé ostatků. Jejich hrdinou je mladý šlechtic Martin ze Stvolna, student univerzity (nejprve pařížské a poté pražské), nestydatý obchodník s falešnými ostatky a v neposlední řadě slušný loutnista a milenec Vypravěčské schopnosti autora jsou jeho vědeckou odborností kupodivu umocněny, a výsledkem je velmi příjemné a relativně dlouhé čtení. Román Mezi tiárou a orlicí o životě prvního českého krále Vratislava se podle mne nevyvedl tak dobře jako ty výše uvedené, ale špínu naň házet určitě nemůžu. Ve srovnání s předchozími dvěma autory je Vondruška možná trochu oddechový, ale dočkáme se i momentů velmi vypjatých a tragických.
Znalci zbystřili a dere se jim na jazyk slovo podvod – vždyť Křesadla bychom mohli (mimo jiné) s klidem označit i za klasiku druhé poloviny minulého století Já jsem se rozhodl jeho jméno tady uvést hlavně proto, že před levolucí u nás prostě nevycházel a vycházet nemohl. Narozdíl od tak geniálních autorů, jako jsou třeba Jarmila Loukotková nebo Vladimír Körner. Nebudu tohle ale pitvat, nemá to cenu. Kromě toho, řada Křesadlových děl vydána stále ještě nebyla.
Co tedy od něj můžeme očekávat? Přiznám hned, že jsem četl jenom Mrchopěvce a Rusticalia, ale hádám, že podobného charakteru bude i zbytek jeho tvorby. Charakteru perverzního, a perverzního na druhou. Perverze je to ovšem rafinovaná, propracovaná s přesností matematika, hravostí poety a citlivostí muzikanta, vyzrálá, místy vtipná, místy děsivá. Obsahově i jazykově. Vím, že tímhle jednoduchoučkým popisem jsem jenom škrábl do žulového kvádru, kterým Křesadlo literát bezpochyby je, nedal jsem si ovšem za cíl podávat zde fundované literární kritiky. Tenhle člověk jednoduše za čtení stojí.
Určitě spousta dalších. Za jakákoliv doporučení budu vděčen, svůj literární rozhled totiž považuju za čím dál omezenější a omezenější
Tiskni
Sdílej:
Že bych si zase koupil knížku? Ještě musím dočíst toho Klause Manna...
Konečně jsem si našel čas čístNo konečně! A závidím, protože já od Vánoc nepřečetl ani řádku (v knize). Vždycky, když zabalím práci, tak chvilku nešťastně koukám na tři rozečtené knihy a pak si jdu rovnou lehnout.
16.1.2007 10:32
xpj | skóre: 22
| blog: Malé linuxové radosti... a strasti
| Řevnice
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.