Nebudeme se zabývat gregoriánským chorálem, ale hudbou popovou. Pro
naše účely ji definuji jako jednoduchou (zpravidla jednohlasou) hudbu s
akordovými značkami a slovy.Portál AbcLinuxu, 3. května 2025 07:18
Vzhůru na pop-music
Nebudeme se zabývat gregoriánským chorálem, ale hudbou popovou. Pro
naše účely ji definuji jako jednoduchou (zpravidla jednohlasou) hudbu s
akordovými značkami a slovy.
Napsat notovou linku už pro nás není problém. Zbývají nám tedy akordové značky a slova. Co naplat, vzhůru do nich. Pro zadání akordů můžeme použít dva módy. Bez dlouhého povídání si je předvedeme:
akordy = \chords { c4 e:m e:7 }
% akordy = \notes { <c4 e g> <e g b> <e gis b d'> }
\score {
\simultaneous {
\context ChordNames \akordy
\context Staff {\clef bass \akordy }
}
}
Prvním módem je \chords. Je rozhodně používanější variantou.
Zápis akordů je v něm podobný jako zápis not. První část je jméno noty,
následuje volitelně délka. Pokud se jedná o něco jiného než běžný durový
kvintakord, tak následuje : a za ní všechny možné modifikace.
Základní je písmeno m označující mollový akord. Je to parametr
patřící mezi tzv. pojmenované parametry. Jiné jsou např. aug, sus,
dim. Druhou možností jsou přímo číselné hodnoty. Chceme-li přidat
septimu, napíšeme prostě 7. Pro sníženou tercii, tedy ekvivalent
parametru m napíšeme 3-. Jednotlivé parametry se
spojují tečkou. Pro obraty akordů použijeme například zápis c/g.
Odstranění tónu z akordu se provádí takto: c^3. Poslední variantou
je přidání basového tónu: c/+g.
Druhou možností je ona zapoznámkovaná. Vidíme, že je zde zápis obsahově
ekvivalentní s prvním, nicméně provedený ve standardním translatoru
\notes. Tyto zápisy jsou ekvivalentní nejen co do obsahu ale i v
použití. Lze je zcela volně zaměnit. Při této příležitosti si povšimněte,
jak je vytvořen objekt Score. Vidíme, že při použití kontextu
ChordNames se tisknou názvy not a v kontextu Staff
se tiskne osnova s patřičnými notami a to obé za použití stejného vstupu
(\akordy). \simultaneous, jak jste si jistě
domysleli, působí souběžný tisk obou kontextů nad sebou. Pokud by byly
uvedeny bez tohoto zapouzdření, byly by vytištěny za sebou.
To by asi tak stačilo jako lehký od do akordových značek. Na závěr jen
poznamenám, že názvy akordů jsou různé a mezi předvolenými se přepíná takto:
\property ChordNames.ChordName \override #'style = #'jazz.
melodie = \notes {
\property Staff.TimeSignature \override #'style = #'C
\property Staff.midiInstrument = "flute"
\property Voice.automaticMelismata = ##t
\time 4/4
\key e \major
\clef treble
e'8 e' e' e' e' e' e' e' |
}
slova = \lyrics {
Před -- stav -- te si, před -- stav -- te si
}
\score {
\simultaneous {
\addlyrics
\context Staff \melodie
\context Lyrics \slova
}
}
Ukážeme si opět jen nejpoužívanější variantu. Jednotlivé slabiky jsou v
této variantě vázány na patřičné noty. Myslím, že zápis je dostatečně
samovysvětlující, takže k možným volbám. -- značí roztažitelnou
pomlčku, která se umisťuje doprostřed mezi slabiky. Druhou variantou je tzv.
extender __. Ten se táhne od první slabiky po celou dobu jejího
trvání (vhodné např. u dlouhé ligatury). Volby jako velikost fontu, tloušťka
a podobně jsou opět dosažitelné přes vlastnosti kontextu. Pro složitější
použití opět odkážu na vzorové příklady a manuál.
Takže co dělá Lilypond tak dobrým? Ne na posledním místě je kvalita fontů. Jsou vytvořeny v MetaFontu a jsou opravdu pěkné. Druhou výhodou je kvalitní návrh systému a sázecí algoritmus. Poslední je velmi těsné propojení s jazykem Scheme. Ne zrovna malá část Lilypondu je napsána v tomto jazyce (samotný překladač je v C++). Scheme se dá používat opravdu všude a dají se jím ovlivnit snad všechny vlastnosti systému. Pro zvrhlíky je dostupná i možnost přepsání celého výstupu vlastními rutinami. Většinu času jej není třeba použít. Nicméně na druhé straně se stejně jako v TeXu občas najdou situace, které algoritmy neřeší zrovna kvalitně a tehdy nastupuje ruční ladění.
Lilypond umožňuje snad vše, co si v dané oblasti dokážete představit. Není problém pro něj sázet rytmickou linku pro bubny, stejně jako popovou písničku s textem a akordy. V módu ancient umí sázet i v barokním stylu (bohužel této notaci příliš nerozumím, takže nemohu posoudit jak kvalitně).
A co na závěr dnešního dílu? Společně jsme se probrodili bažinou syntaxe Lilypondu. Tímto uzavírám popis jazyka a v závěrečném díle se vrhneme na technické drobnosti, jako je zpříjemnění editace.
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.