Portál AbcLinuxu, 26. dubna 2024 21:04
V třetí části rekapitulace prvního měsíce roku dvoutisícsedmnáctého se podíváme na několik technologií z několika oborů, které se buď zuby-nehty snaží držet, nebo skončily dříve, než začaly. Leden 2017 nebyl jen světlý a šťastný, tak se pojďte podívat na cizí neštěstí.
Kamarád logout před několika dny se zklamáním na srdci přišel s informací, že Talos neuspěl. Tenhle projekt otevřené pracovní stanice – bez nedokumentovaných binárních potvořinců kalibru Intel Management Engine – chtěl na Crowd Supply vybrat 3,7 miliónu dolarů, aby mohli tvůrci tento projekt rozjet, spustit výrobu a nabídnout nejen platformu otevřenou, ale také zcela odlišnou od nudné šedi x86 hegemonie.
V plánu byl stroj s procesorem POWER8 disponujícím 8, 10, či 12 CPU jádry s 8 vlákny/jádro (tedy celkem až 96 vláken) a TDP od 130 do 190 W. K tomu ECC DDR3, halda PCI Express linek, USB 3, gigabitové ethernety a tak dále. Nic z toho nevznikne, vybralo se pouze lehce přes půl miliónu dolarů. Škoda.
Možná největší prů…švih roku 2016, hořící/explodující smartphony Samsung Galaxy Note 7, už jsou minulostí, i samotný Samsung ukončil vyšetřování a na vině jsou skutečně akumulátory, jak se odhadovalo na začátku. Nakonec se různé vady objevily jak u původních akumulátorů v Note 7 (ty pocházely od Samsungovy dceřinné firmy SDI), tak u akumulátorů vyměňovaných zákazníkům (od ATL). Šlo o chyby různé, ve výsledku ale s podobně katastrofálním dopadem na chod telefonu i reputaci Samsungu. Akumulátory ATL přitom nakonec byly v mnoha ohledech ještě rizikovější než ty původní od SDI. Samsung se nepochybně z chyby poučil a poučí do budoucna. Už generace Galaxy S8, která je chystána k uvedení na trh, by měla dostat akumulátory a konstrukci s daleko kvalitnějším testováním a návrhem parametrů.
Nic naplat, navzdory zmenšujícím se nanometrům velikosti NAND flash buněk, navzdory cpaní více a více bitů do buněk (SLC → MLC → TLC → výhledově QLC) jsou úložiště typu SSD na vítězném tažení světem (samozřejmě až na vybrané ultra-velkokapacitní způsoby nasazení). Trh už nemá zájem o tak velké množství pevných disků jako kdysi, a tak Seagate, jeden z fakticky dvou zbývajících výrobců, zavírá jednu z velkých továren.
V čínském Su-čou tak přijde o práci spousta lidí. Seagate tím reaguje na poklesy čtvrtletních objemů výroby, kdy z někdejších čísel 55 až 60 miliónů pevných disků nyní klesá na 35 až 40 miliónů kusů. O práci přijde přibližně 2200 lidí, přičemž se sluší připomenout, že loni jich v Seagate propustili zhruba osm tisíc. Továrnu v Su-čou získala společnost Seagate kdysi před lety s nákupem konkurenčního výrobce, firmy Maxtor. Není ještě jasné, co s ní bude, možná výhledově začne kompletovat SSD. Jinak nešlo o největší továrnu v rámci struktury Seagate, více pevných disků vyrábí ještě fabriky v thajském Koratu, singapurském Woodlands a americké Minnesotě. Další menší výrobní kapacity má firma v dalších koutech světa.
Pokud mi na závěr dovolíte odbočit do fotografického světa, ještě se zastavíme v Německu, u firmy Leica. Tak kromě toho, že svoje jméno poskytuje Panasonicu pro mnohé jeho objektivy systému Micro Four Thirds (případně mu i některé optické designy vyvíjí) a nově to ve velké míře peče i s Huawei na vývoji fotografických komponent pro smartphony, nadále si celkem pochopitelně drží i svoje stěžejní produkty, tedy zejména digitální nástupce kinofilmových dálkoměrů, které ji proslavily.
Na trh tak nyní přichází nový dálkoměr M10, který zjednodušeně řečeno i samotná Leica označuje jako digitální obdobu poslední kinofilmové Leicy M7 (ta je mimochodem stále ve výrobě). Leica tak oproti dosavadním tělům jako Typ 240 zmenšila tělo na úroveň velikosti M7, ale opět o něco upravila rozložení prvků. Ubylo tlačítek, volba citlivost se přesunula na mechanický prvek tam, kde kinofilmové leicy měly zpětné převíjení filmu, ale celkově tu máme opět 24Mpix full-frame dálkoměr (bezzrcadlovku, kompakt s výměnnými objektivy – jak vám vyhovuje). Snímač je nové generace, stejně tak procesor. Optický hledáček je větší než dosud, takže celkově jde o povedený upgrade, byť samozřejmě v rámci omezení, které Leice diktuje nutnost držet se svých kořenů.
Zatímco se drtivá většina fotografů, kteří od Leicy dostali předprodejní vzorky na test, rozplývá nad opět špičkovou kvalitou, know-how, německou precizností a duchem značky, je dobré sledovat, jak prakticky všichni zápasí s poněkud neergonomickou volbou citlivosti, jak zápasí s dalšími ovládacími prvky a když pomineme tradiční Leica-fotografy (jako třeba Joel Meyerowitz), tak jak často zápasí i se samotným dálkoměrem a je zkrátka vidět, že toho až tak moc skrze optický hledáček nafoceno nemají a třeba ani zónové ostření jim moc neříká (zejména ty mladší generace).
Leica před více než 10 lety málem zbankrotovala. Zachránil ji jeden investor, který značce vdechl nový život a za kterého se poté začala psát její digitální éra. Ač rozjezd byl hodně nepovedený a bolestivý (problémy prvního digitálního modelu Leica M8 jsou dnes již velmi dobře známé: odcházející závěrky, nenasazení kvalitního IR filtru, mizerný displej atd.), Leica se nakonec chytla a přechod do digitální éry nejen přežila, ale dokonce se jí celkem dobře daří. To se kupříkladu o Rolleiflexu říci nedalo, ten do digitální éry nedoputoval (a ač je to možná škoda, je potřeba si připustit, že 56×56mm snímač prostě nikdy nikdo pro běžné použití nevyráběl a nevyrábí ani dnes).
Každopádně, v případě Leicy M10 za legendárnost, ducha značky a precizní německé ručičky precizních techniků a techniček ve výrobě zaplatíte nějakých 175 490 Kč. A dalších pár desítek až stovek tisíc korun za objektivy (dle vkusu každého soudruha).
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.