Portál AbcLinuxu, 26. dubna 2024 12:55
Už v roce 2001 vydal Linus Torvalds, původní tvůrce jádra Linux, autobiografickou knihu, ve které mapuje svůj přesun z dětského pokoje v Helsinkách do centra počítačového dění v kalifornském Silicon Valley. Ačkoliv při tom málokdy odhlédl od obrazovky počítače, neváhá se v knize podělit o svůj pohled na svět, byznys, open source a nevyhnutelně i smysl života. Podtitul knihy je „Příběh revolucionáře proti své vůli“ (The Story of an Accidental Revolutionary).
Spoluautorem knihy je David Diamond, novinář a výkonný editor magazínu Red Herring. Oproti očekávání to však nebyl Linus, kdo by se obrátil na zkušeného novináře s žádostí o ukočírování zamýšlené knihy. David Diamond musel Linuse přesvědčit, že vlastně chce napsat autobiografické dílo, že má co říct, a že to bude legrace. A tak v průběhu několika měsíců, na pozadí osobních schůzek, rodinných setkání i sportovních výletů, vznikla kniha, která má světu představit novodobého revolucionáře.
David Diamond do knihy přispěl nejen svými schopnostmi editora; kniha obsahuje také krátké kapitolky, zařazené mezi Linusův text, ve kterých David popisuje své dojmy ze setkání s Linusem, komentuje jeho povahové vlastnosti a přibližuje čtenářům, za jakých podmínek kniha vznikala.
O Linusově vyprávění se nedá říci, že by to byl „příběh“ – spíše kopec více či méně uspořádaných postřehů o životě, programování, technologiích atp. Přesto však považuji Davidovy vstupy za poměrně dost rušivé a více než cokoliv jiného zbytečné. Davidovy zápisky trpí častými pokusy o spontánní popis situací, jež možná v reálu vyznívaly humorně, ale na papíře se krčí jako pachuť po vtipu ze základní školy, kterému už se nikdo nesměje.
Naštěstí to zachraňuje Linus, jehož vtipy jsou ve většině případů namířeny proti sobě samému a v textu slouží jako bójky, kterých se čtenář může zachytit ve chvílích, kdy by mu připadalo, že už je toho na něj moc. Pořádného geeka a programátora zvláště by však přeskakování od tématu k tématu nemělo zaskočit. Občasná smyčka, logická podmínka a hrstka pomyslných GOTO koření Linusův styl povídání. Jak také jinak do 250 stránek vměstnat popis životních zkušeností, zahrnujících službu ve finské armádě, začátky Linuxu i snahy o opožděné seznamování s něžným pohlavím?
Linus si nebere servítky a bez okolků se vypořádává s jedním mýtem (zážitkem) za druhým. Občas text knihy využívá k reakci na skutečné dění a pokud jste jedním z těch, komu někdy neodpověděl na e-mail, přečtěte si v knize, proč vaše zpráva skončila v /dev/null. Neváhá přitom pomlouvat a shazovat především sebe sama, aby dal najevo, že stále stojí nohama na zemi. Kniha má rejstřík, ale chybí jí obsah. Nejvíce jí však chybí rejstřík „hlášek“. Snažil jsem se najít knihu ke koupení v elektronickém formátu, abych na ni mohl kdykoliv pustit grep a pobavit se… Co bych hledal? „luckiest bastard“, „idiotic idea“, „online masturbation“, „Too-Fucking-Rich Bill Gates“ a tak podobně.
Znáte tenhle? „Much of Linux's success can be attributed to my own personality flaws: 1) I'm lazy; and 2) I like to get credit for the work of others.“ (Velkou část úspěchu Linuxu lze přičíst mým vadám osobnosti: 1) Jsem líný; a 2) Rád se chlubím cizí prací.) Aneb už chápete, v čem jsou hlavní výhody GPL?
Místy je však „živý“ a „aktuální“ styl knihy mírně na škodu, protože se zapomíná u věcí, které možná byly na pořadu dne před lety, kdy kniha vznikala, ale pro pozdějšího čtenáře jsou to jen stránky irelevantních vysvětlení, kterými je nutné se prokousat. Jako příklad zmíním reakci na článek, který je v knize dokonce přetištěn. Uznávám, že mohlo být zajímavé číst flamewary, které se k tématu strhly v době, kdy bylo čerstvé. Ale to bylo; dnes to působí v lepším případě úsměvně, v horším rušivě a zbytečně.
(Pro pořádek: Jde o článek Is the Linux revolution over? (Konec linuxové revoluce?) – dnes už dostupný jen s pomocí archive.org – ve kterém se autor pozastavuje nad tím, že už Linus ve firmě Transmeta nezvedá svůj telefon, ale má na to člověka. Vyplývá z toho prý, že Linux už není věc nadšenců, že nadšení vyprchalo a že se všichni můžou vrátit ke svým windowsovým desktopům, protože už je po revoluci. Linuse to otrávilo natolik, že se to rozhodl probrat i ve své knize.)
I když je pravda, že Linusova odpověď na daný článek začíná jedním z památných citátů z této knihy: „Anyone reading this column would assume the mounting pressure of my role as chief nerd had turned me into an asshole. But that's wrong. I always was an asshole.“ (Každý čtenář tohoto článku by si pomyslel, že ten rostoucí tlak v mé roli hlavního linuxového maniaka ze mě udělal sviňáka. Ale tak to není. Já byl vždycky sviňák.)
Linus si vás však vždycky získá zpátky. Stačí například, aby začal mluvit o penězích. V průběhu knihy vás sice ujistí, že se můžete spolehnout na jeho image nadšence a geeka, kterému nejde o peníze (podělí se i o příběh, jak odmítl 10 milionů dolarů), ale zároveň se nestydí dodat, že prachy jsou fajn. Neotřelé pohledy do zákulisí slavných vzestupů i pádů prvních linuxových firem jsou zábavným můstek mezi kapitolami o tom, proč je Linus tak zažraný do programování, že dává smysl využívat princip open source a jak ho lidé berou moc vážně.
Kniha se čte velice snadno a rychle, ale jak už jsem naznačil, trpí tím, že tématicky kolísá od odborného k prostinkému a od soukromého k linuxovému. V některých kapitolách najdete vysvětlení open source, svobodného softwaru nebo x86 jako pro lidi, kteří nemají zdání, oč se jedná, a v další se mluví o FTP, shellu, instrukční sadě procesoru a tak dále. Není to vyloženě matoucí, ale nesourodé určitě. Mimochodem, když už jsem zmínil svobodný software, tak připojím, že Linus, svým typickým způsobem, na jedné stránce vysekne poklonu Richardu Stallmanovi, jen aby na následující napsal, jak ho dohání k šílenství.
Odpustit se dají i přetištěné e-maily ze slavné hádky s Andy Tanenbaumem o tom, jestli je lepší mikrojádro (Minix), nebo monolitické jádro (Linux). Je to vlastně součást linuxového dějepisu. Stejně tak popis vývoje mezi jednotlivými verzemi Linuxu v jeho úplných začátcích. Trochu té technické řeči (ale nic ani vzdáleně připomínajícího Jaderné noviny) zvládne každý, i když je jasné, že ne každý pobere důležitost ukládání stránek na disk nebo portování GCC.
Titulek knihy (Just for Fun, jen pro zábavu) je formulací Linusovy životní filosofie. Je to základní stavební kámen jeho teorie o smyslu života (nebudu prozrazovat celé), je to důvod, proč začal programovat Linux, je to motivace pro napsání knihy a v neposlední řadě je to i důvod, proč byste si ji měli přečíst. Nečekejte osvícení ani podrobnou historii. Pokud už o vzniku Linuxu něco víte, své znalosti asi neprohloubíte. Ale pokud si chcete přečíst, kde vzal Linus svůj první počítač, co si myslela jeho sestra Sára o neustále obsazené telefonní lince a kde se seznámil se svou budoucí manželkou, tak této knize dejte šanci. Představte si ji jako zápisky v blogu nebo e-mailovou komunikaci – plnou vtipných historek a občas okořeněnou vážnější úvahou nebo moudrem.
Kapitola X. začíná větou, která podle mého názoru shrnuje celou knihu i Linusův přístup k událostem a jejich popisu: „Crawling out of my bedroom and into the spotlight, I quickly had to learn...“ (Zatímco jsem se hrabal z ložnice přímo do světla reflektorů, musel jsem se naučit...)
| stran | 262 |
| vydavatel | HarperCollins |
| ISBN-10 | 0066620724 |
| ISBN-13 | 978-0066620725 |
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.