A tohle je poslední blog na tohle téma. Nekamenujte mě. Portál AbcLinuxu, 14. května 2025 00:22
Vždy, když mi nějaká dáma,která mě přestala milovat, nabídla přátelství místo lásky, okamžitě jsem více či méně zdvořile odmítl. Mám proto několik důvodů. Ten první je, že je pro mne dost těžko představitelné nějak omezit tu míru intimity, která byla před tím. Najednou se má ze mě stát někdo, koho může vidět a taky nemusí. Dokonce byly i takové, že si ze mě chtěly udělat důvěrníka a bavit se se mnou o svých nových láskách. Přiznám se že takhle odolný jsem skutečně nikdy nebyl.
Další takový důvod proč nemusím takový vztah, je ten, že nemám rád milodary a soucit tohoto druhu. Většinou to vnímám jako určitou míru pohrdání. Možná se mýlím, ale cítím to tak. Nic se ode mne nechce, nejsem nijak důležitý, pokud nejsem, nechybím. U většiny lidí mi to nevadí u člověka, jehož jsem miloval mi to vadí. Jaksi nedokáži začít a ani přestat milovat na povel. Je mi docela jasné, že ta nabídka také slouží k utišení svědomí. Ono není vůbec příjemné být v pozici toho, kdo vlastně selhal a své předchozí sliby porušil. Pak se zachová tak aby to vlastně nebylo na něm. Člověk, jež přestane milovat ztratí pochopení pro bolest toho druhého. je mu nepříjemná a obtěžuje jej. Bud zdvořile nebo méně zdvořile dá brzy najevo, že láska toho druhého nudí. I to jsem zažil a vážně je to děsně nepříjemné.
Jedním z největších chyb, kterých jsem se v život několikrát dopustil, byly moje chyby kdy jsem se u druhé strany dovolával morálky a slibů. Láska se nedá vynutit. Jedna věc je dohodnout se tam kde jsou malé děti, že to nějak udržíme, kvůli dětem, ale stejně to dříve nebo později sklouzne do něčeho v čem ti lidé nejsou spokojeni a nevyhovuje to. Jedna strana, vždy ta víc namočená do citu prostě trpí. Ze zkušenosti vím, že se utrpení člověk nevyhne, ale také vím, že je hříchem vyhledávat utrpení, které je zbytečné. A dělat si nějaké klamné naděje na základě „přátelského,” já bych spíš řekl blahosklonného chování, co také může vyjadřovat pózu: „Hleďte všichni jak jsem skvělý/á.” Nejsem na světě pro to abych někomu pomáhal držet jeho pózy „skvělého člověka, co s každým je zadobře.” Se mnou tedy zadobře v tuhle chvíli není. Tuhle laskavost sice může chtít, ale zřejmě mu ji neposkytnu.
Slova o tom,že: „S každým jsem se rozešel/a v dobrém,” vnímám jako slova člověka, co vůbec neví co je láska. Pokud, a to je dost vzácné se lidé vzájemně unaví, pak se rozejdou, že si tak moc jeden druhému nechybí. Ale v každém jiném případě je to pro opouštěnou stranu velmi bolestná záležitost. A co je na tom dobrého? Možná má ta nabídka z hlediska nabízejícího ztišit bolest, Jenže u mě to bolest neztišuje, mě to vysloveně nasírá.
Dnes večer jsem četl na chatu takové heslo: „je mi čtyřicet, ale duchem jsem mladý.” Neodpustil jsem si repliku o tom, že ti co se ujišťují, že jsou ve čtyřiceti duchem mladí, byli staří už v patnácti. a pro samé ujišťování o svém mládí, zapomínají žít podle svých představ. Je to podobné jako s těmi co s stále dožadují ujišťování toho, že jsou milováni až pro samé ujišťování zapomenou toho druhého milovat. tedy pokud ho vůbec milovali. Zřejmě milovali jeho ujišťování a jeho uspokojování svých vlastních potřeb.
Bohužel ani tohle zjištění zas až tolik neuleví, protože pokud já něco takového zjistím, tak si připadám jako zcela podvedený pitomec. To není zrovna nejradostnější pozice. A ještě se na mě chce pochopení, že vlastně kdybych byl lepší a víc vyhověl, určitě bych nebyl přestán milován. Jak mi řekla jedna taková „veliká láska. Vybral sis rozchod, protože jsi nechtěl beze zbytku splnit , to co jsem požadovala.” Tak i tomuhle se říká láska. Nikdy jsem si to takhle přesně nenaformuloval. Potřeboval jsem na to trochu čas a odstup. Sice se po napsání toho blogu nezmění, nikdo se nepoučí, já tedy určitě ne, ale alespoň jsem si ulevil, tím že jsem to napsal.
Koneckonců potrénovat textový editor VIM není vůbec na škodu. A kdybych to náhodou nedej Bože poslal jako mail, byl bych obviněn jako otrava, co nedá pokoj, dolejzá a nechápe, že je definitivní konec. Chápe, jenže to je to co mi vadí. ta definitivnost. S tím se zatím těžko vypořádávám, že to co bych chtěl říct, není zrovna komu konkrétnímu. Na víc a to jsem teď moc rád,když to píšu, tak mě ty přibývající znaky na monitoru uklidňují.Zatím se to vždy zlepšilo. Láska odvanula a pak jsem byl klidně schopný s nimi mluvit. Jenže většinou, když láska odvane, tak ty ženské nejsou pro mne zas natolik zajímavé a důvěryhodné , abych s nimi mluvil o něčem pro sebe důležitém, a na nedůležité plky mají jiné ženské. S těmi ať si klábosí co hrdlo ráčí. Takže kamarádství z bývalými láskami veskrze žádné. A basta.
Za chvíli půjdu cvičit a spát. Naštěstí spím, nebudím se, po holkách v tričku mě taky ještě baví koukat a časem se to třeba zlepší. A tohle je poslední blog na tohle téma. Nekamenujte mě.
Tiskni
Sdílej:
25.9.2006 05:29
David Watzke | skóre: 74
| blog: Blog...
| Praha
Utrpení je z 99% věcí osobní volby, i když to tak nevypadá. Je to stejný paradox, jako když lidé žijící v těžkých podmínkách jsou šťastní a slovo utrpení jim nepřijde ani na mysl, zatímco jiní lidé mající dostatek páchají sebevraždy, protože jim život přijde jako utrpení.
25.9.2006 13:52
Dalibor Smolík | skóre: 54
| blog: Postrehy_ze_zivota
| 50°5'31.93"N,14°19'35.51"E
Nabízet přátelství někomu, kdo chce lásku, je jako podávat chléb někomu, kdo má žízeň.
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
25.9.2006 02:53
25.9.2006 17:18
25.9.2006 08:32
25.9.2006 14:20