Rozdali nám tmavé brýle, jimiž jsme měli pokus pozorovat. Tmavé brýle! Ze vzdálenosti dvacet mil a ještě skrz tmavé brýle jste mohli vidět leda starou belu. Řekl jsem si, že jediná věc, která opravdu může poškodit zrak, je ultrafialové záření (intenzivní světlo oči nikdy nepoškodí) a uvelebil jsem se za čelním sklem náklaďáku. Protože ultrafialové záření sklem neprochází, budu tam v bezpečí a alespoň tu legraci uvidím. Čas vypršel a obrovský záblesk v dáli byl tak jasný, že jsem sklopil hlavu a na podlaze auta vidím purpurovou skvrnu. To není ono, to je jen optický klam, uvědomil jsem si a vyhlédl znovu ven a vidím, jak bílá zář se mění ve žlutou a pak v oranžovou. Mračna se vytvářejí a zase zanikají - tak jak se tlaková vlna stlačuje a rozpíná. Nakonec velká oranžová koule, jejíž střed tak zářil, začíná stoupat, trochu se rozpíná a na okrajích černá, načež vidíte, že to je velká koule plná kouře a šlehajících plamenů.

Všechno to trvalo asi minutu. Byl to postupný přechod od bílého jasu do tmy a já to viděl. Řekl bych, že jsem asi jediný, kdo skutečně pozoroval první test. Všichni ostatní měli tmavé brýle a ti, co byli šest mil od výbuchu, neviděli vůbec nic - řekli jim, aby si lehli na podlahu. Pouhým okem jsem to zřejmé viděl jen já sám.