Portál AbcLinuxu, 20. dubna 2024 00:08
"Tak jsem podle tvých minulých rad vytvořil kostru své prezentace," chlubil se Matěj Bohoušovi, "a myslím, že to není vůbec špatné. Ještě bych ale potřeboval na několik snímků vložit obrázky." "No tak se na to podíváme."
Minule jsme si ukázali, jak vytvořit jednoduchou, leč pěknou prezentaci. Matěj mezitím zapracoval a stylem, kterým jsme prezentaci započali, ji i dokončil (matej04.tex, matej04.pdf). Použil vše, co bylo minule řečeno. Nyní je třeba do prezentace doplnit obrázky, případně ji dál vylepšovat.
Obrázky jsou podstatnou součástí snad každé prezentace. Ilustrují a pomáhají pochopit problematiku, zhustí informaci daleko lépe než prostý text. Při nedostatku místa na jednom snímku (velikost písma je zdola limitovaná čitelností na větší vzdálenost) jsou to ideální vlastnosti.
Vkládání obrázku do prezentace tvořené v Beameru se neliší od vkládání
obrázku například při psaní článku v LaTeXu. Možností je nepochybně více.
V tomto článku se budu zabývat pouze jednou z nich, a to pomocí balíku
graphicx. Při užití tohoto balíku vkládáme obrázek takto:
\begin{frame}
\frametitle{Snímek s obrázkem}
\includegraphics[width=10cm]{obrazek.obr}
\end{frame}
Povinným parametrem specifikujeme jméno souboru s obrázkem, nepovinně pak
můžeme kromě šířky (width) určit i výšku (height)
či natočení ve směru hodinových ručiček (angle). Je-li uvedena
jen jedna z hodnot width nebo height, změní se ta
druhá v poměru.
"Tak to vypadá docela snadně," odtušil Matěj, "Jaké formáty obrázků to zná?" "Copak o to, umí to vložit nejběžnější formáty, tedy*.jpgnebo*.png, ale je tam ještě jedno malé ale."
Při vkládání obrázků existuje ještě jeden (mírně nepříjemný) problém.
Před samotnou přípravou obrázků je třeba se rozhodnout, zda budeme prezentaci
sestavovat příkazem pdfcslatex (obecně pdflatex),
nebo jestli použijeme řady příkazů cslatex (obecně
latex), dvips a případně ps2pdf.
*.pdf,
*.jpg nebo *.png, musíme použít
pdflatex.
*.eps,
nebo *.ps, musíme použít
latex.
Toto je dobré mít na paměti a při vytváření obrázků s tím počítat. Pokud vkládáme již hotové obrázky, je potřeba, aby všechny patřily do jedné z uvedených skupin. Není-li tomu tak, netřeba zoufat. Každý slušný grafický editor (třeba Gimp) dokáže formáty mezi sebou převést.
Pro práci s obrázky, jak bylo zmíněno výše, není určen jen balík
graphicx. Další možností je balík pgf, který má
podobné vlastnosti jako graphicx. Jednou z nich je například to,
že oba vloží obrázek jen jednou, i když je v prezentaci použit vícekrát.
Výhodou pgf je, že umí na rozdíl od graphicx pracovat
s poloprůhlednými obrázky.
Obecně je tento způsob vkládání obrázků jednou cestou. Máme externí soubor vytvořený v nějakém programu mimo LaTeX a ten pak vložíme. Problém tohoto přístupu spočívá v tom, že ne vždy se podaří zajistit stejný font a jeho velikost na obrázku (je-li tam použit) jako v textu prezentace. Obdobně je to s tloušťkou použitých čar a podobně.
Proto existuje ještě druhá cesta. Obrázek si "napsat" přímo v LaTeXu.
Odpadnou pak problémy s fonty, naopak se pro většinu případů (vyjma
jednoduchých náčrtků či schémat) sníží komfort vytváření obrázku. Balík,
který umožní vytváření obrázků přímo v LaTeXu, se jmenuje
pstricks. Bohužel nefunguje s pdflatex
(pdf a ps jsou natolik odlišné formáty, že není možné
napsat podporu pstricks pro pdflatex).
"No, možná jsem to s tou jednoduchostí přehnal," hlesl Matěj. "Není to tak zlé," uklidňoval ho Bohouš, "jen je potřeba si na začátku vybrat jeden způsob a toho se držet."
Často se stává, že chceme na jeden snímek umístit obrázek a k němu pár slov. Třeba tak, jako to chce udělat Matěj v případě struktury buňky flash paměti. V tom případě máme několik možností, jak k sobě text a obrázek poskládat. Matěj si na svém prvním snímku s obrázkem vybral ten jednodušší způsob, jiný doposud ani nezná. Pod jednu odrážku s textem umístil samotný obrázek (matej05.tex, matej05.pdf):
\begin{frame}
\frametitle{Struktura paměťové buňky}
\begin{itemize}
\item Informace uložena na plovoucím hradle (Floating gate).
\end{itemize}
\begin{center}
\includegraphics[width=7cm]{flash.png}
\end{center}
\end{frame}
Při vkládání obrázku často využijeme i prostředí center,
které svůj obsah na snímku vycentruje.
"Tak se ti dívám na ten obrázek a napadlo mě při tom, jestli by šlo dát třeba obrázek nalevo a text napravo. Tady se to sice hodí spíš takhle nad sebe, ale někdy by se to mohlo hodit."
Kromě rozmístění nad sebe je tu samozřejmě možnost rozmístění vedle sebe.
Toho dosáhneme použitím prostředí columns, tedy sloupců. Vše
se nejlépe vysvětlí na příkladu:
\begin{frame}
\frametitle{Nadpis}
\begin{columns}[t]
\column{5cm}
Jeden řádek.
\column{5cm}
Dva\\řádky.
\end{columns}
\end{frame}
Toto způsobí, že na snímku budou dva sloupce. První s jednořádkovým textem,
druhý s dvouřádkovým. Nepovinný parametr t pak zapříčiní, že všechny sloupce (neřekneme-li jinak), budou vertikálně zarovnány
ke své první lince. Další možnosti jsou:
T podobné jako t, jen
zarovnává nikoliv k základní lince (baseline), ale k vršku první linky.
c zarovná sloupce vertikálně na střed.
Při vynechání parametru je to výchozí volba.b zarovná sloupce vertikálně k poslední
lince.Sloupce lze zarovnávat i jednotlivě, parametr u samotného sloupce má přednost před parametrem prostředí. Stejného efektu jako v minulém případě dosáhneme tedy i takto (parametr u prostředí vynechán, neboť je nyní zbytečný):
\begin{frame}
\frametitle{Nadpis}
\begin{columns}
\column[t]{5cm}
Jeden řádek.
\column[t]{5cm}
Dva\\řádky.
\end{columns}
\end{frame}
Jednotlivé sloupce lze sázet nejen příkazem \column, ale i
samostatným prostředím. Oba dva způsoby jsou ekvivalentní:
\begin{frame}
\frametitle{Nadpis}
\begin{columns}
\begin{column}[t]{5cm}
Jeden řádek.
\end{column}
\begin{column}[t]{5cm}
Dva\\řádky.
\end{column}
\end{columns}
\end{frame}
Takto lze tedy snímek (nebo jeho část) rozdělit na potřebný počet sloupců. Při vkládání obrázku tedy dělíme většinou celý snímek na dva sloupce, přičemž obrázek se radí umisťovat zpravidla vlevo a text vpravo. Důvodem je, že při čtení zleva doprava je pozornost upřena nejprve na obrázek. A to je většinou přesně co chceme. V pravé části je pak uveden doplňující text. Šablona pro snímek s obrázkem pak může vypadat takto:
\begin{frame}
\frametitle{Snímek s obrázkem}
\begin{columns}
\column{5cm}
\includegraphics[width=5cm]{obrazek.obr}
\column{5cm}
\begin{itemize}
\item To je ale pěkný obrázek.
\end{itemize}
\end{columns}
\end{frame}
"Výborně, teď už znám asi vše, co pro moji prezentaci potřebuju. Už jen vložím obrázky a bude hotovo." "Pro tuhle prezentaci možná, ale ještě ti ukážu pár drobností, které by se ti mohly hodit někdy příště. Třeba takové tabulky..."
Pro ty, kteří si s LaTeXem tykají, nebude ve vytváření tabulek nic nového. Nejlépe bude opět uvést příklad toho, jak taková běžná tabulka vypadá:
\begin{frame}
\frametitle{Tabulka}
\begin{tabular}{|c|c|}
\hline
& Rychlost \\
\hline
Modem & $56,6$ kb/s \\
ADSL & $4,0$ Mb/s \\
\hline
\end{tabular}
\end{frame}
Tabulku vytváříme pomocí prostředí tabular, jehož povinným
parametrem je specifikace tabulky. Uvnitř specifikace se mohou objevit
následující znaky:
| označuje svislou čáru,c sloupec zarovnaný horizontálně na
střed,l sloupec zarovnaný horizontálně nalevo,
r sloupec zarovnaný horizontálně
napravo,p{šířka} sloupec dané šířky (například
p{5cm}) s textem formátovaným do odstavce.V našem případě se jedná o tabulku se dvěma sloupci zarovnanými na střed
a svislými čarami nalevo, uprostřed i napravo. Uvnitř tabulky pak
& odděluje jednotlivé sloupce,
\\ jednotlivé řádky a
\hline vykreslí horizontální linku.
Obecně lze jistě vytvářet složitější tabulky, osobně jsem si ale vždy
vystačil s podobně jednoduchou. Výhodou jednoduchých tabulek je přehlednost,
posluchač se v záplavě dat neztratí. Tabulky je možno i obarvovat, slouží
k tomu balík colortbl.
"Občas se taky hodí postupné zobrazování či skrývání některých položek na snímku. Nejčastěji ve chvíli, kdy potřebuješ upoutat pozornost na danou věc s tím, že na snímku ale dál potřebuješ mít i další informace, které s ní utvoří smysluplný celek. I to samozřejmě Beamer umí."
Postupného odkrývání položek jednu po druhé s tím, že odkryté položky
zůstávají viditelné, lze snadno dosáhnout umístěním příkazu
\pause. Co jeden příkaz \pause, to jeden úder
do mezerníku. Vše před \pause se zobrazí už při prvním načtení
snímku, vše za \pause až do případného dalšího výskytu
\pause po klepnutí. Příklad:
\begin{frame}
\frametitle{Postupné odkrývání}
\begin{itemize}
\item První odrážka je vidět hned.
\pause
\item Druhá až po prvním klepnutí.
\item Stejně jako třetí.
\pause
\item Pro zobrazení čtvrté musíme znovu klepnout.
\end{itemize}
\end{frame}
Někdy nám ovšem postupné odkrývání nevyhovuje. Chtěli bychom například odkrýt první a poslední položku hned na začátku, kdežto druhou a třetí postupně. Nakonec by zůstala vidět jen poslední. Toho lze docílit takto:
\begin{frame}
\frametitle{Složitější překrývání}
\begin{itemize}
\item<1-3> První položka je viditelná na všech snímcích vyjma
posledního.
\item<2-3> Druhá je vidět od druhého snímku dále, vyjma posledního.
\item<3> Třetí je vidět jen po druhém odklepnutí, pak zase zmizí.
\item<1-4> Čtvrtá je vidět stále.
\end{itemize}
\end{frame}
Čísla v ostrých závorkách udávají vždy rozsah snímků, na kterém bude daný
bod viditelný. Tedy <1-3> znamená "zobraz tento bod na
prvním až třetím snímku včetně". Specifikace můžeme spojovat za sebe čárkou,
takže například <-3,5-> znamená "zobraz na všech vyjma
čtvrtého".
Takovéto specifikace lze uvádět nejen za příkaz \item, ač to
bude asi nejčastější. Funguje ale například i pro příkaz vložení obrázku,
\includegraphics, a lze tak pomocí něho vytvořit překreslující
se obrázek takovýmto způsobem:
\begin{frame}
\frametitle{Překreslující se obrázek}
\begin{center}
\includegraphics<1>[width=10cm]{faze_1.obr}
\includegraphics<2>[width=10cm]{faze_2.obr}
\includegraphics<3>[width=10cm]{faze_3.obr}
\end{center}
\end{frame}
Zobecnění této vlastnosti "skrývání" je příkaz
\uncover, který ji aplikuje na celý svůj
argument. Skrývání jsem napsal v uvozovkách proto, že text je i po skrytí
lehce patrný - je zobrazen světle šedou barvou. Pokud chceme objekt ze
snímku úplně odstranit (tak, že na něm už ani nezabírá místo), můžeme využít
příkazu \only.
S překrýváním lze vůbec dělat ledasjaká kouzla a všem zájemcům bych vřele doporučil dokumentaci přiloženou k Beameru, kde je tomuto tématu věnována celá jedna kapitola.
"A to je tak pro dnešek vše," zakončil své povídání Bohouš, "myslím, že je to ve zkratce všechno, co bys mohl při přípravě jednodušších prezentací potřebovat." "Jo, taky si myslím. Děkuju za zasvěcení. A až narazím na něco, s čím si nebudu vědět rady, tak se ozvu."
Tímto prozatím končí miniseriálek o Beameru. Doufám, že byl alespoň pro někoho přínosem. Pokud vás zajímá něco dalšího k používání tohoto nástroje, ozvěte se zde v diskuzi či emailem přes můj profil. Najdu-li čas a budu-li vědět, sepíši další díl podle vašich námětů. A třeba se najde i někdo jiný.
Beamer se mi zacina libit. Jen tak dal se serialem, uz se tesim na dalsi zajimave pokracovani
Díky, ale:
Doufám, že byl alespoň pro někoho přínosem. Pokud vás zajímá něco dalšího k používání tohoto nástroje, ozvěte se zde v diskuzi či emailem přes můj profil. Najdu-li čas a budu-li vědět, sepíši další díl podle vašich námětů. A třeba se najde i někdo jiný.
Takže jak to bude či nebude s pokračováním se uvidí, momentálně jsem docela zaměstnaný.
…jsem vytvořil kostru mé prezentace…Osobně bych dal přednost české variantě téhož, tedy „vytvořil jsem kostru své aplikace“
Prevod PS <-> PDF je jasny: ps2pdf, pdf2ps. A co jsem pouzil na prevod do/z EPS uz si nepamatuju. Ale pokud z toho udelate rastr, tak vysledek za moc stat nebude (pokud je original opravdu vektor, ne bitmapa v EPSku :).
Myslel jsem spíš třeba převod *.jpg na *.eps. Tedy pro případ, kdy požíváme latex a ne pdflatex. Omlovám se jestli jsem vás Gimpem nějak pobouřil :).
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.
