Administrace komentářů

Písma, která obsahují mnoho znaků (např. písma japonská nebo čínská), se „nevejdou“ na klávesnici narozdíl od hláskových abeced (latinka, řecká abeceda, cyrilice).

Proto se pro jejich zápis pomocí klávesnice musí použít nějaký zvláštní způsob. Takovému zvláštnímu způsobu se říká „vstupní metoda“ (input method).

A vstupních metod pro jedno písmo existuje obvykle více. Některé vycházejí ze systému struktury znaků (třeba v čínštině to jsou základy, radikály a intonace), jiné převádějí slabiky latinské transliterace (třeba pinyin) na obrázkové znaky. A samozřejmě existují konkurenční metody, jejichž výhody a nevýhody jsou předmětem vášnivých diskuzí :)

Dobrý příklad, který pochopí i Čech, je zápis českého textu na 12tlačítkové klávesnici mobilního telefonu. Stejný problém, různá řešení: Někdo raději raději vybírá písmena převíjením pomocí opakovaného stisku jedné klávesy, někdo raději používá slovníkovou metodu T9.

Nicméně vstupní metody umožňují i zadávání jiných symbolů jako jsou matematické symboly přes názvy TeXových maker. Doprogramovat (a udělat překladové tabulky) lze prakticky pro cokoliv.

Zapojení vstupních metod do architektury X11 je takové, že uživatel zmáčkne zvláštní kombinaci kláves (obvyklá je Ctrl-Mezerník), která vezme právě aktivní aplikaci kontrolu nad klávesnicí a umožní uživateli zapsat složitý znak. K tomu mu dopomáhá všelijakými nápovědami, doplňováním, dává na výběr z tabulek možností apod. To vše umí zobrazovat na místě původního textového kurzoru formou plovoucího (pop-up) okna. Podívejte se na článek na Wikipedii, kde je pěkný obrázek a animace. V podstatě to je „rozložení klávesnice“ v uživatelské režii mimo X server.