O víkendu 11. a 12. května lze navštívit Maker Faire Prague, festival plný workshopů, interaktivních činností a především nadšených a zvídavých lidí.
Byl vydán Fedora Asahi Remix 40, tj. linuxová distribuce pro Apple Silicon vycházející z Fedora Linuxu 40.
Představena byla služba Raspberry Pi Connect usnadňující vzdálený grafický přístup k vašim Raspberry Pi z webového prohlížeče. Odkudkoli. Zdarma. Zatím v beta verzi. Detaily v dokumentaci.
Byla vydána verze R14.1.2 desktopového prostředí Trinity Desktop Environment (TDE, fork KDE 3.5). Přehled novinek v poznámkách k vydání, podrobnosti v seznamu změn.
Dnešním dnem lze již také v Česku nakupovat na Google Store (telefony a sluchátka Google Pixel).
Apple představil (keynote) iPad Pro s čipem Apple M4, předělaný iPad Air ve dvou velikostech a nový Apple Pencil Pro.
Richard Biener oznámil vydání verze 14.1 (14.1.0) kolekce kompilátorů pro různé programovací jazyky GCC (GNU Compiler Collection). Jedná se o první stabilní verzi řady 14. Přehled změn, nových vlastností a oprav a aktualizovaná dokumentace na stránkách projektu. Některé zdrojové kódy, které bylo možné přeložit s předchozími verzemi GCC, bude nutné upravit.
Free Software Foundation zveřejnila ocenění Free Software Awards za rok 2023. Vybráni byli Bruno Haible za dlouhodobé příspěvky a správu knihovny Gnulib, nováček Nick Logozzo za front-end Parabolic pro yt-dlp a tým Mission logiciels libres francouzského státu za nasazování svobodného softwaru do praxe.
Před 10 lety Microsoft dokončil akvizici divize mobilních telefonů společnosti Nokia a pod značkou Microsoft Mobile ji zanedlouho pohřbil.
Fedora 40 release party v Praze proběhne v pátek 17. května od 18:30 v prostorách společnosti Etnetera Core na adrese Jankovcova 1037/49, Praha 7. Součástí bude program kratších přednášek o novinkách ve Fedoře.
def f(x, a=[]): a.append(x) print(len(a)) f(1) f('ble') f(None)Dále: Všechno se předává referencí. Tedy všechno s čím pracuješ, jsou jména objektů, ne hodnoty. Existují modifikovatelné a nemodifikovatelné objekty. Nemodifikovatelné (např. čísla, stringy, None, ...) se chovají de facto jako hodnoty, ale právě jen proto, že nejdou modifikovat. Po x=1 jsou x a 1 jen jiná jména pro týž objekt. Po x+=1 bude x jméno pro jiný nemodifikovatelný objekt, nezmění se žádná hodnota x. A u modifikovatelných je to pak samozřejmě velký rozdíl. Chceš-li kopii, použij modul copy (např.).
Všechno se předává referencí. Tedy všechno s čím pracuješ, jsou jména objektů, ne hodnoty.Technicky vzato se vše předává hodnotou, která obsahuje referenci (tedy lokální název obsahuje stejnou referenci na objekt, jako „skutečný“ parametr). Předává se tedy (reference na) objekt, ne proměnná jako taková. Souhlasím s tím, že většina problémů bude způsobena tím, že se použije stejný měnitelný objekt, kde si programátor myslí, že se mu vytvoří nový objekt.
def __init__(self, name, parent, attrs = {}) self.__attrs = attrsslovník
attrs
se ti zkonstruje pouze jednou v okamžiku definice té funkce, všechny instance si následně přiřadí do svého jmenného prostoru referenci na tentýž slovník.
Správně se to dělá takhle:
def __init__(self, name, parent, attrs = None) self.attrs = attrs if attrs is not None else {}
Rada do života jako bonus: Nepiš gettery a settery! Je to nepřehledný hnus a zbytečně to zpomaluje. (Volání metody je v pythonu relativně drahá operace.) Pokud budeš někdy v budoucnu potřebovat udělat getter nebo setter, přístup k atributu se dá zachytit pomocí @property dekorátoru. To ostatně platí obecně – pythoní kód je stručný výstižný, pokud se přistihneš že píšeš nudnou "omáčku" ve stylu Javy tak děláš něco špatně.Gettery a settery jsou zločin i v Javě. Je to jasná ukázka, že dotyčný programátor neumí programovat objektově.
A proč bych měl přistupovat k hodnotám atributů objektu?Protože Python nemá POD (plain old data) schopná snadno a rychle shrnout skupinu informací do jedné ,věci`. Tudíž zbývá
# Dal jsem to do čtvrté položky, nebo do šesté? Ale kdeže, do třetí. struct = (1.2, -3.0, 'cx', 4, 4, 0, True, False, True) print struct[3] # Složitý přístup k datům máme rádi, nutí nás zamyslet se, zda je opravdu potřebujeme. struct = { 'alpha': 1.2, 'lambda': -3.0, 'name': 'cx', 'width': 4, 'height': 4, 'depth': 0, 'normalize': True, 'recursive': False, 'fixed': True, } print struct['width'] # Jsem expert, tak vyrobím něco, co se dá indexovat a sčítat jako tuple, abych vás zmátl. import collections Struct = collections.namedtuple('Struct', bla bla bla...) bla bla bla... # Ecce obiectum! Není to POD, ale je to skoro tak dobré. class Struct: def __init__(self, **kwargs): self.__dict__.update(kwargs) struct = Struct(alpha=1.2, beta=-3.0, name='cx', width=4, height=4, depth=0, normalize=True, recusrive=False, fixed=True) print struct.widthNavzdory ortodoxním objektistům nechci té věci posílat zprávy, chci s ní něco udělat (viz Execution in the Kingdom of Nouns). Právě proto, aby to nevypadalo jako typická javí byrokracie.
Někdy je také dobré se zamyslet, k čemu vlastně potřebujiA proč bych měl přistupovat k hodnotám atributů objektu?... print struct.width
struct.width
. Často je to zaviněno chybným návrhem objektu. Obvykle totiž samotné atributy objektu ve své podstatě nepotřebuji.
Gettery a settery mezi metody nepočítám. Jsou jen nadstavbou datové struktury, aby přímý přístup k ní nevypadal tak blbě.Blbost. V setteru bezne provadim vedlejsi efekty, napr. logging. Navic python pomoci property() vytvari tak dokonalou hracku, ze se to primo vybizi takto primo pristupovat k atributum objektu.
Byly myšleny primitivní gettery a settery v uvedeném příkladu, které jen nahrazovaly přímý přístup k datové struktuře a nedělaly nic navíc.Což je ovšem velmi nezajímavé téma, o kterém si tu podle mě chce povídat jen jeden jediný člověk.
I když je to po technické stránce objekt, má do objektu daleko.Ach ta terminologie :).
typedef struct list { char *data; struct list *next; } LIST;Ja se teda snazim presneji o tohle, coz sice neni to same, ale napadne podobne:
typedef struct list { char *data; struct list *parent; struct list **children; } LIST;Ale neprisel jsem na to, jak to zrealizovat v pythonu. V PHP to bylo hned, ale v pythonu porad tapu a tapu...
Protoze seznam nema reference mezi objekty nebo snad ano?Který části tvrzení „v pythonu je všechno reference“ nerozumíš? Sleduj lva:
In [10]: l = [1,2,3] In [11]: l.append(l) In [12]: l Out[12]: [1, 2, 3, [...]](tři tečky jsou objekt
Elipsis
který značí zacyklení)
Ale kazdopadne nic to nemeni na tom, ze se mi nedari zrealizovat klasicky seznam-like datovou strukturu - priklad:Definuj „nedaří se mi“, mně totiž nenapadá, co by se ti na tom mohlo nedařit. Atribut data nastavit můžeš, atribut next jakbysmet, takže?typedef struct list { char *data; struct list *next; } LIST;
Odpoved najdes v "test2.py" (2. reakce, v teto diskuzi)Pokud nemáš zájem o pomoc, stačí to říct rovnou :).
Nelíbí se mi, když kdekdo do třídy paušálně nacpe gettery a settery na každou položku, ke které možná bude chtít přistupovat z vnějšku. Je to stejně špatné, jako použití public proměnných. Jen to vypadá jinak.Nebo taky stejně správně :).
return this.prijmeni;a takové metody se mi nelíbí, protože nic nedělají. Možná to chápeš jinak. Velmi často se setkávám s tím, že v aplikaci je getter osoba.getPrijmeni(), o řádek níž osoba.getJmeno() a na dalším je jejich spojování a výstup. Proč tak složitě, když to může udělat objekt? Se settery to bývá stejné. Nejprve vytvoření prázdného objektu, potom hromada setterů. Přitom by stačilo jedním příkazem vytvořit naplněný objekt v konstruktoru. Další příklad. Připočtení hodnoty k atributu objektu. Běžně vídám tuto hrůzu:
objekt.setX(objekt.getX+5);místo praktičtějšího
objekt.addX(5);nebo
objekt.posunDoprava(5);případně
objekt.posun(5,kurs);
setCeleJmeno("Jmeno","Prijmeni")
class Zamestnanec(object): def __init__(self): self.jmeno = u"" self.prijmeni = u"" self.pozice = u""
Podle mne je to běžné parsování metodou SAX. Každý token vyvolá nějakou událost, kterou si zpracuješ podle potřeby.To je na něm špatně.
Tiskni Sdílej: