Administrace komentářů

Vy to pořád popisujete, jako by se počítačové viry šířily kapénkovou infekcí z procesoru na procesor. Aby uživatel mohl „chytit vira“, musí jeho kód buď vědomě spustit, nebo jej musí spustit kvůli chybě jím používaný program. Spuštění externího souboru se dá snadno zabránit nastavením přístupových práv a povolených aplikací, takže zbývá spuštění kódu přímo v rámci prohlížeče. I když je takový vir spuštěn, musí mít nějaké možnosti, jak škodit – pokud se jednou spustí a nedokáže se zapsat nikam, aby se mohl spustit i po příštím startu počítače, je vcelku neškodný. Jestli přitom promázne dokumenty uživatele, který ten vir vědomě spustil, beru to spíš jako plus – dotyčnému dokumenty obnovím ze zálohy, a výchovný efekt je nenahraditelný. MSIE nepoužívám právě kvůli možnosti chyby v prohlížeči – je to jediný prohlížeč, který umožňuje přímo spouštět neinterpretovaný kód (ActiveX), proto jej považuji za nejnáchylnější k tomu druhu chyb, kdy se bez vědomí uživatele spustí výkonný kód.

Ta vaše eliminace každé skulinky je sice hezká věc, ale eliminujete na špatném místě. Vy chcete zabránit nákaze virem, a místo toho blokujete přístup na některé internetové stránky nebo používáte antivir. Asi si myslíte, že je nějaká souvislost mezi tím, čeho chcete dosáhnout, a tím, jaká děláte opatření. Ale ony ty souvislosti jsou prapodivné a nechávají v sobě spoustu skulinek. Rozhodně mi připadá účinnější proti virům bojovat tak, že uživateli nedovolím zapisovat někam, kam zapisovat nemusí, číst něco, co číst nemusí, a spouštět každý kód, který se mu dostane do ruky. Pak už je úplně jedno, zda si ten kód stáhne ze zakázaného serveru, z povoleného serveru, někdo mu ho pošle e-mailem nebo ho přinese na flash disku.