Administrace komentářů

K tomu fungování spolu s právem bych asi doplnil veselou historku z Kanady, kde nemají povinné občanské průkazy a ani ekvivalent rodného listu tam není běžný. Takže se nabízí otázka: Co když někdo nemá řidičák, občanský průkaz ani rodný list a chce třeba pas? Jak prokáže svou totožnost? Tak jestli se nepletu, funguje to tak, že jeho totožnost musí potvrdit někdo, kdo je lékař, kněz, právník nebo učitel. Docela zajímavý výběr „autorit“. Už si představuju právníka Standu Grosse, učitelku Martu Semelovou nebo lékaře Jaroslava Bartáka, jak někomu potvrzují totožnost.

Tím chci říct, že pro fungování komunitního ověření spolu s právem je třeba změnit právo, nikoliv komunitní ověření. Zatímco komunitní ověření stojí na jakýchsi racionálních (algebraických a statistických) základech, právo v tomto směru hodně tápe. Pokud právo připouští takové absurdity jako čmáranici na papíře (kterou dokáže napodobit téměř kdokoliv a kterou například já naschvál vytvářím pokaždé co nejodlišnější od ostatních) vydávanou za právoplatný podpis, případně výše uvedenou kuriozitu s potvrzením totožnosti, myslím si, že by neměl být problém uvést právo do souladu s (nesrovnatelně bezpečnějšími) systémy distribuovaného ověřování.

V tuto chvíli je to ale samozřejmě hudba budoucnosti, protože nikde neexistuje (pokud vím) nějaký snadno použitelný algoritmus se snadno použitelnou implementací, který by se dokázal dobře vypořádat s asymetrickými způsoby komunikace — například s komunikací jednoho telefonního operátora (zastoupeného stovkami zaměstnanců) se stovkami tisíc zákazníků. Tohle samozřejmě není ten typ komunity, pro který dnes funguje distribuované ověření typu kernel.org.