Jak jsem potkal počítače 5

28.2. 12:38 | Přečteno: 918× | Historie | poslední úprava: 28.2. 12:38

Studium za polovinou, setkání s UNIXem a první e-mail.

Igráček a FORTRAN podruhé, o TeXu nemluvě

O prázdninách před nástupem do čtvrtého ročníku mi přišlo oznámení, že jsem nedostal koleje. To bylo nemilé, znamenalo to výrazné zvýšení nákladů na bydlení. Dostával jsem sice od rodičů peníze na studium, něco hodilo prospěchové stipendium a k tomu stovka za práci pomocné vědecké síly, ale bylo jasné, že se budu muset uskrovnit. Navíc jsem měl před sebou starosti se sháněním podnájmu, což v té obnášelo obcházení inzertních vývěsek, pročítání inzertních stránek v novinách a poptávání se po známých. Možná, že už vycházely nějaké inzertní noviny, ale tenkrát jsem o nich neměl tušení.

Takže když jsem přijel do Brna na zápis, nejprve jsem zašel na místo, kde bývaly vyvěšeny inzeráty, ale žádnou kloudnou nabídku jsem nenašel. U zápisu jsem potkal Igráčka, který studoval taky matematický obor, takže jsme měli zápis spolu, na rozdíl od informatiků. Mezi řečí jsem se Igráčkovi zmínil o svých problémech s bydlením, načež on reagoval: „Taky jsem nedostal koleje, ale už mám sehnaný podnájem a je to celkem velký pokoj se dvěma postelemi, zeptám se, jestli by tě vzali taky a dám vědět.“ To vypadalo jako dobrá zpráva. „A kolik to stojí?“ zeptal jsem se ještě. „Tři sta padesát, to je slušné,“ odpověděl Igráček. S tím jsem souhlasil, a tak jsme se dohodli, že zavolá majiteli a zkusí to domluvit, načež mi dá vědět. Všechno klaplo a navíc jsme platili každý jen dvě stě padesát, jelikož jsme byli dva. Tím započalo mé několikaleté bydlení s Igráčkem na Klobásově ulici v brněnské čtvrti Starý Lískovec.

Před začátkem semestru jsme se spolužáky jeli na pár dní do Polska, což byl pozitivní relikt z doby vlády komunistů, kdy se udržovaly vztahy se spřátelenými socialistickými zeměmi, přičemž mnohdy to bylo jen na oko. Ten pobyt v Polsku byl formálně praxe, takže jsem mimo jiné navštívili univerzity ve Wroclawi a v Krakově, ale prakticky to byl hezký výlet, který jsme si celkem užili. Na jedné univerzitě nám hrdě ukazovali tehdy horkou novinku pro bývalé socialistické země – laserovou tiskárnu. Dodnes si pamatuji polský výraz „drukarka laserowa“.

Poté začala výuka, které probíhala normálně, a pořád jsem pracoval na výukových programech pro numerické metody jako pomocná vědecká síla. Tedy, abych byl přesný, taky jsem vypomáhal v knihovně, případně vozil hromadné zásilky na poštu.

David tehdy spolupracoval na kompilátoru Prologu, ale občas jsme se potkávali, takže jsem od něj dostával čerstvé zprávy o překotném vývoji v oblasti informatiky na univerzitě. Ten spočíval v tom, že Katedra informatiky se přestěhovala spolu s Ústavem výpočetní techniky na Burešovu ulici do bývalého sídla krajského výboru komunistické strany. Ve stejné budově se usídlil i Nejvyšší soud, což bylo poměrně netradiční spojení. V průběhu školního roku pak bylo realizováno připojení do Prahy na ČVUT k počítači IBM 3090, což byl nejmodernější počítač v zemích bývalého komunistického bloku. Na ÚVT bylo pro práci s ním k dispozici 20 terminálů a 10 počítačů PS/2. Tři československé vysoké školy, mezi nimi i Masarykova univerzita, taky dostaly darem starší počítače od AT&T, o čemž bude ještě řeč. Masarykova univerzita byla taky připojeno k mezinárodní počítačové univerzitní síti BITNET. Na Ústav výpočetní techniky začal taky docházet Igráček a účastnil se jejich porad, takže jsem měl zprávy i z druhé strany.

Jedna počítačová učebna naštěstí zůstala v areálu Přírodovědecké fakulty, navíc posílená o několik dalších PC. Kromě toho se taky objevila dvě písíčka na matematické sekci na Janáčkově náměstí a dostal jsem k nim přístup, abych mohl pracovat na programech. S cečkovským kódem, který umožňoval zadávat matematické výrazy přímo do běžícího programu, jsem dokonce jel na nějakou studentskou programátorskou soutěž, ale nedokážu říct, jak program uspěl v porovnání a ostatní konkurencí, protože byli jen čtyři účastníci a všichni dostali stejnou cenu.

Někdy během podzimu mě jednou David vyhledal a zeptal se mě, jestli bych si nechtěl něco přivydělat. Jednalo by se o nějaké programování pro chemiky a bylo by to ve FORTRANu. Namítal jsem, že chemii jsem neviděl několik let a FORTRAN mi k srdci taky moc nepřirostl, ale David mi řekl, že se jedná o nějaké geometrické konfigurace molekul, takže je to spíš matematika než chemie, a s FORTRANem si prý určitě poradím. Takže nakonec jsme se spolu vydali do budovy, kde už mi asi rok předtím pomáhal David hledat chybu v programu. Opět v suterénu mě zavedl do podobného kutlochu jako předtím, tentokráte k docentu Kočovi, který mi zkusil vysvětlit, o co by se jednalo. Vypadalo to celkem zajímavě, takže jsem po krátké diskusi nakonec kývl. Následně jsem byl přijat na čtvrtinový úvazek s platem, který zhruba odpovídal příspěvku na studium, který jsem dostával od rodičů. Tím pádem jsem mohl rodičům trochu odlehčit a poprvé v životě fungovat relativně nezávisle. Samozřejmě mě i nadále živili a šatili, ale přímé finanční prostředky na pobyt v Brně jsem od nich nepotřeboval.

K docentu Kočovi jsem chodil na pravidelné konzultace, kdy mi nejprve podrobně vysvětlil podstatu mé činnosti. Měl jsem upravit jeho program pro hledání energetických minim různých geometrických konfigurací molekul. Jeho program pracoval tak, že se postupně otáčela některá vazba mezi atomy v molekule, konfigurace molekuly se uložila do souboru, na to se poslal podprogram, který měl docent Koča z Norska a který spočítal energii konfigurace a opět data uložil do souboru. Účelem bylo najít energetická minima, čímž se zjistily tvary molekul, které jsou stabilní. Já jsem měl program modifikovat pro cyklické molekuly, kde nestačilo otáčet jednou vazbou, ale musely se použít aspoň dvě.

Všechny zdrojáky ve FORTRANu měly skoro 700 kB, z čehož program, který jsem měl upravovat, zabíral zhruba čtvrtinu. Takže kromě diskety, na které zdrojáky byly uloženy, jsem nafasoval asi 100 stránek s výpisem onoho programu spolu s příklady, jak vypadají soubory, které se předávaly mezi podprogramy. Zbytek semestru jsem strávil tím, že jsem se v tom všem snažil zorientovat, konzultoval jsem svá zjištění a své nápady, ale zatím jsem nic neprogramoval, protože pro mě nebyl počítač, na kterém bych mohl pracovat. Myslím, že PDP už bylo v té době mimo provoz a na PC, na kterých jsem dělal své numerické programy, jsem mohl maximálně pročítat zdrojáky, protože kompilátor FORTRANu se na nich samozřejmě nevyskytoval.

Zhruba ve stejné době jsem se začal také blíže seznamovat s TeXem, což souviselo s diplomovou prací, kterou jsem dělal u docentky Horové. Když se zeptala, v čem budu práci psát, měl jsem jasno. Dříve se diplomky psaly zpravidla na psacím stroji v několika kopiích, přičemž pro matematické vzorce se vynechávalo místo, ty se tam pak dopisovaly ručně. Já už jsem od Davida věděl nějakou dobu o TeXu, a v té době už byl dokonce nainstalovaný na počítačích na Janáčkově náměstí, na kterých jsem pracoval. Takže jsem paní docentce sdělil, že práci napíšu v TeXu, problém byl ovšem v tom, že jsem vůbec netušil, jak se v něm texty vytvářejí.

S TeXem začal koketovat taky Igráček. Na Ústavu výpočetní techniky si někde půjčil The TeXbook (existuje i online verze). Pokusil jsem se ho číst, ale moc chytrý jsem z toho nebyl. Dozvěděl jsem se sice například, co jsou to ligatury a kde všude se s nimi můžeme potkat, taky nějaké základy sazby v TeXu, třeba jak nastavit velikost písma, a jak psát matematické vzorečky, ale jak se program pouští, to jsem nezjistil. Naštěstí mi jeden mladý asistent ukázal, jak se na počítačích na Janáčkově náměstí TeX používá. V nabídce, která se po zadání příslušného příkazu objevila, bylo ovšem několik verzí tohoto sázecího programu, totiž LaTeX, AmsTeX či plainTeX. „Zkuste LaTeX, ten je nejlepší“, poradil mi asistent, když viděl jak zkoumám nabídku, a pak si šel po svých.

Moje první pokusy ovšem nedopadly moc slavně. Příklady, které jsem opsal z TeXbooku, končily při pokusu o zpracování chybovým hlášením, jehož význam jsem nechápal. Pak se mi ale povedlo přes Davida sehnat nějaký stručný návod na práci s LaTeXem, tím pádem se diplomka se začala pozvolna rýsovat ke všestranné spokojenosti všech zainteresovaných.

Zjistil jsem taktéž, že existuje silná československá TeXovská komunita, která se mimo jiné zaměřuje na podporu češtiny a slovenštiny. Otázka použití češtiny na počítači byla v té době byla poněkud komplikovanější. Šlo v podstatě o tři věci (o ně jde vlastně pořád): ovladač pro klávesnici, tedy aby se při stisku určené klávesy vložil do systému správný znak, aby se tyto znaky správně zobrazovaly na monitoru (zde je nutno připomenout, že téměř všechna činnost se odehrávala v textovém režimu), ale v první řadě samozřejmě o to, kterým znakům v ASCII tabulce s čísly nad 127 jsou přiřazena která česká písmena (Unicode, který používá pro znaky 2 bajty, byl tehdy teprve v plenkách). Existovala na to česká norma, kterou na PC patrně nikdo nepoužíval. Součástí MS–DOSu byla oficiální CP852, navržená u Microsoftu nebo IBM, ale asi nejrozšířenějším se stalo kódování Kamenických, kde byly českým písmenům přidělena čísla znaků, které je, pokud možno, aspoň trochu připomínaly. Takže české texty se daly jakž takž číst i na počítačích, kde nebyla čeština implementována. Podpora češtiny v TeXu spočívala asi hlavně ve vytvoření vzorů pro dělení slov, aby byla slova správně rozdělována na konci řádků.

Česká instalace TeXu, který byla k dispozici na Janáčkově náměstí, vycházela z EmTeXu německého programátora Eberharda Mattese, kterému se podařilo zprovoznit TeX pod systémem OS/2 a MS–DOSem a dal svou práci volně k dispozici uživatelům. Součástí instalace byla také podpora pro tisk na různých typech tiskáren, ale i podpůrné programy od českých autorů, například program na převod mezi jednotlivými kódováními češtiny či program na prohlížení výsledku převedeného do PostScriptu.

Později jsem se taky přihlásil do Československého sdružení uživatelů TeXu, což pro studenty znamenalo platit roční příspěvek 50 korun, za kterýžto obnos měl člověk možnost získat různé výhody, kromě zpravodaje sdružení se různými články a návody také nárok na editor české produkce, který byl doporučen pro práci s TeXem, protože měl možnost speciální konfigurace a maker, která zjednodušovala psaní a zpracování textu. Další verze české distribuce TeXu (což bylo podle zjištěných údajů v roce 1994) byla velmi propracovaná, její součástí byla řada podpůrných programů a jako hlavní obslužný program zde byl nabídkový okýnkový program MNU, který měl velké možnosti nastavení a byl velmi dobře konfigurovatelný pomocí textových konfiguračních souborů, takže bylo možné si jej přizpůsobit i pro jakékoliv jiné potřebně použití. Jeho autorem byl Petr Olšák, patrně největší český TeXovský guru.

Někdy na začátku jarního semestru mi docent Koča řekl, že Masarykova univerzita dostala darem počítač od AT&T, tedy přímo od firmy, kde vznikl UNIX a programovací jazyk C. Jednalo se o použitý stroj, ale na poměry v bývalé komunistické zemi velmi kvalitní. Měl na něm být i kompilátor FORTRANu, takže jsem byl zařazen mezi lidi, kteří na něj měli přístup a vyrazil jsem na školení o práci s UNIXem, které se konalo na Burešovu ulici. Pokud se dobře pamatuji, Ůstav výpočetní techniky sídlil v přízemí nebo v suterénu, kde se nacházela taky místnost s terminály pro spojení s IBM 3090. Katedra informatiky sídlila v nejvyšším poschodí. Ve vstupní hale byla ozbrojená stráž Nejvyššího soud, která si příchozí podezíravě měřila, a myslím, že studenti se museli prokazovat studijními průkazy.

Po vstupní kontrole jsem tedy vyjel výtahem do nejvyššího patra a dostal instrukce o základních příkazech UNIXu pro práci se soubory a adresáři, které byly podobné příkazům DOSu. Pak nám ukázali učebnu, kde bylo šest nebo osm terminálů, samozřejmě textových, a ukázali nám, jak se můžeme přihlásit a kde je papír pro objednávání. Kromě uvedených terminálů bylo v učebně také asi deset PC. Byly to u nás tehdy žhavé novinky 'třisomšestky' , tedy počítače s 32 bitovým procesorem Intel 80386. Na těch bylo pořád plno, kdežto na UNIXových terminálech jsem to, myslím, nikdy nezažil, takže rezervování času ani nebylo potřeba.

Pro přenesení zdrojových textů ve FORTRANu sloužilo jedno PC, které bylo s UNIXovým počítačem propojeno. Pro vlastní přenos se používal program nazvaný Kermit podle použitého přenosového protokolu a byl jsem varován, že to poběží dlouho, ale nebyla to taková hrůza, asi za deset minut bylo oněch 700 kB na místě určení. Je ale z toho vidět, jaké byly tehdy běžné přenosové rychlosti.

A pak mi začala rutinní programátorská práce. Nejprve jsem musel zprovoznit původní program, což se ukázalo daleko složitější, než jsem si myslel. Kompilace sice proběhla, ale program vůbec nefungoval tak, jak by měl. Nevím už, jestli byly na tom počítači možnosti ladění, ale i pokud ano, neuměl jsem s nimi pracovat, takže chyby jsem hledal pomocí pomocných výpisů na terminál, ale až do konce školního roku jsem se moc nepohnul.

Musím ale přiznat, že kromě práce ve FORTRANu jsem zkoumal další dostupné programy. Byl tam celý balík kancelářských programů, jehož součástí byl mimo jiné i program na výuku psaní na počítači, takže jsem se aspoň trochu naučil psát za použití více prstů. Na počítači byla i nějaká strategická hra v textovém režimu, myslím, že se jmenovala Dominion, ale nijak zvlášť mě neoslovila.

Někdy koncem listopadu nebo začátkem prosince roku 1991, což už bylo v pátém ročníku, se mi podařilo program zprovoznit, konečně začal dávat výsledky, které vypadaly smysluplně. Poslední nalezená chyba spočívala v rozdílné deklaraci proměnné v hlavním programu a v podprogramu – na jednom místě to bylo INTEGER a na druhém INTEGER*2 (nebo INTEGER*4). Což mohlo fungovat na jiném počítači v závislosti na jeho architektuře. Hned jsem to šel oznámit docentu Kočovi, ale řekli mi, že je momentálně v Trondheimu a přijede až těsně před Vánocemi. To už jsem měl být doma, protože výuka končila dřív. „Nevadí,“ řekl jsem si, „řeknu mu to po Novém roce.“ Když jsem se ale o tom zmínil Igráčkovi, pokrčil rameny a prohlásil: „Tak mu pošli mail.“ V první chvíli mě to trochu pobavilo, o možnosti posílat zprávy přes počítače jsem sice něco tušil, Ústav výpočetní techniky inzeroval tuto službu už asi před o půl roku dřív, připadalo mi to ale hrozně složité a neznal jsem adresu, na kterou bych měl mail posílat, ovšem Igráček vypadal sebevědomě, že to nemůže být problém, jelikož počítač AT&T, na kterém jsem pracoval, je připojený do sítě.

Od někoho zjistil, že většina univerzit ve světě má adresu v jednotném stylu, myslím že to bylo 'uni–město.edu', ale krk na to nedám a od té doby to už dávno neplatí. A tvrdil, že když pošleme zprávu na nějakého správce systému, tak, pokud bude mít aspoň trochu dobré vůle, zkusí něco zjistit. A když bude adresa nesprávná, tak ten mail pravděpodobně skončí taky u správce systému. Mailovací program už na počítači byl, takže jsme poslali zprávu na adresu sysman@uni-trondhheim.edu (nebo něco podobného), že hledám doc. Koču z Brna, chemika, který je momentálně na trondheimské univerzitě, že konečně funguje program, na kterém pracuji. K mému velkému překvapení jsem asi po dvou dnech dostal odpověď od doc. Koči, kde vyjadřoval svou radost nad úspěchem a ať napíšu podrobnosti, což jsem učinil. To byl tedy můj první mail, který jsem posílal na podzim 1991, už vůbec netuším, z jaké adresy jsem ho posílal a někdy trochu lituji, že jsem si ho nearchivoval.

V novém roce jsem pokračoval v práci ve FORTRANu, kde jsem se zkoušel upravit program pro cyklické molekuly a testoval jsem ho na jednoduchých sloučeninách. Jakési smysluplné výsledky to dávalo, ale pokud se dobře pamatuji, programu se nedařilo najít jednu konkrétní stabilní geometrickou konfiguraci molekuly.

       

Komentáře

[PetebLazar]

Kódování KOI8 (snad pochází z Код Обмена Информацией v GOSTu) bylo jedním z kódování češtiny podporováných editorem T602, osobně jsem dokument v této znakové sadě v životě nepotkal. Možná, že generace SAPIstů měla více štěstí.

[Radovan]

Byl to standard RVHP, v T602 výchozí kódování (podle ČSN). Ale samozřejmě jsme to měli přepnuté do Latin2

To mi připomnělo nějaký tehdejší text, kde se autor rozhořčoval že MS-DOS 5 píše v českém nastavení datum špatně, ve tvaru 1990-12-31, a ne tak jak je zvykem. Jenže on to psal správně, protože tohle u nás bylo "uzákoněné" pro elektronický styk už od roku 1980.

[PetebLazar]

První pokusy s připojením k Internetu v ČR se datují na podzim 1991 (ČVUT FEL), oficiální přípojení CŘ k Internetu (19200bps linka do Linze?) se datuje na 13.2.1992. Před připojením k Internetu se zprávy posílaly např. před BBS, síť FIDO-NET. Měl jsem účet na největší české BBS Infima a vzpomínám, že v té době (před rozšířením individuálního připojení k Internetu) nabízela službu doručení zprávy do Internetu na e-mail adresu (v ceně za odchozí 6Kč/KB?). Bylo by zajímavé zjistit zda zmíněný odeslaný 1. autorův e-mail byl odeslán v duchu dnešních standardů (TCP/SMTP), či ještě postaru (s gateway na cestě).

[Vtipnéř]

Bylo by zajímavé zjistit zda zmíněný odeslaný 1. autorův e-mail byl odeslán v duchu dnešních standardů (TCP/SMTP), či ještě postaru (s gateway na cestě).

Měl jsem někde zasuto v paměti, že ta první emailová adresa byla nějak obráceně, než je to dnes - začínala státem a končila jménem. Ale když jsem pátral v historických dokumentech (např. článek ve zpravodaji UVT), tak jsem o tom nic nenašel. Možná se ozve někdo s lepší pamětí .

[PetebLazar]

Jestli s tím hostname vpředu a username vzadu nešlo o UUCP mail?

[Vtipnéř]

To už fakt nevím.

[johnyK]

na tom pocitaci 3B2/400 se mi libilo tenkrat neobvykle vypinani. Vzadu byl kolibkovy vypinac, ktery mel 2 polohy. Na jednu stranu se vypnuty pocitac zapinal. Kdyz se pri bezicim pocitaci zmackl vypinac na drukou stranu, tak se spustil automaticky shutdown a teprve pote se pocitac skutecne vypnul. Dodnes jsem to u zadneho jineho pocitace nevidel.

[PetebLazar]

A nefungovalo to i naopak (na obou pólech kolébkového vypínače stejný signál?), jako kdyz se stiskem počítač zapne, opětovným zmačknutím vypne u dnešních počítačů.

Ale teď vážně, na středním škole (odhadem tak rok 1986) mne spolužák vyzval, abych vypl hučící jednotku děrné pásky našeho školního ADT 4300 se 64KB (patrně věnované jako odložené patronátním závodem). Jak se ukázalo nešlo o vypínač děrné pásky, ale celého ADT. Profesor měl pak velké obavy zda ADT znovu naběhne. Ve výuce automatizace jsme využívali i analogové počítače MEDA což je kapitolou sama pro sebe.

[Radovan]

Znáš přepínač MAGIC/MORE MAGIC?

http://catb.org/jargon/html/magic-story.html

[PetebLazar]

To mi připomíná událost z doby ani ne tak vzdálené (pár let) kdy jsem zalezlý pod stůl vytáhl několikamilimetrovou jiskru mezi počítačem a samcem USB konektoru (stínění) kabelu od tiskárny. Varováním pro nás nebylo ani to, že dlouhodobě při zapojení jiného spotřebiče do jiné 2 metry vzdálené zásuvky na zdi se tiskárna od počítače automaticky odpojila a připojila.

K možnému vysvětlení mne přivedl až elektrikář, který později údajně zjistil že tyto dvě zásuvky mají asi ve zdi přerušený přívod pracovní(ochranné) nuly. Tato byla patrně poskytována uzemněné stínění USB kabelu(PC), což při spotřebě tiskárny při zapékání toneru cca 900W naznačuje, že USB kabely dokonce dlouhé 4,5m nejsou žádné ořezávátko a taky to že na tom vytaženém konci kabelu bylo nejspíš 230V.

[PetebLazar]

O: poskytována skrze uzemněné stínění ..

[Radovan]

Pěkné, je vidět že ty dnešní čipy nejsou zase takové citlivky

Nebyly tam ve zdech ještě hliníkové dráty?

Kdysi známému přestal doma fungovat mrazák, tak jsme vzali měřák a jeli to omrknout. Brzy jsme zjistili že když se odpojí ze zásuvky druhý, ten nefunkční se rozeběhne. Tak jsme po domě odpojovali všechno co se dalo včetně budíku, ale oba najednou prostě jet nechtěly.

Já jsem mezitím dostal žízeň, šel jsem se napít do kuchyně z vodovodu, a jak jsem se nahnul ke kohoutku a stál naboso na podlaze, tak jsem jí dostal! Proti dřezu jsem naměřil 120V...

Takže zavolal na poruchy a aby mu tam neroztálo maso, natáhli jsme prodlužovačku od sousedů a "vynulovali" se k nim. Byl uhnilý kabel nuláku až na sloupu.

[_]

A když si zajedeš do míst typu Monte Negro, tak to zažiješ ještě dneska - kamarád dostal 220 od nerezové kuchyňské desky jen proto, že velký hotel odvedle si zaplatil “víc elektriky” než majitel našeho apartmánu a když vedle začal hořet celý kopec a přehořely dráty, tak pan domácí vzal prodlužovák a spojil zásuvku od nás se sousedem - akorát měl prohozenou fázi a nulu a ta deska byla s tou nulou spojená…

Na druhou stranu - měli tam super rajčata a melouny a krásný ženský

[ehmmm]

Spis bych to videl na kombinaci rozdvojky otacejici fazi a nulak a o spojeni nulaku a ochranneho vodice v nejake prodluzce. Ale to by byla asi vetsi sleha, po ktere by uz neco prestalo fungovat.

Kdyby byl v zasuvce prerusen nulak, tak by nefungovalo nic ani pred tim.

[PetebLazar]

Tady to leta fungovalo (byla tam zapojena pouze ta tiskárna), možná ještě historické dvouvodičové zapojení zásuvek. Nulu si to patrně vzalo přes stínění kabelu do PC napájeného z jiné funkční zásuvky.

[PetebLazar]

Délka mé historie s počítači letos atakuje čtyřicet let a byť jsem nikdy nebyl programátorem v první půlce devadesátek jsem se tomu párkrát nevyhnul.

Nejmenší program co jsem asi kdy napsal byl Kamlat6.com (rezidentní prográmek v Assembleru), který visel na INT 17h, a znaky v kódování Kameničtí zaměnil na Latin2 (to podporovaly tiskárny), před tiskem grafiky se pro dobro výsledku opětovným spuštěním vypnul. Při velikosti 200B jsem ho viděl v provozu i po 30 letech.

-

Nejnaštvanější jsem byl při tvorbě emulace HPGL pro primitivní ploter Aritma, kdy jsem během dlouhého programování plotter vypnul (krokové motorky se zahřívaly i v idle). Co mne nevarovalo, že LEDky na panelu plotteru stále svítí (byť tlumeně). Pracoval jsem v RAM PC a zvyšující verze zdrojáků průběžně ukládal na floppy. Během toho dne jsem učinil značný posun ve fungování a o to větší bylo rozčarování druhého dne kdy na disketě byla jako dostupná poslední verze ze chvíle než jsem plotter vypnul. Vyvozuji, že elektronika plotteru byla krmená signály z PC a to vytěžovala natolik, že toto od určité chvíle nezvládalo úspěšný zápis na disketu.

-

Nepřekvapenější jsem byl při tvorbě programu frontendu k zakázkové stavbě odporové pece pro řízené tepelné zpracování odlitků (vyrobené součásti měly v peci projít řízenou otopnou/chladící křivkou pro zajištění jejich správné vnitřní struktury), když se dosáhlo bodu na otopné křivce kdy mělo dojít k řízenému chlazení (s požadovanou strmostí, docílenou nuceným chlazením) vypnul se příkon do topných těles (myslím, že šlo celkově o 200kW) a najednou místo očekávaného poklesu začala teplota odlitků v peci stoupat. Důvodem byly fázové přemeny v materiálu, tyto při ohřevu energii absorbovaly a při chladnutí ji vracely zpátky. Asi to žádným překvapením být nemělo, měl jsem za sebou úspěšnou zkoušku z Materiálů (2x).

-

Nejvíce jsem se bál, při instalaci svého programu na PC emulujícího fyzické ovládací panely řady vzdáleně umístěných laboratorních pecí pro Výzkumný ústav v Řeži, byť asi jen čistě teoretické radioaktivní kontaminace (ono od Černobylu zase tolik neuplynulo).

-

Nejšílenější bylo asi makro v T602, které realizovalo na bázi sloupcových bloků a vyhledávání značek výpočty v rámci Peněžního deníku. Součástí bylo makro konvertující předem celý deník do verzálek, kteréžto uživatel jednou omylem použil při tvorbě běžného obchodního dopisu a tak ho i následně odeslal.

-

Nejdále (na Bali) mne dostala tvorba programu pro vizualizaci údajů z elektrárny (6x 1,5MW diesel) pro hotelový resort. Strach z toho jak nás silný odliv v kombinaci s náhlým setměním (na pláž v Kutě jsme se dostali po práci v elektrárně přiliš pozdě) začal odnášet od pláže měl proti tomu z Řeže zcela jiný charakter.

[Gréta]

i playstationy tam měli koukam ikdyž jenom dvojky :D

btw myslimže se ustav nepiše s kroužškem nad u :O ;D