Vyšlo Pharo 12.0, programovací jazyk a vývojové prostředí s řadou pokročilých vlastností. Krom tradiční nadílky oprav přináší nový systém správy ladících bodů, nový způsob definice tříd, prostor pro objekty, které nemusí procházet GC a mnoho dalšího.
Microsoft zveřejnil na GitHubu zdrojové kódy MS-DOSu 4.0 pod licencí MIT. Ve stejném repozitáři se nacházejí i před lety zveřejněné zdrojové k kódy MS-DOSu 1.25 a 2.0.
Canonical vydal (email, blog, YouTube) Ubuntu 24.04 LTS Noble Numbat. Přehled novinek v poznámkách k vydání a také příspěvcích na blogu: novinky v desktopu a novinky v bezpečnosti. Vydány byly také oficiální deriváty Edubuntu, Kubuntu, Lubuntu, Ubuntu Budgie, Ubuntu Cinnamon, Ubuntu Kylin, Ubuntu MATE, Ubuntu Studio, Ubuntu Unity a Xubuntu. Jedná se o 10. LTS verzi.
Na YouTube je k dispozici videozáznam z včerejšího Czech Open Source Policy Forum 2024.
Fossil (Wikipedie) byl vydán ve verzi 2.24. Jedná se o distribuovaný systém správy verzí propojený se správou chyb, wiki stránek a blogů s integrovaným webovým rozhraním. Vše běží z jednoho jediného spustitelného souboru a uloženo je v SQLite databázi.
Byla vydána nová stabilní verze 6.7 webového prohlížeče Vivaldi (Wikipedie). Postavena je na Chromiu 124. Přehled novinek i s náhledy v příspěvku na blogu. Vypíchnout lze Spořič paměti (Memory Saver) automaticky hibernující karty, které nebyly nějakou dobu používány nebo vylepšené Odběry (Feed Reader).
OpenJS Foundation, oficiální projekt konsorcia Linux Foundation, oznámila vydání verze 22 otevřeného multiplatformního prostředí pro vývoj a běh síťových aplikací napsaných v JavaScriptu Node.js (Wikipedie). V říjnu se verze 22 stane novou aktivní LTS verzí. Podpora je plánována do dubna 2027.
Byla vydána verze 8.2 open source virtualizační platformy Proxmox VE (Proxmox Virtual Environment, Wikipedie) založené na Debianu. Přehled novinek v poznámkách k vydání a v informačním videu. Zdůrazněn je průvodce migrací hostů z VMware ESXi do Proxmoxu.
R (Wikipedie), programovací jazyk a prostředí určené pro statistickou analýzu dat a jejich grafické zobrazení, bylo vydáno ve verzi 4.4.0. Její kódové jméno je Puppy Cup.
IBM kupuje společnost HashiCorp (Terraform, Packer, Vault, Boundary, Consul, Nomad, Waypoint, Vagrant, …) za 6,4 miliardy dolarů, tj. 35 dolarů za akcii.
System.getProperty
? Okay, tu metodu nemusíte vůbec měnit, můžete si nadiktovat posloupnost návratových hodnot té metody System.getProperty
a nechat bajtkódovou magii mockovacího frameworku, ať se postará.)
Pokud používáte Javu, můžu doporučit kombinaci JUnit+Mockito+PowerMock, pokud Céčko, dobře vypadá Cmockery od Googlu (ale nezkoušel jsem), pokud něco jiného, možná poradí někdo jiný.
Až to zmáknete, tak časem zjistíte, že by bylo dobré pouštět testy automaticky při každém commitu do repozitáře a nainstalujete si nějaký continuous integration server (z javovského světa můžu doporučit TeamCity, které je do určitého omezení zdarma, ale není open-source, příp. je docela oblíbený Hudson, jehož nekorporátní verze se teď kvůli nějakým rozmíškám v Oraclu jmenuje Jenkins; Céčkaři tuším používají Buildbot, ale neznám).
Ještě později zjistíte, že některé testy běží výrazně pomaleji než jiné (typicky ty, které sahají na disk nebo do databáze, komunikují přes síť apod.) a že by nebyl špatný nápad pouštět je méně často, třeba v noci. Takové testy přesunete do vedlejšího adresáře, nazvete je integrační testy, a to, co zůstane v původním adresáři, budou unit testy. Gratuluju, jste na vyšším levelu a můžete poučovat začátečníky, jako jste byl sám. Konec dobrý, všechno dobré.
Poznámka pro odborněji zaměřené: V textu výše jsem úplně ignoroval "mimofunkční" testy (nevím, jak to líp nazvat, možná "testy mimofunkčních požadavků"?), a to prostě proto, že by to byl ještě další rozměr bordelu navíc.
System.getProperty
, tak to byl extrémní příklad. Ale ani ten se nezabývá postupem, ale prostě to je whitebox test. So what? S dependency injection (i pro takové věci jako právě systémové proměnné) a rozhraními všude je to jednodušší a nemusí se tolik sahat k těm whiteboxům, ale holt nežijeme v ideálním světě.
Takže, abychom si rozuměli. V prvním odstavci podávám užitečnou definici unit testu (ne svoji). Ve druhém odstavci upozorňuju na existenci knížky Working Effectively with Legacy Code. Ve třetím odstavci tvrdím, že namísto dlouhého studia je lepší se do toho vrhnout po hlavě, že člověk velmi brzo začne přemýšlet, jak strukturovat kód tak, aby byl testovatelný, a že s ledasčím mohou pomoci mockovací frameworky. Ve čtvrtém odstavci odkazuju na pár knihoven pro testování, v pátém odstavci zmiňuju CI a odkazuju na pár nástrojů, v šestém odstavci dělám čáru mezi unit testy a integračními testy na tom místě, kde se obvykle dělá. V sedmém odstavci zmiňuju, že jsem vůbec nezmiňoval testy mimofunkčních požadavků. V žádném odstavci nezmiňuju testy, které ověřují postup operací namísto jejich výsledku (i když i to může být někdy užitečné).
Poznámka k vašemu poslednímu odstavci: Ke špatnému kódu je klíčové napsat testy ještě před jeho přepisem, protože zcela typicky se při tom přepisu něco po**re. Detailně to rozebírá kniha, na kterou už jsem odkazoval.
Jakýkoli test je lepší než žádný test, za čímž si stojím a je mi fuk, jestli s tím třeba nesouhlasíte.Ano, s tím nesouhlasím. protože ten „jakýkoli“ test má typicky nulovou (nebo blízkou nule) vypovídací hodnotu o kódu, náklady na jeho psaní a údržbu ale zůstávají, resp. náklady na údržbu špatného testu špatného kódu jsou vyšší, dobře napsaný test není potřeba při změně implementace upravovat.
V žádném odstavci nezmiňuju testy, které ověřují postup operací namísto jejich výsledku (i když i to může být někdy užitečné).Nezmiňujete je explicitně. Ale všechny tyhle testy, které intenzivně používají mock objekty, runtime úpravy kódu, DI apod. testují postup operací a ne výsledek.
Ke špatnému kódu je klíčové napsat testy ještě před jeho přepisem, protože zcela typicky se při tom přepisu něco po**re.Pokud ovšem dokážete napsat opravdu jednotkové testy, které testují výsledek operací. Což je ale u špatného kódu velmi vzácný případ. Jinak si sice napíšete testy předem, ale ty vám po změnách kódu nebudou procházet (nebo spíš nepůjdou ani zkompilovat). Takže je budete muset pro nový kód upravit. K čemu pak ale takové testy jsou?
pokud máte objekt, který závisí na spoustě dalších složitých objektů, odpověď na otázku „jak takový objekt správně testovat“ není „doplnit mock objekty nebo stuby“, ale „rozdělit kód na menší objekty s menším počtem vazeb – a testování pak už půjde samo“Okay, tak v tomhle se neshodneme. Pokud ta refaktorizace není vyloženě triviální (ideálně jen posloupnost operací nějakého refaktorovacího nástroje, těm se dá už dneska docela věřit), jsem toho názoru, že odpověď je: Namísto těch složitých objektů použijte mocky a napište test. Potom refaktorujte. Postupujte po jednoduchých krocích, po každém kroku opravte test a ověřte, že pořád prochází. Oprava testu v takovém případě typicky znamená opravu kódu, který konstruuje strom objektů (setup fáze), možná přesun nějakých metod z jedné třídy do druhé, neznamená to, že by se ten test pořád musel překopávat od začátku do konce. Netvrdím, že mocky jsou spása všehomíra, ale jak jsem říkal, "ledacos zvládnou vyřešit".
Tiskni Sdílej: