Administrace komentářů

Pokud to neuděláte, tak nemáte právo to DVD sledovat. Je to tak těžké pochopit?

Kdyby se k vám do bytu nacpala parta lidí a začali si tam dělat, co se jim zachce, asi se vám to nebude líbit – byt je váš majetek a chcete rozhodovat, co se s ním bude dít. Proč to samé právo – rozhodovat, co se bude dít s jeho vlastnictvím – upíráte autorovi nějakého díla?

Váš příklad je naprosto vedle, měl znít takto:

Kdyby si parta lidí udělala přesnou kopii vašeho bytu a začali si tam dělat, co se jim zachce, asi by vám to mohlo být jedno - váš majetek je váš byt a vy chcete rozhodovat, co se bude dít s každou jeho kopií?

Srovnávání "duševního vlastnictví" s jakoukoliv jinou formou vlastnictví je neadekvátní a dojdete tak pouze k absurditám výše zmíněným.

Duševní vlastnictví stejně tak jako autorské právo je totiž zvláštní kategorie, velmi abstraktní kategorie reality a velmi civilizačně mladá kategorie. Patří spíše někam do oblasti zvláštních a exkluzivních privilegií než do oblasti majetkové. Už se tu o tom diskutovalo mockrát a stále se někteří odvažují argumentovat slovy jako "krádež" nebo příklady z jiných oblastí vlastnictví.

Váš příklad by měl znít, že je vám zákonem garantováno být jediným oprávněným uživatelem všech kopií bytu jako je ten váš, a proto si nárokujete právo, aby si nikdo nedovolil udělat kopii vašeho bytu bez vašeho souhlasu a choval se v něm, jak se mu zachce. Jediná reálná ujma porušením takového zákona vznikne jakýmsi "nerespektováním" vašeho nároku a jeho nebezpečí je v tom, že kdyby to tak udělal každý, bude tato vaše výsada bezcenná a vy ji teoreticky nemůžete zpeněžit.

V praxi autor ovšem své autorství obvykle zpeněží bez ohledu na to, kdo mu jeho "dílo" později zkopíruje - o co tu jde, je zpeněžení případné obrovské popularity, které může autor na základě reklamy či módy dosáhnout a která mu v tom případě zajistí výhradní právo na zisk z této popularity, který v naprosté většině mnohonásobně (tisíci i více) překračuje jakoukoliv objektivně vyčíslitelnou přiměřenou odměnu za řemeslnou práci (srovnatelnou s podobnou investicí např. řemeslníka, úředníka nebo učitele - tedy každého, kdo neprodukuje nic, co by se dalo beze ztráty kopírovat).

Tento trend se také objevil až v době, kdy se zlevnila fyzická výroba médií natolik, že už nebyla obchodně zajímavá - proto je najednou kniha "duševním výtvorem" a ne ve vepřovici vázanou investicí do pergamenu, ruční práce opisovače a kreslíře a třeba kování. Dtto v bledě modrém platí pro hudební konzervy, tam už se ale média objevila až tehdy, když byla dostatečně laciná.

Jinými slovy, autor se cítí poškozen kopírováním, které je ale zároveň jedině zdrojem jeho nadměrného zisku, protože umožňuje, aby své duševní dílo vůbec prodávat mohl (aby neexistovala jen jedna jediná kniha, kterou by mohl půjčovat pouze jednu v jednom čase, jako svůj reálný majetek, jako svůj byt, jako svoji židli - a byl tak krácen za úplatu na svých vlastnických právech).

Autorské právo a "duševní vlastnictví" jsou tedy poměrně podivné vynálezy nové doby a vedou se spory, zda je to pro civilizaci a autory spíše přínosné nebo spíše brzdící. Je docela známé, že často z autorských práv profitují buď vydavatelství jako majitelé práv (která od autora koupila za "řemeslnou" cenu) nebo dědicové vlastního autora (poté co se autor stal po desetiletích konečně klasikou), autor samotný vlastně velmi zřídka - velmi zřídka na to, aby to obhajovalo přesvědčivě institut autorského práva.

Nejedná se tedy podle mě o morální opatření, ale o prakticky ekonomické opatření, podobně jako je např. DPH nebo daň z nemovitosti (tj. práva státu na určitou částku z kupní ceny nebo majetku, pouze zde jde o práva příslušná podnikatelským subjektům, tzv. majitelům autorských práv).